Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Je zjevné, že v parlamentu se začíná vytvářet koalice proti křesťanským a židovským církvím, soudě podle návrhu novely zákona o částečném vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kde by se podle KSČM měla částka dohodnutá s českým státem jako náhrada za nevrácený majetek měla nově zdanit. K tomuto plánu se přidává hnutí ANO Andreje Babiše i hnutí SPD pana Tomia Okamury. 

Ministryně financí Alena Schillerová už oznámila, že Legislativní rada vlády k návrhu zaujala pozitivní stanovisko. Takže existuje reálná pravděpodobnost, že by tento plán na zdanění křesťanských a židovských církví mohl parlamentem projít. Jaký je, pane kardinále, váš názor na to, že původní politickou dohodu uzavřenou mezi státem a křesťanskými a židovskými církvemi formulovanou zákonem, se najednou politická reprezentace pokusí částečně změnit?

Víte, já nesouhlasím s tím, že je to politická dohoda. Protože tento zákon, který je o částečném odškodnění a částečném majetko-právním vyrovnání, nevyrůstá z politického konsenzu, ale vyrůstá z historické skutečnosti, kterou byla komunistická diktatura, jejíž činnost je shrnuta do zákonu o zločinnosti nacistické a komunistické ideologie v této zemi.

V prvém sledu jde tedy o otázku práva a svobody, tedy práva na svobodu vyznání, ale také práva ekonomického. Politický rozměr tohoto zákona byl v konsensu, který se musel vytvořit, protože rozhodnutí padlo ve federativním parlamentu České a slovenské republiky a řešení tohoto majetko-právního problému bylo vyrovnání, odškodnění a zmírnění – proto to není v pravém slova smyslu restituce, ale jen částečná restituce.

Jednání pak trvala celá léta. Moje jednání začínala 16. prosince 1989, a to na předsednictvu tehdejší federální vlády. Zcela jistě se o těchto věcech také diskutovalo s tehdejším prezidentem Václavem Havlem, ale v březnu 1990 zazněla jasná slova, že tyto otázky, které se budou týkat náprav křivd, které se netýkaly pouze církví – protože konfiskačními zásahy byla zasažena velká část naší společnosti, rolníci, živnostníci, podnikatelé, soukromí lékaři právníci, všichni jsme byli hozeni do jednoho pytle.

My musíme konstatovat jednu věc: Že komunistický režim, který zkonfiskoval církevní majetek, ale nevyrovnal se s těmi, kterým byl majetek konfiskován, se zavázal v zákoně o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, že je bude financovat. A když tedy došlo vzájemnou dohodou k tomu, že stát nebude dále financovat církve, tak se musela hledat náhradní řešení.

Těch náhradních řešení bylo vícero. Byla jednak naturální restituce, byla finanční restituce – v obou případech částečná – a třetí bod bylo vytvoření renty, která by byla stanovena na základě celkového odhadu církevního majetku a dalším bodem bylo vytvoření tzv. fondu. Během těchto jednání, kterých se účastnil jako předseda vlády, který se chopil této otázky, nynější prezident Miloš Zeman, se začaly vážně dít ty první  kroky. První krok částečného odškodnění, což bylo navrácení zhruba dvě stě deseti objektů řádům a kongregacím, se uskutečnil v letech 1990 – 1991.

Ale tím se neřešila otázka církve a otázka církví. Musíme říci, že se poté začalo postupovat společně, kdy došlo k jednání mezi jednotlivými církvemi, které jsou v registru církví a dále jednaly instituce: Biskupská konference, která zastupuje římsko-katolickou církev, Ekumenická rada církví, která zastupuje registrované církve podle platných zákonů, jak se vyvíjejí a byla to i Federace židovských obcí.

Konečné řešení tedy spočívalo v tom vyrovnání, které se projednávalo za vlády Topolánkovy, kde po dohodě se státem byla stanovena výše tohoto částečného finančního odškodnění. To stanovení bylo velmi složité, protože se muselo dokladovat a byly tam přepočty. A v tom spočívá – ani ne protikřesťanská – ale skutečně politicky nekorektní diskuse, která debatuje, jaká byla cena metru čtverečního nebo hektaru zemědělské půdy, ale to odškodnění není pouze za zemědělskou nebo lesní půdu, ale je také odškodňováno za stavební parcely, za pozemky, které jsou v intravilánech, kde se ceny pohybují v trochu jiných rovinách.

Proto také byla stanovena parlamentní komise, které se účastnily všechny parlamentní strany pomocí svých delegátů, tedy i komunistických delegátů, ta nakonec dospěla k tomuto výsledku. Církve nedělaly žádný odhad, zdůrazňuji. Odhad vypracovala tato parlamentní komise.

Takže odhad odškodnění nebo náhrad za majetek, který nebude moci být vydán, vzešlý z této parlamentní komise nahrazuje onen výčtový zákon?

Od výčtového zákona se ustoupilo po dohodě z jednoho důvodu: Odhad, který může udělat příslušná instituce, platí půl roku.  Pro rozsah majetku a jeho dokladování nebyl výčtový zákon uplatnitelný. Proto také i ze strany státu přišla odpověď: Toto není možné, to bychom nezvládli, museli bychom najmout veliký počet odhadců a také tito odhadci by museli bádat v katastru, když víme, že katastr a zápisy v katastru nebyly v pořádku, jak by měly být. K tomu přistoupily další problémy jako například, že tento majetek byl blokován. To znamená, že už Federální shromáždění uznávalo legitimitu tohoto majetku!

