Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jedním z důvodů, proč je pravice už víc než sto let v intelektuální defenzivě, je její filosofická pasivita.

Kde hledat důvody nesnadného postavení pravicového myšlení v současném světě? Proč je hodnotový konzervatismus už více než jedno století na vedlejší koleji? Proč není v moderním intelektuálním prostoru schopný konkurovat levicovému myšlení, které je tu evidentně v laufu? Čím je toto prostředí konzervativcům tak nepříznivé? A proč jsou v něm tak nepřesvědčiví?

Jeden z hlavních důvodů vidím v tom, že konzervatismus leží napříč vývoji novověké filosofie, která v posledních dvou stoletích bezkonkurenčně ovládla humanitní vzdělání Západní kultury; a to je těžký protivník. Pokud se snad zdá, že kormidlo zkoumání o člověku už přebírají experti různých humanitních oborů, pak je třeba dodat, že i toto převzetí je v režii moderních filosofů; je důsledkem jejich velkolepého odvržení metafyziky člověka. V perspektivě myšlenkového vývoje novověku se tedy musí konzervativní důrazy na tradiční, „staletími ověřené hodnoty“, nutně jevit jako anachronické. Konzervativní myšlení je tu ve svém filosofickém základě chápáno jako něco, co přece bylo tímto vývojem překonáno, posláno do dějin. A pocity vlastní nadřazenosti těch, kdo zachytili vývoj, vůči těm, kterým ujel vlak, bývají neodstranitelné.

Konzervatismus jako přežitek

Konzervativní myšlení tedy působí v dnešním intelektuálním světě jako přežilé. Jeví se v něm jako staromilstvím a resentimenty udržované reziduum nábožensky určovaných představ a společenských poměrů. Konzervativci jdou evidentně proti proudu a tento nonkonformismus snad může ještě někomu imponovat. Aby ale nebylo myšlení v protisměru smeteno, muselo by být dobře založeno, filosoficky založeno. V tomto ohledu však mají konzervativci značné dluhy. A tady vidím hlavní důvod nezdaru konzervativního myšlení: je příliš (a bohužel i programově) dogmatické, filosoficky zakrnělé, konformistické a konfuzní.

V konzervativním myšlení je z hlediska zdravého rozumu mnoho dobrých intuicí i koncepcí, které se týkají společensko-politického života. V záplavě levicově-liberálních reforem samotného lidství představují konzervativní postoje bezprostřední praktickou oporu i úlevu. Ale obojí rychle mizí, mají-li konzervativci v konfrontaci s odpůrci přivést své pravdy k evidenci. Čím větší je potřeba zapracovat teoreticky a nacházet tak filosoficky odolné premisy, tím rychleji ztrácejí půdu pod nohama.

Proč mám vždycky pocit zmaru, když čtu např. dobré politologické texty Rogera Scrutona a pak zjistím, jak je fatálně závislý na autoritě takových filosofů, jakými jsou Kant či Wittgenstein? Týž pocit mě přepadá, když zjišťuji, jak jsou naši konzervativci zapleteni s Patočkovým myšlením. A nejde jen o mé pocity. Tito konzervativci se díky svým závislostem na autoritách novověké filosofie stávají nezpůsobilými konzistentně, racionálně čelit intelektuálům liberálně levicového ražení. Proč? Protože ti čerpají z fondu novověkého myšlení daleko logičtěji, neboť opírají své politické myšlení právě o principy novověké filosofie; správně ho z nich vyvozují. Dá se to dobře ukázat na klíčovém sporu o tradiční morálku.

Zdroje tradiční morálky …

Hlavní etický spor se vede o mravní univerzalismus či absolutní morálku. Co se za tím skrývá? Nic jiného než problém existence přirozeného mravního zákona. Klasická etika tuto existenci potvrzuje, pokroková etika proti tomu staví etický relativismus. Klasicky založená etika tedy operuje absolutním mravním zákonem jako měřítkem všech svobodných skutků. Proč zrovna absolutním? Vždyť se tím dopředu diskredituje! Každý dnes přece ví, že z absolutismů jsme už vyrostli.

