Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jaké budou důsledky koronakrize? A přišel by ekonomický pád i bez pandemie? Strategické otázky ohledně budoucnosti České republiky, západní civilizace i světa pro ParlamentníListy.cz analyzuje politolog a expert na mezinárodní otázky Petr Robejšek. Pro mnohé politické lídry to nebude příjemné čtení, nicméně i tak jim docent Robejšek radí, jak postupovat.

Máme za sebou snad tu nejhorší část pandemie světových rozměrů. Lze již sčítat škody, nebo nás spíše to horší ve smyslu ekonomickém teprve čeká?

Myslím si, že sčítat škody budeme v celém rozhovoru, a tak chci na jeho začátku říci něco zásadního. Naštěstí nebyla pandemie tak hrozná jako svého času španělská chřipka. To říkám proto, že pochybuji o dostatečné odolnosti společností západního typu. Podle mého názoru existuje celá řada důkazů pokračující dekadence naší civilizace. A ta je tudíž v klesající míře zatížitelná. Jen pár příkladů:

Na jedné straně stojí vyčerpaná růstová energie hospodářství a končící globalizace a na druhé straně propadla část světových hospodářských vůdců bezmezné a ve své podstatě zvrácené hrabivosti. Jako by nechápali, že tak vytvářejí potenciál zoufalé zloby v těch lidech, kteří sotva přežijí do konce měsíce.  

Také část mládeže se chová iracionálně. Požaduje nemožné, a to včera, a sama se chystá pohodlně zařídit v neproduktivních sociálně-vědních povoláních. Blahobyt ale vzniká v reálné ekonomice, kde se člověk ušpiní a ve které je třeba umět matematiku podstatně lépe než politicky korektně gendrovat. 

Ti dospělí, kteří by aspoň podle pozic, které zaujímají, měli za úkol realisticky hodnotit rizika a šance a upevňovat hodnoty, které jejich společnost stabilizují, však místo toho „vylučují“ absurdní myšlenky, které přímo ohrožují její existenci. Měli by se starat o dobro svých hůře postavených spoluobčanů a místo toho jimi pohrdají a „bojují za úctyhodné cíle“, jako je globální klima, a vnucují západním společnostem pocit viny za nedostatky kdekoliv na světě. 

A takhle by se dalo pokračovat dál v popisu společnosti, která stojí na prahu dramatických hospodářských a politických zvratů, s nimiž se ale v jejím stavu jen těžko rozumně vypořádá.

Co se týče České republiky, resp. EU, jak hluboce nás to celé poškodí? Odkryla nám tato krize něco?

Pro ty, kteří chtějí vidět, odkryla pandemie řadu poznatků. Kromě toho negativního, o kterém jsem právě mluvil, je to i jedna pozitivní skutečnost: tou je upevnění role národního státu jako ekonomického a politického hráče.

Fejetonisté, „pokrokoví“ vědci a většina evropských poslanců sice z pochopitelných důvodů monotónně brebentní, že „je třeba více Evropy“ a že „velké problémy mohou řešit jen velké celky“, ale zkušenost ukazuje, že národní stát je akceschopnější než nadnárodní celek.

V krizi národní státy fungují rychleji, spolehlivěji a efektivněji než nadnárodní moloch a musejí se mu vymknout, nechtějí-li zaniknout. V nouzi národ svoje občany obejme, omezí a ochrání a oni od něj nic jiného nečekají. Lidé, kteří cítí strach (třeba i více, než by bylo namístě), nezajímají duté bruselské fráze o jednotě a solidaritě.

A když se evropská společnost ocitne v krizi a zejména v situacích podobných pradávným zážitkům smrtelných ohrožení, jako je morová rána nebo nájezd barbarů, tak se každý národ musí bránit sám a nesmí čekat, až mu někdo řekne jak.

Pandemie tedy dokázala, že národní státy nejsou dávno mrtvé a jejich posmrtné ostatky rozprašuje dějinami svěží vánek evropské integrace. Pravý opak je pravdou: EU je nejvýše (a zatím špatně fungující) spolek ekonomik a nikdy nebyla a nebude spolkem národů. 

Vláda tvrdí, že díky zodpovědné fiskální politice v minulých letech nás krize nepoškodí tak výrazně. Je možné dále investovat, pumpovat do ekonomiky peníze a zamezit škrtům. Hlavně prý proto, že si půjčujeme zalevno. Je to skutečně tak jednoduché?

Tato sebechvála je oprávněná, pouze když přijmeme základní (ale bohužel zcela chybnou) tezi, že světová ekonomika funguje a dále bude fungovat podle neoliberální ekonomické doktríny. Jak okolnosti, tak i důsledky pandemie pro ekonomiku tuto neoliberální doktrínu zpochybnily.

K neoliberální věrouce patří na stěžejním místě tvrzení o tom, že se stát nemá do ekonomiky a života společnosti vůbec vměšovat, protože trh všechno zařídí. Ale pak najednou chybějí roušky proti virům a miliardy proti konkurzům, a hned se volá po státu.

