Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Současná světová ekonomická krize, jejíž počátek je dáván zpravidla do souvislosti s krizí na trhu nemovitostí v USA, která propukla v létě roku 2007, a jejíž kořeny jsou hledány v rozhodnutí prezidenta Nixona ze srpna roku 1971 zrušit zlaté krytí dolaru (pro nejradikálnější analytiky jako např. J. Galbraith je pak dnešní světová hospodářská krize kontinuálním pokračováním krize z let 1929–1931) s určitostí nebude krátkou krizí s rychlým průběhem a léčbou, ale bude mít hluboký a zásadní charakter, jenž pozmění základy fungování naší civilizace.

Současně nutno uvést, že tato ekonomická krize byla způsobena „kumulativním efektem“ celé řady příčin a proto má také celou řadu aktérů, kteří v průběhu krize chtějí realizovat své specifické cíle.

1. Dnešní krizi je zapotřebí interpertovat jako účinný prostředek zvýšení míry zisku. „Suchá“ statistika je lakonická: podíl USA z hlediska podílu na tvorbě světového hrubého ekonomického produktu se pohybují v rozmezí 18–25 %, avšak současně USA spotřebují přibližně 35–45 % všech výrobků světové ekonomiky. Cílem krize je donutit USA (eventuelně západní civilizaci jako celek), aby méně spotřebovávala a více vyráběla, přičemž nelze ztrácet ze zřetele, že materiální potřeby dnešní civilizace zabezpečuje přibližně 30–35 % z celkového počtu všech práceschopných obyvatel planety. Ostatní část populace – ve své většině jsou to představitelé střední třídy, kterou vládní establishment vnímá, a to ještě od dob nástupu k moci neoliberální reaganomiky koncem 70. let minulého století, jako velké a nadbytečné břemeno, jenž neúnosně zatěžuje sociální systém západních demokracií – se na ní podílí pouze mizivě.

2. Nejhlubší příčina stávající ekonomické krize spočívá v protestantské etice práce. Protestantismus odmítl původně křesťanské pojetí práce jako trestu za hřích prarodičů Adama a Evy, jenž byl vyjádřen v poselství Starého zákona – v potu tváře budete získávat chléb svůj vezdejší – a samotná práce se v protestantismu stává nikým a ničím nekontrolovanou činností, směřující k uspokojení výlučně našich pozemských potřeb. Protestantská etika postrádá jakékoliv eschatologické ukotvení. Jedním z katastrofických důsledků protestantského vztahu k práci je skutečnost, že svět fiktivního spekulativního kapitálu a finančních bublin zakrývá a odsouvá do pozadí reálnou ekonomiku a reálné ekonomické procesy. V této souvislosti je nutné například uvést, že v roce 2009 se ve světě nacházelo asi 650 bilionů amerických dolarů finančních derivátů.

Pro srovnání: hrubý domácí celosvětový produkt vytvořený za jeden rok je asi 55 bilionů USD. Hrubý roční domácí produkt USA je 15 bilionů dolarů. Z finančních derivátů, jež jsou v současnosti v oběhu se jenom 2–3 % dotýká reálné ekonomiky, ostatní deriváty mají výlučně spekulativní povahu. V USA vydělili na zvládnutí krize v letech 2007–2009 1,5 bilionů USD, což je však jenom kapka vody, jelikož ve světové ekonomice bylo v tomto období v oběhu až 650 bilionů toxických úvěrů. Proto nikdo nedokáže říci, kdy krize skončí.

Na pozadí současné krize se stávající francouzský prezident Nicolas Sarkozy – a není sám – začal zasazovat za očistu kapitalismu, za kapitalismus etický, bez spekulantů, což je velice důležitý moment z hlediska překonání krize, protože je nutné zformulovat, a to značně precizně, ideologickou vizi té nové obrozené společnosti, která by nahradila dnešní kapitalismus chamtivců. Bohužel zásadní úvahy v tomto směru se objevují zcela sporadicky a jsou nesystematické. V tomto kontextu je nutné poodhalit, co předcházelo vzniku dnešního deformovaného, chamtivého kapitalismu.

Ještě ve 13. století v tehdejší západní Evropě ve společenském mínění převládal názor, že chamtivost přivede svět ke zkáze, ve stejném období se však západoevropská společnost rozhodla již nepranýřovat hřích lidské domýšlivosti, který do té doby horlivě odsuzovala. Následná renesance a protestantismus naplnily kořistnické a chamtivé chování lidí eticky chvályhodným obsahem, protože v něm nacházejí základ pozemského blahobytu. Ve snaze odhalit genezi vzniku „chamtivého kapitalismu“ nelze opomenout i další aspekt problematiky: člověk není pánem času, protože tento je nám darován Bohem. Tento argument využívala středověká církev k tomu, aby zdůvodnila svou kritiku ziskuchtivosti lichvářů. Bohatí lidé půjčovali peníze na tom základě, že dlužníci využívají tyto finanční prostředky v průběhu určité doby a proto zisk věřitele souvisí s akumulací času. Obchodování s časem eventuelně s nadějí, jenž je vkládána do času, má nezákonný charakter, protože čas patří ve stejné míře všem bytostem, jelikož jim byl darován Bohem.

