Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Orientovat se v situacích, jako je ta současná, znamená v první řadě zjistit fakta a porovnávat je.

Nejsem virolog a tak se nezabývám tím, nakolik jsou ta fakta lékařsky relevantní, protože to zjevně nevědí ani sami virologové a lékaři. Podívejte se na široké spektrum jejich názorů a nelze přitom spravedlivě tvrdit, že jedni mají pravdu a druzí jsou dezinformátoři. Sami odborníci tápají a je to logické, protože to, co se děje, je pro ně zcela nová situace. Hotovou odpověď vám za minutu přemýšlení dá jen hlupák.

Věda hledá, mýlí se a vrací se, to není nic ponižujícího a jen ten, kdo si tohle umí přiznat, může skutečnou pravdu najít, nebo se k ní alespoň přiblížit. Není nic horšího, než arogantní tvrzení, že jen já mám pravdu, a to i v situaci, kdy stejně erudovaní kolegové na základě faktů namítají, že něco může být jinak.

To k mé úvaze za prvé. A za druhé, nechci dávat návod, jak se proti nemoci chránit, ale zajímá mne sled událostí, jejich využití a zneužití vládnoucími strukturami a některými firmami, marketing epidemie a hlavně to, jaké to celé může mít politické a společenské konsekvence v blízké i vzdálenější budoucnosti. Vycházím z běžně dostupných informací otevřených zdrojů z Německa, Rakouska, Anglie, USA, ale jsem tak hanebný, že se občas podívám i do ruských zpráv a z nezbytí někdy i do těch českých. Odmítám ovšem kádrování médií na poctivá a nepoctivá, protože to, co se na jaře v těch poctivých označovalo jako dezinformace, se na podzim ukázalo být pravdivé. Situace je tak turbulentní, že nikdo, snad jen Bůh, ale určitě ne Gates, Fauci, Merkelová či Blatný vědí vše se stoprocentní jistotou.

Onemocnění má na svědomí koronavirus SARS-CoV-2, zkráceně z angličtiny Covid-19. Poprvé byl zachycen na začátku roku 2020 v čínském Wu-Chanu, i když jsou už dnes k dispozici svědectví, že ještě předtím se objevil v Itálii a v USA. Buď je umělý a unikl z laboratoře omylem či ze zlé vůle. Ale možná také z ušlechtilých pohnutek, protože eugenické hnutí se v rámci záchrany planety snaží snížit počet obyvatel na „přijatelné“ množství. Další možností je, že je normálním výsledkem přírodních mutací v nezměrné říši virů. Třešinkou na dortu informací pak je, zda ho na člověka přenesl netopýr, kterého chudáka někdo snědl. Ale to všechno je sice pro historii důležité, ale momentálně to neřeší náš problém, co s tím.

Hned, jak virus udeřil, stal se ideologickou municí. V USA ho nazvali návodně „čínský“ virus, aby bylo zřejmé, že odtud pochází zlo světa. A stejně jako stály za středověkými pogromy na židy náboženské smyšlenky, stojí dnes za primitivními útoky Američanů na obyvatele žluté pleti uměle vyvolané předsudky (pokud je něco xenofobie, je to tohle a nikoli vlastenectví!). Světová zdravotnická organizace (WHO) nejprve tvrdila, že to není pandemie, pak to pandemie byla, pak chvíli nebyla, a zase byla. Stejně zásadově se postavila k očkování. Ale podstatnější je, že se epidemie chopili politici. A bylo zle! Zpočátku jejich vystoupení vypadala rozumně - řádí nevyzpytatelná nemoc, je třeba chránit občany. Lékaři navrhovali karanténu, což je po staletí zažitý model. Ke cti některých třeba dodat, že jiní lékaři od začátku tvrdili, že nic takového nemá smysl. A kola se začala roztáčet.

Přišel první hit – roušky. Za předražené peníze se opatřovaly, kde se jen dalo. Pak se zjistilo, že obyčejné roušky nestačí. Odložily se a začaly se za ještě větší peníze opatřovat respirátory. Někteří podnikavci na tom neuvěřitelně vydělali (také pár německých vládních politiků, teď mají průšvih, ale zdaleka nebudou jediní). Jenže epidemie se navzdory rouškám šířila dál. I když tedy zjevně roušky příliš nepomáhají a vůbec nic neřeší, musí se nosit stále. Dokonce padají pokuty, pokud ji člověk nemá. Přitom někteří lékaři varují, že nošení roušek jen zvyšuje respirační problémy. Nechci zabíhat do detailů, ale dodatečné výzkumy úmrtí na španělskou chřipku ukazují, že některá byla zaviněna špatnou cirkulací kyslíku v plicích při ochraně látkovou rouškou.