Globalizace byla založená na tom, že se někde co nejlevněji vyrábí a jinde co nejdráže prodává. Trhy v tomto ohledu vyvinuly neobyčejnou efektivnost, ale bohužel s tím důsledkem, že ti, kteří na Západě ztratí práci, protože Asiati dělají totéž levněji, pak logicky nemohou kupovat ani ty nejlevnější asijské produkty. 

Jako stejně dysfunkční se ukázalo volání po privatizaci všeho možného s tím důsledkem, že zdravotnictví, (teď mluvím o celém kontinentu) v krizi neobstálo anebo tam, kde obstálo, tak proto, že opravdový worst-case pandemie nenastal. Pojem neobstálo se netýká lidí ve zdravotnictví, ale jejich počtu, vybavenosti, zásobení a organizace.

Další mylný předpoklad neoliberalismu je, že se na světovém trhu dá cokoliv a kdykoliv koupit. To byla účelová lež již před koronou a v jejím průběhu nepochybně stála životy. Je chyba nechat ve jménu úspory a efektivity vzniknout monopoly nebo oligopoly, které fungují jen za dobrého počasí.

Jsem si dobře vědom toho, co teď říkám, ale říci je to třeba: politika musí hrát v ekonomice výraznější roli než doposud, ale zároveň nesmí sklouznout do nějakého ekosocialismu. To je složitá, ale proveditelná úloha.

Do jaké míry může být platný a pomoci nám navrhovaný záchranný program EU v rozsahu 500 miliard a jeho plánovaný rozdělovací klíč? Jak by se mělo v rámci EU ideálně postupovat, aby lidé měli pocit, že se nám členství skutečně vyplácí a v krizi nás Brusel nenechá na holičkách? 

Pandemie nebyla skutečná příčina horečné aktivity Evropské komise, ale pouze rozbuška dlouho hrozící exploze. Opakovaně jsem předpovídal, že se koncem tohoto roku nebo začátkem příštího projeví dramatické platební problémy v bankovním systému v Itálii a dojde k sérii bankrotů firem, které přežívají pouze díky uměle sníženým úrokovým sazbám. Takže pro EU se pandemie hodí jako záminka k tomu, aby obyvatele kontinentu nechala znovu zaplatit její dlouholetou chybnou politiku. Obvyklé řeči o jednotě a solidaritě i tentokrát znamenají, že Brusel od obyčejných občanů Evropy očekává poslušnost a skromnost, až jim zase hrábne (a tentokrát opravdu pořádně) do kapsy. 

Název „záchranný“ je zcela namístě, ale ne slovo „program“. Tento pojem má vyvolat dojem, že se jedná o promyšlené jednání. Ve skutečnost jde o panické záplatování největších děr v rozpočtech krizových zemí EU. To se týká hlavně Itálie, ale také Francie, protože její banky jsou v Itálii silně angažované. 

Jen na okraj. V minulé otázce jste zmínil, že si naše vláda pochvaluje svou solidní fiskální politiku. To je svým způsobem pravda, ale pak by bylo logické, abychom záchranný program EU odmítali stejně, jako to dělá Rakousko, Nizozemsko nebo Finsko. Pod záminkou oživení ekonomiky po koroně totiž Komise manévruje členy EU do situace, kdy budou za dluhy krizových zemí trvale ručit všichni. To, že nejsme členem eurozóny, nám nepomůže. Jednoduše proto, že vydržování Řecka bylo proti nákladům na financování Itálie amatérské loutkové divadlo. 

Ještě jednou. „Záchranný program“ je mílovým krokem k situaci, kdy členské země již nebudou rozhodovat o svých rozpočtech, tedy o tom, za co se vydají daně jejich občanů. A když parlament nerozhoduje o financích země, tak je třeba se ptát, na co ho ještě máme. 

Očekávám, že jak protestujícímu Rakousku nebo Nizozemsku budou nabídnuty nějaké okrajové ústupky, aby záchranný program podpořily. A také neprotestující země Visegrádu dostanou za jeho podporu pár miliard. Ale nenechme se zmást. Dlouhodobě jakoukoliv obdrženou sumu zřetelně přeplatíme; ekonomicky i politicky.

Vrátíme-li se k samotné koronakrizi: jak česká vláda a opozice v této nečekané zkoušce obstály? Mělo skutečně smysl zavést opatření tak drastická, která doslova vypnula stát a jeho ekonomiku?

Nepřidám se k rostoucí armádě generálů po bitvě. Nikdo neví, jestli by sám v dané situaci rozhodoval lépe. Mám jen několik poznámek.

– Opozice byla ve všech zemích postavena do frustrující role diváka. To je ale v situaci národního ohrožení nevyhnutelné. A proto je pro opozici lepší mlčet anebo bezvýhradně podporovat vládu a zúčtovat s ní až po krizi. Tomu se říká vlastenectví. Pokusy naší opozice se zviditelnit pošťuchováním vlády během krize se mi zdály nevhodné, abych nepoužil ostřejší výrazy. 

