Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Tanky v ulicích Káhiry

Na počátku února tohoto roku jsem měl tu možnost po několik večerů sledovat události v Egyptě prostřednictvím televizní stanice CNN spolu se svým egyptským přítelem, muslimem z Alexandrie. Měl jsem tedy tu jedinečnou možnost nechat si objasnit důvody a příčiny náhlého arabského „probuzení“, nebo chcete li „arabského jara“, a měl jsem také příležitost alespoň částečně nahlédnout pocity člověka, kterého se tyto události bezprostředně týkaly. Přátelé mého kamaráda trávili dny a noci na náměstí Tahrír, v ulicích, kde se ozývaly výstřely, žili jeho nejbližší příbuzní. Egyptské telefonní linky ohluchly na několik dní.

Pamatuji si, jak mne dojaly záběry demonstrujících egyptských křesťanů, kteří stáli na stráži, zatímco muslimové vykonávali své předepsané modlitby. „Ano“, řekl tehdy můj přítel, „ano, jsme jeden národ, je jedno jestli jsme koptové, katolíci nebo muslimové. Všichni jsme Egypťané, všichni jsme jeden velký národ.“ Takto idealistické však bývají všechny revoluce.

V neděli 9. října propukla v Káhiře vlna násilností, jež si vyžádala asi 26 obětí a 500 zraněných. Pokojná demonstrace koptských křesťanů upozorňující na neochotu policie a armády řešit množící se útoky na křesťanské kostely, byla napadena házením kamenů. Policie, jež přijela na místo, údajně „nedopatřením“ přejela několik demonstrantů. Demonstrující začali bojovat s policií, což postupně přilákalo stovky lidí z okolí. Násilnosti se začaly nekontrolovatelně šířit městem. Do ulic Káhiry tak opět vyjely tanky, armáda, která v zemi prakticky vládne, podle očitých svědků najížděla vozidly do davu. Ozývala se střelba.

V týdnech předcházejících těmto událostem vypukly násilnosti kvůli stavbě dvou kostelů v jižním Egyptě. Nepokoje vznikly v okolí města Asuán i přesto, že se představitelé koptské církve dohodli s místními ultrakonzervativními muslimy, saláfisty, že na budovách nebudou kříže ani zvony.

Kdo jsou koptové?

Označení koptové pochází z řečtiny a znamenalo původně totéž co Egypťané, respektive Egypťané, kteří přijali křesťanství. Koptové jsou přímými potomky starého egyptského národa a stará koptština je poslední vývojovou fází staré egyptštiny. Psala se původně takzvaným démotickým písmem, jež vzniklo ze známých egyptských hieroglyfů, a později si koptové spolu s přijetím křesťanství vytvořili vlastní písmo na základě řecké alfabéty doplněné o několik znaků z démotického písma. V pozdějších staletích se význam označení „koptové“ poněkud změnil a dnes označuje egyptské křesťany, příslušníky koptské církve. Koptové dnes tvoří v Egyptě podle oficiálních statistik asi 10 % obyvatelstva, podle údajů koptské církve 20 %. I v případě nejnižšího odhadu zde však představují více než osmimilionovou menšinu. S koptskými křesťany se však setkáme také v Súdánu a Etiopii a díky úspěšné misijní činnosti také v řadě dalších afrických zemích v širokém pásu od Súdánu po Jihoafrickou republiku.

Koptská církev, která se od ostatního křesťanství odlišuje v mnoha směrech, patří mezi takzvané nechalkedonské heterodoxní církve monofyzitského směru. Ačkoli bývá koptská církev někdy, zejména v anglických pramenech, označována jako „východní pravoslavná“ (Oriental Orthodox), tedy ortodoxní, ve skutečnosti nemá s pravoslavím, tedy ortodoxií, nic společného. Na chalkedonském koncilu v roce 451 došlo k rozdělení křesťanské církve na ortodoxní, pravoslavnou, tedy zjednodušeně řečeno tu církev, respektive společenství církví, která přijala chlakedonskou christologii, tedy učení, že Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, a na církve ostatní, heterodoxní, česky jinoslavné, které vyznávaly jednu ze dvou odlišných christologických koncepcí.¹