3. Probíhá oligarchizace politických a ekonomických struktur euroatlantické civilizace, a to zcela v klasickém pojetí jak tento proces popsal německý sociolog R. Michels zvláště ve své práci Politické strany v podmínkách moderní demokracie (Lipsko 1913). V prostoru euroatlantické civilizace lze pozorovat masivní ústup od rozličných forem řízení společnosti skrze státní aparát k oligarchické struktuře řízení společnosti, v jejichž důsledku dochází k privatizaci státu a jednotlivých sfér společenského života.

Pod tlakem oligarchizace společnosti se zabrzdil rozvoj vědecko-technické revoluce, velice pomalu se zavádějí energeticky a surovinově šetrné technologie – výmluvným příkladem je situace v amerických automobilkách (svůj podíl viny mají i americké odbory, které se paradoxně také oligarchizovaly, i když formálně by měly představovat režimní opozici), nebylo náležitě doceněno postavení inteligence jako rozhodující společenské třídy, v řídících mechanismech státu na všech úrovních převládla byrokratická omezenost.

Například o rizicích hypotečního trhu se v americkém Kongresu hovořilo dlouho před jejich naplněním. Jenže návrhy na okleštění pravomocí a nastolení finanční discipliny v hypotečních institucích jako Fannie May a Freddie Mac, neprošly kvůli jejich lobby. Posílení regulatorního rámce a dohledu vůbec totiž vyžaduje politické odhodlání, které je však cizí těm politikům, jejichž hlavním cílem je kariéra – a jejíž podmínkou jsou právě i vztahy se silnými lobby. I neokonzervativní politici hlásající víru v trh mají úzké vztahy k různým lobby. Nedostatek odhodlání a neochota jednat ve veřejném zájmu se v politice většinou netrestá.

Analytikům a mezinárodním institucím chyběla a stále chybí ochota jít proti proudu. Navzdory dostupným analýzám nebily na poplach – částečně protože věřili ve fungování tržních sil a finančního sektoru (tato víra ve všemohoucnost trhu se, jak je dnes zřejmé, ukázala zcela mylnou), částečně z nedostatku představivosti, že by krize dnešních rozměrů mohla vůbec vzniknout, a částečně také z neochoty stát se poslem špatných zpráv, který může přispět ke vzniku paniky, a nakonec být označený za spoluviníka. Výsledkem je masová krize důvěry, která svými důsledky prohlubuje hospodářskou krizi. Masová krize důvěry (potvrdilo se, že víra ve všemocné trhy nemůže nahradit víru v Boha) je právě to, s čím ani nejprozíravější analytici nejspíš nepočítali (což vůbec nepřekvapuje, jelikož prostředí analytiků je z převážné části nábožensky indiferentní anebo ateistické).

4. Stávající ekonomická krize také znamená konec amerického projektu globalizace a celosvětové snahy USA vnutit svůj způsob života všem a vytvořit jednopolární svět. Rozhodující trajektorií ekonomického rozvoje sa stane narůst autarkičnosti jednotlivých ekonomických subjektů, a to jak na úrovni celoplanetární, tak i regionální a místní, a proto se zdá, že rozhodující význam postupně zaujme skupina států G20 a lze očekávat přerozdělení ekonomické moci v celosvětovém kontextu, což nutně bude mít své politicko-ekonomické a geopolitické důsledky – mj. vzniknou nové sféry vlivu.

5. Podstatu dnešní krize je potřebí interpretovat též v kontextu velkých kondraťjevských cyklů rozvoje světové ekonomiky (tzv. K-cykly), ktoré před 80 lety zformuloval proslulý ruský ekonom Nikolaj Kondraťjev. Podle jeho teorie se po období dvacetiletého růstu ekonomiky, který započal v letech 1980–1985, přibližně v roce 2000 potenciál pátého technologického způsobu fungování naší civilizace (mikroekonomika, mobilní komunikace, computery) vyčerpal, a proto velký finanční kapitál přesměřoval finanční toky do spekulativní sféry – na hypoteční a fondové trhy, v důsledku čehož se postupně vytvořilo gigantické množství virtuálního kapitálu.