– Dejme tomu, že koronavirus nebyl tak nebezpečný, jak zpočátku vypadal. Ale z pozice vládnoucích je v okamžiku rozhodování lhostejné, jestli je strach lidí plně odůvodněný, nebo ne. Je to prostě mocensko-politická skutečnost, která má okamžitý dopad na náladu v zemi. A proto musí každý politický vůdce respektovat strach svého národa, i když si o jeho oprávněnosti myslí své.  

– Za důkladné zpracování by stála otázka, proč a za jakých okolností se v jednání vlád prosadila strategie ochrany celé společnosti, a ne (také myslitelná) strategie ochrany nejvíce ohrožených lidí. Možná to bylo proto, že nejdramatičtější situace panovala na počátku v Itálii, která má některé sociálně-politické a demografické zvláštnosti. A na tomto pozadí reagovaly ostatní státy takříkajíc na maximální worst-case. Tím působil na všechny vlády neformální tlak jednat stejně. Snad jen Švédsko zvolilo cestu neomezovat svobodu méně ohrožené většiny obyvatel. Ale tamější vládě se vůbec nepodařilo o to lépe chránit maximálně ohroženou menšinu starých a zdravotně hendikepovaných lidí. 

– A konečně. Teď můžeme sledovat, že počáteční rozhodnutí většiny vlád jednat, jako by hrozila z historie známá pandemie španělské chřipky, definitivně naprogramovalo a omezilo repertoár dalších možných kroků. Co tím myslím? Když první razantní rozhodnutí vlád padlo před (médii do drastických detailů vykreslenou a vládou kvůli disciplinování obyvatel i chtěnou) kulisou hrozícího zmaru, tak posléze nebylo možné proces zvládání pandemie (exitovou strategii) příliš rychle ukončit, přestože to v zemích jako Česká republika nebo Německo pravděpodobně bylo možné. 

Téma koronaviru opět v českých médiích otevřelo otázku Číny, kde na základě iniciativy Ministerstva vnitra stát nakupoval desítky milionů roušek, respirátorů a dalšího vybavení. Jak jste tuto vyhrocenou debatu sledoval? A co říkáte na požadavky vymáhat na Číně odškodnění za rozšíření viru do světa?

Rovnou si řekněme, že žaloby naději na úspěch nemají. Čína svou vinu nemůže uznat, protože by se její (již tak dost poškozený) sen o světovládě rázem zhroutil pod tíhou gigantických reparací. Ale jisté je, že ve světovém veřejném mínění vzrostl počet těch, kteří Čínu vidí kriticky. Kolik jich bude a jak dlouho vydrží jejich roztrpčenost, to se ukáže.  

Důležitější jsou ale jiné skutečnosti. Za prvé, pandemie přišla velmi nevhod i pro Čínu samotnou. Žijeme totiž ve fázi, kdy globalizace, která Číně umožnila závratně rychlý mocenský vzestup, končí a příliv západních investic do Číny (a to již delší dobu před koronou) slábne. Také výroba v Číně a nákup čínského zboží již (také delší dobu) nejsou ani zdaleka tak výhodné jako na přelomu století. Tyto skutečnosti ale podmiňovaly ziskovost globalizace a mocenský vzestup Číny.  

A to, za druhé, znamená, že se negativní emoce vůči Číně, vyvolané koronou, doplňují (se zcela racionálními) podnikatelskými důvody k revizi postojů k čínské ekonomice. Epidemie a její hospodářské důsledky ukazují, do jak velké závislosti na Číně se všechny západní ekonomiky dostaly. Proto jim bude jak politický instinkt, tak i (ještě mnohem silnější) hospodářský zájem velet, aby stáhli části produkce z Číny zpět domů a zbrzdili čínské investice do vlastní ekonomiky.

Mnohá politická a hospodářská rozhodnutí, která je třeba udělat, jsou velmi nepohodlná a snižují očekávané výnosy. Nicméně se podnikatelé nevyhnou uznání skutečnosti, že je třeba do určité míry regionalizovat ekonomiku a najít alespoň v nejdůležitějších oblastech alternativní zdroje a také aspoň částečně revidovat pravidlo „think big“. To vše proto, že globalizační fáze není nezměnitelný osud lidstva, nýbrž právě končí, tak jako skončila podobná éra zhruba před sto lety. 

A za třetí, ať se nám to líbí, nebo ne, tak bychom v našich politických a ekonomických rozhodnutích měli vzít na vědomí, že se přiostřuje konflikt mezi Spojenými státy a Čínou. Jeho eskalace má na obou stranách strukturální, to znamená obtížně změnitelné, a tudíž nepominutelné důvody. Takže by bylo velmi lehkomyslné říkat si, „však ono to nebude tak horké“. A proto bych radil všem, kteří dělají důležitá hospodářská a politická rozhodnutí, aby i tohle měli na paměti.

Zdroj: parlamentnilisty.cz