Počátky koptské církve se tradičně spojují s útěkem Svaté rodiny do Egypta, skutečné rozšíření křesťanství v tehdy římském Egyptě však nastalo až v souvislosti s působením sv. apoštola Marka v letech 55 až 61 n. l., který se stal prvním alexandrijským biskupem a roku 68 zemřel mučednickou smrtí. Velkou zkouškou pak museli egyptští křesťané projít zejména za vlády císaře Diokleciána, kdy v roce 284 n. l. nastalo rozsáhlé pronásledování křesťanů, které bylo v Egyptě vůbec nejhorší a nejmasovější v celé Římské říši. To, že se v období byzantské nadvlády koptové přiklonili k opozičnímu monofyzitskému směru křesťanského učení, lze do jisté míry také vysvětlit určitým odporem Egypťanů vůči byzantské nadvládě v zemi. Rozdělení církve pochopitelně provázeli četné spory a nepokoje. (Mimochodem pravoslavný, ortodoxní patriarchát existuje v Alexandrii dodnes, a v Egyptě tak vedle koptských křesťanů nacházíme i skutečné pravoslavné, většinou však řeckého původu). Od sedmého století má koptská církev vlastního papeže, patriarchu alexandrijského, sídlícího v Káhiře, kterému je podřízeno dvanáct biskupů a biskup koptské církve v Etiopii.

Je v podstatě nemožné v jakémkoli, byť i zcela stručném článku o koptské církvi pominout silnou mnišskou tradici, která je pro tuto orientální církev typická, a je mnohem silnější než v církvích jiných. Egyptské mnišství vycházející z tradice pouštních Otců, mimo jiné sv. Antónia, patří bezesporu k nejsvětlejším momentům v historii církve vůbec. Dodnes jsou koptské kláštery baštou křesťanské víry posilující, a ochraňující koptské křesťany proti postupující islamizaci.

Křesťané v islámském státě

V 7. století, kdy byl křesťanský Egypt dobyt nastupující islámskou ummou, se egyptští křesťané ocitli pod islámskou nadvládou. Během mnohasetletého soužití se ani jedno z těchto dvou velkých náboženských společenství v Egyptě nevyhnulo vzájemnému ovlivnění. Koptové se (stejně jako například alexandrijští karaité, tedy nerabínští židé) před vstupem do svého kostela zouvají. Mnohem závažnější změna však nastala se ztrátou původního koptského jazyka, poslední vývojové fáze staré egyptštiny, tedy jazyka starého nejméně sedm tisíciletí, který jako živý jazyk zanikl několik století po ovládnutí Egypta Araby, a po nějakou dobu se udržel pouze jako jazyk liturgický, dnes je však liturgie vedena již převážně v arabštině. Egyptská arabština je však koptským jazykem značně ovlivněna a obsahuje nejvíce nearabských slov ze všech arabských dialektů. Zcela jedinečná je také egyptská výslovnost. Úředním jazykem Egyptské republiky je stejně jako u všech arabských zemí spisovná forma arabštiny, kodifikovaná mimo jiné na základě textu Koránu, která se od egyptského dialektu v mnohém odlišuje.

Vztahy mezi islámem a křesťanstvím na Blízkém východě jsou poměrně komplikované, a je potřeba nahlížet na ně hned z několika pohledů. Korán i hadíty, jakési příběhy z Muhamadova života, které tvoří základní právní a etické prameny sunny, hovoří o vztahu muslimské obce k jiným náboženstvím zcela jasně. V případě Egypta můžeme hovořit pouze o ortodoxním tedy sunitském islámu, přestože egyptské území v historii několikrát ovládly šíitské dynastie, mimo jiné Fátimovci, sunnitský islám šáfiovského směru zde, zcela převládá. Šáfiovský právní směr představuje v sunnitském islámu jakousi střední cestu mezi islámem umírněným, tedy hanafijským, jež známe z Turecka, Bulharska či Bosny a přísným islámem právního směru Hanbalíja, který ve formě wahábismu následují muslimové na arabském poloostrově. Mezi jednotlivými právními směry sunny, mazhaby, však neexistují v islámském náboženství tak velké rozdíly, jako mezi křesťanskými církvemi, a muslimové samotní tyto rozdíly téměř nevnímají. Je však zřejmé že právě tato „střední“ orientace egyptského islámu poskytla koptským křesťanům nebývale stabilní podmínky k jejich přežívání pod islámskou nadvládou, bez jakýchkoli významnějších výkyvů jejich právního a společenského postavení.