Čili ta debata, zda ten majetek patřil církvi nebo ne, vedla některé naše právníky k tomu, že debatovali, jak to bylo v devatenáctém století, jak to bylo v osmnáctém století, někteří šli do hlubokého středověku, kdy už jsem tedy musel říci: Máte pravdu, ale za těchto okolností zde nikomu  nic nepatří, protože v českém království v raném středověku všechno patřilo knížeti nebo králi. Tak buď jsme všichni zloději nebo jsme všichni tuneláři?  A nebo musíme respektovat zákony té doby, ve které žijeme a Listinu základních práv a svobod.

Ta parlamentní komise pak sama požádala nezávislou firmu Ernst and Young, která stanovila průměrnou cenu za všechen předmětný majetek. Za pole, louky, lesy, rybníky, stavební parcely, za domy bez ohledu na to, kde se nacházejí. Všichni víme, kolik stojí metr čtvereční na Zlatém kříži v Praze a kolik stojí metr čtvereční v malé vesnici.

Je tedy pravda, co říkáte, že ta dohodnutá cena, byl politický konsensus. Tato jednání skončila, došlo ke změně vlády a nastoupila vláda premiéra Nečase, která postavila jednání na základě: Stát vrátí, co je v jeho rukou a může vrátit, zbytek bude vyplacen jako odškodnění. Jestliže se v tom částečném finančním vyrovnání hovořilo o šedesáti letech, tak v tomto případě se jednalo o třiceti letech.

Ale tato „restituce“ se liší od skutečné restituce ostatních restituentů. Musíme říci pravdu: Politicko společenský význam církví byl do jisté míry akceptován i komunistickým režimem, také v souvislostech mezinárodně politických vztahů, a proto jsme my dostávali ten státní omezený příspěvek.

Vzhledem k tomu, že stát do r. 1989 spravoval tento církevní majetek a měl z něho zisk, činí pohledávka či nedoplatek vůči církvím a náboženským společnostem cca 160 miliard Kč. Na žádost pana poslance Jandáka vypočetla tuto sumu zřízená komise. V letech 1990 – 2012 lze hovořit o 20 miliardách. Navrácený majetek obsahuje vnitřní dluh (devastace, opotřebení apod.) 40 miliard Kč. I toto je politický konsensus, který církve a náboženské společnosti nepožadovaly. Jako občané našeho státu nechceme trestat druhé za zločiny a nespravedlnost komunistického režimu. Finanční újma (1990 – 2012) šla do rozpočtu, kde na mandatorních výdajích měli podíl i věřící.

Na rozdíl od těch, kterým sebrali pole, sebrali vám lékařskou praxi, ordinaci a nedali vám vůbec nic, zde je do jisté míry dohoda. My církve jsme se zřekly tohoto vypláceného odškodnění, které nám dával stát rozhodnutím komunistického režimu, během patnácti let a stát nám vyplatí odškodnění během třiceti let.

Tato dohoda dnes není jenom obsažena v zákoně, je to také x smluv mezi vládou České republiky a jednotlivými církvemi. Účetně je celá ta suma zařazena jako pohledávka těchto institucí vůči státu. Protože jde o odškodnění, tak z principu nejen spravedlnosti, se nikde neplatí daň z částky, kterou někdo obdrží jako odškodnění. Jsem odškodňován za úraz, například. Církve to nejsou jenom páni biskupové v čepicích, to jsou také věřící, kteří jsou občané tohoto státu, kde stále ještě platí rovnost před zákonem.

To je důvod, proč my říkáme, že tato věc je skončena. Je skončena jako právní akt, jako zákon i jako účetní záležitost.

Nyní ale o této skončené věci bude hlasovat parlament a jak víme, parlament má právo hlasovat o čemkoli, dokonce i o naprostých nesmyslech nebo aktech proti lidem.

Parlament má právo hlasovat o čemkoli. Ale jestliže vyslovujeme obavy o politickou budoucnost státu, o jeho demokratické struktury, tak asi také musíme vyslovit i určitou pochybnost o legitimitě, právní legitimitě vlády, která se rozhodne pošlapat jak zákon, tak princip spravedlnosti. Potom bychom se dostávali do situace, která by asi na Českou republiku vrhla mnohem větší stín, než nějaká prohlášení některých politiků.

V tomto kontextu je zajímavé, že ty strany, které se zaštiťují jakýmisi křesťanskými hodnotami, jsou totožné se stranami, které společenský význam křesťanské církve pro náš stát svým hlasováním pro takový zákon plánují popřít.

Já myslím, že je to porušení Ústavy a právního řádu naší republiky. Musíme si ale také uvědomit, že v poslední době máme před sebou různé politické hry, které nejsou míněny tak docela, jak jsou vyřčeny. A že za touto záležitostí je hledání konsensu při vytváření vlády a při hledání některých mezistranických úmluv.

(ptala se Irena Válová, převzato z webu: Česká justice)

Zdroj: dominikduka.cz