Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ivo Šebestík se zamýšlí nad listopadovým výročím jako nad příležitostí postavit vedle sebe vysněný ideál a skutečnou tvář světa.

Slavné Goethovo memoárové dílo Dichtung und Wahrheit (Básnění a pravda) nese titul, jaký nám názorným způsobem připomíná základní rozdíl mezi životem vybásněným, vysněným, ideálním a idealizovaným na straně jedné a realitou života na straně druhé. Život coby báseň je přitom eufemismus. Nejčastěji namísto básnění, jež je plodem umělecké kreativity, přichází naprosto prozaická manipulace s iluzemi, jejichž cílem je odvést pozornost člověka od skutečnosti a svést jej k souhlasu s konáním, které manipulátorům vyhovuje.

Blíží se další z výročí listopadové politické a hospodářské konverze Československa, ke které došlo v roce 1989, což je příležitost k tomu, postavit vedle sebe vysněný ideál (Dichtung) oněch listopadových dnů a měsíců i let následujících a skutečnou tvář světa (Wahrheit), do kterého Československo tehdy vstupovalo, a který se právě v té době nacházel na prahu prudkých změn, z nichž patrně vůbec žádná neprobíhá směrem k lepším zítřkům.

K tomu ideálu je ale třeba říci, že v něm došlo k obdivuhodnému splynutí snů a tužeb široké veřejnosti s úmyslně deformovaným obrazem, jaký cíleně malovali lidé, kteří měli svoji vlastní představu o budoucnosti Československa často propojenou i s osobními tužbami, případně vlastními závazky vůči lidem, kruhům a institucím, s jejichž podporou byli právě oni vyzdviženi k roli „otců zakladatelů“ budoucího Československa. Bohužel, tyto osobní závazky jednotlivců měly být postupně spláceny celým státem a oběma jeho národy.

Jejich idea konkrétně české státnosti byla jednoduchá, vskutku triviální až do extrému. Kdyby někdy byla zformulována a medializována (což se nestalo a stát nesmělo), zněla by asi takto:

„Absolutní a bezvýhradné převedení státu a národa se vším všudy a na věčné časy do sféry západních zájmů. Stoprocentní loajalita a podpis na bianco šek ohledně všeho, co Západ bude chtít vykonat. I kdyby to mělo mít pro české země jakkoliv neblahé následky. Tedy idea státu spočívající v úplné absenci vlastního státního a národního programu. A k tomu i stát bez vlastní zahraniční politiky a bez armády. Vydaný na milost a nemilost spojencům.“

Spousta „politiků“ a zaměstnanců médií (neříkejme raději novinářů) se této ideje ujala, přijala ji za vlastní a nehodlá ji opustit ani dnes, kdy byla její škodlivost již naprosto uspokojivě prokázána.

Dějový rámec příběhu „revolucí“ ve střední a východní Evropě (velmi stručně)

Nejvyšší stranický a státní představitel Sovětského svazu Michail Gorbačov ve druhé polovině 80. let minulého století souhlasil s tím, že Moskva přenechá Spojeným státům a jejich západním spojencům (tedy západnímu kapitálu) oblast svých zájmů ve střední a východní Evropě. Jeho rozhodnutí bylo motivováno faktickou krizí uvnitř sovětské ekonomiky i společnosti, k čemuž významně přispěl vývoj takzvané studené války vedené mezi západním kapitálem a Sovětským svazem.

Vnitřní krizi sovětské společnosti se Gorbačov snažil řešit prostřednictvím takzvané perestrojky a s ní spojené „glasnosti“. Výměnou za ústup Sovětského svazu ze scény a z těchto oblastí měly být dodávky západních technologií a významné investice i půjčky Moskvě. Moskva potřebovala peníze a Západ nové trhy, odbytiště, levnou pracovní sílu, zkrátka provincie a kolonie vyznačující se vysokou kvalitou pracovní síly i kulturním prostředím.

Gorbačov, neznámo proč (byl tak naivní?), uvěřil také slibům, že státy, které byly součástí sovětského prostoru, nebudou nepřátelsky přesměrovány proti SSSR, tedy že nedojde k rozšiřování NATO východním směrem a Západ nebude provádět jeho nepřátelské obklíčení prostřednictvím právě těch zemí a oblastí, které mu Moskva předala jako válečnou kořist.