Pak přišla doba testů. Bez testů nebylo možno překročit některé hranice, testy se šířily a dnes se dělají všude a všem. Leč odborníci už prokázali, že spolehlivost tesů je hodně malá. Navíc je rozdíl mezi skutečným onemocněním a pouhou přítomností viru (neboť imunitní systém je mimořádně složitý celek, aby se dal jednoduše přelstít pouhým máznutím vaty na špejli). Navzdory tomu se testuje a testuje a díky tomu tu máme „statistická“ data, jejichž věrohodnost je rozhodně diskutabilní, ale přesto se na nich staví vládní opatření, jako by to byly kamenné kvádry. V Německu už podala skupina právníků a lékařů proti způsobu testování soudní žalobu. A ještě postřeh jednoho starého lékařského praktika: „Neustálé testování nikoho neuzdraví. Je to jen testování.“

Další level v hierarchii událostí je očkování. Na trh přišly překotně vyráběné vakcíny, u nichž výrobci uvádějí, že za jejich efekt nenesou odpovědnost, stejně jako nenesou odpovědnost za případné problémy, které by mohly způsobit. Tuhle klauzuli museli kupující podepsat (včetně vedení Evropské komise pokud si toho ovšem vůbec všimla). Jenže kdo bude odpovídat za to, pokud budou mít vakcíny na některé lidi devastující účinek? Samozřejmě, nikdo! Ta odpovědnost se přenáší na člověka, který musí při očkování podepsat, že byl seznámen s riziky a očkovat se dává na vlastní odpovědnost.

Obyčejný člověk tedy musí odpovídat za něco, o čemž nemá ani zdání a odborníci sami nevědí, co to udělá. Jenže díky médiím jsou lidé vystrašeni tak, že většina si myslí, že bez okamžitého očkování ihned zhyne. Mnozí se na něj třesou jako na drogu. Jsou však i tací, kteří nejprve zváží, zda se bojí více nemoci nebo očkování, a mnozí se rozumně rozhodnou po svém.

Pokud by se člověk mohl sám rozhodnout, bylo by to fajn a liberální. Jenže vlivné lobby politikům vnutilo myšlenku, že očkování bude povinné. Kdo tedy ponese odpovědnost, pokud je povinné? Z právního hlediska je totiž vynucené prohlášení, že přejímám odpovědnost, pokud mi to zákon ukládá, zmatečný úkon. A jestliže očkování někomu poškodí zdraví či zemře, nastane kolotoč právních bitev, které zaplatíme ze svých daní my.

I když mnohé země už určité typy očkování zastavují, není smyslem téhle úvahy řešit, nakolik je bezpečné či nebezpečné. Podívejme se spíše na otázku, jaký smysl by vůbec stoprocentní proočkovanost populace měla. Jak už imunologové několikrát potvrdili, očkování není ochrana společnosti jako takové, ale pouze daného jedince, aby neonemocněl. Ba dokonce i očkovaný člověk může znovu onemocnět, bonusem snad je jen to, že by mohl mít lehčí průběh.

Jenže očkování neznamená, že se v očkovaném člověku nemůže virus klidně dál vyskytovat. Není to dezinfekce, očkování virus neodpuzuje, jen posiluje procesy, aby se virus v organismu nezačal množit a nezpůsobil onemocnění. I očkovaný člověk však může být a nejspíše často i je bacilonosičem (tedy vironosičem). Očkovaní mají na sobě a v sobě viry jako ti neočkovaní, jen jim tolik neublíží! A při testech může být tedy očkovaný klidně pozitivní. A navíc, očkovaný člověk samozřejmě není chráněn před všemi mutacemi, které vznikají rychleji, než je stačí nějaké laboratoře prozkoumat a najít vakcínu.

