Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Rozhovor s ruským analytikem a politologem Andrejem Olegovičem Bezrukovem, bývalým tajným agentem a členem vnější rozvědky, nyní docentem MGIMO (Московский государственный институт международных отношений, Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě), členem diskusního klubu Valdaj a Rady pro vnější a obrannou politiku Ruské federace vedl Jevgenij Nikiforov na radiostanici „Radoněž“.

V roce 2015 jste vydal sborník „Rusko a svět v roce 2020: Obrysy nejasné budoucnosti“ (Россия и мир к 2020 году. Контуры тревожного будущего), který mnohé analytiky překvapil. Vaše prognóza zahrnovala jak pozitivní, tak i negativní variantu vývoje událostí. Dá se dnes říci, že se vaše prognózy naplnily?

Nepřistupoval bych k prognóze z hlediska toho, zda je pozitivní nebo negativní. Jakmile to řekneme, naši posluchači se budou ptát: a pro koho? Možná je to pro někoho negativní, ale pro někoho naopak. Obecně – když hovoříme o dvou možnostech, vlevo nebo vpravo, pozitivně nebo negativně, nejsou vymyšleny tak, aby plně odrážely život. Ten je mnohostranný a popsat jej není jednoduché.

Hodnota spočívá v tom přinutit k přemýšlení ty, kdo za nás přijímají rozhodnutí. Protože velmi často s tím vším každodenním chaosem přemýšlíme příliš přímočaře. Myslíme si, že zítra bude vše jako dnes, jenže to tak není. Život je mnohem složitější, než naše plány.

Historická volba Ruska

V minulosti carská vláda, tak jako každá jiná, analyzovala probíhající události a pokud bychom se na vše podívali jednostranně, měli bychom být v roce 2020 zemí, která hraje ve světě prim… Jenže proběhly události, které nedovolily, aby se tato očekávání naplnila.

Mluvíte o velkém tématu vývoje Ruska v předrevoluční éře. Jednalo se bezesporu o prudký rozvoj. Nechci zacházet do detailů, ale jistě se k tomu vrátíme, protože naše doba se té tehdejší značně podobá. V celé Evropě, včetně Francie, která byla v té době sponzorem Ruska, znali podobné předpovědi. Evropa se proto velmi obávala vzestupu Ruska. Jak rychle se tehdy zvýšil jeho potenciál, jak rychle přibývalo obyvatelstva, jak překotně probíhala urbanizace či mechanizace! Strach z velkého Ruska, které se mohlo stát během 30–40 let dominantní evropskou mocností, v mnoha ohledech vedl k rozhodnutí, že by měla být Evropa „přeorganizována“. A to okamžitě. Tyto myšlenky vedly k první světové válce. To jsou nicméně dosti vzdálená témata a nemusí být pro všechny zajímavá.

S tím nesouhlasím, naopak je to velmi zajímavé…

V této věci asi dnes neřekeme nic nového. Nejprve dokončím myšlenku o prognózách. Ty se dělají proto, aby vyprovokovaly rozhovor. Mezi lidmi, kteří se zabývají poradenstvím a programováním, existuje strategický dialog, který povede k lepšímu pochopení situace. Jakákoli předpověď existuje právě proto, aby se o ní diskutovalo…

Pokud se vrátíte do let 1914–1917 let, pak se rychle přesvědčíme, že jsou si tyto epochy podobné. To není náhoda. Nyní, stejně jako tehdy, probíhají tři základní procesy, které mění svět.

Za prvé: přechod z jedné technologické formy do druhé. Nyní pozorujeme překotný vývoj umělé inteligence, digitalizaci, genetiku. Stejně jako před sto lety se lidé dívali na právě vznikající automobily či letadla. Základní technologie se mění, což nás táhne do jiné ekonomiky, která se bude vyvíjet podle různých pravidel, dojde také k vážné změně v jejím fungování.

Za druhé: stejně jako tehdy si i dnes velmoci uvědomily, že začalo další přerozdělování světa. Každý v něm hraje sám za sebe a nechce propásnout okamžik, kdy se může ještě posunout dopředu. Jak kdysi řekl Gorčakov: zaměřit se na skok vpřed. Mobilizovat zdroje tak, aby v souboji o další verzi technologického světa, k dalšímu dělení vlivu ve světě, země patřila mezi nejlepší, nikoliv ty poslední.