V důsledku uvolnění střední a části východní Evropy ze strany Moskvy a ponechání tamních komunistických stran bez pomoci, došlo v zemích bývalého sovětského prostoru k vývoji, který vyústil ve spontánní přechod národů ze sféry sovětského vlivu do zájmové oblasti západního kapitálu. Československo byla předposlední země, ve které ke změně poměrů došlo (poslední bylo Rumunsko).

Tyto konverze měly pochopitelně své vůdčí osobnosti, kolem kterých zcela spontánním způsobem, tedy za všeobecného souhlasu nejširší veřejnosti, vznikl revoluční étos, jemuž se tyto osobnosti ani v nejmenším nebránily, naopak jej – ve spolupráci s médii – postupně pozvedly až do mytologické, tedy neuvěřitelné oblasti. Žádnou změnu není možno vykonat bez tváří, které ji symbolizují a tedy bez osob, které ji viditelným způsobem (pro veřejnost) uskuteční.

Když ve starém Římě zavraždili císaře Caligulu, pretoriáni kdesi v paláci vyslídili jeho strýce Claudia a prohlásili jej císařem. Byl po ruce, hodil se, působil dojmem, že bude jen figurka (nebyl). Co může být lepšího než figurka na trůně? Existuje zkrátka mnoho způsobů, jak vyměnit staré za nové, když k této změně existuje širší vůle, je k dispozici alespoň přibližný kreativně se vyvíjející scénář a jsou-li po ruce osoby, které ji mohou technicky vzato úspěšně realizovat.

Skutečné revoluce k takovéto změně opravdu netřeba. Přijmout úkol a provést jej krok za krokem v bezpečném prostoru, ve kterém se stará moc už nijak nesnaží (a ani se nesnažila) o udržení pozic, není sice nutně snadné, rozhodně to ale není revoluční proces. Revoluce bývají skokem do neznáma a revolucionáři bývají výbuchem revoluce většinou sami zaskočeni, jak na to upozorňuje Hannah Arendtová ve své knize O revoluci. Politické změny vyčtené z pečlivě předepsaných not nejsou revoluce, ale jen konverze.

Dichtung

Básnická licence oněch listopadových dnů a následujících měsíců i let se zakládala na několika iluzích. Tou první byla snaha omezit celkový geopolitický rámec změn, ke kterým došlo v důsledku ústupu SSSR z pozice druhé světové velmoci, na minimum. A postupně tento ve skutečnosti široký a naprosto rozhodující rámec omezovat až do úplného vymizení.

Takto měl vzniknout dojem, že Spojené státy, Velká Británie, Německo a Francie pouze zdáli přihlížely rozpadu sovětského impéria a držely palce, spíše celé pěsti, národům, které se samy o sobě, bez vnější pomoci a pochopitelně bez souhlasu Moskvy, jen silou svého revolučního nadšení vymaňovaly z náruče Říše zla, jež tomuto osvobozování přihlížela s bezmocným zoufalstvím, neschopna jakkoliv zasáhnout.

Takto vznikla příznivá leč falešná atmosféra pro zrod mýtu „sametové revoluce“. Revoluce, jež byla vybojována tvrdě, nekompromisně, proti urputně se bránícímu nepříteli, leč laskavě, s písní na rtech, bez nejmenšího násilí. Zkrátka, revoluce plná elegance, revoluce jaké v dějinách nikdy nebylo. Studenti a herci objížděli průmyslové závody, úřady a dílny a takto rozmluvami se zaměstnanci drtili ukrutného sovětského bolševického nepřítele, jenž se zmítal jako drak, jemuž svatý Jiří právě vrazil kopí přímo do chřtánu.

S elegancí Davida, jenž pouze zatočil prakem „a jakej byl Goliáš“, vytlačil Michael Kocáb, úplně sám samojediný, celou v ČSSR dislokovanou sovětskou armádu za hranice státu. Tu armádu, která před 44 lety dobyla Berlín! Takového bohatýra by na celé širé Rusi člověk marně pohledal. Tak jako na Rubensově obraze v katedrále v Antverpách mohutní bosí a polonazí svalovci s obrovskou námahou zvedají kříž s Ježíšem na Golgotě, tak nějak, až k prasknutí, se musela napínat muskulatura Kocábova, když tlačil před sebou celou sovětskou tankovou divizi, než ji vytlačil za Prešovem kamsi na Podkarpatskou Rus.

