Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Je nepravděpodobné, že by občané Evropské unie, kteří budou muset volit svůj parlament 25. a 26. května, učinili správnou volbu, protože s ohledem na naléhavé problémy se řídí falešnými prioritami. Co způsobuje sociální, ekonomické a politické problémy lze pochopit jedině analýzou dějin. Poté by jejich rozhodnutí byla bezpochyby odlišná.

V roce 1947, po skončení druhé světové války, přišel americký velvyslanec v SSSR George Kennan se svou doktrínu „odstrašování“[1] a prezident Harry Truman vytvořil národní bezpečnostní instituce (CIA, Společní náčelníci štábů, Národní bezpečnostní rada)[2].

Politici ve Washingtonu a Londýně se začali otáčet zády k bývalému spojenci, tedy Moskvě. Chtěli vytvořit společný anglosaský národ, a proto se rozhodli podmanit si západní Evropu a vytvořit „Spojené státy evropské“, které by mohli kontrolovat.

Úkolem bylo stabilizovat situaci v části západní Evropy, kterou okupovali, na rozdíl od východní Evropy, která byla kontrolována SSSR. Měli podporu buržoazie – zejména té její části, která spolupracovala s nacisty a kterou znervózňoval rostoucí vliv komunistických stran – hlavní vítězné sily, která stála na straně Sovětského svazu.

Aby státy jako Francie a Německo nemohly být i nadále v neustálém konfliktu, začaly naplňovat dlouhodobý sen francouzského politika Louis Loucheura, tedy zabezpečit společné řízení těžby uhlí a oceláren ve prospěch vojenského průmyslu Francie a Německa[3]. Tak vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, předchůdce Evropské unie.

Během korejské války Washington začíná vyzbrojovat západní Německo, a to i přes odpor Německa východního. Aby nově vytvořené Spojené státy evropské měly sjednocenou armádu, ale ani nepomyslely na to, že se stanou nezávislou silou a vystoupí z pod anglosaské kontroly, byla vytvořena Západoevropská unie. Do její kompetence spadá zahraniční politika a celková obranu.

Během Suezské krize v roce 1956 se vztahy mezi Londýnem a Washingtonem zhoršily. Spojené státy, hrdé na svůj podíl na osvobození od fašistického jha, nemohly tolerovat, jak Londýn nadále vládl své bývalé koloniální říši. Jako trest se proto sbližují s Moskvou.

Otázka vytvoření společného anglosaského národa již není na programu dne a Londýn nevyhnutelně začíná padat do náruče Washingtonu. Spojené království se pak rozhodne vstoupit do Spojených států evropských.

Charles de Gaulle toto odmítá. Je mu jasné, že usmíření mezi Londýnem a Washingtonem bude dříve či později dosaženo, což vyústí v to, že Spojené státy evropské přijdou o politickou moc a zapojí se do transatlantické zóny volného obchodu. Západní Evropa tak bude vykastrována a přeměněna na washingtonského vazala zaměřeného proti Rusku[4].

Na de Gaulla brzy zapomněli a již v roce 1973 se Spojené království stalo členem Spojených států evropských. Společný evropský akt, jak bylo naplánováno, vytváří v evropském společenství „společný trh“ a otevírá cestu k transatlantickým jednáním.

Jedná se o období „čtyř svobod“ (podle Rooseveltova vyjádření z roku 1941): volný pohyb zboží, služeb, jednotlivců a kapitálu. Celní orgány jsou postupně odstraňovány. Anglosasové pomalu vnucují Evropě svůj multikulturní model sociálního pořádku, který je považován za neslučitelný s evropskou kulturou.

Projekt z roku 1947 byl realizován až v roce 1991, tedy po rozpadu SSSR. Washington transformuje bruselskou organizaci na nadnárodní strukturu a do své struktury zařazuje země Varšavské smlouvy. Takto vytvořená protiruská Evropská unie funguje pod ochranou NATO a je zbavena politické moci.

Byl to americký ministr zahraničí James Baker, nikoliv Evropané, kdo oznámil pohyb směrem na východ a prosazoval Maastrichtskou smlouvu. Výsledkem je, že se bruselská organizace radikálně proměnila: 13 zemí bývalé Varšavské smlouvy bylo zařazeno mezi 15 zemí západního bloku. Západoevropská unie je rozpuštěna a vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku je jmenován pod stejnou anglosaskou kontrolou, spolehlivě podporovanou Maastrichtskou smlouvou. Vytváří se jednotná Evropská unie.

