Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

S místopředsedou Rady ČRo Tomášem Kňourkem hovořily ParlamentníListy.cz o mnoha tématech. Jejich leitmotivem byla svoboda slova a nálepkování, jaké se v posledních letech hojně rozšířilo nejen v České republice.

Muzikant, spisovatel a člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Ladislav Jakl říká: „Svobody rychle a nenávratně ubývá. A reálně hrozí, že svoboda, jak ji známe, chystaný masivní útok na své základy nepřežije.“. Jak vnímáte svobodu slova v současných médiích?

Tak především, svoboda slova buď je, nebo není. Její jakákoli podoba mezi těmito body znamená, že neexistuje. Samozřejmě chápu jistá zákonná omezení, kdy nelze veřejně vyzývat například ke genocidě a k jiným podobným trestným činům.

Pokud jde o média, a teď mám na mysli především takzvaně mainstreamová, stále více trpí třemi hlavními chorobami: aktivismem, licoměrností a hyperkorektností. K tomu můžeme přidat i lynčování autorů nepohodlných postojů. Zmíněná stoka oplývá dokonalou ideologickou stádovitostí. Redakce mezi sebou soutěží pouze v disciplínách, jako jsou rusofobie, bruselofilie, antibabišismus, antiokamurismus, antiorbanismus a mnoho dalších. Z duše nenávidí jakýkoli závan vlastenectví.

Zkuste si představit třeba ranní poradu v Hospodářských novinách, kdy některý z velmi dobře placených Bakalových redaktorů „nezávisle“ oznámí, že napíše komentář kritizující Brusel, či naopak pozitivní směrem ke Kremlu. Neudělá to nejen proto, že je součástí nynější propagandy. Je přece tak příjemné plout po proudu, o výnosech nemluvě. Rovněž ví, že by ho za takový názor mediální obec veřejně utloukla. Vyloučili by ho z dokonalého kruhu vzájemného si udělování novinářských cen. Všechny hlavní redakce sídlí v Praze. Neskutečně drahé bydlení, každý druhý má hypotéku. Novináři jsou de facto oběti systému, který sami pomáhají tvořit.

Předpokládám, že svoboda slova je v určitých případech omezována pod rouškou boje proti dezinformacím…

Takzvaný boj proti dezinformacím není nic jiného než cenzura. Dám příklad. Nedávno Český rozhlas Plus odvysílal reportáž s pod názvem „Dezinformační video Plandemic je hitem internetu. Zdiskreditovaná vědkyně v něm mluví třeba o ‚léčivých mikrobech‘ v mořské vodě“. Ze strany autora reportáže jde o typickou ukázku nynějšího úpadku nejen českých médií.

Jak může autor tvrdit rovnou v titulku, že video je dezinformační? Proč nepoužije elementární odstup formulací, že video si získává velmi silnou popularitu, ale tvrzení v něm obsažená část expertů odmítá? Jak vidno, je to tedy předmětem diskuse čili otevřené výměny názorů. S hrůzou se dovídáme, že video viděly miliony lidí a šíří se dál dokonce i přesto, že se ho dotčené platformy snaží zastavit. Ptám se, pokud se miliony lidí o něco zajímají, je nejvyšším zájmem kohokoli tento zájem zastavit? Omezit diskusi?

Kouzelné ve zmíněné reportáži je, že se této „zdiskreditované vědkyni“ vyčítá i názor, ve kterém se přiklání k teorii laboratorního původu koronaviru. No a Český rozhlas Radiožurnál si zhruba před měsícem do pořadu Host Lucie Výborné pozval známou molekulární bioložku Soňu Pekovou. Skvělý pořad, slyšely ho statisíce lidí. Na rozhlasovém webu relaci najdete pod titulkem „Bioložka Peková: Nový koronavirus je zřejmě uměle vytvořený, nemá charakteristiky známé z přírody“. Takže to beru tak, že tento postoj k původu koronaviru je naprosto legitimní a měl by být přirozeně součástí diskuse.

Skutečným vrcholem je nikým v článku a v podcastu nerozporované tvrzení Daniela Dočekala, údajného odborníka na sociální sítě. Tento pán říká, že „problém prý je, že mazání škodlivého obsahu bylo v posledních týdnech výrazně omezené karanténními opatřeními, která zasáhla i zaměstnance sociálních sítí“. Toto tvrzení by se mělo okamžitě dostat na nástěnky všech médií a mediálních ústavů, žurnalistických fakult a všech učebnic politologie a já nevím, kam ještě, a to jako dokonale odstrašující příklad. Významnější důkaz cenzury netřeba hledat. A co to je vlastně ten „škodlivý obsah“? Kdo má v ruce pomyslný měřák škodlivosti?