V současnosti se světová ekonomika nachází na spádové vlně pátého kondratjevského cyklu, který dosáhne svého dna přibližně kolem roku 2025, kdy by měl být „nastartován“ šestý technologický způsob fungování naši civilizace, jehož základem bude genetika, kosmická chemie, biologické inženýrství a nová úroveň věd o člověku, jenž se bude muset oprostit od svých současných převážně racionalistických a zjednodušujících přístupů.

Bez zásadního technologického průlomu se ze stávající krize nedostaneme. Anglický prognostik Gerard Celent tuto skutečnost vyjádřil zcela lapidárně: potřebujeme objevit oheň nebo vymyslet kolo.

6. V procesech krize lze již spatřit také kontury těch ekonomických struktur, které jsou velice životaschopné a efektivní. Například v okruhu přibližně 200 kilometů od švýcarského města Lucern, na území Švýcarska, Německa, Itálie, Francie a Rakouska se nachází přibližně 3 tisíce převážně malých a středních podniků, které zaměstnávají asi 200 tisíc pracovníků. Tyto podniky mají charakter rodinných firem, dlouhou tradici, průzračnou strukturu vlastnických vztahů, nejsou zatíženy dluhmi a specializují se na oblast nanotechnologií, letectví, farmaceutického průmyslu. Stělesňují etiku „korporativní sociální odpovědnosti“, tak jak ji charakterizoval ve své vizi postliberálního kapitalismu ruský filozof Nikolaj Berďajev ve své práci Nový středověk (1923).

O tom, že člověk vědomě či nevědomě hledá svět, který mu je důvěrně známý a nový středověk Berďjajeva tymito atributy disponuje (ale také garancemi sociální stability a nacházaní smyslu lidského života) svědčí též výzkumy z Laboratoře počítačové sociologie firmy Hewlett-Packard, podle níchž tuctový cestovatel internetovou sítí po žádných velkých novinkách ve skutečnosti netouží, vystačí si s málem, tedy pokud se mu to správně naservíruje, a na síti využívá jen velmi omezené množství adres.

Lze předpokládat, že současně s dalším posilňováním čínské ekonomiky, berďjajevovské vizi nového europského středověku bude konkurovat modernizovaný čínský model středověku a nelze vyloučit, že v jeho ideologii konfuciánství najdou dnešní neoliberálové stejné zalíbení jako jejich předchůdci v 17. století.

7. Veškeré realistické úvahy o možnostech hledání východisek ze stávající ekonomické krize se musí opírat o tu skutečnost, že konec krize nastoupí až v tom historickém momentu, když se započne opětovná masivní industrializace evropských ekonomik (přesněji řečeno, jejich reindustrializace), které v průběhu posledních desetiletí ztrácely svůj ekonomický potenciál ve prospěch zemí Jihovýchodní Asie. Mimo vší pochybnost, základem ekonomik evropských zemí do budoucna nemůže být bankovnictví a finanční služby (taková situace je například v současné Velké Britanii); tento základ může spočívat jenom na hospodářských odvětvích nevirtuálních ekonomik, které například dokážou náležitě ocenit tradiční dovednosti evropských řemeslníků a vysoce kvalifikovaných dělníků. Klíčovým úkolem současnosti je, aby země EU definovaly, jaká bude struktura ekonomické poptávky a výroby, která umožní rentabilní fungování společnosti v příští postkrizové etapě jejího vývoje. Bez odpovědí na tuto otázku nelze mluvit o možnostech dlouhodobých investic, ale především ani o tom, jak budou fungovat a jestli vůbec budou fungovat evropské státy.

Bohužel vědomí tohoto imperativu dnešní doby si západní lidří nepřipustí, což je důsledkem nadvlády monetaristických a neoliberalních přístupů, eventuálně také s pokusy zachovat stávající podobu sociálního státu v prostředí západoevropské politiky. Příčinou dnešních potíží je, že značná část států eurozóny je ekonomicky nevýkonná a euro se svými nízkými úroky jim dovolovalo tento fakt maskovat, a to po dlouhá léta; tím, že si tyto státy půjčovaly, vznikaly dluhy, o kterých dotčené státy věděly (ale věděli to také jejích věřitelé), že nikdy nemohou být splaceny.

Tento stav morálně degradoval značnou část západní společnosti, jelikož v ní mizí pro lidský druh přirozená vazba mezi činy a jejich důsledky.

Společnost nového středověku má za cíl především obnovit étos práce, který narušil jak neoliberální kapitalismus, tak též reálný socialismus. Nový étos práce zásadně změní ostatní segmenty společnosti – podobu demokracie, sociální stratifikaci a její duchovní život.