Dva tehdejší přední hegemony, Francii a Velkou Británii, tehdy dohánělo Německo a USA. Nyní je to úplně stejné: zdá se, že Spojené státy vládnou světu a výzva přichází z Číny, tedy z Asie. Svět se přerozděluje. Přerozdělování ovšem může být poměrně tvrdé.

To znamená, že může dojít v rámci tohoto přerozdělování i k válce?

Ano, i to je možné. Podíváte-li se na dějiny, každé přerozdělování probíhalo tímto způsobem. Jenže dříve neexistovaly žádné jaderné zbraně.

Za třetí: přerozdělení sociální. To je nejzásadnější problém. Tehdy, stejně jako nyní, vznikala otázka nespravedlnosti sdíleného bohatství, které spočívalo v samotném ekonomickém systému, jenž vede k sociálním otřesům a nesouhlasu lidí s jejich vládou. Lidé měli a mají za to, že vše funguje špatně a nevedou je správnou cestou… Stejně jako před sto lety jsme se vrátili k takovému poměru rozložení národního bohatství, že jedno procento populace vlastní asi stejně jako zbytek, tedy 60–70–80% majetku.

Pokud dříve lidé žili převážně na vesnicích, nesetkávali se s tímto konfliktem každý den na stránkách tisku či displejích telefonů. Jenže nyní každé dítě v Africe vidí, jak jeho vrstevníci žijí v Berlíně a chce tam odejít: sedne na loď a snaží se tam doplout. Pokud nedostane povolení, otočí se nazpátek, vezme kulomet a přidá se k Islámskému státu. Sociální napětí pravděpodobně představovalo hlavní element. Nebylo to ovšem jen Rusko, kdo tehdy „vzplanul“, vzplanula celá Evropa a prakticky celý svět. A to právě kvůli sociálnímu napětí.

Rusko se tehdy stalo slabým článkem. Dnes je tím slabým článkem, který vzplanul, Blízký východ, kde se nahromadila řada problémů… Žijeme nyní v období velkého přerozdělování, tak jako před sto lety. A náš úkol spočívá v tom řídit ty procesy tak, abychom je překonali v lepším stavu, než před sto lety.

Ano, to by určitě chtěl každý, protože jsme to vše prodělali s ohromnými, apokalyptickými oběťmi.

Náš úkol tkví v řadě věcí. Hlavní ale spočívá v tom, aby se zachoval mír.

Co s elitami?

To je určitě záslužný úkol. Jenže vzniká otázka elit. Hovořil jste o tom, že vlastnictví jaderných zbraní má brzdící efekt. Ale k tomu, aby takové zbraně někoho brzdili, musíme mít i odpovídající elitu, která to chápe. Můžeme od té dnešní čekat ty správné přístupy k vyřešení tohoto problému?

Nezáleží ani tak na tom, jak jsou lidé inteligentní. Všude existuje mnoho chytrých lidí, kteří situaci chápou; je jich sice málo, ale jsou. V tom není problém. Myslím, že elity začínají dobře pracovat, když čelí nějakému velkému úkolu. A nejlépe reagují na situaci, kdy čelí existenciální hrozbě. Pak se mobilizují. Začínají myslet a něco dělat.

Vzpomeňme si na elity carského Ruska před sto lety. Měly vynikající vzdělání. Takoví lidé dnes u nás nejsou: chovali se kultivovaně, znali svět, hovořili skvěle několika jazyky. Přesto nic neudělali. A víte proč? Protože se ve skutečnosti jednalo o elitu, která se rozkládala: neplavala proti proudu, ba dokonce nechtěla vidět reálné problémy.

Totéž platí pro dnešní americkou elitu. Již třicet let nemusela čelit žádné výzvě. Byla plně mobilizována, aby bojovala proti komunismu – a v tomto boji se zrodilo to nejlepší, nejkompetentnější: reprezentovali ji například Kissinger a Reagan. To oni zmobilizovali své elity proti Rusku a dokázali vyhrát právě proto, že ji mobilizovali a vedli všechny ostatní. Přinesli koncept a řídili jeho realizaci.

Jenže pak tento úkol zmizel.