Druhá a snad ještě větší iluze spočívala ve tvrzení „otců zakladatelů“ nového řádu, že Československo, oba jeho národy, jsou na své cestě „zpět do Evropy“ přijímány jako rovný s rovnými. Že skutečnost, že i ony (nejenom Sovětský svaz) patří k poražené straně ve studené válce, nebude hrát nejmenší roli. Vlastně tato skutečnost nebyla nikdy zmíněna. Připomenout ji byť slovíčkem rovnalo by se nejhoršímu kacířství. Stejně jako nápad hledat třetí (vlastní) cestu, odlišnou od pouhého přestupu z jedné sféry vlivu do jiné, vojensky neutrální. Toto byly myšlenky natolik zakázané, že jejich autor by se za onoho času ocitl na pranýři a shnilá rajčata a zkažená vejce by pršela na jeho hlavu ze všech stran. A házeli by je po něm i ti občané, kteří byli tehdy tak kolébáni iluzemi, že je ani nenapadlo promnout si zrak a rozhlédnout se kolem sebe pořádně. Tak mocná byla iluze otevřené náruče Západu vůči nám. Tak urputné bylo budování mýtu o sametové revoluci.

Jediným poraženým bolševickým státem měl být tedy Sovětský svaz. O něco málo později se ale tato optika posunula a tím jediným, kterému zbyl v rukou Černý Petr, a měl proto pykat, zůstalo samotné Rusko. Ostatní bývalé bolševické státy a národy, včetně bývalých svazových republik, dostaly možnost přeběhnout na druhou stranu a ponechat Rusko a Rusy k potrestání za Sovětský svaz samotné. Přitom sovětské „politbyro“ se hemžilo Ukrajinci, Litevci, Gruzínci, Lotyši, Tatary a dalšími národy, a není vůbec prokazatelné, zda nejtvrdšími bolševiky byli opravdu jenom Rusové. To bylo jedno, kdo byl ochoten sdílet se Západem rusofobii, ten se směl pokládat za přítele.

Je zajímavé, že obecné pozornosti tehdy zcela uniknul zanedbatelný detail, a sice ten, že Rusko ani po zániku bolševismu, nedostalo na Západě milost. Detail naprosto pregnantně ilustrující skutečnou povahu soupeření v takzvané studené válce mezi západním kapitálem a Sovětským svazem. Že tato studená válka nebyla soubojem mezi ideologiemi a systémy, mezi právem a bezprávím, svobodou a totalitou, ale byla jen jednou z několika kapitol dlouhodobého boje západních států proti Rusku.

A ten boj pádem bolševické totality a rozpadem Sovětského svazu neskončil, jen se přesunul do fáze, ve které se poměr sil mezi USA a západoevropskými státy na straně jedné a Ruskem na straně druhé vychýlil ve prospěch Západu více nežli v éře bipolarity. Rusko by bylo vzato na milost, jen kdyby se rozpadlo a proměnilo se v soubor kolonií západního kapitálu. Toto Rusko odmítlo, a proto je permanentním terčem sankcí a útoků včetně těch, které podnikají neuvěřitelně hloupí čeští rusofobové.

Třetí velikou iluzí, jež se zrodila v časech listopadových, byla představa, kterou polistopadoví tvůrci nových československých dějin rozhodně nevyvraceli. Tedy že osvobození Československa ze sovětské moci a přijetí do západních struktur bude úplně zadarmo, respektive, že za to ještě dostaneme hojně zaplaceno. Že Češi, Slováci a ani další osvobozené národy za tuto pomoc ničím nezaplatí a nijak.  Žádná z cen, které byly později placeny a zaplaceny ještě budou, nebyla žádným z otců transformace nikdy zmíněna. Ani omylem, natolik si dávali pozor na ústa. Úplně všichni do jednoho. Vyklizení zahraničních trhů, přenechání životaschopných firem západnímu kapitálu, levné pronájmy, levná pracovní síla, odbyt západního zboží, faktické rozpuštění armády, ale přesto povinnost nakupovat vojenskou techniku u západních firem a prodejců, zpřístupnění tajných archivů, atd.

