Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V rozhovoru pro média se v těchto dnech přední francouzská odbornice na dějiny Ruska Hélène Carrère d'Encausse, jejíž předci pocházeli z Gruzie, vyjádřila k ruskému charakteru. Porazit hitlerovská vojska se Sovětskému svazu podle ní podařilo také proto, že Rusové mají „zostřený cit pro dějiny“ a stejně tak „zvláštní vztah ke smrti“ – v tom druhém vidí stopy pravoslavného křesťanství, které se upíná ke Vzkříšení, tedy ke smrti, a považuje tento akt za základ víry.

O tom, jak současní Evropané vidí Rusko a ruský charakter hovořila pro časopis Vzgljad historička Natalie Naročnická z Evropského institutu demokracie a spolupráce (Paříž).

Natalie Aleksejevno, souhlasíte s charakteristikou, kterou Rusům dala Hélène Carrère d'Encausse?

Paní Hélène Carrère d'Encausse si vážím. Můžu dokonce říci, že jsme si tak nějak duchem blízké. Pokud jde o „zostřený cit pro dějiny“, určitě na něm zanechaly svou stopu tragédie ruského lidu. Nesmíme však zapomenout na vysokou úroveň výuky dějin na našich školách. Národ, který nemá minulost, nemá budoucnost.

A jak byste ohodnotila tezi o našem „zvláštním postoji k smrti“?

Jsme samozřejmě lidé extrémů. Srbský světec Nikolaj (Velimirovič) kdysi řekl, že v duši každého člověka probíhá boj mezi peklem a rájem. Ruský člověk má ale nejtěžší peklo a nejkrásnější ráj.

Na jedné straně v rodině pěstujeme blízké vztahy, máme strach ze smrti našich blízkých, někteří z nás se s tím nemohou léta vyrovnat. Na druhou stranu si ale v obtížných dobách myslíme, jako naše pohádkové postavy v podobě Ivana Careviče, že „smrt se dvakrát neukáže, a a ni jednou se jí nelze vyhnout.“ Ničeho se nebojíme, věříme, že nás Pán zachrání. Jsme více furiantští a je pro nás proto lepší ležet v hrobě než se stát otroky. Proto jsme neporazitelní.

Mohou nás tisíckrát převyšovat – zbraněmi, tanky nebo úrovní HDP. Jenže pokud si národ z 90 procent myslí totéž, nemůže být poražen. Je tedy lepší, když nás naši nepřátelé nechávají na pokoji.

Proto ruský národ zvítězil na nacistickou mašinérií, pro kterou pracovala skoro celá Evropa?

Náš lid nechal stranou ideologii, která zpočátku velmi ovlivňovala ruské vědomí. Lidé nakonec bránili vlast, ovšem nikoliv jako státní zřízení nebo politickou instituci.

Sovětští lidé si uvědomili, že pokud se fašismu nepostaví právě teď a tady, pak budou všechna předchozí vítězství bezcenná – jak vítězství Alexandra Něvského, tak bitva na Kulikově poli nebo vyhnání Napoleona. A jak se říká v jedné písni: „vznešený vztek se vzedmul jako vlna.“ Vědomí lidí přešlo z pout ideologie na existenciální úroveň.

Nyní se evropští partneři rozhodli oslavit Den vítězství bez účasti Ruska. Proč se rozhodli zapomenout na rozhodující příspěvek SSSR k porážce hitlerismu?

Věřím, že se jedná o urážku. Jenže vše k tomu směřovalo. Jsme soběstační, oslavíme sami naše vítězství. Západnímu tisku již bohužel dominuje takový postoj ke druhé světové válce, který ji líčí jako boj dvou totalitních monster. Jenže mnoho Evropanů zapomíná, že sám Hitler pro ně vymyslel zcela jiný úděl: že úplně zmizí z dějin a ve Třetí říši se promění v pasáčky vepřů a služky. A lidi bez jazyka a kultury.

Zatímco i když se Evropané nacházeli v oblasti vlivu Sovětského svazu, stávali se generály, profesory, staviteli, houslisty, světově proslulými filmaři. To znamená, že nezmizeli ani jako národ, ani jako jednotlivci.

Mladí lidé na Západě si přestali uvědomovat, co jim vlastně nacistický režim a jeho doktrína přinášely jako přirozený důsledek nerovnosti lidí. Hlavní zlo nacismu spočívalo v pokusu zničit jiné národy, proměnit je ve stavební materiál, odsunout je na vedlejší kolej. V západním myšlení se ale za hlavní zločin nacismu kromě holocaustu považuje totalita, tedy absence demokracie. Musíme lidem vysvětlovat, nakolik je tato pozice chybná.

Vědí lidé ve Francii o odstranění pomníku maršálovi Koněvovi, osvoboditeli Prahy?

Mnoho Francouzů tím bylo pobouřeno. Slova generálního tajemníka NATO Jensa Stoltenberga na podporu pražských úřadů, která podpořila tento flagrantní akt vandalismu, však nebyla překvapivá. Co jiného může úředník NATO říci vůči jiné zemi ze stejné aliance?

Odporné na tomto činu není ani tak to, že Češi přestali mít Koněva rádi. Ve světě a v Evropě existují stovky, ne-li tisíce památníků osob, jejichž role v dějinách je mnohem pochybnější. Je zřejmé, že pomník nikoho neobtěžoval.

Pražské úřady to udělaly jen proto, aby nás urazily, ublížily nám. A již to samo o sobě je nechutný motiv.

Existuje nějaká naděje, že se interpretace událostí druhé světové války ve Francii a Evropské unii jako celku někdy přiblíží k naší?

Postavení Francie je trochu zdrženlivější než ve zbytku Evropy. Francouzi si obecně vzato musí pamatovat, že za status vítězné velmoci vděčí výhradně Sovětskému svazu, jeho naléhavé obhajobě. Totéž platí pro místo v Radě bezpečnosti OSN. Od Spojených států ani Spojeného království by jej nikdy nezískali. Pozice Francie se diametrálně liší od pozice Polska nebo pobaltských zemí. Ale já jsem daleka dekadentních nálad! Věřím, že čas sám tyto nedostatky nakonec vyléčí.

Jaké další vlastnosti národního charakteru, pokud se vrátíme k terminologii Hélène Carrère d'Encausse, Rusové prohloubili ve Velké vlastenecké válce – tedy kromě „zostřeného smyslu pro dějiny“ a „zvláštního vztahu ke smrti?“

Hlavní věc, kterou bych vyzdvihla, je připravenost na sebeobětování se za vyšší ideály, víru a vlast. Hrdinský čin nelze uskutečnit s tím, že mi něco přinese, jinak se nejedná o hrdinský čin. Hrdinství existuje pouze tam, kde je i ochota obětovat se. Vítězství nad nacismem bylo hrdinstvím. A lidé si ho pamatují.

Dokud si to budeme uvědomovat, budou naše dějiny pokračovat. Pokud se někdy odvážíme zapomenout, staneme se beztvarou masou a jako národ přestaneme existovat.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Иван Абакумов - Европа забыла об уготованной ей Гитлером участи vyšel 9. května 2020 na vz.ru.

Zdroj: vz.ru