Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Zprávu o smrti Karla Gotta jsem zachytil v Belgii. Následujícího dne jsem autem projížděl napříč Německem. Na jedné benzínové pumpě jsem uviděl vystavenou titulní stránku Bildu. Byla na ní veliká fotografie mladého Karla Gotta, jak jej znala moje generace vlastně od dětství. A do fotografie, na níž zpěvák sedí ve známé pozici s hlavou mírně opřenou o prsty levé ruky, byl vsazený titulek „Er starb im Kreis seiner Familie“ (Zemřel v kruhu rodinném).

Ano, Němci měli českého zpěváka Karla Gotta rádi stejně jako Češi a Slováci. Měli ho rádi v Polsku, v Rusku i v Americe. Někteří Češi dost dobře nechápali, že ta celoevropská i světová popularita jejich zpěváka je především a ze všeho nejvíce jeho darem národu, tedy i jim samotným. Byli to asi především ti, kteří ani dnes dost dobře nechápou, proč premiér Andrej Babiš pro Karla Gotta navrhl státní pohřeb i se všemi dalšími atributy, jaké tato pocta obnáší. Uzoučké vidění některých lidí prostě nedokáže pojmout celý obzor. Soudím, že by se zdráhali přiznat tutéž poctu i Bedřichu Smetanovi nebo Karlu Čapkovi.

Proč pohřeb na státní útraty člověku, který celý život vydělával peníze ve valutové cizině? Takto smýšlející lidé nepochopili vůbec nic. V českých zemích je už jaksi tradicí nepřát osobnostem jejich velikost. Jako by jejich talent, dílo, umění a jejich zásluhy vrhaly příliš stínu na všechny ty menší.

Jako by se před námi zavřela kniha

Odchod Karla Gotta, který téměř šedesát let patřil k českému kulturnímu prostředí a spolu s dalšími osobnostmi, které už mezi námi nejsou, představoval jeho nejlepší část, je ale ztrátou nejenom tohoto člověka, zpěváka a umělce, ale jeho smrt svým způsobem symbolizuje závěr velice solidní kulturní kapitoly našeho národa. Jako by se před námi zavřela veliká a nesmírně cenná kniha, kterou tento člověk psal spolu s dalšími výjimečnými osobnostmi jeho doby.

Tito lidé už s námi nejsou a po každém z nich zůstala mezera, jakou mladší generace už nedokážou a ani nechtějí zaplnit. Ne proto, že by jim chyběl talent, ale jsou už tvůrci z úplně jiného světa, dětmi jiného myšlení, jiných tradic, vyznavači jiných hodnot a hlavně úplně jiné kultury. Jsou nesmírně vzdáleni tomu, co tvořili tito „starší“. Mezera po odchodu předválečných generací už nebude nikdy zaplněna. Ti, kteří tvrdí, že každý člověk je nahraditelný, se krutě mýlí.

Tak jako Jan Werich už nikdy nenašel svého nástupce, tak obrovská prázdnota zůstane i po Karlu Gottovi. Nejde o srovnávání těchto dvou osobností. Každá byla úplně jiná. Jeden filozof, spisovatel a herec, druhý vyznavač a strážce intonačně čistého melodického zpěvu. Jenomže každá z těchto osobností patřila svému světu. A právě ztráta těchto „jejich“ (ale i našich) světů je to, co bolí ty Čechy, Slováky, Němce, Poláky, Evropany a Američany, kteří v těchto dnech chodí na Bertramku, posvátné to místo středoevropské hudby, místo Mozartovo, zapálit svíci a zanechat vzkaz zemřelému průvodci také i jejich životů.

Ono skutečně nejde „jen“ o to, že zemřel nesporně největší český zpěvák populární hudby druhé poloviny 20. století, ale o smutek při pohledu na to, jak se takto pomaloučku, zato nezadržitelně, vytrácí a vylidňuje svět po celé naše životy zalidněný osobnostmi, které málem denně a skrze televizní obrazovku, gramofonovou desku nebo prostřednictvím rozhlasových vln přicházely na návštěvu. Byly takto vlastně členy spousty rodin. A jejich místo u rodinného krbu má teď zůstat prázdné? Ano, zůstane prázdné, neboť ti, kteří přijdou po nich, sotva dostanou od prchavého efemérního světa naší přítomnosti a budoucnosti dostatek času a prostoru na to, aby se stali stálými druhy našich životů. Neúprosná, zběsilá rychlost naší doby, neustálé střídání módy, nadbytek médií, rozbíjení stability, geometrickou řadou se rozrůstající počty herců, hereček, zpěváků a zpěvaček, úpadek kultury a vzdělání, konkurence směřující k vyhasínání estetična, krásy a vkusu – to pospolu vytváří prostředí velice nepříznivé pro zrod osobnosti, která by mohla na celá desetiletí zaujmout podobné postavení v české kultuře, jaké zastávali herci, herečky, zpěváci, zpěvačky, scenáristé, filmaři, režiséři, spisovatelé, básníci, textaři minulosti ještě nedávné.

