Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Část první.

Současný vědeckotechnický pokrok nám dovoluje definovat tři základní směry proměnění lidské podstaty, které společně s Dmitrijem Anatoljevičem Běljajevem¹ můžeme vydělit takto:

1. Geneticky modifikovaný člověk (Homo Genetically Transformed);

2. Nano-kyborgizovaný člověk (Nano-Cybernetic Homo Organism);

3. Virtuální člověk (Homo Virtualis).

Virtuální člověk, jenž bude podle slov D. I. Ickova „schopen vytvářet v nebiologických substrátech funkce života a psychiky“, se však zdá málo pravděpodobným ‒ je totiž zjevné, že uměle vytvořené „funkce života a psychiky“ nepředstavují samotný život, který podle I. Kanta vládne svobodou sám vytvářet nové formy rozumového subjektu.

Tímto tématem se zabývá profesor Vladimir Nikolajevič Katasonov ve vynikající stati „Nová evoluční utopie: transhumanismus“ (Новая эволюционная утопия: трансгуманизм), v níž mj. píše, že „vytvoření počítačového programu, jenž by se mohl měřit s lidským vědomím, se zdá být tou největší utopií. Nikoliv proto, že by nemohl modelovat některé konkrétní lidské funkce ‒ jisté funkce již programy zvládají dokonaleji, než člověk ‒ nýbrž proto, že vědomí disponuje takovými zdroji, které jsou pro informační techniku principiálně nedostupné.“²

Vědomí se projevuje zároveň jako množství i nedělitelná jednota, v níž je vše propojeno:

„Současné informační techologie ignorují problematiku nepřetržitosti, snaží se tradičně vše přenést na diskrétnost. Jenže… pokud se diskrétnost vztahuje k modelu světa, jeho konkretizaci, nepřetržitost vyjadřuje všeobecnou vazbu a závislost ve světě“.³

Problém nepřetržitosti je nerozlučně spjat se soudržností našeho vědomí, obdobně jako je problém svobody propojen s chápáním aktuální nekonečnosti, kterou Katasonov nazývá „vědeckou ikonou Božství“. Aktuální nekonečnost však principiálně nepodléhá algoritmizaci.
(Aktuální nekonečností se, na rozdíl od potenciální nekonečnosti, rozumí chápání nezměřitelných objektů jako danosti, tedy jako reálně existujících, přitom ovšem jednotných a komplexních, s nimiž je možné pracovat).

„Výpočetní stroj může rychle operovat s obrovskými daty, jenže ty jsou vždy konečné, ať již jsou jakkoliv velké. Stroj nikdy neměl a nemůže nikdy mít myšlenku nekonečnosti“.⁴

Vědomí, svoboda a tvůrčí potenciál, které jsou člověku vlastní, jsou informační technice zcela nedostupné. Virtuální člověk tak nemůže disponovat nejvyššími duchovními schopnostmi, jako je tvorba, cit pro krásu, láska, víra, naděje. Proto také „evoluce“ Homo Sapiens směrem k Homo Virtualis „nebude rozvojem, nýbrž degradací člověka, ztrátou jeho božských obdarování, které nelze vymodelovat v rámci informačních techologií“.⁵

* * *

Nano-kyborgizovaný člověk může vzniknout v důsledku konvergence lékařství, nanotechnologie a robotechniky. Tělo nano-kyborgizovaného člověka bude symbiotická jednotka přírody a technologie, a to jak na obvyklé úrovni, tak na úrovni nanotechnologií.

