Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor se zamýšlí nad dnešním svátkem Památky zemřelých v kontextu současného šíleného světa.

Hřbitovy v těchto dnech viditelně ožívají. Na hrobech našich zesnulých blikotá plamen svíčky, pozůstalí v tichu postojí, občas se i někdo pomodlí. Přišel čas, kdy se silněji než jindy protínají příběhy živých a mrtvých.

Modernímu člověku, odkojenému osvícenskými pohádkami o Velikém Lidství, je většinou ze smrti úzko. Jak by ne? Je pro něj definitivní tečkou, či spíše vykřičníkem, popírajícím smysluplnost života, naší tvorby, lásek, velkých gest a ušlechtilých činů, ale i spravedlivé odplaty za činy, za něž se ještě stále dokážeme stydět.

Před myšlenkou na smrt utíkáme všelijakými cestami. Někteří starší lidé třeba tím, že se inspirují šatníkem svých vnoučat, jako by jim rifle s teniskami mohly zajistit věčné mládí. Výrazem úzkosti z konečnosti naší pozemské existence je i všudypřítomný kult zdraví, ztělesněný třeba bojem proti kouření či sebezničující honbou za trvale štíhlé tělo.

Různí mágové z oblasti moderních informačních technologií sní o propojení lidského života s umělou inteligencí a jeho prostřednictvím o dosažení nesmrtelnosti. Říkají si transhumanisté a vzhledem ke svému jmění umějí ve své alchymické pánvičce roztočit pěkných pár biliónů, jedno v jaké měně. Zeptejte se Elona Muska. Nebo šéfa Světového ekonomického fóra Klause Schwaba, který chce utopicky vyhlížející změnou lidské přirozenosti zvítězit nejen nad současnou tzv. pandemií, ale nad samotnou smrtí.

Je poněkud paradoxní, i když při hlubším zkoumání vlastně srozumitelné, že právě éra „útěku od smrti“ je lemována ztrátou miliónů životů, utracených pro „dobro“ druhých. Na jedné straně děti, kterým nebylo z vůle jejich rodičů dovoleno se narodit, na druhé straně staří a nemocní, jimž byla naordinována, příbuznými či lékařem, „dobrá smrt“ v tzv. eutanázii.

S realitou smrti jsme konfrontováni dnes a denně pravidelným hlášením o tom, kolik lidí údajně zemřelo s virem SARS-CoV-2. Přestože není statisticky prokázáno, že letos umírá více lidí, než v předchozích letech – údaje, dostupné do konce srpna, dokonce uvádějí opak – obava ze smrti vede nemalou část společnosti k podpoře opatření, v jejichž důsledku si zubatá brousí kosu na daleko větší počet lidí, než kdyby se zvolil méně drastický model „léčby“, než je celostátní karanténa. 

Fascinace virem, kterým jeho píáristi vytlačili mimo naši pozornost jiné původce nemocí, zašla tak daleko, že (donedávna ministr) Roman Prymula navrhl zákaz pohřbívání těl covidových nebožtíků a chce jejich povinnou kremaci. Přijít s něčím takovým krátce před Dušičkami je učiněné chucpe.

Proč?

Svátek všech věrných zesnulých totiž není oslavou smrti, ale života. A nikoli jen časného, ale věčného. Právě víra v tělesné vzkříšení na konci věků vedla naše předky k tomu, že těla zesnulých ukládali do země, ne do pece. Chce-li se naše vláda proměnit ve spolek přátel žehu, pak jí to umožněme, ale nechme vládnout někoho jiného. 

Smrt totiž samozřejmě není konec. Je branou k životu, o jehož podobě rozhodujeme tím, jak žijeme. Dušičky nám připomínají, že se máme bát jen té smrti, jíž předchází nedobrý život.

Zdroj: protiproud.cz