Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Všem těm z vás, kdo mají málo času a jsou velmi rozčarovaní ze současné literatury, doporučuji nečíst nic z toho, co se na nejvyšších instancích považuje za bestseller.

Bez špetky ironie, prostě a jasně upřesňuji: zvláště nečtěte to, co získalo jakoukoliv známou literární cenu, a tím bylo okamžitě zařazeno do „short-listu“ probíhajících dějin literatury.

Daleko rozumnější je nechat dějiny v klidu plynout skrze síto kolektivní paměti a podívat se, co se z tohoto bahnitého potoka udrží alespoň po pěti letech. Nebo alespoň po třech letech. A pouze tehdy přečíst to, co zůstalo, a to bez ohledu na „short-list“.

Během 25 let osobní zkušenosti jsem došla ke skličujícímu závěru: tyto „short-listy“ se nikdy ničím nestanou. Nejsou z nich ani kalhoty či tanga zvláštního střihu, kvůli kterým by bylo dílo alespoň nějak zapamatovatelné pro mozky obtěžkané a zaneřáděné cizími názory.

Tak si zkuste jen tak bez přípravy a bez podpory potřebného zdroje vzpomenout, kdo získal Nobelovku za literaturu předminulý rok? A kdo Goncourtovu? Kdo Bookerovskou? Kdo Buninovskou? Kdo cenu Salavata Julajeva? (Ano, taková existuje!) [Salavat Julajev (1754‒1800) je baškirský národní hrdina, pozn. překl.] A cenu „Velká kniha“? „Bronzovou ulitu“?, „Nonkonformismus?“ „Hvězdný falus“? (Také taková existuje!)

Četli jste je? Vraceli se k nim? Slyšeli jste o nich alespoň?

Došla jsem k přesvědčení, že unavující neexistencí opravdu věčných děl a té lavině šedivosti a nevkusu, která jako přilnavá masa naplnila literární vesmír, není vina ani doba, ani mravy, nýbrž pouze jedna jediná věc: milovaná, dobře známá, mysl požírající a vnitřnostmi třesoucí více než „basebalová horečka“ – politická korektnost, ten nejvlivnější a (zatím!) neporazitelný diktátor obecného zprůměrování.

Nemůžu mluvit za celé Rusko (to v žádném případě!), ale francouzský příklad mohu uvést. Srovnejte sami.

Už před 25 lety byla do nebe volající nadřazenost kritérií politické korektnosti, která s kategorickým absolutismem likvidovala všechna ostatní kritéria literárního výběru, ve Francii dobře patrná.

Právě tou dobou jsem pracovala v redakci jednoho z francouzských módních časopisů, v němž šéfredaktor drtil mladé spolupracovníky realitou novinářského řemesla: není zapotřebí stylu, naučte se vkládat maximum informací do co nejméně tištěných slov. Tvůrčí mládež, dosud ne zcela prožraná skrz naskrz realitou života, se v rohu potichu trápila nad proškrtanými texty.

Zvláště trpěl a vzdoroval jeden kolega, který měl na svých slabých ramenou celou sportovní rubriku. Sport ho vůbec nezajímal, měl zcela jiný a blahý sen: chtěl se stát spisovatelem a psát o dětství. (Já bych právě teď taky chtěla…)

V každé redakci nebo alespoň trochu normální kanceláři se takový spolupracovník určitě najde. Nebo spolupracovnice. Nebo dokonce půl sekce. A všichni ve svém volnu píší.

Jenže tento kolega nechtě psát pouze tehdy, když měl volno: chtěl psát pořád. Proto se dopídil, jaké štědré dotace se dávají začínajícím spisovatelům, kteří prošli přísným výběrem kompetentní komise na nejvyšší úrovni. Za tyto peníze, jak si spočítal, by mohl pracovat minimálně rok, seděl by doma v teple a klidu a psal si bestseller.

K tomu potřeboval pouze jediné: poslat do konkurzu ukázku z vlastní tvorby a doufat, že se vše zdaří. Poslal a doufal. Velmi brzy mu přirozeně přišlo zdvořilé odmítnutí s odůvodněním, že jeho syžet a postavy „… jsou pro současnou literaturu zcela nevýznamné“. Dětství měl přeci každý, „každý měl mámu“.

Jenže světem hýbou zcela jiné vášně. V tomto světě je zapotřebí být nikoliv stylisty, básníky nebo jinými neurotiky: hlavní je být „uvědomělým občanem, který jasně cítí realitu“ a ochotně nastavovat svůj krk pod práskající laso konjunktury.

K zamítnutí byla přiložena brožurka s díly tří výherců konkurzu, které komise ocenila a dala jim peníze na rok zabezpečeného promrhání talentu. To proto, aby se všichni ostatní n jejich příkladu naučili „významu syžetu“.

Právě tuto brožurku s tichým bručením a halasným smíchem posuzovala celá redakce. Výherce konkurzu měl námět opravdu dechberoucí. Jednalo se o povídku o mladíkovi z Filipín, jenž byl skrytým trans- a otevřeným homosexuálem - neprotestujícím, nezaměstnaným, nepochopeným celým světem, a navíc ještě nakaženým AIDS. Povídka měla přes 20 stran a sestávala z dialogů. Vydržela jsem číst do čtvrté strany a nestihla se protrpět k vítěznému konci.