Podle D. A. Běljajeva vyvolá kyborgizace člověka

„… nevyhnutelně celou řadu sociokulturních, osobnostních a existenciálních problémů. Nano-Cybernetic Homo Organism fakticky prodělá funkcionální destrukci lidské tělesnosti, v jejímž průběhu se vytratí unifikovaný model reprezentace lidství… A to se nakonec odrazí v problematice rodové sebeidentifikace. Perspektiva dosažení nesmrtelnosti aktualizuje otázky existencionálního typu, donutí nás nově reflektovat vlastní život a existenci v mode jeho smyslového naplnění. Přechod k nano-kybernizovanému stavu také přinese přehodnocování ustálených hodnot a vypracování nových modelů chování sociokulturní existence.“⁶

K reálné možnosti rekonstrukce lidské podstaty se vědeckotechnický pokrok nejvíce přiblížil v oblasti využití současných biomedicínských technologií. Tyto technologie již dnes umožňují nejenom lékařskou pomoc při překonávání nemocí a zmenšení utrpení, nýbrž také přímo ovlivňovat samotný život člověka od jeho počátku do smrti. Prenatální diagnostika poskytuje možnost předpovídat kvalitativní parametry budoucího života, genová terapie a transsexuální chirurgie pak tyto parametry měnit.

Reproduktivní technologie dovolují „dávat“ život nejen v situacích, kdy přirozeně vzniknout nemůže, ale také způsoby, které člověku jako biologickému druhu nepřísluší. Proto právě v této oblasti využitísoučasných biomedicínských technologií můžeme předpokládat reálnou možnost přeformátování lidské podstaty, a to pokusy vytvořit geneticky modifikovaného člověka. „Nejnovější biomedicínské technologie tak odhalují spojení mezi úspěchy lékařství a úpadkem hodnoty lidského života“.⁷

Dosažení cíle v přeformátování lidské podstaty s pomocí současných technologií není možné bez využití pomocných reproduktivních technologií, které se ve specializované literatuře označují zkratkou ART (Assisted Reproductive Technology).

Podle „Manuálu terminologie ART“, který vydala Celosvětová organizace na ochranu zdraví v roce 2009 se k metodám ART také řadí kryokonzervace pohlavních buněk a embryí, nepatří sem ale umělá inseminace.⁸

Z hlediska teologických a filosofických otázek se ART společně s technologiemi využívanými k otěhotnění obvykle hodnotí společně s technologií klonování, která se sice dnes nepoužívá k reprodukci člověka, nicméně otázka jejího používání zůstává otevřená.

I když se různí pomocné reprodukční technologie ‒ které jsou využívány při některých patologiích, jež zabraňují přirozenému otěhotnění ‒ a různé jsou i jejich výzkumné a experimentální cíle, můžeme je rozdělit do tří hlavních skupin:

1) umělé oplodnění intrakorporální (z lat. intra – uvnitř a lat. corpus – tělo) ‒ spočívá v umělém zavedení mužského semene do pohlavních orgánů ženy s cílem početí (tzv. AI, Artificial Insemination);

2) extrakorporální oplodnění (z lat. extra – vně a lat. corpus – tělo) ‒ spočívá v oplodnění ženské vaječné buňky mužským spermatem vně těla (tzv. IVF, In Vitro Fertilisation).

3) klonování (аngl. cloning z řec. κλών – větev, útěk, potomstvo) ‒ znamená v obecném smyslu reprodukci jakéhokoliv objektu v potřebném množství. Během klonování se z vaječných buněk recipienta odebírá 23 chromozomů. Stejným způsobem se odebírá také DNA, která obsahuje 46 chromozomů. Tyto chromozomy se umisťují do vaječné buňky bez jádra, ta pak obsahuje 46 chromozomů dospělého organismu. Takto vznikne klon dárce. Tímto způsobem klonování mužské pohlavní buňky do oplodnění nezasahují.

* * *

Obdobným způsobem se chápe reprodukce také v případě úspěšného vývoje umělého genomu „člověka“.

Dne 10. května 2016 byla na toto téma svolána porada na americké Harvardské univerzitě. Zúčastnilo se jí 130 osob ‒ vědci, podnikatelé a vysoce postavení úředníci. Toto setkání bylo neveřejné a mělo za cíl posoudit ambiciozní plán na vytvoření umělého lidského genomu.