Iniciativy „proti dezinformacím“ se vyrojily vzápětí po tzv. ukrajinské krizi, tedy po roce 2014. Jak si to vysvětlujete? A jakou stopu ukrajinská krize zanechala na svobodě slova v Česku?

Obrovskou. Byl to jakýsi akcelerátor procesu budování společného nepřítele – Ruska.

Všimněme si, co to boj proti dezinformacím vlastně je. Část novinářů – zpravidla nositelů novinářských cen – má předem daný názor, a tak a priori považuje jakýkoli zdroj informací, který neladí s jejich viděním světa, za dezinformační. Základní novinářské pravidlo ale tvrdí pravý opak. Pracovat se musí se všemi informacemi, které jsou k dispozici. Každý novinář si přece musí informace související s tématem nejdříve opatřit, poté je procedit ověřujícím kolečkem a pak napsat článek. V něm má být sdělení o ověřitelném a neověřitelném.

Novináři ale to, co nedokážou ověřit, i proto, že zapověděli část zdrojů, rovnou šmahem označují za hoaxy, dezinformace či fake news. Prosazují nepodstatná témata. Zajímá je střet zájmů premiéra, ale už ne střety zájmů jiných politiků, třeba v Evropské komisi. Podstatná témata – jako je gigantický dluh především západního světa – je jim lhostejný.

Myslíte, že jde o přirozený vývoj, jehož snahou je objektivní zlepšení kvality poskytování obsahu? Tedy zamezení úmyslného šíření falešných informací?

Určitě ne. Předpokládám, že cílem je omezit určité informace, které narušují postupný přechod k další formě totality. Klidně jí nyní pracovně říkejme třeba liberálně-demokratická.

Neznám pojem falešné informace. Tyto pojmy vymýšlejí a šíří lidé, kteří se bojí neznámého a chtějí svobodné šíření informací naopak omezit. Pojmy jako „hoax“, „dezinformace“ či „fake news“ jsou klacky na nositele nepohodlných názorů. Převodovou pákou cenzorů.

Jaké techniky jsou k tomu používány?

Nálepkování, démonizace, cyklické odkazování bez uvedení skutečných argumentů. Nesmíme zapomínat ani na ekonomickou stránku. U nepohodlných médií existuje snaha o vyhladovění, zavření kohoutků příjmů z inzerce. Dělá se to i nepřímou formou vydírání. Vytvoří se seznam „závadných“ serverů, aby se inzerující firmy dověděly, kde si mají dát majzla. Pokud si nedají, stihne je „spravedlivý“ mediální trest. Nejhorší na tom je, že všichni ti, co mají plná ústa svobody, demokracie a plurality, ani neceknou.

Je to zákonné? Právo na názor a jeho šíření je ve většině demokratických států ústavně zakotveným právem, vycházejícím z Listiny základních lidských práv a svobod. Hodnotící uskupení se na toto právo názoru odvolávají, a zároveň jej určitým serverům odepírají.

Každý má právo na informace, ale i na dezinformace. Rozdíl ať posoudí každý čtenář či divák sám na sobě a v sobě. Jsou však novinářská pravidla, která se mají dodržovat. Ta nejde právně vymáhat, ale musí se na jejich dodržování či porušování upozorňovat. Koneckonců i já sám se snažím mít hlavu otevřenou a nemám ambici říkat lidem, co si mají myslet. Velká část pražských novinářů ji ale podle mého názoru má. V tom je ten zásadní problém.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad instituce, sdružení nebo jiného uskupení, které tyto techniky používají?

Je jich celá řada. Manipulátoři.cz, Konspirátori.sk, elfové na sociálních sítích, Evropské hodnoty a všichni další, co špiní snahu lidí, ať už na Východě či na Západě, požadovat všechny informace o fungování dosavadního řízení světa, které z něj utvořilo obrovské vězení pro dlužníky. Proč tito světci naopak nebijí na poplach před nevyhnutelným krachem současného finančního systému zatíženého nesplatitelným dluhem?

Řada z těch výše uvedených se odvolává na své ústavně zakotvené právo na šíření vlastního názoru. Podle mnohých odborníků ale na takové hodnocení nemají žádný mandát; názory Jána Baránka, Eduarda Chmelára a dalších. Co si o tom myslíte?

Každý má právo na názor a každý má právo manipulovat. Pokud má ale skupina lidí pocit, že je manipulována informacemi o pandemii covid-19, má právo sdělovat své obavy veřejně a má právo poukázat na špatné zacházení se svými obavami třeba i na Českém rozhlasu Plus. Tomu se říká pluralita, svoboda slova a demokracie.

Kromě „hodnocení“ a následně šířeného názoru tato uskupení také mnohdy aktivně vyzývají k blokaci inzerce na určitých médiích. Jak nahlížíte na činnost, snažící se o ekonomickou likvidaci určitých médií?