Druhé místo patřilo povídce o trápení arabského kluka na předměstí Paříže, kde ho všichni okolo mučili každodenním rasismem. Kromě jedné černošské dívenky, s níž se kamarádil - dokonce se vzájemně navštěvovali. Jak to skončilo, to si už nevzpomínám: mělo to více než 20 stran a více než tři jsem nezvládla. Pochopila jsem pouze to, že všichni trpěli.

Třetí místo obsadilo psychologicko-fantastické drama. Hlavní hrdinka, sociální pracovník, chodí pomáhat jisté sociálně potřebné rodině, kde matka zemřela během autonehody a nyní se pravidelně objevuje o úplňku a straší svého bývalého muže a čtrnáctiletého syna. Sociální pracovnice je utěšuje oba a brzy má s nimi velmi blízké vztahy (ne s oběma naráz, popořadě…)

To vše ovšem o úplňku. Na celých pěti stranách, opírajíc se nohama o rám dveří, jenže seshora, nad hlavou, taková živá kompozice. A matka se opět zjevuje z nehody a hledí na ten skandál skrze neumyté okenní sklo. To už ovšem četla nahlas celá redakce a všem to zvedlo náladu.

Vzpomínám, že k nám zašel dokonce šéfredaktor. Poslechl si to a řekl, že má autor málo informací na tolik slov a předpověděl mu světlou budoucnost v jiné oblasti. Byl to chytrý pán. Jeho příjmení znělo ve francouzštině „Hora“. A, mimochodem, měl pravdu: ani o jednom z výherců již nikdy nikdo neslyšel. Nicméně peníze dostali.

Až do roku 2009 jsem se snažila číst některá díla oceněných i laureátů různých významných cen. Hlavně proto, že je tchýně kupovala z nablýskaných stojanů u vchodu do obchodu. Zvláště pak goncourtovské. Ale pak toho nechala i ona, začala číst křížovky a kuchařky, což je levnější i přínosnější. Protože se člověku dostane více informací z vytištěných slov. A dokonce i více stylu.

Poslední autorku oceněnou Goncourtovu cenou v roce 2009 si ještě pamatuji, jednalo se o Marii NDiaye. V rozhovorech především prohlašovala, že její otec je ze Senegalu a matka Francouzka. A že se stydí za to, že žije ve Francii „dokud zde vládne Sarkozy, který je znám svými rasistickými sklony“. Dostávalo se jí také negativních epitet „Afričanka“, „mulatka“, ba dokonce „hovořící francouzsky“, a to nehledě na fakt, že svůj bestseller napsala francouzsky…

Z oceněného díla jsem zvládla přečíst celkem 10 stran. Snažila jsem se pochopit, kde je zakopán pes, o němž hovořila nadšená kritika: „díky neopakovatelnosti silného proudu slov Tří mocichtivých žen si autorka vydobyla zvláštní místo v ambivalentní stylistice každodenního boje a strádání“.

V proudu slov bez jakýchkoliv známek punktace se mi nepodařilo najít ani myšlenku, ani styl, ani důvod k přemýšlení. Ale proud to byl opravdu silný, jako z kyblíku: možná právě tento nejživější dojem tak zaujal kritiku.

Vždyť literatura není to hlavní! Nejdůležitější je, že se autorka, „odvážná rebelka“, nebála vyjádřit veřejně pohrdání zemí, jejímž jazykem hovoří a píše. A dnes si na oceněnou rebelku nikdo ani nevzpomene.

Nobelovku nedávno dostal tichý, nenápadný spisovatel, jehož dílo kromě vždy chválících kolegů a několika nadšených známých nikdo nečte. Celou svou tvorbu zasvětil šedivé každodennosti okupace.

Stejně šedivým, jako jsou náměty a styl celé jeho tvorby. Publikum a ostatní spisovatelé se již týden snaží neochotně divit, rozčilovat se a polemizovat, ale vždy rychle zmlknou: proč urážet takového slavného, dobrého a tichého člověka? Nikdy nic nikomu neudělal. Ani špatného, ani dobrého. Celý život psal o okupaci, i když se sám narodil v roce 1945.

Jak známo, kdo vytrvá ve svém šílenství, dříve nebo později se stane moudrým. Ten, kdo se na loďce plaví v zavedené šedivosti, také. Nechť dostane Nobelovku. A vy mu nezáviďte, to není pěkné.

Jedna švédská literární kritička, pravda, udělala chybu. Zapomněla na dobré mravy a vyjádřila se veřejně v tom smyslu, proč Nobelovku dali jakémusi „nikomu“, když ten nejvíce vhodný právě teď je spisovatel z Keni, Ngũgĩ wa Thiong’o (tak se jmenuje), „disident a urputný antikolonialista nejčistšího zrna“ (konec citace). Toho potřebujeme! To on ji měl získat! Co napsal, to nikdo neví, ale to není důležité.

Hlavní je vhodná kandidatura. Literární ceny se dávají za literaturu? Vzpamatujte se! Udělují je vysoce profesionální odborníci za přínos k na nejvyšších místech schváleným myšlenkám. To jste nevěděli? Už víte.

Švédka to plácla a utichla. Ale nepřátelé se toho již ujali a rozšířili to… a malinký skandál trošku ozářil literární paletu nekonečných odstínů šedivosti, i když ne na příliš dlouho…  

A co vy? Komu dají Bookera? Komu Bunina? Komu „Bronzový falus“ a „Hvězdnou ulitu“?

A hlavně - kdo to vše čte?

(překlad čtenáře serveru)

Zdroj: vz.ru