Tohle jsem se dozvěděl nejprve z diskuze lékařů na německém televizním kanále ZDF. Myslel jsem si, že třeba špatně rozumím, ale pak se to objevilo i v rakouském tisku a nakonec jsem to zjistil i z českých zdrojů. Pokud je to pravda, jsem zvědavý, zda má někdo z naší vlády „koule“ na to, aby vystoupil a řekl pravdu. Očkování totiž není vůbec řešením současné situace, je to jen pomoc některým lidem (v mnoha případech více psychická než faktická). Jenže nikdo to neudělá, protože ve hře jsou neuvěřitelné peníze, které za vakcíny inkasují farmaceutické firmy a všichni ti, kteří se kolem toho pohybují. Firma BioNTech, která vyrábí vakcínu Pfizer, vydělala jen za poslední čtvrtletí roku 2020 9,5 miliardy korun a v letošním roce počítá s obratem kolem 255 miliard korun. Takže je kde brát na propagaci i na úplatky.

Už teď se ví, že současné vakcíny nikoho nebudou chránit nadosmrti. Jejich účinnost je omezená (i když sami odborníci netuší, zda na pár týdnů či měsíců). Za pár měsíců bude tedy třeba se nechat očkovat znovu. Bill Gates nedávno hovořil o nejméně pěti až deseti očkování na hlavu. Mimochodem, i on má tučné zisky z tohoto byznysu. Až virus zmutuje, bude třeba jiných vakcín a všichni se půjdou očkovat znova a znova. Viry jsou totiž v tomto ohledu mimořádně vychytralé a naše očkování obejdou tím, že se prostě přizpůsobí a změní. Fatálním problémem v budoucnu bude, že zmutované viry budou stále nebezpečnější a nebezpečnější, a my naopak slabší a slabší. Nikdo netuší, co současné vakcíny dlouhodobě v těle udělají a s námi to nakonec dopadne jako s lidmi, kteří brali penicilin tak často, že na ně přestal účinkovat.

Je prostě na čase si přiznat, že nejsme pány tvorstva a jsou situace, kdy musíme hledat jiné než expanzivní cesty, jak přežít. Více pokory a méně hysterie! Jenže politici pod tlakem farmaceutických firem a médií rozpoutali mediální kolotoč, který už pohlcuje i je, protože to, co naslibovali, rozhodně nesplní a splnit nejde.

Lockdown je jen zoufalostí, poslední viditelnou možností, jak by politici dokázali, že vláda je k něčemu. Opatrný člověk se však dokáže chránit i bez vládních nařízení a ten bezstarostný si bude dělat všechno dál po svém i navzdory vládám. Z hlediska marketingu demokracie a důvěry v autority je to fatální chyba politiky! Ovšem s mimořádně vážnými konsekvencemi. Krátkodobé jsou ty, že současné vládní strany na to ve volbách doplatí, alespoň tam, kde se chovají tupě a z lidí dělají zvířata chovaná v klecích. Dlouhodobým důsledkem je otevření dveří totalitě.

Právě dneska jsem četl sdělení Ursuly von der Leyen. Nic z toho, o čem píšu, by podle toho nebyla pravda. Na webu EU je i manuál, jak a komu nahlašovat dezinformace. Mám ještě pod kůží zásadu z mládí, pokud ÚV KSČ něco vehementně dementovalo, pak to pravda byla. Ale i kdyby některé lékařské záležitosti byly v detailech odlišné, neboť výzkumy stále běží, jako občan si snad mohu závěry z dostupných informací udělat svobodně sám a nemusím čekat, co poví bruselská vrchnost.

Podezřelé je třeba to, proč epidemie, která rozhodně není zabiják ve stylu středověkých morů nebo španělské chřipky minulého století, společnost úplně paralyzovala? Jistě, je nebezpečná, ale tak, aby se zastavila zeměkoule? Statistiky přece říkají, že mrtvých je jen o něco málo víc než v běžných letech, kdy žádná pandemie není. Takže proč ta hysterie? A jak to tak podle některých zpráv vypadá, do kategorie „úmrtí s covidem“ se pomalu počítají i ti, pokud to trochu ironicky zveličím, co se zabili v autě, ale byli pozitivní. Nechci se vézt na vlně konspiračních vysvětlení, ale je „něco shnilého ve státě dánském“. Problémem je adekvátnost opatření ve vztahu k reálné situaci, umocněná mediálně budovanou hysterií. A nejen adekvátnost, ale i funkčnost a přemrštěná cena, kterou budeme muset zaplatit. A to nemluvím o tom, jaká je perspektiva, protože virus se tímhle vším neporazí, spíše se mu dává čas, aby hledal zadní vrátka. A pokud neudeří na podzim, udeří za rok, za dva či později. On má čas, ale my ne.

