Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Proglas, čili několik konstatování na úvod.

Uplynulo už víc než pět měsíců od zahájení ozbrojeného konfliktu, a navíc probíhá jakýsi oddech na přeskupení sil, takže si myslím, že je dobrá příležitost zkompletovat si alespoň některá prakticky nezpochybnitelná fakta o genezi a průběhu konfliktu. Doplnit je událostmi vysoce pravděpodobnými a pokusit se načrtnout alternativní názory řešení.

Výchozí úvaha

Každý, ať už sympatizuje s Ukrajinou, či uznává argumenty Ruska pro jeho vojenskou intervenci měl by si přiznat, že pravdu mají obě strany, ale úplnou pravdu žádná z nich. Je to jako u rozvádějících se manželů. Jen hloupí soudce bude hledat viníka rozchodu, protože vždycky jsou vinni oba. Kdo nesouhlasí s tímto základním tvrzením ušetří svůj čas, protože nemusí číst dál.

Sled mého dalšího uvažování

Současný ozbrojený konflikt je fakticky pokračováním občanské války z dob formování Sovětského svazu. Dále pak vyřizováním si účtů mezi Ukrajinci a Rusy jak z éry meziválečného SSSR, tak především z období druhé světové války, kdy významná část Ukrajinců se přidala na stranu wehrmachtu v boji za svobodu své země.

Národ Ukrajinců, který začal své sebeuvědomování teprve v polovině devatenáctého století si v průběhu dvacátého dokázal vypěstovat všechny stupně národního vědomí od vlažného vlastenectví, přes nacionalismus po fanatickou nenávist k Moskalů. Rusové ji vnímají jako nacismus, i když jde spíše o antiruský rasismus, v mém myšlení antirusismus.

Speciální operace ruské armády na území Ukrajiny začala proto jako „rvačka mezi pobratimy“, což bývá obvykle horší než válka mezi příslušníky různých kmenů až ras. Ani jedna strana ozbrojený konflikt neoznačila za válku. Asi také proto, že dle ortodoxně formálního práva jsou Rusko, Bělorusko a Ukrajina fakticky dosud jedním státem, protože si neuzavřeli smlouvu o definitivním vytýčení hranic mezi sebou.

Vojenskou intervenci nepochybně zahájilo Rusko. Což Putinovi nikdo nikdy neodpáře. Ovšem soudím, že čím bude časová vzdálenost od této události delší, tím se bude vina Ruska a Putina víc a víc rozmělňovat a přesouvat i na jiné aktéry. Čas přinese objektivnější hodnocení celé události, především asi nebude klást počátek ozbrojeného konfliktu teprve na 24. 2. 2022.

Těžko totiž už dneska si někdo troufá tvrdit, že ozbrojené boje na území Ukrajiny začaly teprve v únoru 2022. Ani „puncovaní“ demokraté rovněž nedokáží popřít, že v roce 2014 došlo k násilnému svržení legitimně zvoleného prezidenta Ukrajiny. A že už tehdy zazněly na Ukrajině první výstřely současného ozbrojeného konfliktu.

Jedním z výsledků nezpochybnitelně násilného politického převratu bylo vyhlášení svrchovanosti dvou územních celků na jihu Ukrajiny, jmenovitě Luhanska a Doněcka. Podle Deklarace OSN a dalších dokumentů o sebeurčení nemusí se odtrhující regiony ptát původního státu, zda s tím souhlasí. Mají na svou svobodu právní nárok zaručený mezinárodními akty. Což by si všichni „certifikovaní“ bojovníci za svobodu všude na světě měli přiznat.

Zrovna tak nedokáže nikdo popřít, že od té doby se na jihu Ukrajiny bojuje celých osm let s dvěma delšími přestávkami „zaviněnými“ poněkud pokryteckými smlouvami Jedna a Dvě, uzavřenými v Minsku. A už nikdo si nedovoluje vyvrátit, že bylo za zmíněné osmileté období zabito několik tisíc civilistů, ba dokonce spácháno několik děsivých zločinů, kupříkladu v Oděse.

Do sporu, ani do ozbrojeného konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem se nikdo jiný neměl co plést. Je to svrchovaný problém těch dvou ať se to komu líbí či ne. Na planetě jenom za toto století vzniklo podobných ozbrojených konfliktů desítky a pokud je Západ sám nevyprovokoval, tak se do nich nepletl. Proč tedy na Ukrajině ano?!!

