Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

„Některé chyby jsou už chybami, některé ještě zásluhami“.

                                                                                         S. J. Lec

Některým chybám nechybí úmysl, jsou to zločiny. To je osud každé revoluce, každého úspěšného převratu. Problémy z vykořenění dosud fungujícího jsou vydávány za „potíže růstu“, následující růst potíží je popírán, a ti, kteří na ně upozorňují, jsou označováni za zrádce a nepřátele lidu. Při tom jde o pouhé kritiky vládnoucího režimu.

Z každého mocenského převratu někdo profituje. Pokud chce uchovat své postavení, musí se dělit o kořist, anebo tvrdě potlačovat opozici, což lze těžko vydávat za projev demokracie. Ti, kteří spojili svůj osud s popřevratovým režimem, mají dvě možnosti: buď ho podporovat do roztrhání těla, nebo se přidat k jeho kritikům.

Nejinak to bylo s minulým režimem, s jeho revolucionáři, funkcionáři i poblázněnou či kariéristickou mládeží. Nejinak je to s jejich následovníky po listopadovém převratu. Rozdíl je v tom, že tehdejší režim si vytvořil odpůrce z osob zchudlých znárodněním, zatímco tento má oporu v osobách zbohatlých z privatizace a restituce.

Po několika desetiletích úspěchů zesílila potřeba vzdorovat pochybovačům, označit je za škůdce a začít pronásledovat nejprve jejich myšlenky a hned potom je samotné. Odpor bude křečovitý, nejde totiž jen o chyby, ale také o zločiny. Není to projev síly režimu ale jeho slabosti. Je to následek neschopnosti režimu řešit problémy, které sám vytvořil. Některé skvrny nelze odstranit bez narušení látky. Specifikem dneška je nedostatek použitelných řešení na cestu z problémů. „Blbá nálada“ z rané netrpělivosti se proměnila v blbou náladu z dlouhodobě napjaté trpělivosti.

Národ je rozdělen na ty, kteří stále bezvýhradně věří ve správnost cesty, nositele moci a odpovědnosti a nositele idejí, tzv. pražské kavárny, kteří ovládají média, a na druhé straně na ty, kteří stále více pochybují, ba i kritizují.

Funkcionáře ČSM, budovatele vlastní kariéry po 70 letech nahrazují Piráti, ti zfetovaní i ti v obleku a s kravatou. Jsou stejně přesvědčení o svém dějinném předurčení býti věrozvěsty a předvojem nového světa. Ten někdejší byl teoreticky vyprojektován až ke komunismu, ten pirátský nemá jasné obrysy ani na týden dopředu, ale nápadů je hromada, autoritu nepotřebují, každý věří sám sobě.

„A pak jsou zde lidé někteří, kteří vědí, ale nevěří, věří jen, že jim to projde, na ty ale brzo dojde.“ 

                                                                                          J.R. Pick

Přitvrzuje „boj proti dezinformacím“, modernímu kacířství. Řídce se vyskytující konkrétní příklady „dezinformací“ (nikoli jen hojného žvanění o nich) dokazují, že jde (až na drobné výjimky) o případy nevíry v dogmata a výklady víry, v oficiální stanoviska šířená mainstreamovými médii. Kdo je popírá, či o nich jen pochybuje, je „dezinformátor“. Nechybí ani obvinění ze spojení s cizí mocí. Tou je tentokrát Rusko, dříve spojenec proti USA v nerozborném přátelství, protože Rudá armáda došla až sem, nyní se přísahá na nerozborné euroatlantické spojenectví s USA proti Rusku, protože západní kapitál došel až sem.

„Nehřeš ústy ani sluchem, blahoslaveni jsou chudí duchem!“ 

                                                                                         K.H. Borovský

„Boj proti dezinformacím“ nemá na své straně žádné skutečné politické osobnosti. Ani je mít nemůže. Kdo by se chtěl ztrapňovat? Režim se musí spokojit s vysloužilým pornohercem Jandou a podobnými zjevy. Šíření desinformací v rámci kampaně proti šíření dezinformací však má na své straně dobře placené fízly. Jistý Jakub Kalenský se takto osvědčil ve svém projevu v Kongresu USA.

Mimo jiné pravil, že „MY“ máme prostředky proti šíření „dezinformací“, to, co však chybí je politická vůle. Navrhuje například po vzoru Litvy trestat „informační agresory“. V zájmu občanské svobody – svobody slova tak má být trestán jiný názor. Ministerstvo pravdy bude tedy stíhat ideozločiny? Přípustný je napříště jen nadšený souhlas? Podezřelý je každý, kdo brzo utuchá v potlesku?

Vracíme se do československých padesátých let nebo do období McCarthismu v duchu nejlepších tradic americké demokracie ZDE. Kalenský obviňuje státní aparát a slibuje účinné zapojení neziskovek. Celý jeho projev s českými titulky je na AENews ZDE . Stojí za to si poslechnout „svědectví“ darebáka a otázky členů výboru, kteří díky své blbosti uvěřili vlastní propagandě. AENews se mýlí v tom, že Kalenského média nekomentovala. O připomenutí akce Jakuba Kalenského se zasloužil Martin Fendrych, bývalý náměstek ministra vnitra Jana Rumla. Jeho blábol opravdu stojí za přečtení: nazory.aktualne a twnews . Už samotný titulek článku tohoto bojovníka proti dezinformacím je evidentně lživý.

Ano, národ je hluboce rozdělen. Jedni chtějí demokracii s právem ověřovat, pochybovat, vyjadřovat vlastní názory a prosazovat vlastní cíle, druzí bojují za totalitu jediné nezpochybnitelné „pravdy“ s povinností držet hubu a krok. Kalenský se v americkém Kongresu domáhá trestání jiného názoru. Už to samo o sobě je zločin proti demokracii.

Zdroj: vasevec.cz