Americký vědecký komentátor listu The New York Times Andrew Pollack o setkání napsal, že „nejdříve se mělo nazývat HGP2: projekt syntézy lidského genomu, nicméně později bylo přejmenováno Výzkum velkých syntetických genomů v buňkách“. Podle Pollacka se tato porada měla cíleně věnovat vytvoření plnohodnotného syntetického lidského genomu, a to „od nuly“. V pozvánce navíc stálo, že se toho chtějí odborníci dosáhodnout již za deset let.⁹

Vytvořit organismus s umělým genomem se vědcům podařilo v roce 2010 ‒ tým odborníků pod vedením Craiga Ventera tak učinil v případě bakterie Mycoplasma mycoides. Genom člověka je samozřejmě podstatně složitější, nicméně zkušenosti s vytvořením genomu bakterie prokázaly, že s genomem člověka to půjde také.

Filosofka a politoložka Hannah Arendtová (1906–1975) v knize Vita activa neboli O činném životě (v originále The Human Condition), jež vyšla v roce 1958 velmi trefně poznamenala:

„Svět jakožto výtvor lidských rukou, na rozdíl od světa zvířat, nemá vůči přírodě absolutní závazky, ale život jako takový do tohoto umělého světa nikdy zcela nevplývá, a také se v něm nikdy nemůže zcela rozplynout. Jakožto živá bytost zůstává člověk uvězněn v říši živého, od níž se přesto natrvalo vzdaluje do umělého světa, který si sám zbudoval.

Již drahnou dobu se přírodní vědy pokoušejí také o umělé zhotovení života. A kdyby se jim to podařilo, pak by skutečně přestřihly pupeční šnůru mezi člověkem a matkou všeho živého… Tento budoucí člověk, o němž se přírodní vědy domnívají, že bude obývat zemi bezmála za jedno století, bude ‒ pakliže někdy skutečně vznikne ‒ vděčit za svou existenci rebelii člověka vůči svému vlastnímu bytí, totiž vůči tomu, co mu bylo věnováno při narození jako svrchovaný dar a co si nyní přeje jakoby směnit za podmínky, které si sám tvoří.“¹⁰

Transhumanistický sen, který se objevil až několik desetiletí po vydání knihy H. Arendtové, se staví zcela zásadně nejen proti našemu Stvořiteli a Bohu, nýbrž také proti samotnému faktu naší stvořenosti. Vzpoura transhumanismu proti dannosti života představuje něco ještě více vylepšeného a méně očividného, něčím více fundamentálním, než vzpoura proti lidské smrtelnosti ‒ odvrhuje se tím samotná představa, že náš život je darem Božím.

„Lidé se stydí, že se narodili, místo toho, aby byli vytvořeni“, shrnul německý filosof Gunter Anders podstatu vzpoury proti existenciálně-ontologickým základům lidství ve své objemné knize Starobylost lidstva z roku 1956.¹¹

* * *

V souvislosti s tím vzniká otázka, která se týká samotného faktu „konstruování“ a „dávání“ života vně manželského spojení lásky v „jedno tělo“ (Gen 2,24). Až donedávna se přeci myslelo léčbou nemocí poskytnutí pomoci nebo odstranění překážek, aby mohly probíhat přirozené procesy v lidském organismu. Současné reproduktivní technologie fakticky nahrazují přirozené procesy plození dětí různými technologiemi a jsou spojeny s manipulacemi ve vztahu k budoucímu lidskému životu.

Vývoj antopogenetiky již dnes navíc umožňuje vstupovat do genetického kódu, což dříve nebo později způsobí různé změny v lidské podstatě.