Jenže to, co se děje, se určitým vrstvám světa hodí. Velké firmy ničí konkurenci a vlády jim v tom pomáhají. Proč se zavírají v rámci lockdownu malé provozovny, ale ty velké se nechávají? Proč se lidem vnucují drahá očkování, místo aby se vláda věnovala tomu, jak lidi skutečně léčit? A že to jde, dokonce prostředky tradičními, jenže na těch se tolik nevydělá. Praxe však ukazuje, že v zemích, které nekráčely cestou restrikcí, je situace s nemocnými a zemřelými prakticky stejná jako v těch, kde se společnost „zabetonovala“.

Nemá cenu tu rozbírat různé finanční zájmy, které vždycky stály v pozadí všeho, co se ve světě děje. Lidé se vždycky klaněli zlatému teleti, s tím se nedá nic dělat. Jenže znepokojující je, že tohle přesáhlo obvyklé hranice běžného fungování společnosti a politického systému vůbec. Tahle věc má totiž nesmírný ideologický rozměr.

Podle mne je základním momentem to, že se evropská a americká demokracie jako taková dostala na hranici udržitelnosti. Proto nejsou společenské otřesy tak veliké v Rusku, Číně, Indii, latinské Americe či jinde, kde mají samozřejmě s epidemií také problémy, ale tam ještě demokracii nepustili z řetězu, a proto tahle epidemie vyvolala hlubokou politickou krizi jen u nás. Do roka bude politická mapa Evropské unie vypadat jinak, a bojím se, že ne k lepšímu.

Demokracie jako systém může fungovat jen tehdy, pokud vůbec má šanci fungovat. Řídit cokoli znamená, že musí existovat relevance mezi procesem rozhodnutí a vlastní realizací. Demokratické rozhodnutí by přitom mělo být postaveno na demokratickém principu, tedy dělají ho lidé, kteří mají důvěru většiny, kterou zastupují. Jenže pokud vytvoříte desítky institucí, všechny jsou demokratické a všechny demokraticky rozhodují, pak je cesta k realizaci obtížná a většinou nemožná.

Popisovat, jak se u nás rozhoduje, je už skoro samo o sobě satirou. Vypadá to tak, že se něco vymyslí na úrovni vlády, projde to „kolečkem“ přes ministerské úředníky a poradce, pak to projedná Parlament, následně Senát, opozice to zpochybní u Ústavního soudu, piráti žalují v Bruselu a ten se do toho vloží, mezi tím vládě okopávají kotníky krajští hejtmani, odbory, různé profesní svazy, aktivisti, Česká televize... Návrh se stáhne, přepracuje, a znovu ho někdo zpochybní či soud zruší. V tomhle marasmu, kdy i do triviálních věcí mluví kdekdo, nejde prostě vládnout. A pokud jde o složitou věc, pak je lepší se oběsit, než prosazovat nějaký záměr.

Vlastností každého systému je, že se za určitých podmínek zahltí a přestane fungovat. Evropská unie se zahltila už dávno a teď to přešlo i na národní úrovně. Alespoň tam, kde je rozhodovacích úrovní, ambiciózních politických stran a úředníků příliš. V krizi, jaká nastala, se tohle projevilo v té nejhorší nahotě. Každý si myslí něco jiného, něco jiného dělá, a proto je to chaos. Podstatou vedení války je, že velitel udělá rozhodnutí a to se plní. Jistě, rozkaz nemusí být správný, jenže větší škody často udělá to, že neposlechnu.

Vláda by měla v každé krizi jednat uvážlivě a svěřit problém do rukou odborníků (myslím skutečných, ne těch politických) a vyvarovat se lobbistických tlaků (což je samozřejmě iluze). Jenže vláda chce jednat, i když pořádně netuší, co je správné a rozhoduje se „politicky“, tedy nekompetentně.