Korán a islámská praxe přiznává křesťanům, ale také židům a zoroastrovcům jako představitelům náboženství Knihy právní postavení takzvaných chráněnců, arabsky dhimmí. Tito dhimmí byli osvobozeni od služby v islámském vojsku, na jehož vítězství nebyli pochopitelně nijak zainteresováni, a výměnou za tuto „úlevu“ byli nuceni platit zvláštní daň z hlavy, kterou muslimové neplatili. Egyptská společnost v podstatě převzala model, jenž přivedla k dokonalosti Osmanská říše, která ovládala Egypt od roku 1517 až do Napoleonova nepodařeného dobrodružství v závěru 18. století. Osmanská společnost byla rozdělena do takzvaných milletů, které představovaly náboženské obce, jež byly samosprávné a samy rozhodovaly o svých vnitřních záležitostech. Koptští křesťané byli tedy v Egyptě právně uznávanou skupinou obyvatelstva s vlastními soudními institucemi, školstvím a samosprávou. Jejich přístup k moci byl sice omezen, byli nuceni platit vyšší daně než příslušníci sunitského milletu, ale jejich náboženskému vyznání a religiozitě nebylo alespoň teoreticky bráněno ve svobodném vývoji. Není proto divu že koptští křesťané vítali arabskou invazi v roce 642 jako vysvobození. Nebyli už pronásledovaným kacířským společenstvím bez jakéhokoli postavení, jak tomu bylo v dobách byzantské nadvlády, ale získali přesně vymezený právní status, který jim v podstatě umožnil přežít až do dnešních dní. Zvážíme-li, že tyto podmínky nastolili islámští dobyvatelé v 7. století, kdy na většině území Evropy vládl skutečně temný středověk, pochopíme, proč různé nechalkedonské církve své nové vládce nepokrytě podporovali. Muslimům byly zcela lhostejné teologické spory mezi jednotlivými církvemi a komunitami a přiznávali stejný status pravoslavným křesťanům i koptům. Křesťanské církve neměly pochopitelně s kacíři či jinověrci ani zdaleka takové „slitování“.

Výše uvedené podmínky života náboženských menšin uvnitř islámského území jsou pochopitelně pouze ideální, tu a tam byly z různých příčin porušovány, zejména pod vlivem různých politických okolností. Obecně vzato však bylo postavení koptských, či jiných křesťanských menšin, ale také židů, mnohem lepší než před příchodem muslimů. Na druhou stranu však, alespoň z dnešního pohledu, jistě nebyly nijak ideální. Křesťané sice nebyli vystaveni přímému útlaku či pronásledování, ale byli v podstatě vyloučeni z veřejného života mimo svoji komunitu, a po všech stránkách tvořili jakési občany druhé kategorie. Během historického vývoje docházelo pochopitelně k četným výkyvům v postavení křesťanského obyvatelstva, od dob relativní prosperity až k obdobím otevřené nenávisti a nejistoty, která však nestála na náboženských základech, ale měla spíše obecně společenské rysy. Z výše uvedené orientace egyptského islámu však vyplívá, že koptští křesťané měli v tomto ohledu spíše štěstí na poměrně stabilní podmínky.

Náboženské předpisy jednotlivých společenství však dlouhodobě hrají v neprospěch koptské komunity. Muslimský muž si sice může libovolně vybrat nevěstu mezi křesťankami, pokud zajistí islámskou výchovu dětem z tohoto manželství vzešlých. Muslimská žena si však nemůže vzít křesťana, snad jen v případě že tento konvertuje k islámu. Konverze muslima ke křesťanství je v islámském právu nepřípustná, znamená de facto odpadlictví od víry, které je chápáno jako nejtěžší provinění a alespoň teoreticky je trestáno smrtí. Předpisy křesťanských církví jsou obdobné. Koptové se nežení s muslimy a vzhledem k četným konverzím k islámu, ať už z důvodu získání lepšího společenského postavení či jiných, je právě toto příčinou nepříznivého demografického vývoje.

