Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Chtěl bych dnes s Vámi hovořit o důležitých mezinárodních otázkách, kterými se zabývá jak církev, tak světové společenství, dokonce i obyčejní lidé. Někdy Váš úřad nazývají pravoslavným Ministerstvem zahraničních věcí. Nevadí Vám tyto přímé analogie se státními strukturami?

Neexistují žádné přímé analogie s vládou. Naše církev je nadnárodní, ale protože její „ústředí“ sídlí v Moskvě, otázky týkající se mezinárodních aktivit jsou v kompetenci Odboru pro vnější církevní vztahy. Analogie s Ministerstvem zahraničních věcí je samozřejmě pouze velmi přibližná. Zatímco pro Rusko jsou např. země v sousedství či vzdálenější zahraničím, pro Ruskou pravoslavnou církev Ukrajina, Bělorusko ani Moldávie nebo jiné země z její kanonické jurisdikce nejsou „cizinou“. Jsou součástí Ruské pravoslavné církve.

A pokud mluvíme o vzdálenějších zemích, tam také máme naše farnosti, naše diecéze. To znamená, že činnost Odboru pro vnější církevní vztahy nemůže být v tomto ohledu považována za sekulární analogii Ministerstva zahraničních věcí.

Setkání patriarchy a papeže je ve světě nazýváno historickým a mírotvorným. Nicméně, v průběhu celého papežova latinskoamerického turné zněla slova „válka“, ba dokonce i „třetí světová“. A média je opakovala s jakousi nebezpečnou lehkostí. Kanál BBC natočil film s názvem „Válka“. Jak se církev staví k tomuto konstruování negativního scénáře?

Církev se staví velmi negativně k jakýmkoli pokusům o podněcování války. Jsme hluboce znepokojeni situací, která se nyní vytvořila v souvislosti se Sýrií. Tam probíhá skutečná válka, pravidelná syrská armáda bojuje proti teroristům. Souběžně s tím s teroristy bojuje řada opozičních skupin, o nichž víme jen velmi málo. Do boje proti terorismu se zapojily i různé protiteroristické koalice, které však svoje akce do poslední chvíle nekoordinovaly.

Situace se vyvíjela až do poslední chvíle tak, že by mohla vyústit do střetu nikoliv pravidelné armády s teroristy, nýbrž koalic mezi sebou. A pak by se mohlo stát to, o čem teroristé nemohli ani snít: jejich činnost a boj proti nim by se změnily v globální vojenský konflikt. Jestliže nyní teroristé zabíjejí desítky či stovky lidí, nyní by zde mohly být miliony obětí.

V Havaně papež i patriarcha vyzvali k vzájemné shodě a koordinovanému postupu. Díky Bohu bylo toto zvolání uslyšeno, a dnes máme naději, že se Rusko a USA dohodly na příměří v Sýrii, a toto uspořádání již odsouhlasila nejen syrská vláda, ale i opozice. Jedná se o první krok ve směru, v němž bylo sepsáno společné prohlášení papeže a patriarchy. Teroristé se musí dostat do úplné izolace a boj proti nim musí být veden všemi silami. Snad Bůh dá, že dosažená dohoda nebude krátkodobá. Všechny země zatažené do boje proti terorismu by se mohly sjednotit do jedné koalice a společně napomoci tomu, aby svět zachránily před strašlivou hrozbou, která se zdála blízko.

Dva klíčoví náboženští vůdci ‒ patriarcha Kirill a papež František ‒ hovořili o tom, že křesťany na Středním východě a v severní Africe je třeba chránit. Je podle Vás zapotřebí také ochrany křesťanů v Evropě?

Křesťanství je dnes nejvíce pronásledovanou náboženskou entitou na světě. Jestliže na Středním východě, ve střední a severní Africe jsou křesťané likvidováni fyzicky, tj. zabíjeni nebo vyháněni ze země, kde žili po staletí, a jejich chrámy ničeny a pohaněny, pak v Evropě se pronásledování křesťanství děje skrytě, maskovaně. Děje se tak pod rouškou prosazování myšlenek tolerance, demokracie a šíření liberálních hodnot. Projevuje se to mj. v tom, že se například z veřejného prostoru odstraňují křesťanské symboly: lidem je zakazováno nosit křížky, za dodržování evangelních přikázáním a učení apoštolů nyní může jít i do vězení. Stalo se tak v případě protestantského pastora, který se během kázání odvážil říci pouze to, že soužití osob stejného pohlaví je hříchem. A putoval do vězení na několik měsíců.

Setkání patriarchy a papeže dává naději na nové, mírové vztahy mezi Východem a Západem. Na Ukrajině však způsobilo rozhořčení. Jeden z náboženských vůdců dokonce srovnal historický dialog na Kubě se spiknutím v Mnichově. Co na to říkáte?

Agresivní rétorika používaná vedením Ukrajinské řeckokatolické církve proti Ruské pravoslavné církvi a proti společnému prohlášení papeže Františka a patriarcha Kirilla nás nepřekvapuje, nicméně jsme z ní velmi rozrušeni. Stále si myslíme, že toto setkání a podepsané prohlášení představují silný impuls pro rozvoj vztahů mezi pravoslavnými a katolíky. A že by měl každý katolík tomuto moudrému pastoračnímu hlasu dvou osob, které jsou představiteli největších křesťanských církví na světě, naslouchat.

Odpověď na prohlášení byla velmi široká a výhradně pozitivní. Řeckokatolíci však představují výjimku: ve svém prohlášení nechtějí tyto pozitivní myšlenky přijmout. Myslím, že tak činí z toho důvodu, že nabízejí jinou podobu vztahů mezi oběma církvemi. A to tu, kterou známe po staletí: obracení ke katolicismu podvodem nebo silou. Unie přeci byla vytvořena s tímto účelem. Vedení ukrajinské řeckokatolické církve se dosud bohužel nezbavilo tohoto zastaralého myšlení, které způsobilo mnoho potíží ve vztazích mezi pravoslavnými a katolíky.

V Kyjevě sní o spojení všech místních ukrajinských církví „pod jednou střechou“, tj. Ukrajinské pravoslavné církve (vzdala by se jurisdikce Moskevského patriarchátu), Ukrajinské autokefální pravoslavné církve a Ukrajinské řeckokatolické církve. Je pravděpodobné, že k tomu v blízké budoucnosti dojde?

Pokud by do tohoto „konglomerátu“ byla zahrnuta i Ukrajinská řeckokatolická církev, pak by se všechny pravoslavné církve musely podřídit papeži...

Někteří politici na Ukrajině lidem sugerují představu, že v nezávislé zemi musí být také nezávislá církev. Tato myšlenka však nemá nic společného s církevním chápáním. Kromě toho nesplňuje očekávání věřících. Ukrajinští věřící uchovávají historickou vzpomínku na společnou křtitelnici, která spojovala do jednoho nedělitelného celku tři bratrské národy: ukrajinský, ruský a běloruský. A to i přes dnešní politické hranice, které v žádném případě nezpochybňujeme. Cítíme se jako jedna církev. Jednotu církve proto chápeme jako dar od Boha, který nám byl věnován skrze svatého knížete Vladimíra. Musíme vynaložit veškeré úsilí, aby mohl být tento dar zachován.

(překlad vlastní, upraveno, kráceno)

Zdroj: pravmir.ru