Absolutnost zákona ale neznamená nic jiného, než to, že je prostě nutný. Že tedy každý člověk má jednat podle jeho obsahů, protože vedou k adekvátnímu zdokonalení lidských jedinců, a že zákon sám je pro člověka nutný, protože je součástí jeho přirozenosti, bez níž by nebyl člověkem. Z toho dále vyplývá, že obsahy norem mravního zákona nemohou podléhat změně a také, že zavazují každého člověka, právě protože je člověkem. Nutnost, neměnnost a obecnost jsou dnes ovšem pociťovány jako ty nejtěžší hříchy filosofického myšlení, jako chiméry zapovězené metafyziky.

Etičtí relativisté sebevědomě popírají existenci takového apriorního zákona dobrého života. Vnímají ho mimo jiné jako urážku svobody, jako ponižující diktát z jiného světa. Všechny normy a návody lidského jednání se totiž v dobově adaptovaném relativismu chápou jako pouhé výsledky lidského svobodného rozhodnutí. Nejsou tedy člověku s definitivní platností uloženy, nejsou pro něj nutné, ale mění se v závislosti na dobově kulturních podmínkách; proto také platí jen omezeně, relativně. V protějšku k univerzalismu přirozeného mravního zákona jsou tedy zvyky a ustanovená pravidla jednání jen partikulární. Takové pojetí lépe odpovídá naší dějinné zkušenosti.

… jsou dány lidskou přirozeností

Z jakého důvodu relativisté obecný mravní zákon popírají? Vadí jim, že se filosoficky opírá o koncept lidské přirozenosti. Přirozený mravní zákon totiž čerpá své odpudivé absolutistické vlastnosti z lidské přirozenosti; ta je totiž ve struktuře lidského bytí také nutná, neměnná a obecná. No a mravní zákon je v klasickém pojetí její součástí. Protože je tedy lidská přirozenost pro každého lidského jedince nutná, a tudíž i neměnná, je mravní zákon také nutný, neměnný a obecně závazný. Relativisté však nacházejí ve vývoji novověké filosofie bezpočet důvodů k popření neměnné lidské přirozenosti. Proto ordinují soudobému myšlení relativistické recepty s patosem osvoboditelů.

Tato filosofická souvislost by měla zastánce hodnot tradiční morálky zajímat; měla by být dokonce v centru jejich pozornosti. Z ní by totiž mohli pochopit, proč jsou v současnosti za daných okolností odsouzeni k nezdaru. Moderní kultura je otevřená etickému relativismu, protože je filosoficky předurčená k rozchodu s neměnnou lidskou přirozeností. Toto tragické odcizení moderních humanitních ideálů samotnému řádu lidství má ale hluboké zdroje; vychází z principů novověké gnoseologie a ontologie. Nakolik se tedy konzervativci s těmito principy ztotožňují, nakolik participují na jimi ustavených základech novověkého myšlení, natolik svou obhajobou hodnot nerelativistické morálky malují kulaté čtverce.

Levice je důslednější

V kulturním žargonu můžeme vývoj novověké filosofie k etickému relativismu rozfázovat na rané a zralé osvícenství. První, rané osvícenství je se svým kultem scientisticky pojaté racionality důsledkem gnoseologického vývoje, jehož směr určil moderní empirismus. Výsledným postojem je tu agnosticismus. Podle reprezentativních agnostiků Huma a Kanta je lidská racionalita fixována na empirii a kulminuje v úspěších přírodních věd. Rubem této jednostrannosti je naléhavé a únavně vytrvalé kázání o nepoznatelnosti neempirických skutečností. Naneštěstí mezi ně patří i neměnná lidská přirozenost a také přirozený mravní zákon. Jestliže však nemůžeme zákon všelidské mravnosti poznat, musíme se v etice spokojit s toliko relativními, partikulárními normami a konvencemi.