Vznik národa

Velkou změnu ve společenské situaci na Blízkém východě způsobily až myšlenky, které sebou přinesla moderní doba. Velká francouzská revoluce a následné společenské změny nezůstaly bez odezvy ani v islámských zemích, i když se zpožděním, a přinášejí sebou islámské společnosti zcela cizí pojmy, jako je národ. Ještě před dvěma stoletími bylo slovo Arab na Blízkém východě jen jakýmsi lehce pejorativním označením kočovníka, společnost byla organizována na čistě náboženských principech, a rozhodujícím či určujícím hlediskem pro společenské zařazení jedince byla jeho náboženská, a nikoli etnická či jazyková příslušnost. V průběhu 19. století se však i v těchto zemích začínají formovat novodobé národy, v případě Egypta novodobý egyptský národ, či ještě lépe egyptský arabský národ. Ačkoli v mnoha zemích Blízkého východu to byla ve velké míře právě místní křesťanská inteligence, jež stála u zrodu moderního národního cítění, otázky o národní příslušnosti místních křesťanských komunit na sebe nenechaly dlouho čekat. Jestliže my, egyptští arabové jsme národem, v horším případě muslimským národem, kdo jsou tito lidé, jež nikdy Araby, potažmo muslimy nebyli? V případě Egypta je situace poněkud komplikována tím, že koptové mluví bezezbytku také arabsky, kdežto křesťanské komunity v jiných zemích Blízkého východu si často uchovaly i své národní jazyky – mj. syrštinu či arménštinu.

Ruku v ruce se vznikem moderního arabského nacionalismu probíhalo i národní uvědomění v řadách nemuslimského obyvatelstva. Velké komunity, jakou jsou bezpochyby právě egyptští křesťané, se také začaly zabývat svou národní identitou. Je nesporné, že ačkoli koptové přijali arabštinu jako dorozumívací a mateřský jazyk, nikdy v historii se za Araby nepovažovali. Vztah koptských křesťanů k vznikajícímu egyptskému arabskému národu byl tedy od počátku značně nevyhraněný. Mnohé jiné křesťanské komunity, například křesťané v Palestině, se plně ztotožnily s národní ideou svých muslimských sousedů. V případě koptů to však tak jednoznačné nebylo. Právě z této doby pochází ztotožnění pojmenování koptové s věřícími koptské církve (případně i koptské katolické církve). Koptové si tedy vytvořili jakési etnicko-náboženské společenství, a tím se v podstatě dobrovolně vyčlenili z mladého egyptského národa. Na otázku, jsou-li koptové součástí egyptského národa, nebo se sami za součást tohoto národa považují, dnes v podstatě nelze jednoznačně odpovědět.

Musíme si v této souvislosti uvědomit že moderní národy a národní státy vznikaly na Blízkém východě na území ohraničených bývalými koloniálními hranicemi, které pochopitelně absolutně nerespektovaly původní hranice historické, etnické či náboženské. Novodobé národy vznikaly z pestré směsice etnicky, kulturně i nábožensky různorodého obyvatelstva, a tyto skupiny často překračují svým osídlením novodobé hranice. S poněkud problematickou výjimkou Jemenu se však moderní státní subjekty ukázaly být vysoce stabilní, a k žádným významným změnám hranic států od koloniálních dob nedošlo. Novodobé národy se více méně vyprofilovaly odporem ke koloniální moci na jednotlivých územích. Ať už šlo o protiturecké (vznik moderní Saudské Arábie), protibritské (Palestina, Irák, Egypt) či protifancouzské (Sýrie, Libanon) cítění, dokázalo toto stmelit poměrně roztříštěné obyvatelstvo blízkovýchodních zemí v moderní národy. Tento „státní nacionalismus“ se mimo jiné naplno projevil například v íránsko-iráckém konfliktu (září 1980 – říjen 1988), kdy se oba tolik odlišné autoritářské režimy spoléhaly na pomoc jednotlivých národnostních a náboženských menšin na nepřátelském území. Tyto naděje se však ukázaly jako liché. Početná arabská menšina v příhraničních oblastech Íránu se nepostavila na stranu irácké armády a zůstala věrná Íránské islámské republice, a stejně tak iráčtí šíité nevyslechli volání svých náboženských vůdců v Teheránu a zůstali především Iráčany.