Samozřejmě jde o rozdělení peněz z reklamy. Příkladem může být již jmenovaný projekt Konspirátori.sk. Ten vydává jakýsi seznam nepohodlných médií a hned vedle něj na svých stránkách natvrdo uvádí: „Pomôžeme vám zabrániť tomu, aby sa vaša reklama zobrazovala na weboch, ktoré môžu poškodiť vašu reputáciu.“ Autorem zmíněného projektu je bratislavská firma NetSuccess, která se zase chlubí tím, že před pár lety získala jako silného partnera vydavatelský dům Petit Press. A jsme doma. Petit Press je významné slovenské vydavatelství, tiskne například deník SME. Čtyřicet procent akcií patří společnosti Penta. Asi jen bloud může pochybovat o tom, že se určitá část vydavatelů snaží přes skupinu užitečných idiotů očernit konkurenci a získat tak větší podíl na reklamě. Proboha, tady fakt nejde o bohulibost, ale o prachy.

Jak je možné, že určitá média tyto praktiky podporují a odvolávají se na ně? Nepodkopávají tím i svůj rozsah svobody slova v budoucnosti?

Je to přesně tak. Je to jejich vlastní krátkozrakost a de facto jízda na tygru.

Je podle vás nějaké řešení, jak svobodu slova bránit? Jaké kroky by společnost měla k obraně svobody slova v médiích podniknout?

Neustále upozorňovat na její porušování. Jednak tím je informována a burcována veřejnost, jednak je to samoléčba samotných porušovatelů. Oni sami budou označováni za Putinovy elfy, protože všechno, co dělají, se obrátí proti nim samotným. Protože porušují pravidla.

Co se vám vybaví při slovním spojení proruský, popřípadě ruský agent?

Nenávist. Třicátá léta minulého století v Německu. Tam byl společným nepřítelem Žid. Obrovský nástup rusofobie mi připadá antisemitismus verzi 2.0. Antisemitismus jde ruku v ruce s antirusismem. V Rusku je například největší muslimská menšina na světě, krásné mešity, svoboda vyznání, pokud není náboženství zneužíváno třeba k násilí. Muslimové, budhisté, židovské organizace a další podporují vládu a neútočí na křesťanskou většinu. To je tedy problém Ruska?

V roce 2015 začala další krize, a sice krize migrační. Co uprchlická vlna udělala s vnímáním médií a se svobodou slova?

Všechny dosavadní trendy se akcelerovaly. Plně propukla jedna z chorob, které jsem jmenoval. Hyperkorektnost. Novináři přestali popisovat realitu v domnění, že když se o tom nepíše, tak problém neexistuje. Přesně si pamatuji na okamžik, kdy asi nejen pro mě začal pád důvěry v dominantní média. Tím bylo hromadné silvestrovské znásilňování v Kolíně nad Rýnem ze strany imigrantů a jeho mediální obraz.

Analogicky se ptáme: Co se vám vybaví při slovech rasista a xenofob?

Mainstreamový novinář nenávidějící Rusko, Koněva osvobozujícího Osvětim, a tedy i Židy.

Některá média a někteří experti tvrdí, že s jistými politickými směry se nemluví. Tvrdí, že není dobré zvát zástupce například KSČM nebo SPD. Je to správně?

Pokud vím, tak zástupci těchto stran v posledních sněmovních volbách dostali hlasy skoro milionu lidí. Kdo chce upírat jejich práva, nepatří do demokratické společnosti. Opět cítím snahu kastovat lidi. Zajímavé je, že například povinnost hradit koncesionářské poplatky platí pro všechny. I pro příznivce zmíněných stran. Těch, kteří by měli být z veřejného diskurzu vyškrtnuti.

Podívejme se na veřejnoprávní média. Ctí Česká televize a Český rozhlas v plném rozsahu svobodu slova tak, jak ji chápete vy?

Pouze částečně. Skutečným problémům, které rezonují zejména na Západě, se programově vyhýbají. Ať už jsou to obavy z vakcín proti covidu-19, z věží mobilního signálu 5G, z řízené migrace, z krachu globálního finančního systému a tak dále. Místo toho pořád útočí na vybrané demokraticky zvolené zástupce.

Jsem členem kontrolního orgánu Českého rozhlasu, a proto také jeho občasným kritikem, především pak stanice Český rozhlas Plus. Ta je až na světlé výjimky dokonale ideologicky zapouzdřena. Nedávno o mně nějaký magor napsal, že na veřejnoprávní média pravidelně ve svých článcích útočím. Asi si představuje, že člen mediálních rad by měl být jakýsi kývač a hladit management po vláskách. Nikdy. Zastávám názor, že pokud nějaké médium někoho kritizuje, mělo by snést i vlastní kritiku odjinud. O veřejnoprávním to platí tuplem.

Zdroj: protiproud.cz