Je to politický pud sebezáchovy, jinak ji opozice začne ostouzet, média ji postaví na pranýř, bude křik, a tak vláda musí udělat NĚCO. Obvykle to nejjednodušší, co je po ruce. Zavedou se roušky, testy, vakcinace. Vyhlásí se karanténa. Balvan se valí po stráni dolů a už není síly, která by ho zastavila. Politici si čechrají peříčka, zavádí se další a další opatření. A pak se vyhlásí mimořádný stav a vláda může najednou jednat přímo, bez zoufalých obstrukcí. Komu by se to nezalíbilo? A tak se hledají další a další argumenty, jak si může vláda tenhle pocit moci prodloužit. Zjistí, jak jednoduché by to měla, pokud by vládla méně demokraticky a více despoticky.

Nevěřte tomu, že se po odeznění epidemie (pokud vůbec v dohledné době odezní) vrátí staré časy. Řeči o „novém světovém řádu“ a „velkém resetu“ nejsou chiméra. Politici dostali do rukou moc a té se nevzdají. Nevzdají se úředníci, neboť i oni dostali moc. Neustoupí média a především celý nepřehledný internetový a digitální svět, protože skutečnými pány se stali oni.

Nikdo se ničeho nevzdá. Pod zástěrkou ochrany lidstva se budou dál brát lidem svobody ve jménu vyšších cílů. Lidská identita se „zdigitalizuje“, všichni se napojí na „velkého bratra“, přes platební karty se bude kontrolovat a řídit spotřeba a kdo nebude poslouchat, toho „odpojí“. Mimochodem, tohle na zkoušku dělají v Číně. Možná se pro naše pohodlí zavedou elektronické náramky, které se „postarají“ o všechno. V nich budeme mít doklady, peníze, komunikátor, zaměstnání, zábavu. Staneme se dobře ovladatelným uniformním stádem.

I když to zní šíleně, tyhle plány nejen existují, ale mílovými kroky se naplňují. Orwell v reálné praxi. Všechna ta ideologická nadstavba kolem epidemie, jako jsou očkovací pasy, e-roušky a zavírání lidí doma, to je vojenským termínem řečeno průzkum bojem, než se zavede něco horšího. Vyděšené lidstvo se dá totiž neuvěřitelně snadno zmanipulovat. Stačí nabízet imaginární spásu, na tom vydělávali ideologičtí manipulátoři po celé tisíciletí. Lidé, můžete se zachránit, stačí tak málo, vzdejte se části své svobody a majetku a my se o vás postaráme.

Jenže elity, které budou mít v rukách absolutní moc, se mohou jednoho dne usnést, že tradiční lidská práva nemají smysl. Nikde není přece řečeno, že se jim budou líbit emancipované ženy, sebevědomí muži, vzpurní umělci či třeba komunita LGBT a padesát pohlaví. V demokracii se mohou lidé bránit. V totalitě nikoli. A všichni ti mladí a dneska tak nadšení pro politiku pirátů, strany zelených, pro Gretu, Antifu, anarchisty či neokomunisty spláčou ve stáří nad výdělkem. A my s nimi, pokud se toho dožijeme.

Začal jsem problémem s Covidem 19 a končím katastrofickými vizemi, které vypadají spíše jako dystopický román. Jistě, je to budoucnost vzdálená, ale pokud se nevzpamatujeme, je reálná. Systémy fungují podle přesných algoritmů, a není podstatné, co si o tom myslíme. Zvláště pokud se příroda rozhodne potrestat nás za naši naivitu, hloupost a rozežranost. A taky za to, že máme pomalu víc politiků, úředníků, poradců, analytiků a novinářů než normálních lidí. Jestliže se necháme pořád vodit za ručičky, vyděsí nás každá rýmička a neobejdeme se bez tabletů, co s námi? Buď jsme součástí přirozeného řádu přírody a umíme jednat v souladu s ním, nebo nejsme, a pak to holt dopadne špatně.

Jak jsem řekl, nejsem virolog, epidemiolog a lékař, jsem jen historik a spisovatel. A tak nedávám rady lékařské, ale říkám jen takové ty obyčejné postřehy, které vycházejí ze znalostí dějin a možná i ze „selského rozumu“. Jenže někdy je holt třeba vyjít do ledové vichřice a třeba se i klepat zimou a omrznout, než se ulekaně krčit v teplé chatě a čekat, až nám dojde palivo a umrzneme tam.

Zdroj: vlastimilvondruska.cz