Poté chce Washington připojit Londýn k Dohodě o severoamerické zóně volného obchodu[5] s cílem vytvořit, jak bylo stanoveno v roce 1947, anglosaskou unii. Tento projekt nutí Spojené království, aby odstoupilo z Evropské unie, a Theresa Mayová neměla žádný důvod pro let přes Atlantik a svou obhajobu v USA, rozjitřených zvolením Donalda Trumpa.

Brexit, pokud k němu dojde, nepřinese Evropské unii nic, protože její závislost souvisí s mnoha dohodami. Všechno proběhne tak, jak to bylo naplánováno v roce 1947, kdy Churchill prosazoval Spojené státy evropské bez Spojeného království[6].

Výsledek

Dějiny Evropské unie svědčí o tom, že tato struktura nebyla nikdy koncipována v zájmu evropských národů – byla vytvořena proti Rusku.

Proto v roce 2007 Vladimir Putin přednáší svůj slavný mnichovský projev. Evropanům v něm připomněl, že jejich ekonomické a politické zájmy, stejně jako etické požadavky, jsou blíže Moskvě než Washingtonu. Všichni ho poslouchali, ale nikdo se neodvážil Washingtonu odporovat.[7]

Evropské unii se dařilo udržovat hospodářskou prosperitu po několik desetiletí, ovšem pouze do zhroucení Sovětského svazu. Dnes zaostává: v období od roku 2009 Spojené státy zaznamenaly nárůst výroby o 34 %, Indie o 96 %, Čína o 139 % – zatímco v Evropské unii výroba v tomto období poklesla o 2 %.

Evropská unie nikdy nepomáhala chudým zemím vyrovnat se s jejich problémy. Většinou se zmohla na to, že některým z nich poskytla dávky v nouzi, aby nezemřely hladem.

Evropská unie také nikdy neusilovala o mír, vždy bránila pouze své anglosaské vládce. Podporovala všechny americké války, včetně války proti Iráku, kterou, mimochodem, Francie a kancléř Schroeder odsoudili. Zavírá také oči před tím, co se děje uvnitř unie: severovýchod Kypru je obsazen tureckou armádou, nicméně nikdo proti tomu neprotestuje.

Budoucnost

Volby do Evropského parlamentu proběhnou 25. a 26. května. Nikdo ovšem neví, jak dlouho v něm ještě zůstanou Britové.

Rozhodování všech národů většinou trvá dlouho. Jestliže bylo během studené války považováno za přirozené dát přednost jednomu táboru a někteří si mysleli, že by bylo lepší sloužit anglosaským zemím než nějakému Gruzínovi (tj. Stalinovi, pozn. překl.), dnes jim je čím dál více jasné, že by bylo pošetilé pokračovat v poslušnosti a vzdorovat neexistující „ruské hrozbě“.

Politické strany, které se stavěly proti smlouvám o vytvoření EU a žily většinu století ve vazalství, se nemohou rozhodnout, co by pro ně mělo být nejdůležitější: nezávislost na Americe nebo obhajoba vlastní kultury před Araby a Turky. V tomto případě ovšem druhý problém zapříčil ten první, nikoliv naopak.

Nemluvíme o nadřazenosti jedné kultury nad druhou, ani o náboženství. V jedné zemi nemohou existovat současně dvě různé sociální organizace. Jednoduše řečeno, nemůžete udělat z pátku neděli.

Multikulturní společnost v Evropě je důsledkem jejího vazalství. Nemůže přežít. Evropskou kulturu lze zachránit pouze tehdy, když se Evropa zase stane nezávislou.

Poznámky:

[1] The long telegram, by George Kennan to George Marshall, February 22, 1946.

[2] National Security Act of 1947.

[3] “The European Union’s Secret History”, Thierry Meyssan, Translation Anoosha Boralessa, Voltaire Network, 28 June 2004.

[4] De Gaulle považoval ve věci geopolitického souboje soupeření mezi kapitalismem a komunismem za druhotné. Zřídka také hovořil o SSSR.

[5] The Impact on the U.S. Economy of Including the United Kingdom in a Free Trade Arrangement With the United States, Canada, and Mexico, United States International Trade Commission, 2000.

[6] “Winston Churchill speaking in Zurich on the United States of Europe”, by Winston Churchill, Voltaire Network, 19 September 1946.

[7] „Jednopolární nadvláda je nelegální a nemorální“, Vladimir Putin, Voltaire Network, 11 February 2007.

(překlad vlastní)

Originál: Thierry Meyssan - The European Union, in the moment and in the long run vyšel 8. května 2019 na voltairenet.org.

Zdroj: voltairenet.org