Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Nejvýše postavená žena ve Vatikánu, předsedkyně Papežské akademie společenských věd Margaret Archerová, na plenárním zasedání akademie 2. května prohlásila, že Církev by měla „ponechat národní vlády tam, kde jsou“, tj. nevěnovat jim pozornost, a snažit se působit skrze mezinárodní organizace, jako je OSN, aby „dosáhla globální společenské změny“. Podle ní budou mezinárodní organizace přebírat stále „více a více řídící roli“.

S druhým pochopitelně nelze nesouhlasit, ale Archerová ve světovládě nespatřuje možné nebezpečí, nýbrž naději. Je totiž toho názoru, že stav politiky národních států je „hrozný“. V této souvislosti se předsedkyně papežské akademie uchýlila k šíření poplašných zpráv o tom, že se lidé „chystají udělat Brexit [vystoupení Velké Británie z Evropské unie]. Chystají se udělat Frexit [vystoupení Francie z EU]. Evropa se rozpadá“.

Všechny, které snad při jejích slovech přemohl děs, mohu uklidnit, že podle geologů a seismologů žádný katastrofický posun tektonických desek v naší oblasti výhledově nehrozí. Evropou totiž Archerová manipulativně míní Evropskou unii, což je ale pouhá nadnárodní organizace, která nejenže není se starou dobrou Evropou totožná, ale jedná se v podstatě o její ideové popření.

Papežská akademička láme nad sprostým lidem hůl, neboť voliči propadli „náladám xenofobního druhu“. Od vzdělané osoby by přitom člověk očekával něco hlubšího než primitivní nálepkování, k němuž se uchylují novinářští funkcionáři. Je opravdu tak zavrženíhodné, že řada Evropanů nechce žít v muslimských městech? Možná je potlačovanou touhou Margarety Archerové sloužit v harému u nějakého Alího, ale ne všichni přeci musejí sdílet její pikantní sny.

Jednoho vždycky trochu (ale opravdu už jen trochu) překvapí, když vidí, kterak soudobí opěvovatelé demokracie pohrdají vůlí lidu. Musíme však mít na paměti, ať už jsem vyznavači předstírané lidovlády, nebo jejími odpůrci, že existují dva základní druhy demokracie, a to řízená a spontánní. Když je demokracie řízená, tak to dopadne dobře, což se dozvíme z televize nebo nám to napíšou v novinách. V případě projevů spontánní demokracie to občas dopade, jak to dopadnou nemá, a zjistíme to tamtéž. (Ponechejme stranou případy řízené spontánní demokracie.) Margaret Archerová patří jako většina mediálně nasvícených myslitelů očividně k přívržencům modelu demokracie řízené, ba přímo lidové.

Archerová, kterou papež František jmenoval v dubnu 2014 do čela své akademie, je jedním z předních stoupenců tzv. kritického realismu. Jedná se o pojem značně zavádějící, neboť tato teorie nemá s realismem příliš společného. Jejím autorem byl anglický marxistický filosof indického původu Ram Roy Bhaskar, který vycházeje z Marxe rozlišoval mezi, jak to nazval, tranzitivním a intranzitivním poznáním, respektive mezi tranzitivní a intranzitivní realitou. (Což už samo o sobě stačí, abychom se tímto déle v našem krátkém textu nezabývali.)

Současná vrchní papežská akademička spolupracovala s Bhaskerem na knize Critical Realism: Essential Readings („Kritický realismus: základní texty“), která vyšla v roce 1998. V tomto díle se Karel Marx a marxismus objevují více než čtyřistakrát (sic!), a to nikoliv jako předmět realistické kritiky, ale jako východisko k dalším úvahám a řešením.

V roce 2004 vydala Archerová spolu s dalšími učedníky kritického realismu Andrewem Collierem a Douglasem V. Porporou knihu Transcendence: Critical Realism and God („Transcendence: Kritický realismus a Bůh“). V ní už je sice Marxe trochu méně, ale sami autoři v úvodu přiznávají: „Všichni tři jsme akademici. Jeden z nás je filosof a dva sociologové. Stejně tak jsme spojeni s politickou levicí, ekonomickou či marxistickou levicí zvláště.“

Svého času žák Archerové Sean Creaven ve své knize Marxism and Realism: A Materialist Application of Realism in the Social Sciences („Marxismus a realismus: Materialistické uplatnění realismu ve společenských vědách“) napsal: „Zvláštní poděkování patří profesorce Margaret Archerové, která mi dovolila čerpat beztrestně ze svého díla a jejíž rady ohledně teoretických otázek a úpravy konečné podoby rukopisu byly velmi vítány. Byla to profesorka Archerová, kdo mi navrhl, abych probádal vztah mezi realismem, marxismem a explanační teorií, což tvoří jádro této knihy.“

Je pravdou, že tradiční marxismus dnes vyznávají už jenom ideoví otužilci, přičemž pružnější a prozíravější myslitelé lapají ducha doby za pačesy a upalují k další zářné budoucnosti. A tak asi nepřekvapí, že Archerová v rozhovoru pro Journal of Social Theory v roce 2015 vyznala: „Některé koncepce je třeba změnit. Teď už nemáme proletariát, chudí jsou nestejnorodou kategorií, hlavní věc, kterou mají společnou, je jejich chudoba, ne příslušnost k proletariátu, atd. Ne, nikdy bych se za marxistku neoznačila, ale nebudu nikdy popírat, že to [učení jejích marxistických profesorů] mělo velmi silný formativní vliv.“

Pokud by se snad někdo domníval, že je Margaret Archerové v Papežské akademii společenských věd smutno a že je tam se svými názory osamocená, tak ho mohu ujistit, že tomu tak rozhodně není a že se má s kým sdílet.

Zdroj: tedeum.cz