Proč agnostici vyřazují přirozenost a mravní zákon z oblasti poznatelného? Protože uvěřili nesmyslům Lockova empiristického výkladu poznání. V něm je totiž objektivní poznání omezeno na nenutné / nahodilé, měnlivé aspekty reality, zatímco přirozenost a zákon obsahují nutnost a neměnnost. Proč je Lockův empirismus nesmyslný? Protože neobstojí sám před sebou; v základě se vyvrací. Locke ve svém výkladu poznání bezstarostně užívá to, co pak důležitě popírá – objektivitu nutných a obecných obsahů svých pojmů. Hume a Kant se z tohoto nominalistického rozporu nevyhrabali. Naopak ho pro následující staletí posvětili.

Můžete namítnout, že filosofická problematika je tak složitá, že snad není filosofa, který by se dokázal vyhnout všem nástrahám rozpornosti. Proč tedy tolik povyku kvůli jednomu rozporu? Nu, zřejmě proto, že se tu jedná o rozpor fundamentální, o rozpor, který se stal přímo principem agnostického způsobu myšlení, a který svými absurdními restrikcemi po staletí paradigmaticky ochromuje celou filosofii. Pokud tedy budou konzervativní myslitelé se Scrutonem uctívat Huma, Kanta, Poppera či Wittgensteina, odsuzují se k rozporům, a k nanejvýš fideistickému doporučování hodnot tradiční morálky. Pak se ovšem nemohou divit, že je vlna dominantního, liberálně levicového, proudu zaslouženě smete. Proč zaslouženě? Protože relativizace morálky ze společně sdíleného despektu ke klasické metafyzice vyplývá. Levicoví intelektuálové jsou tu daleko logičtější, důslednější, a tudíž i přesvědčivější.

Druhé, zralé osvícenství je se svým kultem historismu ontologickou variantou novověkého filosofického negativismu. Dovršuje z jiného úhlu základní omyl agnostiků. Jestliže agnostici učí, že nemůžeme poznat nutné struktury a obsahy reality, protože údajně přesahují možnosti našeho myšlení, pak filosofové historismu jsou přesvědčeni, že je nemůžeme poznat, protože prostě nejsou; vylučuje je prý samotná podstata reality. Této hegeliánské vizi tekoucí reality jsou oddáni Marx, Nietzsche, Heidegger, Sartre, Habermas, intelektuálové frankfurtského neomarxismu, všichni postmodernisté a u nás lidé kolem Patočky. Také oni filosoficky normalizují fundamentální omyl nominalistů, učí chápat celou lidskou realitu v kategoriích dějinnosti a nahodilosti, a neomylně tím orientují etickou reflexi k relativismu.

Bojovat s důsledky nestačí

Nezvratná tendence novověku k etickému relativismu přinesla soudobé kultuře netušené obohacení o rozmařile pestrou směs alternativních forem a způsobů života. Žádný životní styl nesmí být diskriminován. Logikou etického relativismu jsou mimo jiné legitimizovány i všechny formy egoismu od hédonického sebezvýhodňování až po mocenské sebeprosazování. Nic z možností originální etické sebetvorby nesmí být vylučováno. Těmto maximám je ovšem někdy zatěžko dostát i takovým protřelým revolucionářům, jakými jsou marxisté všeho druhu. Podléhají totiž ideologicky nutkavé potřebě zastávat se „utlačovaných (?)“.

Dokud tedy budou konzervativní myslitelé pěstovat závislost na autoritách filosofie moderny a postmoderny, dokud nerozpoznají základní noeticko-ontologické omyly mainstreamových trendů novověkého myšlení, budou marně zápasit s jejich destruktivními etickými důsledky. Jestliže nenajdou odvahu k tomu, aby se principiálně a nedogmaticky, tj. inteligentně rozešli s novověkou filosofií, budou smeteni oběma vlnami osvícenství; v konfrontaci se svými oponenty budou jako slávisté – věčně druzí. Pak mohou buď intelektuálně kapitulovat a vzdychat po křesťanských kořenech Západní civilizace. Nebo se zřeknou morálního konzervatismu s nadějí na kariéru ve vzdělanostně-univerzitním provozu; jedno lepší než druhé.

Zdroj: konzervativnilisty.cz