Situace v Egyptě se však od jiných zemí na Blízkém východě v tomto naprosto odlišuje. Moderní Egypt vznikl na historicky jasně vymezeném území a může navázat na tisíce let předchozího dějinného vývoje. Egypt je národnostně zcela jednotným státem, egyptští Arabové a koptové tvoří v tomto více než osmdesátimilionovém národě více než 99 % obyvatelstva. Nepatrné núbijské a berberské menšiny jsou zcela zanedbatelné. Rovněž ostatní náboženské menšiny tvoří jen zcela nepatrné procento obyvatelstva, patří mezi ně věřící řecko-pravoslavného patriarchátu, římští katolíci, protestanté a židé, zejména karaité. To vše dohromady pak činí z otázky národnostní identity koptů otázku prvořadého významu.

Dalším jevem, jenž provází vznik moderních národních států na Blízkém východě, je vznik islámského fundamentalismu, který do jisté míry „vystřídal“ nacionalistické období. Kořeny tohoto hnutí můžeme spatřovat zejména v nenaplnění idealistických „národních“ představ předchozích let. Část islámské společnosti spatřuje řešení problémů právě v odmítnutí západního modelu uspořádání státu a společnosti a v návratu k přísným tradičním hodnotám islámu. Stejně tak jako jiné koncepce má pochopitelně i islámský fundamentalismus mnoho podob, a do tohoto hnutí patří i skupiny ultraradikálních muslimů, kteří nejsou ochotni křesťanství na islámském území vůbec akceptovat.

Koptští křesťané, stejně jako jiné blízkovýchodní křesťanské církve a komunity, vstoupili do moderní doby ve značně nejistém postavení. Středověký status chráněnců jim sice v očích muslimské komunity ze setrvačnosti zajišťuje jakous takous toleranci, ale jde pochopitelně o zcela přežitý systém. Požadavkem křesťanů je absolutní rovnost s muslimským obyvatelstvem v občanských záležitostech. Tato je také zpravidla zaručena ústavami moderních blízkovýchodních států. Realita však tomu většinou neodpovídá.

Koptové jsou diskriminováni ve všech oblastech společenského života. Dokazuje to například fakt, že za Mubárakova režimu ani v jedné z 26 egyptských provincií nebyl koptský guvernér, z 127 egyptských vyslanců v zahraničí je pouze jeden z řad koptů. Koptové, stejně tak jako jiní blízkovýchodní křesťané, mají v průměru horší společenské postavení, nižší vzdělání a nižší příjmy. Týkají se jich tedy obecně všechny negativní jevy v mnohem větší míře než muslimů. Takto špatně se však křesťanům nevede pouze v islámských zemích. Na obdobném společenském dně se ocitly také původní arabské křesťanské komunity v Izraeli a na Izraelci okupovaných územích. Velká část křesťanů se proto rozhodla natrvalo opustit své domovy a emigrovat do některých západních zemí, v případě koptů jsou nejčastějšími cíly emigrace vedle USA také Kanada a Austrálie.

