Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Diskuze o dvojí kvalitě potravin v EU se vede léta. EU nejdřív nechtěla pochopit, že je možné, aby na východě byly potraviny horší než na západě. Když to pochopila, začala o dvojí kvalitě aspoň mluvit.

Když se mluvilo do větru už nějaký čas, začalo se zdát, že bude dvojí kvalita potravin zakázána jako klamání zákazníka. Ovšem potravinová lobby byla silnější než východoevropští politici.

Legislativa v Evropském parlamentu sice vznikla, ale vlk se nažral a koza zůstala celá. Rakouské a německé koncerny si vydupaly, že pokud existují „odůvodněné a objektivní“ důvody, mohou výrobci i nadále přizpůsobovat výrobky místním chutím a cenovým preferencím.

To podle všeho znamená, že jako na potvoru budou východní spotřebitelé překvapivě často preferovat horší kvalitu za vyšší cenu...

Ano, mnohdy skutečně zjistíte, že německé výrobky vypadající totožně s výrobky prodávanými v ČR jsou levnější. Anebo pokud je cena zhruba stejná, výrobek prodávaný v Česku má horší složení. Asi byste čekali, že na bohatším trhu budou ceny vyšší. Realita je ale opačná.

Důkazů, že ve Východní Evropě mají lidé horší potraviny, je mnoho: mediálně provařený je lančmít, rybí prsty, čokolády, limonády a hafo dalších. Časté je, že výrobek obsahuje horší maso, u sladkostí zase škodlivější, ale o to levnější náhradu cukru.

Podle průzkumu Agentury Focus pro Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci z listopadu 2015 vadí dvojí kvalita 88 procentům českých spotřebitelů. Argumenty o rozdílných preferencích českých zákazníků v průzkumu odmítlo 77 procent respondentů. Většina chápe, že výrobcům nejde o chutě, ale o snahu ušetřit a draze prodat. Je tedy logické, že nyní před volbami do Evropského parlamentu je o problému hodně slyšet.

Ale když ne péče o různé chutě, co za tím tedy stojí skutečně? Důvody jsou různé, přičemž jedním z nejlépe pochopitelných je to, že v ČR máme vyšší DPH na potraviny (v Německu 7 %, v ČR 15 %). Takže i když výrobce nechce využít svou převahu nad spotřebitelem, jeho zboží musí být kvůli dani v ČR dražší.

Druhým, už trochu komplikovanějším důvodem, je fakt, že jednotný evropský trh je prostě fikcí. Neexistuje. Ten jednotný trh, který byl jedním z argumentů pro náš vstup do EU. Ve skutečnosti i po patnácti letech našeho vstupu do EU vedle sebe stále existuje řada národních trhů. Ty mají své vlastní jazyky, své vlastní distributory.

Prodávat čokoládu v Německu znamená mít pod sebou celý obrovský německý trh plus nejspíš ještě trh rakouský. Jeden distributor, jedna reklama. Když se čokoláda moc neprodává, nevadí, na skladě může ležet rok, však ona se časem na tak velkém trhu prodá. Prodávat stejnou čokoládu v Česku znamená mít pod sebou třeba jen pár prodejen jednoho řetězce v největších českých městech. Dělat reklamu, distribuci, místo na skladě pro pár obchodů se sakra prodraží. A když se čokoláda neprodává, protože jsou Češi chudší, smůla. Riziko na malém trhu je mnohem větší než na velkém. Za větší riziko chce prodejce i distributor víc peněz. Logicky.

Dvojí kvalita potravin je pro Česko velkým zklamáním. Věnovalo se jí už mnoho politiků a vždy to skončilo prohrou. Léta se zdálo, že na národní úrovni se nic nevyřeší. Že by se teď ale už blýskalo na lepší časy? Eurokomisařka Věra Jourová oznámila údajnou skvělou zprávu a prohlásila: „Nyní máme jasná pravidla pro řešení otázky dvojí kvality.“

Pravda. „Nová pravidla“ máme. Ale že by nám zajistila lepší potraviny, si nejsem tak moc jistá.

O co jde: Ministerstvo zemědělství chce v novele zákona o potravinách zakázat dvojí kvalitu potravin pod pokutou až 50 milionů korun. Výrobky se stejným obalem budou muset mít stejné vlastnosti a složení v ČR jako v jiných evropských státech. ČR tak jde nad rámec evropské legislativy. Údajně tak nebude možné různé složení výrobků ospravedlňovat údajnými různými preferencemi spotřebitelů.

Jenže jak už víme, krom různé daně máme vedle sebe v EU taky různé národní trhy s různě velkými riziky – jednotný trh je jen proklamací a nefunguje. Když výrobci nakážeme, že musí na všech národních trzích prodávat totéž za stejnou cenu, riziko tím nevygumujeme. My ho tím pro výrobce naopak zvětšíme. Totiž o hrozbu pokuty.

Takže co výrobce udělá, aby se vyhnul pokutě a riziku? Je-li rozdíl v ceně a kvalitě zanedbatelný, nejspíš zákona uposlechne. Je-li rozdíl velký, přebalí svůj odpadní výrobek do jiného obalu, aby nevypadal jako v Německu. I s novým obalem ale odpad zůstane odpadem.

Zákazník nebude klamaný, bude vědět, že si nekupuje to, co prodávají o dům dál za hranicemi. Bude na férovku vědět, že je „podřadným“ občanem EU s podřadným produktem. Jako „podřadný“ občan EU tedy také bude vědět, jak příště volit, aby ho europoslanci a eurokomisaři znovu nevyšplouchli.

Tohle prostě zákonem neokecáme. Jednotný trh v celé EU nelze českým zákonem nadiktovat. Jednotný trh tu není.

Zdroj: sichtarova.blog.idnes.cz