Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Rozeběhla se konkrétní jednání o globální minimální dani pro největší světové korporace. Shoda na potřebě narůstá, ale obtíže také.

Trik s obry zabírá. Nesoustřeďujme se na největší internetové společnosti, které bychom rádi zkásli digitální daní, ale zaměřme se na největší společnosti obecně. Tam je najdeme také, ale vyhneme se výtce, že je to oborově specifické, a navíc jenom protiamerické. Jenže čím je to s globální daní jasnější, tím je to zamotanější.

Už před sobotní schůzkou ministrů financí významných globálních hráčů G7 v Londýně bylo zřejmé, že existuje zájem na ukončení třiceti let „závodů ke dnu“. V těch se soutěžilo o co nejnevýhodnější podmínky pro stát a obyvatelstvo, aby se přelétavé nadnárodní firmy někde uráčily přistát a začaly drancovat zemi, zatímco vlády argumentují zaměstnaností. Teď jsou však vlády natolik zadlužené, že musí přestat tolerovat faktické nekonečné daňové prázdniny pro společnosti s největšími zisky. Proto se nakonec vynořila shoda, že propříště musí být stanovena jednotná globální daňová hladina, pod kterou se už nikdo nesmí podhazovat. To se prostě vybere, a to tam, kde zisk vzniká.

Teď to probírají ministři financí, za týden to dostanou prezidenti a premiéři G7, na to naváže širší G20, kde jsou i velké rozvojovky, přenese se to do OECD, a pak už to může do parlamentů, aby se to dalo jako zákon takříkajíc do kamene tesat. Samozřejmou podmínkou je, že to projde i v té Americe, která s tím přišla. Jenže ta najednou neví. Američané se ocitli na rozcestí, kde přestalo být jisté, co chtít, jak k tomu dospět a jestli je to v patově rozděleném Kongresu vůbec možné. V pátek se totiž rozpadl pokus prezidenta Joe Bidena postupovat na dvoustranické bázi, tedy hledat shodu s opozicí.

Daně tu byly jen doplňkem snahy o prosazení dalšího balíku protikrizových a sociálních opatření, tentokrát v podobě infrastrukturního programu. Jenže hlavní vyjednavačka Republikánů, senátorka Shelley Capitová, Bidenovi fakticky nabídla, že mu to celé zruší. Když Biden začal s programem za 2,25 bilionu dolarů, Republikáni byli ochotni přistoupit jen na 257 miliard. Biden zkusil ustoupit na jeden bilion, ale Republikáni přihodili jen padesát miliard. Tím to v pátek pro Bidena ztratilo smysl, protože republikánské návrhy „se míjely s cíli zvýšení hospodářského růstu, řešení klimatické krize a tvorby pracovních míst“.

Předtím to chtěl Biden Republikánům usnadnit ústupky na daňové frontě. Reagoval na odpor vůči zvýšení korporátní daně na 28 procent doma a 21 procent pro zisky z podnikání v zahraničí. Znamenalo by to zrušení razantního snížení daní, které prosadil prezident Donald Trump, a souběžný návrh minimální globální daně měl vytvořit plot, přes který nemá smysl lézt. Tak vysoká domácí sazba však na shodu obou politických stran nevypadala, a tak Biden zkusil ustoupit na 21 procent pro všechny. Nakonec se zdálo, že by mohl uspět jen krok vedoucí i v USA k sazbě 15 procent, ale to už by prezidenta nepodpořili Demokraté.

Otázka tedy zní, co chtít a jak to prosadit. Jestliže ústupky pro dosažení shody nezabírají, jako demonstrace dobré vůle to stačilo a můžeme se vrátit k diktátu. Návrhy Demokratů se mohou znovu radikalizovat a také jejich prosazení proběhne bez ohledu na odpor. Využije se k tomu procedura dohadovacího řízení, která je od roku 1988 zavedena pro přípravu rozpočtu. V zásadě jde o soubor pravidel, při kterých lze obejít právo na námitku senátorů, která by se musela překonávat 60 hlasy ze 100. Avšak při nastavování rozpočtového rámce stačí ve výborech i v obou komorách Kongresu prostá většina. To bychom měli, v Senátu je to sice jen 50 na 50, ale viceprezidentka Harrisová může tuhle plichtu rozhodnout, protože má hlas navíc.

Mezi „chceme“ a „můžeme“ však leží propast. Pravidla dohadovacího řízení nad rozpočtovým rámcem jsou tak složitá, že nelze s určitostí říci, jak to dopadne. Jediná věc je jistá, Republikáni mohou těžko současně bránit Trumpovy daně a odmítat většinový diktát v Senátu, když přesně tohle byla procedura, kterou použil i Trump, když roku 2017 srážel korporátní daň na polovinu.