Konec iluzí

Autoritářské režimy, ať už jde o režim Saddáma Husajna v Iráku, Háfize al-Asada v Sýrii nebo Husního Mubáraka v Egyptě, situaci v podstatě konzervovaly. Jednalo se o sekulární režimy, které často pronásledovaly nábožensky či fundamentalisticky profilovanou opozici. Jejich původní orientace nalevo (Husajn, Asad) či napravo (Mubárak) v tom již nehrála významnější roli. Vlna islamismu, či chcete-li islámského obrození, přišla totiž později než nástup těchto nacionalisticky orientovaných režimů, a ty ji víceméně ignorovaly. Jednotlivé náboženské komunity, ať už islámské, křesťanské či jiné, si nemohly klást žádné politické a společenské požadavky a nevstupovaly proto do konfliktu s jinými skupinami. Pádem těchto režimů však jakákoli stabilita a tolerance končí. Vývoj situace může velice snadno sklouznout až ke katastrofickým scénářům jakým jsou pogromy, či dokonce genocida. Konečně dějiny 20. století již genocidu křesťanského obyvatelstva na Blízkém východě poznaly. Odehrála se v letech 1915–1923 ve východních částech dnešního Turecka, na území takzvané Velké Arménie a Kurdistánu. V těchto osudných letech bylo zdecimováno téměř veškeré arménské a syrské křesťanské obyvatelstvo těchto oblastí, území kde tyto národy žily po dobu nejméně dvou tisíciletí. Stejným zavrženíhodným způsobem byla takřka zcela Osmanská říše (později Turecko) „očištěna“ od pravoslavných Řeků. Odhady počtu zabitých kolísají od jednoho do tří milionů obětí. Také této genocidě předcházely převratné společenské a politické změny. I když tato genocida měla jisté posvěcení shora, jejími hlavními aktéry nebyli žádní „lidé odjinud“, nýbrž místní obyvatelstvo, které bezohledně zdecimovalo své včerejší sousedy, obchodní partnery, či dokonce přátele a spolubojovníky. Jak snadno se můžou lidé obrátit proti svým sousedům, se kterými žili po léta v míru, nám moderní dějiny ukázaly mnohokrát. Lidé, kteří teprve před nedávnem společně stáli v jednom šiku demonstrantů „arabského jara“, mohou již za pár týdnů obrátit zbraně proti sobě navzájem a začít bojovat doslova na život a na smrt. Mezináboženská a mezietnická nenávist není výsadou žádné konkrétní lidské komunity. Může propuknout v podstatě kdekoli, bez ohledu na to za jak kulturně vyspělou a pokročilou se ta která společnost považuje.

Je pochopitelně zcela zcestné nasazovat egyptským muslimům čertovské rohy. Je více než zjevné, že drtivá většina společnosti se o záležitosti koptských křesťanů absolutně nezajímá nebo jí tito nijak nepřekážejí. V tomto ohledu není egyptská společnost o nic lepší nebo horší než například společnost naše. Z toho pochopitelně vyplívá i jistá lhostejnost k jejich osudu. Jinak řečeno, drtivá většina egyptských muslimů nikdy „nezaútočí“ na své křesťanské spoluobčany, ale také jim neposkytne žádnou pomoc. Rovnoprávnost menšin musí být zajištěna státní mocí, tak jak je to konečně běžné i v Evropě. Neochota policie a armády řešit útoky na koptské kostely, která byla příčinou nedávných káhirských nepokojů, to jasně dokazuje. Běžný Egypťan se nepostaví za práva koptů, pokud mu to nepřikazuje jeho služební povinnost. V případě, kdy radikální fundamentalisté začnou napadat egyptské křesťany, neexistuje ve většinové islámské společnosti žádná síla, jež by jim v tom byla ochotna zabránit. Muslimové přejdou tuto záležitost s lhostejností, či dokonce tichým souhlasem.

Po každé revoluční změně politického zřízení pochopitelně vystoupí na světlo i různé radikální organizace, a každé společnosti trvá poměrně dlouhou dobu, než jejich nebezpečnost rozpozná a dokáže jejich vliv a činnost účinně omezit. Na jistý čas mohou tyto radikální skupiny získat i poměrně silný politický vliv a širokou podporu, či onen tichý souhlas ve společnosti pro různá extrémní řešení situace. A právě v takové společenské situaci se ocitl i Egypt, přestože jej těžko můžeme označit za zemi s radikálním islámem. Spíše naopak. Egypt je moderní zemí s početnou inteligencí, s moderními společenskými a islámskými institucemi a s dlouhou moderní kulturní tradicí. Radikální islamisté zde tvoří jen malé skupiny. Přesto však právě tyto skupiny mohou svým populismem a tím že nejsou kompromitovány spoluprácí s „prohnilým Západem“ získat poměrně rychle obrovskou podporu obyvatelstva, které by za normálních okolností jistě takovéto názory nezastávalo. Obavy koptských křesťanů, že po pádu Mubárakova režimu by se mohli dostat k moci saláfisté, tedy radikální islamisté vzešlí z Muslimského bratrstva, kteří by usilovali o potlačení křesťanství v Egyptě za tichého souhlasu či lhostejnosti většinové společnosti, jsou proto zcela na místě.