Dovolím si tvrdit, že je to odvěká, ba až tisíciletá pýcha bílého muže, který až do dnešních dnů je přesvědčen, že vytvořil nejlepší společenství na zeměkouli. Doslova tragédií pro zbytek lidstva je, že se po rozpadu SSSR Západ rozhodl, že svůj model vnutí celému světu. Takže podle této doktríny se do sporu Ruska s Ukrajinou veřejně zapletl ve skutečnosti již před majdanským převratem, na němž se dokonce nemalou mírou podílel. Prozradila to na mocné USA vysoká představitelka Americké vlády, když se pochlubila, že do změny režimu na Ukrajině vládci Unie „investovali“ pět miliard dolarů.

Ten, kdo nesouhlasí s předešlým odstavcem, ať laskavě odpoví na otázku, proč kromě zemí Západu se žádný jiný stát v současném konfliktu neangažuje.

Můj náhled na události po únoru 2022

Postmajdanoví mocní Ukrajiny absolutně neuznali právo LDR a DLR na svrchovanost, ba dokonce ani na nějaký zvláštní statut jejich samostatného rozhodování o svých záležitostech. Naopak vyhlásili jim již v době prozatímního prezidenta okamžitě válku. Nepamatuji si, že by se některý světový politik tehdy snažil zásadním způsobem aktivně a dlouhodobě pracovat na ukončení bojů mezi vládou v Kyjevě a odštěpeneckými republikami.

Není vůbec žádnou omluvou, že v tom případě šlo o konflikt mezi dvěma principy mezinárodního práva. Práva na sebeurčení a principu nedělitelnosti státu. Asi všichni dobře věděli, že nikomu z nich nevadilo, když se „dělil“ Sovětský svaz, Jugoslávie, či Československo, takže raději drželi jazyk za zuby.

Od prvního výstřelu Ruské armády na území Ukrajiny se vytvořila pro nejvyšší politiky států celého světa, tedy od Sierra Leone po Canadu, kvalitativně naprosto odlišná situace. Už se nemohli vymlouvat, že zabíjení civilistů je vnitřní záležitostí Ukrajinského státu. Teď šlo jednoznačně o ozbrojený střet dvou armád, a to i pro ty, kdo uznávali soustátí Ruska, Ukrajiny a Běloruska za jednu vyšší jednotku státnosti. A pokud vím, žádní takoví neexistují, alespoň to nikdo z nich nedeklaroval.

Bylo jednoznačnou povinností všech státníků světa, aby vojenskou intervenci názorů mocných Ruska na území Ukrajiny nejen pokrytecky odsoudili, ale aby udělali všechno proto, aby boje „okamžitě, pokud možno ještě dříve“, skončily. Zavazují je k tomu všechny mezinárodní akty, ba dokonce i ona oslavovaná smlouva NATO.

Nikde v mezinárodních dokumentech jsem se nedočetl, že při vzniku ozbrojeného konfliktu mají politici nezúčastněných států „tasit šavle, sedat na kůň a tryskem jet to jedné z bojujících stran pořádně vytmavit“. Jak jsem napsal, mezinárodní právo jim diktuje zajistit mír, tečka.

Všem lidem, kteří nemají hlavu jenom na nošení kšiltovky muselo být hned 24. února letošního roku jasné, že Rusko, coby jaderná mocnost na bojišti nemůže prohrát, jedině snad když při tom pak navíc svět strhnout do zániku.

Proto tvrdím se vší odpovědností:

- veřejně aktivní lidé, politici nadtož státníci celého světa nesou vinu za nečinnost ve prospěch skončení bojů,

- každý, kdo alespoň slovem povzbuzoval Ukrajince v odporu se provinil proti zákonu o zachování míru,

- všichni, kdo šli bojovat ať na tu či druhou stranu jsou válečnými zločinci,

- politici a státníci, kteří dokonce zajišťují pro Ukrajinu další a další zbraně se pak navíc dopouští toho nejtěžšího zločinu proti lidskosti, protože zbytečně marní lidské životy. Oba tyto trestné činy jsou naštěstí nepromlčitelné.