Karel Gott ve svých osmdesáti letech patřil k posledním osobnostem té velké kulturní epochy českého národa. Začínala lidmi, kteří se narodili v prvních letech 20. století a skončila patrně první generací poválečnou. Na začátku Jan Werich, Karel Höger, Ladislav Pešek, Jan Pivec, Miroslav Horníček, Jiřina Šejbalová, Rudolf Hrušínský nejstarší, Dana Medřická, celá plejáda velkých herců a hereček, po nichž následovala „mladší“ generace narozená ve třicátých letech a v jejich závěru. A mezi těmi lidmi byli i Waldemar Matuška a Karel Gott.

Téměř všichni jsou dnes pryč. Odcházejí jeden po druhém a lidem mé generace, i těm starším (ale i některým mladším), s nimi odchází velký kus kulturního světa, jehož základními rysy byly stabilita a estetický kult krásy.

Gottovy písně měly melodii a text většinou poetický se slovy, která dávala smysl. Byl to symptom starší doby, v níž věci potřebovaly mít smysl, třeba i v časech, které jej v jiném ohledu postrádaly. Lidé ale stáli proti nesmyslným atributům svých časů a takovou smysluplnou kulturu si střežili. Nacházeli v ní oporu. Potřebovali ji. Moderní doba se velice vzdálila ideálu krásy a její písně ztratily melodii a slova těch písní smysl. Zbyl jen rytmus, tedy to, co bylo i dávno před kulturou. I šplouchající voda má svůj rytmus…

Zlatý hlas nyní zpívá v nebi

Německý bulvární deník Bild na titulní straně a na vnitřních dvou stranách vůči českému zpěváku Karlu Gottovi projevil vkus, respekt a vyjádřil svoji úctu. „Die goldene Stimme singt jetzt im Himmel“ (Zlatý hlas nyní zpívá v nebi).

Žádný bulvár, ale pieta!

Měl jsem to štěstí setkat se s Karlem Gottem několikrát. Většinou v Praze, jednou ale také v Bruselu, kde v roce 2005, u příležitosti výročí ukončení války, zpíval spolu s Alexandrovci. Měl před vystoupením, procházel po chodbě koncertní budovy na Ravensteinu kolem mě, vzpomněl si na předchozí setkání, zastavil se a chvíli jsme spolu mluvili. Bylo to vlastně poslední z těchto mých letmých setkání s ním. Přátelil se s Pierem Bricem, představitelem Vinnetoua. Také s ním jsem měl kdysi to štěstí se sejít. Gott měl s Bricem něco společného. Člověk, který se s nimi oběma mohl potkat, si toho musel okamžitě všimnout. Ani jednomu z nich nestoupla sláva do hlavy. Byli to prostě lidé s vrozenou noblesou.

Když jsem před mnoha lety vedl s Bricem rozhovor pro noviny, poděkoval jsem mu jménem celé své generace za to, že spolu s Lexem Barkerem nás v postavách, které ztělesňovali, učili, že v nekonečném souboji Dobra se Zlem je třeba stát na správné straně. Právě tak by se slušelo poděkovat i Karlu Gottovi za to, že byl jako reprezentant české kultury šedesát let s námi doma a jako český Orfeus byl i vyslancem národa za hranicemi Československa.

Na jedné z posledních fotografií jej vidíme, jak sedí na zahradě zády jakoby opřen o kmen stromu. Má na sobě teplou bundu, rifle a na nohou mokasíny, obuté snad na boso. V trávě před ním leží velký bílý pes. Je to zářijový den odcházejícího léta a zpěvák se dívá někam před sebe do dáli. Netušíme, nač v té chvíli myslí. Ale pokud snad na život, který se pomalu uzavírá, pak s tím svým mohl být Karel Gott spokojen. Nepochybuji o tom, že takto z něj i odcházel.

Zdroj: casopisargument.cz