Vedle těchto iluzí spadajících do rámce „básnění“ o svobodě, demokracii, rovnosti, o občanských právech, blahobytu, patřil i mýtus o ekonomickém vyrovnání se s Německem a dalšími vyspělými zeměmi západní Evropy, a to v horizontu, jehož časová platnost už dávno vypršela, a to asi tak dvojnásobně. No a rozdíly se spíše ještě zvětšily, než aby se rozplynuly.

No a pochopitelně ani slovo o tom, že zahraniční politika Spojených států amerických a jejich spojenců není ani v nejmenším ohledu motivována spravedlností, pravdou, právem, vývozem demokracie a občanských svobod, ale pouze, jedině a bez výjimky zájmy velkého kapitálu, tedy ziskem. Proto není a ani být nemůže chápána jako politika čestná a morální.

Wahrheit

Ačkoliv se planetární působení Spojených států a obecně velkého západního kapitálu nemůže chápat jako čestné, správné a morální, přesto se Česká republika stala jeho součástí a za mnohé nese díl odpovědnosti.

Češi prostřednictvím svých reprezentací takto souhlasili s bombardováním Jugoslávie, s krádeží srbského Kosova, podpořili americké války v Iráku, Afghánistánu, neodporovali zničení Libye, nevyslovili pochybnosti o žádné ze záminek cílených k útokům proti Rusku, ačkoliv jejich účel byl vždy snadno k odhalení. Češi oficiálně nevyslovili protest proti věznění a týrání Juliana Assange a ani nyní oficiální reprezentace nijak nezpochybňují nejspíš skutečně zmanipulované prezidentské volby v USA, ačkoliv, kdyby se tak stalo v Rusku, pak by si někteří „politici“ vykřičeli plíce. Naproti tomu se někteří čeští vysocí ústavní činitelé účastní americké hospodářské a technologické války proti Číně a cestují na oficiální návštěvu Tchaj-wanu, kde se prohlásí za Tchaj-wance.

Polistopadová realita sice otevřela veliký prostor pro aktivity všeho druhu. Především pro podnikání, a tím i pro bohatnutí těch lidí, kteří k tomu mají talent, schopnosti, užitečné kontakty, štěstí, vůli a někdy i žaludek. Nebo těch, kteří byli po listopadu včas na správném místě a získali přístup k bývalému socialistickému majetku státu. Zdaleka ne pro všechny se ale polistopadový vývoj stal šancí k úspěchu. Naděje, že svět po skončení bipolárního napětí se stane bezpečnějším, zmizela v podstatě okamžitě, ve chvíli kdy Spojené státy zjistily, že není na světě žádná síla, která by omezovala jejich zvůli.

Sovětský svaz se rozpadl, rozpadly se i Československo a Jugoslávie. Naproti tomu se sjednotilo Německo. Do značné míry se střední a jihovýchodní Evropa ocitly v prostoru starých historických vztahů, vazeb a závislostí. Tedy i v prostoru starých sporů a konfliktů. Dějiny se mnohdy vrátily zpět a s nimi i snahy o jejich přepsání do podoby vyhovující aktuálním potřebám vlivných skupin obyvatelstva a kruhů.

Poté, co se Rusko za Putinova prezidentování rozhodlo bránit a ubránit svoje zájmy a odmítlo západní kolonizaci, soustředila se politika USA a jejich spojenců v západní Evropě, ale také Polska a Pobaltí, znovu na starý boj proti Rusku, a to s cílem jeho zničení. Polsko vycítilo historickou šanci pomstít se Rusku za sérii dřívějších porážek včetně trojího dělení, nasadilo si masku andělské nevinnosti a se Spojenými státy za zády se začalo nesmírně aktivně angažovat ve všem, co Rusu škodí.

Mezitím ovšem došlo k prudké akceleraci hospodářsky a technologicky úspěšné a asertivní Číny, takže Západu zde vyvstal nový mocný soupeř, v jistém smyslu nebezpečnější než Rusko. Zatímco Západ takhle nesmyslně plýtvá silami při obkličování Ruska a ve snaze zatlačit Čínu, pozvolna se objevil soupeř potenciálně nesmírně nebezpečný, především ovšem pro Evropu. Přesně podle přísloví, že když se dva perou, třetí se směje.