Fukuyama řekl: šlus, vyhráli jsme, nastal konec dějin, dnes již není nic jiného na práci. A elita, která přišla k moci, se všemi prostředky, které měla k dispozici, řekla: dobře, skvělé, tak nyní žijeme jen pro sebe. Jenže právě když toto elita prohlásí, přestává být elitou. Elita existuje proto, aby sloužila celé společnosti. Společnost nepotřebuje elitu, která ji nevede vpřed.

To, co proběhlo v USA, je samozřejmě univerzální proces. Všude tam, kde elita nečelí žádné výzvě a nesnaží se o nic zásadního, je demoralizována. A aby zůstala u moci, omezuje přísun dalších osob a idejí do elitních řad. Vznikla tabu, kterým se říká „politická korektnost“. Pokud se zeptáte, proč něco funguje zrovna tak a ne jinak, pak vám řeknou: vy jste marginálové, nerozumíte tomu. A pokud jste marginálové, tak vás samozřejmě nepošlou do kriminálu. Jen třeba nemůžete publikovat a nikdo váš hlas neuslyší. Tato situace trvala zhruba 30 let.

Nakonec to skončilo tak, že se elity lidem úplně vzdálily, žily si jen samy pro sebe. A dnes se tento antielitářský protest – jak ve Spojených státech, tak v západní Evropě – prostě přesunul do ulic. Personifikují ho lidé jako Steve Banon, Donald Trump či Bernie Sanders – vystupují z různých pozic a s různými idejemi, ale všichni revoltují proti elitě. Trump představuje anti-elitního prezidenta. Trumpovou zásluhou je, že toto tabu porušil. Byl hodně nepohodlný a ještě tuto nepohodlnost zcela politicky vytěžil. Věděl, co dělá, využil toho. Jako osoba mediálně zdatná využíval svých „negativních“ kvalit, aby neustále přitahoval pozornost. Stejně jako Zelenskij (budoucí prezident Ukrajiny, pozn. překl.)

Spojené státy a jejich představa o roli ve světě

Umíme vlastně soutěžit? Vždyť máme také kapitalistické zřízení. Rusko už dávno není komunistickou zemí, kupříkladu se Spojenými státy nemáme žádné fundamentální ideologické různice. Proč nás přesto nechtějí přijmout do svého klubu a naopak probíhá konfrontace jako se Sovětským svazem?

Odpověď může mít více vrstev. Pokud zmíním tu jednodušší, pak se jedná o otázku tradiční dominance ve sférách vlivu. Když se narodíte ve Spojených státech, od dětství vám říkají, že Spojené státy jsou jedinečnou zemí, na které závisí osud světa, měly by vést svět, a že vše, co Spojené státy dělají, dělají vždy nejlépe.

Jenže pak se objeví jiná země, která říká: počkejte, počkejte, my máme vlastní sféry zájmů. Nechejte nás rozvíjet se, jak chceme, a prosím, neříkejte nám, jak chcete, abychom žili. Pak vyvstává otázka: jedná se o konkurenci? Nikoliv ekonomickou, ale konkurenci v boji o vliv. Spojené státy se vidí jako maják na kopci, vůdce světa – a ten netoleruje žádné konkurenty. V poslední době si jejich politici zvykli na to, že otázka, zda se náhodou mohou s někým podělit o moc, ani nikoho nenapadne.

Odkud pramení taková suverenita?

V jejich dějinách.

Takže se jedná o čistě historický proces?

Jedná se o směs více věcí. Částečně také o kulturní procesy. Anglosaská kultura, která vyrostla a vyvíjela se posledních 400 let v Británii a pak v USA, je kulturou ofenzivního kapitalismu, tedy boje o trhy a o vliv. A velmi úspěšný boj! Pokud více než 400 let neustále vyhráváte a prosazujete svou vůli po celém světě, vytvoří se kolem vás – což ještě zesílí náboženské protestantské slogany – takový pocit, že vlastníte svět. Nebudeme diskutovat o ostatních, prostě víme, že jsou horší než my: to my jsme lepší. A když tento model funguje v myslích z generace na generaci, sajete ho s mateřským mlékem, pak si určitě nechcete přiznat, že existují také další země, které mohou toužit po vůdcovství. To je nemožné, to nemůžete přijmout!