Někdo by si mohl říci, co je nám do toho, jak se v Americe poperou, nás zajímá globální daň, a tam je to tak hluboko, že není co odmítat. Jenže i ta globální daň musí projít Kongresem, a když bude válka, tak se střílí po všem, co se hýbe. Nikomu neprojde vůbec nic a každý se utopí v námitkách, pokud se neprodere houštím speciálního rozpočtového předpisu a nezvládne to nějakou geniální procedurou.

Kupodivu, shoda je na tom, kam globální daň míří, tedy rámcově na stovku nejvýznamnějších nadnárodních společností reprezentujících podstatnou část světového HDP. Kolik je to přesně, to bude možné říci, až bude seznam těchto společností hotový. Bystří borci z Bloomberg Businessweek podnikli aspoň početní cvičení, ve kterém se soustředili na 50 nejvýznamnějších světových společností podle tržní kapitalizace. Ta vzrostla za deset let o 4,5 bilionu dolarů. Podíl padesátky gigantů na světovém HDP se za tu dobu zvýšil z 5 procent na 28 procent. Takže ta stovka největších nás jistě přiblíží k půlce světové produkce, a tady už je koho obrat.

A kolikpak nám ti obří dobráci platí? Ještě roku 1990, kdy se neoliberalizace teprve rozjížděla, byla průměrná efektivní daň u této skupiny na úrovni 35,5 procenta. Nyní, po třech desetiletích úspěšného mámení politiků i veřejnosti, jsou přesně na polovině, na 17,4 procenta. Průměr je průměr, třeba Pfizer platil roku 2020 na daních jen 6,4 procenta.

A kolik že sami vydělávali? Tady neoliberalismus funguje také, zisková marže se prudce zvedla. Roku 2020 byl průměr té padesátky na 6,9 procenta, zatímco v desetiletí končícím v loňském roce dosahoval téměř trojnásobných 18,2 procenta. Třeba Pfizer měl přes 20 procent. Neuvěřitelné ziskové marže měly kartové organizace Visa a Mastecard, ta první skoro 50 procent a ta druhá přes 40. Celá padesátka se topí v penězích, disponuje pětkrát větším objemem hotovosti, než potřebuje na obnovu a investice.

V průběhu času se ta padesátka zásadně proměňovala, někdejší převaha energetiky a ropy je pryč, už tam figuruje jen saúdská Aramco. Vypadl i ExxonMobile. Dneska dominují Aplle, Microsoft, Amazon, Alfabet či Facebook. Roste Čína, kterou reprezentuje Alibaba nebo Tencet. Těžko zařadit Teslu, jejíž auto je napůl počítač v síti. Roku 1990 byly v horní padesátce jen tři technologické firmy, teď už jich je 21. Mění se také geografické zastoupení. Podíl těch amerických je pořád stejný, bylo 30, je 32. Podíl Evropy však klesl z 15 na 7, a ve stejné době se do tohoto žebříčku vecpalo 8 čínských firem.

https://www.bloomberg.com/graphics/2021-biggest-global-companies-growth-trends/

Jak píše Bloomberg Businessweek, tři věci jsou v Americe jisté – bohatí jsou stále bohatšími, chudí stále chudšími a úrokové sazby klesly. To ji žene do „dluhové pasti“, píší makroekonomové Atif Mian z Princetonu, Ludwig Straub z Harvardu a Amir Sufi z Chicaga na téma „zadlužené poptávky“. Svět přetéká penězi, ty však patří hornímu jednomu procentu, zatímco dolních 90 procent si je od nich půjčuje. Je jasné, kdo určuje podmínky.

Domácnosti si půjčují u bohatých na spotřebu, ale nezvoní u ebenových dveří paláců. Děje se to nepřímo. Boháč třeba koupí akcie, společnost, která je vydala, peníze uloží v bance, a ta pak někomu půjčí na auto nebo hypotéku. Tím se bohatí podílejí na příjmech chudých, protože chudí platí úroky, které nakonec protečou nahoru. Rozdíly pořád narůstají.

Běžné makroekonomické politiky na tom nic nezmění, píšou autoři. Když lidem usnadníte přístup k úvěrům, aby nahradily chybějící příjmy, ponoří se ještě hloub. Muselo by se jít k drastickým opatřením jánošíkovského typu. Jednou složkou může být likvidace dluhů, třeba studentských, ale rejstřík může být bohatý. Na to by však musely navázat politiky, které zabrání obnově původního stavu. Vracíme se k úvahám o razantním zdanění bohatství a redistribuci prostřednictvím rozpočtů a sociálních fondů.

Pro radikalizaci je tedy v USA opravdu značný prostor.

Zdroj: vasevec.cz