Opět západní Evropa odmítá Rusko, které by mohlo být jejím spojencem, neboť k ní alespoň zčásti, přinejmenším kulturně a vírou, náleží, a to v době, kdy jedině Rusko dokáže korigovat nebezpečnou politiku Turecka, a to i v zájmových sférách samotné západní Evropy. Spojené státy Turecku ponechávají volnou ruku. Funguje jako zdroj neklidu na Kavkaze i v Evropě, a to USA vyhovuje. Neklid na planetě, toť pravý ráj srdce pro Washington.

Hloupost zahraniční, ale i domácí politiky některých zemí západní Evropy je skutečně už mimořádná. Otevřely se nekontrolované masívní migraci, pachatele trestné činnosti stíhají minimálně a vůči Turecku dělají, že si jeho expanzivní politiky nevšímají. Zavádějí cenzuru skrytou pod hlavičkou „dodržování zásad právního státu“, proti čemuž se naštěstí, na půdě EU, postavily Maďarsko a Polsko. Česká republika a Slovensko se bohužel ke svým kolegům z V4 nepřipojily.

Budapešť a Varšava pochopily, že k „zásadám právního státu“ může patřit i otevření země migraci, včetně svobody pro případné pachatele trestné činnosti. Praha a Bratislava věří, že tomu tak nebude. Desítky nelegálních migrantů, téměř výhradně mladých mužů, kteří byli nedávno objeveni na Jižní Moravě, dost možná dostanou šanci požádat v ČR o azyl. Jejich pašeráci byli už beztrestně propuštěni v milosti. Že by se přiblížil konec české opatrnosti vůči nelegální migraci?

+ + +

V dokonalém souběhu událostí probíhá velká migrace ze zemí islámského světa do Evropy, a to spolu s posilováním vůči Evropě nepřátelského islámského radikalismu. V kulisách tohoto nebezpečného příběhu, který si některé státy západní Evropy nechávají vyprávět dobrovolně, se obnovuje idea turecké hegemonie na Blízkém východě, v částech střední Asie, v severní Africe a nejméně (prozatím) znovu v jihovýchodní části Evropy. Americký útok na zbytkovou Jugoslávii v roce 1999 vedl k tomu, že Západ daroval radikálnímu islámu kus evropského území, další část Balkánu, tedy srbské Kosovo. Symbolicky tím demonstroval svoji politickou krátkozrakost a nedostatek racionality.

Současný svět je mnohem nebezpečnější, než jaký byl koncem osmdesátých let minulého století a česká armáda je přitom na desetině početního stavu armády československé, a to dokonce už i bez záloh (ty tvořily více než milión vojáků a důstojníků), což nyní svědčí o stoprocentní závislosti státu na pomoci spojenců.

Narůstají rozdíly mezi nejbohatšími vrstvami a ostatním obyvatelstvem na světě, reálné postavení středních tříd klesá. Neustálé reformy školství spolu s extrémní mírou digitalizace výuky vedou ke snižování faktické úrovně vzdělanosti. Politické strany negenerují skutečné politické osobnosti schopné vést zemi k prosperitě, ale také k maximální míře soběstačnosti a suverenity. Naopak, polistopadové české reprezentace ani ve srovnání s těmi předlistopadovými rozhodně nebudí dojem pokroku. Země je de facto hospodářsky závislá na západním kapitálu, který ji udržuje v pozici periferie s levnou pracovní silou a trhem, pro který jsou určeny dílem i produkty nižší kvality.

V mediálním prostoru neexistuje maják vyzařující jasné světlo, ve kterém by bylo možno nacházet pomocníka pro orientaci v záplavě nejrůznějších navzájem si protiřečících informací. Média hlavního proudu sklouzla na úroveň aktivistických a propagandistických nosičů politických programů, majících k objektivitě nejméně tak daleko jako média předlistopadová. A jsou navíc takto mluvčím právě těch kruhů, které vedou celý kontinent k úpadku. Veřejný prostor je zahlcen obrovskou spoustou absurdních informací, mezi nimiž až příliš místa zaujímají vulgarity. Krátké období polistopadové solidarity se proměnilo v dominantně málo solidární prostředí. Kdokoliv vstupuje do veřejného prostoru, stává se okamžitě terčem útoků, intrik a spousty kompromitujících materiálů. V takto nehostinném prostředí se má formovat politika prospěšná celé zemi a národu?