Fundamentální eskalace ozbrojeného konfliktu

Západ spor Ruska s Ukrajinou povýšil na jinou rovinu. Vládci Západu celým svým „ukrajinským“ angažmá ještě před rokem 2014 sdělovali zprostředkovaně celému světu nadřazenost svého pojetí společnostního zřízení. V praxi tak realizovali snahu po unifikaci politického systému na celém světě podle svého vzoru. Což odporuje nejen jejich základní, tedy liberální ideologii, ale i vyhlašované triádě nejvyšších hodnot Západu, jimiž jsou svoboda, demokracie a lidská práva. Celkově lze konstatovat, že Vládci Západu z tohoto konfliktu vytvořili boj o zachování své nadvlády nad zbytkem světa.

Proti zideologizované nadvládě Západu se postavilo Rusko. Jestliže se rozhodlo k ozbrojenému boji teď, pak na sebe vzalo obrovskou odpovědnost. Je totiž nesporné, že rozpadem bipolárního světa začala éra vytváření nového globálního světového pořádku. První jeho fází byla celosvětová dominance USA, jež ale nebyla ničím jiným než pokračováním celosvětové nadvlády Anglosasů v podání Království Velké Británie před druhou světovou válkou. Poválečný osvobozovací boj kolonií fakticky skončil tento typ nadvlády a ukazuje se stále zřetelněji, že ani supermocná USA na její prolongaci nemá dostatek zdrojů, ani sil. A možná už ani vůle.

Rusko ať již vědomě, či nechtěně zahájilo svou ozbrojenou intervencí na území Ukrajiny faktickou další fázi postbipolárního světařádu. Jelikož Západ přijal vhozenou rukavici, byl to on a jenom on, kdo eskaloval konflikt do komplexu mnoha bojů. Na Ukrajině tak nyní bojuje Rusko podle svého přesvědčení s Ukrajinským nacismem ve formě antirusismu, Západ tam bojuje, opět podle svého přesvědčení, za své hodnoty, USA tam bojuje za udržení své globální hegemonie. Vyznavači Marxova učení dokonce vidí, že teprve teď začal celosvětový třídní boj globálního kapitálu, proti veškerenstvu.

Angažmá Unie v takovém komplexním konfliktu je samozřejmostí. USA má princip válečnictví ve svém vzniku, celé své historii a od dob studené války fakticky „v popisu práce“. Válkychtivost Německa je vysoce pochopitelná, vždyť právě v této době jsou vnuci nacistů v ideálním mocenském věku, takže jsou jistě nadšeni z toho, že se na Ukrajině probudily síly jejich „kriegskolegen“ z poslední světové války. Polsko má antirusismus ve své genetické výbavě a velkobritští mocnáři si hojí bolístky ze ztráty svého impéria. Ovšem naše válka to není. Zatáhla nás do ní pětikoaliční vrchnost, posluhující EU. Jenže zapomínají, že my jsme kolonie nikdy neměli a vlastně po celou historii jsem žili pod knutou světapánů.

Na samém počátku konfliktu jsem vyjádřil přesvědčení, že o délce trvání ozbrojených bojů nerozhodne Rusko, ani USA. Že, dneska už otevřenou válku, rozhodnou právě ostatní, nezúčastnění. Ti si tím navíc vyberou svůj další, s vysokou pravděpodobností opět dlouhodobý osud. Buďto podpoří USA a Západ, a v novém globálním světě opět na mnoho staletí upadnou do jejich područí, nebo to bude nějak jinak.

Na první pohled ještě nyní to vypadá, že Rusko bojuje za své přežití. Ovšem při pozornějším sledování lze už připouštět, že čas pracuje v jeho prospěch. Neangažovaní diváci se totiž začínají pomalu aktivizovat. Pokud se nakonec v celé své mohutnosti přikloní na stranu Ruska, vznikne pro svět nové nebezpečí. O svou holou existenci začne bojovat Západ. Což by bylo pro lidstvo ještě větším rizikem.

A jak tedy dál?

Jak jsem už napsal, ČR neměla žádný důvod plést se do konfliktu dvou slovanských národů. Zatáhla nás do něj vláda „rádobyfírera“, posluhující jako pacholek antiruským silám v EU.

