Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Část první.

Část druhá.

Část třetí.

Část čtvrtá. 

Část pátá.

Část šestá.

Část sedmá.

Část osmá.

Malthusi, můj drahý hochu,

tak Ty mě žádáš, abych Ti objasnil, proč jsem radostí bez sebe nad současným stavem Církve v souvislosti s reakcí na celosvětovou hysterii kolem té nákazy?

Vážně se vaší generaci musí všechno pořád vysvětlovat?

Copak je úroveň vzdělávání na Akademii tak děsná, že nechápete ani základní principy? Promluvím si o tom s vyučujícími: buď jsou oni nekompetentní, nebo Ty jsi byl mizerný student a takovýto úkol Ti nikdy neměl být přidělen. Možná napíšu knížku „Pokušitelství pro pitomce“. Mohl bych ji připsat Tobě.

Každopádně vysvětlím podrobněji, co jsem měl v minulém dopise na mysli. Jak jsem řekl, to, že většina biskupů světa okamžitě uzavřela kostely, potvrzuje, že jim z velké části schází nadpřirozená víra. To už nějakou dobu víme a také se dlouhodobě snažíme, aby si křesťané na tuto skutečnost náležitě zvykli.

Naše infiltrace do toho jejich koncilu před pár desetiletími byla zřejmě naším největším triumfem za několik set let. Za pomoci našeho vlivu se určitým vysoce postaveným církevním představitelům podařilo do jeho dokumentů dostat mlhavé fráze, což vedlo k velmi příjemnému zmatku v tom, čím Církev ve skutečnosti je, i když musím připustit, že Přímluvce technicky vzato Církev ochránil, poněvadž tento koncil na rozdíl od těch ostatních neobstojí ve zkoušce času. Pořád ještě jsme nepřišli na to, jak jejich nauku závazným způsobem natrvalo změnit, nicméně neutuchající zmatek, který je výsledkem našeho snažení, nám posloužil také dobře. Poslední půlstoletí se mimořádně vydařilo.

Víš, to, co skutečně představuje Církev, je vlastně úplně jednoduché. Je to Kristovo Tělo. Nepřítel nařizuje, že lidé, pokud se chtějí vyhnout našim mukám a pobytu tady dole, se k tomuto tělu musejí přičlenit. Ten hrůzu nahánějící Syn to řekl jasně, když konstatoval, že nikdo nepřichází k Otci než skrze Něj. 

Je to prosté, ale křesťané umějí být hloupí. K Církvi se přičleňují křtem a vírou. Tělo má viditelný a neviditelný prvek: ten viditelný náleží k fyzické Církvi na zemi, neviditelný znamená mystické Tělo.

Celé to spočívá na dogmatu, že mimo Nepřítelovu Církev není spásy, což je samozřejmě pravda. Veškeré naše úsilí se proto soustředilo na to, abychom zmátli teology ve věci interpretace této nauky.

Počínaje od Luthera – toho velkého chirurga, který Tělo rozpitval na nespočetné kousíčky – se nám povedlo pojem „mystického těla“ vyzdvihnout do takových výšin, že celé zástupy křesťanů nakonec popírají fyzickou realitu Církve, a tím i jejích svátostí. Ta myšlenka byla tak atraktivní proto, že jako všechny dobré bludy obsahuje zrnko nepopiratelné pravdy, neboť přičlenění k Tělu skutečně je do značné míry neviditelnou, mystickou záležitostí.

Jedovatým plodem toho zmatku je skutečnost, že teologové a preláti všeho druhu nyní pokládají členství v Církvi za věc převážně relativní, a dogma o tom, že spása se děje výhradně skrze Církev, se popírá a ignoruje. Je švanda pozorovat vnitřně schizofrenní teology, jak se neúspěšně snaží nově evangelizovat svět, když přitom nevěří, že by někdo do Církve potřeboval vstupovat. Je to cvičení v marnosti nejvyššího řádu. Proč se diví, že méně a méně rodičů dává své děti pokřtít? Duchovní nemoc Církve se perfektně projevuje v duchovní nemoci rodiny.

Římská Církev, která je strážkyní všech těchto pravd, je po desetiletí ovlivňována pestrou směsicí teologických disidentů a v tomto prostředí formuje své kněze. Postarali jsme se o to, že i pravověrnější či konzervativnější kněží působí v podmínkách jakési kognitivní disonance.

V důsledku zmatené eklesiologie nedokážou formulovat, proč se člověk musí oficiálně přičlenit k Církvi, když je členství v ní záležitostí do značné míry neviditelnou. Nejlepší odpověď, kterou jsou jejich nejvlivnější duchovní dnes schopni dát, zní, že příslušnost k Církvi je „nejjistější cesta“, nikoli však cesta jediná. Díky tomu máme ovšem své jisté my.

Ukázalo se, že jsi mimořádně tupý, a tak si dovedu představit, že to nechápeš. Vysvětlím Ti to tak, abys tomu porozuměl: většina biskupů má zmatek v eklesiologii a zastává názor, že být součástí Církve je doporučeníhodné, ale nikoli nezbytné.

Vzhledem k tomu, že biskupové dost často nezastávají tradiční nauku, kterou jsme si právě vysvětlili, nevidí žádný problém v tom, že Nepřítelovy nástroje spásy na neurčito pozastaví. Tato mentalita popravdě v určité podobě vzkřísila úchvatný blud, který před tolika staletími hlásal Pelagius. Možná to ani nevědí, ale když věří, že je třeba dosáhnout spásy, a přitom odmítají, že jsou k tomu nutné svátosti, říkají tím lidem, že pokud „konají dobro“, budou spaseni. Ale který člověk je sám od sebe dobrý? Řeknu Ti, že jsou rozhodně dobří pro nás. A budeme jich mít spoustu!

Existuje nicméně pár biskupů a kněžských společenství, kteří se odvěkého chápání své víry přese všechno drží, a v důsledku toho svému stádu poskytují prostředky ke spáse, jak jen mohou. Tito nechutní kněží jsou soužením naší existence. Dokonce i na místech s nejdusivější státní kontrolou tihle otravové tajně pracují proti nám. Náš problém spočívá v tom, že ten učitel, který je nám takovým trnem v oku, se přesně s takovými kněžími zaplétá. Těsně před tím, než se školy vyprázdnily, se o tom zmínil i před chlapcem, a toho to ihned zaujalo.

Musíme najít způsob, jak chlapci zabránit v jakémkoli kontaktu s těmito duchovními. Jeho nová víra je horlivá, ale také křehká, a tudíž zranitelná. Uchvátila ho romantická představa Církve založené Synem, takže očekává, že biskupové budou jednat se stejným zápalem a přesvědčením jako oněch neblaze proslulých Dvanáct. Jestli se nám povede ho přesvědčit, že jeho nové církevní společenství je ve skutečnosti plné zbabělců, máme aspoň nějakou šanci. Pokud se však setká s kněžími, kteří slouží Nepříteli tak, jak to On přikazuje, může se stát, že mladík uvidí současnou situaci takovou, jaká je: jako pronásledování vně i uvnitř Církve. Nepřejeme si, aby měl důvod zaměřit svou mladistvou energii na ještě větší horlivost nebo v sobě živit velikášské iluze, že teď je doba na hrdinské ctnosti. Ďábel uchovej!

Tak zase příště,

Quelle

(překlad Lucie Cekotová)

Zdroj: tedeum.cz