Ze Západu k nám proudí pseudotémata, která nahrazují řešení skutečně závažných úkolů. Odvádějí pozornost a zahlcují mediální prostor nabídkou v podstatě už úplných šíleností, kterým je věnována ale obrovská pozornost.

Takový je tedy ve stručnosti obraz české reality po třech desetiletích od listopadové konverze.

Taková je die Wahrheit.

Jistě, v obchodech je obrovská nabídka zboží, hranice (mimo éru covidových opatření) jsou otevřené do všech směrů, všude vládne reklama a nabídky zboží a služeb neberou konce. Lidé sami otvírají svoje soukromí. Mobilní telefony bez ustání fotografují málem každý pohyb, každé setkání, lidé si fotí a následně rozesílají přátelům na sociálních sítích své prostřené stoly doma i v restauracích, co jedí, na čem si pochutnali, záběry z výkladních skříní, kresbičky dětí, spící kočičku na zahradě. Infantilita se mísí s podnikavostí, touha po svobodě a nedotknutelnosti s nebývalou ochotou otevřít svoje soukromí celému světu.

Lidé jsou ochotni jít do televize podělit se s celým světem o zvláštnosti své pohlavní orientace a málem každý krok svobodných lidí je monitorován pouličními kamerami, mobily, kreditními kartami, letenkami, jízdenkami, věrnostními kartami v obchodech. Lidé, kteří tolik toužili po svobodě, jsou členy desítek obchodních řetězců, které získávají přehled o jejich vkusu, potřebách, touhách. Lidé na internetu souhlasí s takovým množstvím registrací, že málokdo může mít vůbec tušení o tom, kdo takto získává možnost sledovat jeho soukromí.

Nic z toho nebylo součástí rozhodování národa v čase „sametové revoluce“, a popravdě řečeno samotná změna politické a hospodářské orientace nenese odpovědnost za změny, ke kterým v posledních třech desetiletích došlo v technologiích, a které totálně převrátily hodnotový žebříček i způsoby uvažování mnoha lidí. Změny oněch třiceti let mnohonásobně překračují rozsah změn, na které v minulých epochách bylo zapotřebí poloviny tisíciletí. A jelikož ve společnosti chybí program, jasný směr cesty, nejsou k dispozici ani ukazatele, ani majáky, chybí autority, jimž by stálo za to naslouchat, pilíře byly zbořeny, tradice se nedodržují, dějiny ztrácejí étos, národy jsou zpochybňovány a státy také, vlastenectví je považováno za anachronismus, rodina, rodičovství i pohlaví za umělý konstrukt, pak toho asi není mnoho, co by zůstávalo. Neomezená spotřeba zboží, zábavy a služeb? Neomezené možnosti budovat vlastní kariéru a bohatnout? Nebo naopak rezignace a pasívní přihlížení vlastnímu úpadku?  Carpe diem?! Ale pozor, pak je tu i jedno latinské varování:

„Carpent tua poma nepotes“ – Potomci sklidí tvoje plody (Vergilius).

I taková je bohužel die Wahrheit. Jediná cesta nápravy je uvědomit si realitu a začít okamžitě systematicky, krok za krokem, vracet vykolejené vozy vlaku zpět na koleje.

Ignorovat náhradní pseudotémata a začít znovu řešit zásadní věci.

Důslednou kontrolou politických stran vyvést politiku ze zajetí kapitálem.

Ignorovat média, která emitují namísto zpravodajství a publicistiky pouhý aktivismus.

Neumožnit přístup k vládě lidem, jejichž cílem je prohloubit úpadek a nadále zmenšovat suverenitu a autonomii státu.

Zbavit českou politiku poskoků a lokajů v cizích službách a volit pouze lidi skutečně oddané službě zemi.

Deklarovat politický, společenský i kulturní program pro Českou republiku.

Ale je toho ještě mnohem více. Čím více škod bylo trpěno, o to déle potrvá jejich postupná náprava.

Snad to nebude dalších třicet jeden rok…

Zdroj: casopisargument.cz