Čína se také v jisté době považovala za tu nejlepší zemi. Když lidé odjížděli za Velkou zeď, přesvědčovali se, že je tam všechno horší, než u nich. A v tomto pocitu svojí výjimečnosti a soběstačnosti se uzavřeli do sebe. Jenže u nich se jednalo o problém centristický, a v tom předchozím případě decentralizační.

Právě jste popsal svět, který nastane, když budou existovat dvě velké síly, z nichž každá bude věřit, že právě tak se má žít, a že právě oni jsou ztělesněním veškerého pozitivního. Zbytek světa je horší. Kolize je v tomto případě nevyhnutelná.

O sebepochopení Ameriky jako jediné supervelmoci psal také Z. Brzezinski ve své slavné knize Velká šachová hra.

Ano. Jednalo se, mimochodem, o velmi otevřeného člověka.

Vždycky mě udivovala jeho upřímnost, analýza dělaná bez emocí.

Tak jak psal, tak i hovořil: neohlížel se na obyčejné lidi, protože i když ti všechno velmi dobře chápou, stejně nemohou nic udělat.

Krym a Ukrajina

Souhlasíte s jeho metodologií? Popsal jisté vidění světa a síly, které jím hýbou. Odkazoval tehdy k Napoleonově koncepci: pokud nerozumíte geografii, neporozumíte ani vlastní politice.

Nebyl první ani poslední, kdo tvrdil něco podobného. To, o čem hovoříte, představuje kvintesenci geopolitiky…

Z tohoto pojetí geografie je zřejmé, že Ukrajina musela být od Ruska odtržena proto, aby neexistoval jednotný prostor, kde by bylo možné konsolidovat úsilí. Kdyby Rusko mohlo tento prostor upevnit, mohlo by se soustředit na svět kolem sebe. Jenže když se musí vypořádat s krizí u sebe, nedovoluje mu to, aby se normálně rozvíjelo. Nemluvím o obchodu, ekonomice. Jednoduše řečeno: pokud se budete neustále snažit zajistit do budoucna svou bezpečnost, pokud se necítíte v bezpečí, pak i principy vašeho ekonomického a politického vývoje budou odlišné.

A počínáme si úspěšně? Vycházelo naše vedení ze správných předpokladů, když připojilo k Rusku Krym a začaly nepříjemné události na Donbase? Má pro nás Krym vojensko-politický nebo spíše politický význam?

Myslím, že obojí. Můj osobní názor zní: symbolický a sekundární. Je to skvělé, protože Krym představuje pro Rusko zdroj pravoslaví. Krym byl kulturním zdrojem byzantského prostoru pro ruské prostory. Krym byl vždy ruský. Rusko ho získalo stejně jako celou jižní oblast a celé severní pobřeží Černého moře. Tato země je prosáklá ruskou krví.

Otázkou je, co by se stalo, kdyby nebyl Krym k Rusku připojen a využívali by ho jako základnu pro kontrolu Černého moře. Geopoliticky by se Rusko ocitlo v těžké vojenské a strategické pozici. Bylo by zahnáno na malý kousek Černého moře bez možnosti jakkoliv projektovat své síly.

Jenže té oblasti vládne Turecko, člen NATO. Má pod sebou polovinu Černého moře a pohyb lodí po tomto moři také kontroluje.

My ale nepotřebujeme Černé moře jako místo, odkud bychom útočili v moři Středozemním. Nehovořím teď o Sýrii. To je něco jiného. Kontrolujeme část Černého moře – a s Krymem trošku větší – kterou potřebujeme pro obranu. Turecko k obraně Ruska nepotřebujeme.

Naše koncepce je tedy obranná?

Samozřejmě. Nemá smysl využívat Černé moře k útočným operacím. Na koho bychom útočili? Na Řecko? Proč? Na Blízký východ? Proč? Co tam můžeme teritoriálně získat? A dokazovat svůj vliv můžeme i bez toho.

(překlad vlastní, kráceno, upraveno, mezititulky redakční)

Druhá část.

Originál: АНДРЕЙ ОЛЕГОВИЧ БЕЗРУКОВ - Россия и мир - 2025 год: прогноз обозримого будущего vyšel 27. dubna 2019 na radonezh.ru.

Zdroj: radonezh.ru