Opakuji to znova: antiruskost i v ČR je projevem rasismu.

Označovat ji za rusofobii je poněkud mírné posouzení nenávistných emocí nejen mocných, ale i zmanipulované části veřejnosti. Vláda ČR patří mezi nemnohé, které navíc speciální akci od počátku hodnotí jako válku. Aniž si získala souhlas parlamentu zapojila se do táto „války“. Což je v jejím případě nejen neústavní čin. Vláda pětikoalice je totiž prokazatelně zvolena menšinou voličů, takže její pozice je sice legální, leč nelegitimní. Je všeobecnou zkušeností, že na válku nikdy nedoplácí mocní, leč pouze a jen veřejnost. Pokud na tuto válku doplatí obyvatelstvo v míře pro něj nepřijatelné, pak vzpoura proti vládě bude legitimní.

Rusko na bojišti si nemůže dovolit prohrát. Může snad hodně ztratit jen při konečném vyjednávání míru. Navíc Rusko musí splnit svůj počátečně deklarovaný záměr, a tedy nějaká plichta nepřichází zatím v úvahu. I když podle mě je denacifikace přinejmenším nepřesně definovaný záměr. Skutečná antiruskost na Ukrajině bude přetrvávat podle mého soudu nejméně ještě jedno století, než vymřou i vnuci těch, kdo dneska bojují proti Moskalům. A to v nejlepším případě.

Situace na bojišti už nedává prakticky žádnou naději na možné přímé vyjednávání mezi aktéry bojů. Oba jsou stále přesvědčeni ve své úplné vítězství. Vše proto spěje k bezpodmínečné kapitulaci, jako jediné očekávané variantě. Taková situace ovšem má v sobě rizika nepředvídatelných zvratů. A ty mohou skončit víc než katastrofálně nejen pro všechny zúčastněné. Navíc nesdílím optimismus Ukrajinců, že se v zimě válčit nebude. Pokud vím, tak „sibirajci“ se už na boje připravují.

Obě supervelmoci jsou v dlouhodobém klinči a ani jedna si nemůže dovolit úplnou prohru. Vypadá to, jako by, především Západ, čekal na nějaký zázrak typu Deus ex machina. Něco, co nikdo nepředpokládá může skutečně ukončit současný konkrétní konflikt. Ovšem v žádném případě tím nebude skončen celý proces boje za nový světařád. Osobně jsem přesvědčen, že lidstvo bude žít v neustálém chaosu a především strachu, dokud si současné tři supervelmoci nesednou k jednomu stolu a nezačnou se domlouvat na zajištění celosvětové bezpečnosti.

Epilog

Čtenáři jistě zaregistrovali, že jsem se ani slůvkem nezmínil o válce sankcí. Mám k tomu zásadní důvody.

Prvním je jejich nepřehlednost, možnost různého výkladu, a dokonce podvodného obcházení, takže je to proces reálně nepopsatelný. Druhým je obrovsky široké pole možného pokračování, odvislé od „tvůrčí invence“ soupeřů, takže se tím vytváří doslova proces nekonečný. Za třetí vůbec nehodlám hodnotit šance sankcí na úspěšnost, a koho poškodí nakonec víc. Kromě dvou předešlých důvodů hraje ještě roli ekonomická stabilita soupeřů daná především vlastními zdroji, takže teprve po skončení si všichni mohou zhodnotit smysl sankcí, když si budou lízat své vlastní rány.

Pokud se vzájemně sankcemi trestají konkrétní příslušníci vládnoucí vrstvy, tak podle mého soudu o sankce vůbec nejde, ale spíše o omezení některých svobod politiků. Ovšem za zvrhlost považuji plošné sankce, které v konečném výsledku nepostihují politickou vrchnost, nadtož vrstvu mocných, ale naopak škodí veřejnosti. Zdůvodňování takovýchto sankcí je ve skutečnosti genocidním porušováním základních lidských práv. Je totiž postihována početná skupina nevinných údajně proto, aby se vzepřela svým vládcům. Což je v současných poměrech podlý podvod, protože vládce drží u moci především profesionální armády. A tu si mocní umí vždycky udržet na své straně všemožnými výhodami až privilegovaností.

Zdroj: vasevec.cz