Je také potřeba vzít v úvahu historickou zkušenost, která nás dostatečně poučila, že právě období velkých politických a společenských změn bývají často záminkou k takzvanému „hledání viníků“, kdy dochází k vyhrocení vztahů mezi většinovou společností a menšinami, které se stávají nejpříhodnějším terčem. Toho jsou si menšiny pochopitelně vědomy a často se stávají obhájci starého politického systému, což jim pochopitelně v očích vítězů ještě „přitíží“.

Můžeme vůbec pomoci?

Součastná situace koptských křesťanů není dobrá, a vše naznačuje, že se bude dále zhoršovat. Povinností euroatlantické, tedy stále ještě křesťanské civilizace, by mělo být poskytnutí alespoň morální podpory křesťanskému obyvatelstvu Blízkého východu, ne-li pomoci účinnější. Tato pomoc by však neměla být podmiňována jakýmkoli uniatstvím či proselytismem. Činnost některých, zejména protestantských misionářů a kazatelů v Iráku, kteří pod křídly armády, kterou většina Iráčanů považuje právem za okupační, získávají nové „ovečky“ za několik dolarů, a provokativně přitom porušují muslimské zvyklosti, je spíše ostudná. Nejen, že takto společensky znemožní celé rodiny konvertitů, ale zpravidla také „odsoudí k smrti“ místní křesťanskou komunitu, jež dokázala přežít bezmála dvě tisíciletí. Ve svých příjemně klimatizovaných centrálách si pak tito „pomahači“ vzájemně blahopřejí, kolik nových bludařů přivedli ke Kristu.

Účinná pomoc nejen Koptům, ale i jiným křesťanským komunitám na Blízkém východě by měla vypadat zcela jinak. Evropské země by měly dát jasně najevo jako již tolikrát v dějinách, že se považují za jakési patrony křesťanských komunit, a že jsou připraveny podporovat jejich zájmy. V době, kdy statisíce či dokonce miliony muslimů žijících v Evropské unii, Spojených státech či Ruské federaci, hlasitě bojují za svá náboženská práva a poukazují na každý sebemenší projev diskriminace či znevýhodnění, je konečně načase dát jasně najevo, že jsme si dobře vědomi situace, v jaké žijí naši křesťanští bratři v islámských zemích.

Je třeba rozhodně říci, že my přijímáme muslimské menšiny jako sobě rovné a zajišťujeme jejich náboženskou svobodu a bezpečnost jejich komunit před extremisty a totéž očekáváme od zemí Blízkého východu ve vztahu ke komunitám křesťanským. Je to nejen správné a spravedlivé, ale je dokonce naší morální povinností – jak to mj. činí metropolita Ilarion (Alfejev) z Ruské pravoslavné církve ve svých posledních projevech a přednáškách (viz příspěvek „Pronásledování křesťanů se stalo masovým jevem“) – se za naše bratry postavit a poskytnout jim alespoň vědomí toho, že nejsou osamoceni. Nekonkrétní prohlášení o porušování lidských práv vyřčená pokud možno hodně potichu a tak, aby se nikoho nedotkla, jsou jen odporným alibismem. V zájmu jakési módní „politické korektnosti“ už dávno vypadáme v očích většiny muslimů jako slaboši, kteří se bojí říct cokoli nahlas. Kdy konečně politici naleznou odvahu vrátit evropské civilizaci alespoň zlomek bývalé hrdosti, a dokáží se skutečně postavit na nějakou stranu? Co jiného by mělo být motivací než osud a život několika milionů křesťanů? Žádný politicko-ekonomický zájem by tomu neměl být nadřazen.