Podle D. A. Běljajeva se tak „vytváří možnost genetického programování lidských kvalit skrze strukturu jeho DNA, čímž se rozumí odstranění ,škodlivých‘ genů a jejich záměna ,užitečnými‘. Předpokládá se, že se tak člověk zbaví většiny ,škodlivých‘ předpokladů, významně vzroste délka života a na genetické úrovni bude možné regenerovat a měnit své geny, tj. mít vliv na jejich celkovou orfologii, fyziologii, výměnu látek a dokonce psychologické zvláštnosti člověka“.¹²

Otázkou zůstává ‒ které stránky lidské podstaty se budou kultivovat a které odstraňovat? Současná psychologie totiž přiřazuje k jádru lidské osobnosti (kromě základních fyziologických a psychologických potřeb), také následující komponenty vlastní všem lidem: „charakterové a kulturologické tendence a životní směřování (sklony)“.¹³

Charakterové tendence lze označit jako „motivační komponenty črt temperamentu a charakteru, které jsou podle údajů psychologických výzkumů do značné míry (od 30 do 60%, v závislosti od konkrétní črty) dány genotypem“.¹⁴

Thomas Bushar se skupinou spolupracovníků z Minnesotské univerzity provedl dlouhodobý výzkum, během něhož pozorovali 350 párů jednovaječných dvojčat, které od sebe oddělili již v raném dětství. S pomocí testů a dalších metodik zjišťovali poměry různých črt charakteru mezi nimi a došli k následující závěrům:

„Dědičnost se projevuje na formování chrakteru dítěte silněji, než prostředí a vzdělání. Zjistili jsme tyto údaje:

- tíhnutí k vůdčí roli 61%,

- tradicionalismus nebo radikalismus 60%,

- sklony podléhat stresům, urážlivost a zahleděnost do sebe 55%,

- optimismus a radost ze života 54%,

- tendence vyhýbat se nepříjemnostem a risku 51%,

- agresivita 48%,

- touha po úspěchu 46%,

- sebekontrola 43%,

- potřeba komunikace 33%“.¹⁵

Dva podobné programy: Luisevillský výzkum dvojčat (Wilson, 1983) a Coloradský projekt adopce (Plomin, Pederson, McClearn, Nesselroade & Bergeman, 1988) poukazují nejen na podstatný vliv dědičnosti na inteligenční koeficient, ale také na to, že se genetický podíl na inteligenčním koeficientu s věkem podstatně zvyšuje.¹⁶

Otázka tedy zní: jaké charakterové rysy se budou geneticky programovat? Pokora, mírnost, čest, štědrost, věrnost, nebo tíhnutí k vůdcovství, úspěchu, ambicióznost, přizpůsobivost, sebekontrola atd. Vždyť už dnes jsou pomocné reproduktivní technologie skvělým byznysem. Reprodukční klinky v boji o klienta hledají způsoby, jak zvýšit kvalitu nejen vlastních služeb, nýbrž i kvalitu nabízeného zboží, tedy v daném případě dětí. Již dnes většina reproduktivních klinik nabízí výběr dárců mužských a ženských buněk podle konkrétních kritérií, dále pak genovou diagnostiku a prenatální screening.

* * *

Jestli ne dnes, tak rozhodně již zítra člověk získá nadlidskou možnost transformace člověka pomocí genového inženýrství. Tím se lidé jistým způsobem postaví do role Stvořitele.

Před více než rokem, 22. dubna 2015, uskutečnila „skupina vědců pod vedením Junjiu Huanga z Univerzity Sun Yat-sen v čínském Kuang-čou poprvé modifikaci genomu lidského embrya“, píše časopis Nature.¹⁷ Výsledky výzkumu pak publikovali v nepříliš známém časopise Protein & Cell.

Podle D. A. Běljajeva takové antropocentrické perspektivy přinášejí celou řadu složitých filosofických problémů:

„Zaprvé se genetické výzkumy zaměřené na vylepšení lidské podstaty prezentují jako pokračovatelé eugeniky, která se ve 20. století humanisticky zkompromitovala… Zadruhé je problematický sám fakt, že neexistuje shoda na tom, které lidské kvality jsou nutné a pozitivní a ty by se měly posilovat. Zatřetí možnost vstoupit do genetické matrice člověka a perspektivy klonování přinášejí celou řadu bioetických problémů“.¹⁸

* * *

V současném světě se společenské blaho pevně spojuje s termínem „pokrok“. Pokrok se stal nepopiratelný blahem, ba co víc, předmětem víry a nadějí současného člověka, čímž se staví do opozice novozákonnímu Zjevení. Avšak filosof Ivan Sergejevič Aksakov trefně poznamenal: „Pokrok, který popírá Boha a Krista, se nakonec stane regresem, civilizaci zničí zbarbarštění, svobodu despotismus a otroctví. Jakmile se člověk vzdá obrazu Božího, vzdá se nepochybně také podoby člověka a zatouží po podobě zvířete.“¹⁹

Současné technologie „zabezpečující vznik lidského života“ již dnes, což je paradoxní, pracují na jeho devalvaci. „Vytvoření ,náhradních‘ buněk a jejich následné zničení představuje podmínku procedury umělého oplodnění. Negativní výsledky prenatální diagnostiky jsou důvodem k přerušení života… lidský zárodek se tak stává farmaceutickým ,materiálem‘. Vývoj klonovací technologie může též znamenat ohrožení lidské důstojnosti… a udělá lidský gen bezbranným proti vnějším zásahům“.²⁰

Je zjevné, že existuje velké nebezpečí vstupování do lidského genomu, tzv. genové inženýrství nás přivádí „k hrozbě transformace nejenom lidské tělesnosti, nýbrž i črt osobnosti, zvláštností jejího individuálního vědomí, emocionální výbavy, duchovního světa“.²¹ Jak vše může nakonec dopadnout, předtím varuje Fukuyama: „Smícháme gen člověka s geny tolika druhů, že už nebudeme ani chápat, co to vlastně člověk je“.²²

Myšlenky humanismu, o nichž jsme výše hovořili, zjevně ústí v otevřenou dehumanizaci života. Proč se tak stalo? Kromě I. S. Aksakova na tuto otázku odpověděl filosof Vladimir Alexandrovič Kutyrjov:

„Principiální historický obrat a hlubinný filosofický základ vzniku transhumanismu spočívá v transformaci substancialistického paradigmatu vztahu ke světu do fáze funkcionalistické a dále relativistické a poté konstruktivistické. Tedy odmítnutím metafyziky s jejím důrazem na ontologii a (počínaje Kantem) také gnoseologizaci filosofie. První otevřené odmítnutí člověka jako subjektu přinesl v polovině 20. století strukturalismus. Zdálo se, že se jedná o teoretický přístup. Vážně a nadlouho o smrti člověka hovořil poststrukturalismus, šířeji a kulturologicky pak postmodernismus. Ten si tento cíl stanovil jako konečný. Transhumanismu představuje důležitou součást, stav a výsledek postmodernismu.“²³

Pravoslavné křesťanství v žádném případě neodmítá vědecké poznání ‒ „absolutismu empirické vědy“²⁴ však ukazuje přirozené etické hranice. Dále pak poukazuje na to, že výše než člověk se nachází „jiný, Božský svět, nekonečně více skutečný, bohatý a živý, než život přízračných povrchních jevů“.²⁵

V Základech sociální koncepce Ruské pravoslavné církve se proto v otázce pomocných reproduktivních technologií zcela nedvojsmyslně prohlašuje, že ty cesty k početí, které neodpovídají úradku Stvořitele života, nejsou morálně obhajitelné: „Užití reprodukčních metod mimo oblast rodiny požehnané Bohem se stává formou vzpoury proti Bohu, skrývající se za argumenty ochrany autonomie člověka a zvráceně chápané svobody jednotlivce.“²⁶

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Аксёнов Игорь, „Трансгуманистическая перспектива: краткий обзор“ vyšel 27. prosince 2016 na bogoslov.ru.

Zdroj: bogoslov.ru

Poznámky:

[1] Беляев Д. А., „Перспективные антропологические модели постчеловека: трансформация человеческой природы и сверхчеловеческая атрибутика“, in: Глобальное будущее 2045: Антропологический кризис. Конвергентные технологии. Трансгуманистические проекты…, op. cit., s. 47.