Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Velmi často v různých diskusních fórech i běžných každodenních situacích zaznívají otázky: Cožpak islám není jen jeden? Lze muslimy mezi sebou dělit? Cožpak wahhábité nejsou muslimové? Pokud jsou wahhábité v islámu čímsi cizorodým, čím se tedy od muslimů liší?

Co na to říci? Islám jakožto náboženský systém pochopitelně představuje jediný celek, v němž množství národních interpretací muslimských hodnot vytváří jediný organismus. Ať už jsou muslimové sunnity či šíity, stoupenci té či oné teologické školy, jsou od sebe neoddělitelní, neboť spolu koexistují uvnitř jednoho hodnotového systému. Dokonce i v teologických odlišnostech a pluralismu názorů na nich spočívá Boží milost. Wahhábité však sami svými činy překračují rámec ummy. V rámci muslimské věrouky si utvořili vlastní novátorské učení, jež muslimští vědci definují jako heretické a sektářské. K tomuto účelu během několika staletí prováděli revizi muslimské pramenné základny. Stoupenci wahhábismu si vytvořili vlastní „panteon“, tvořený falešnými učenci odvrženými ummou. Pro řadového čtenáře, ale někdy i fundovaného odborníka bývá velmi těžké vést hranici mezi islámem a ideologií wahhábismu. Ve skutečnosti je odlišností mnoho, vždyť jde o fenomény různého druhu a odlišné systémy, ač wahhábismus na islámu parazituje a snaží se za islám vydávat. Je třeba uznat, že průměrný wahhábita je dnes již chytřejší než v 90. letech minulého století. Jednoznačně určit, kým je daný člověk, zda pravověrným muslimem, vyznávajícím tradiční hodnoty islámu, nebo wahhábitou, schopným dát v kterémkoli okamžiku průchod své agresi, nelze. Samozřejmě, „výstřední“ řadoví představitelé wahhábismu s mohutným vousem, v krátkých kalhotech à la Buratino nebo „duchovní“, kteří odmítají nosit turban a halí se do beduínských plášťů, se ještě objevují. Ale nehrají již určující roli. Přiznejme, že dnešní wahhábité jsou vzdělaní a opatrní. Přesto je lze odhalit. Pokusím se v několika aspektech ukázat specifika současného wahhábismu, aniž bych čtenáře zahlcoval náboženskými termíny.

V čem tedy spočívají základní odlišnosti wahhábitské hereze od tradičního islámu? Tyto odlišnosti se přirozeně projevují v chápání kruciálních, stěžejních aspektů muslimského náboženství. Zdálo by se, že výklad podobných otázek může vzrušovat pouze nejvzdělanější teology, nikoli však řadové věřící. Více méně tomu tak dlouho bylo. Diskuse o samotném Stvořiteli a jeho božské podstatě prostý lid nijak neznepokojovaly.
Byly věcí učenců. Po šest staletí, i přes existenci nejrůznějších teologických pojetí a interpretací, veškeré diskuse o chápání Boha vycházely za rámec obecně platných norem. Rozdíly spočívaly v nuancích, nikoli v podstatě. Vše se změnilo v mongolském období muslimských dějin: zavládl všeobecný chaos, za své vzaly mnohé prameny, zemřeli četní učenci, objevili se učenci falešní a také hereze spolu s lživými interpretacemi základních principů víry. Právě do tohoto období spadá zrod „vědecky podložené“ ideologie wahhábismu.

Duchovní otec wahhábitské hereze Íbn Tajmíja rozpracoval lživou teorii, o niž se tato ideologie opírá. Na základě zfalšovaných pramenů a bez dostatečných znalostí vytváří Íbn Tajmíja novou ideologii, principiálně se lišící od klasického islámu. Tak např. podle něj Stvořitel pobývá na nebesích. Druhé oblíbené tvrzení wahhábitů se týká toho, zda Stvořitel sedí na nebeském trůnu nebo nad trůnem. Z hlediska pravověrného muslima je „definování“ místa přebývání Stvořitele, ale hlavně samotná takto formulovaná otázka prostě nepřijatelná a je nebezpečné o ní přemýšlet. Dříve se takto nikdo neptal. Pro prosté věřící existují mnohem důležitější otázky, než aby se zaplétali do podobných sporů. Vše se však náhle změnilo. Na počátku 90. let minulého století se po Rusku šířily v milionových nákladech brožurky, knihy, letáky a noviny s heretickými díly a články o přebývání Boha na nebesích. Tato otázka začala být určující při řešení mnoha problémů ze sféry politiky i všedního života. I přes nepřekonatelné rozpory mezi mnou a bývalým muftím Tatarstánu G. Ischakovem, mě tento muž svého času požádal, abych se stal členem přijímací komise Kazaňské islámské univerzity. Domnívám se, že má přítomnost byla dána mým zásadně negativním postojem vůči wahhábismu, a G. Ischakov tak dokazoval zainteresovaným stranám: podívejte, i nesmiřitelní jsou inkorporováni do systému. Tak či onak jsem diskutoval s maturanty a zkoušel je z rozhodujícího předmětu . Je třeba říci, že již před zahájením zkoušek bylo jasné, že jádro budoucích studentů úplně prvního ročníku Kazaňské islámské univerzity budou tvořit mladí muži, kteří se vrátili ze Saudské Arábie a Kuvajtu. Bez ohledu na výsledek zkoušek bylo předem rozhodnuto o jejich přijetí. Rozhodl jsem se využít tuto situaci a zjistit, nakolik se wahhábizovalo smýšlení mladých lidí, kteří jako nevyzrálí výrostci odjeli do wahhábitských škol. Z 37 osob na mou otázku s jasným „podtextem“ („Kde se nachází Bůh?“) odpovědělo 35 zcela jednoznačně, že na nebi (na nebesích, na trůnu, nad trůnem apod.) a pouze dva absolventi tureckých škol odpověděli v duchu tradičního chápání této otázky.

Právě wahhábité se tedy stali prvními absolventy Kazaňské islámské univerzity a získali oficiální diplom. Tato mládež, jež donedávna studovala v saudských školách, s úspěchem používala „kouzelnou větičku“ o místě přebývání Boha. Studentům se zpravidla nedostává peněz. Jsou ale „dobří šejchové“, kteří jsou za správnou odpověď („na nebi“) ochotni poskytnout finanční podporu. Studenti – Bůh je suď – toho využívali. Kontrolní otázka typu „Kde se nachází Bůh Stvořitel?“ spolu s neochvějnou odpovědí „na nebi“ (varianty: „na trůně“, „nad trůnem“, „zahrnuje nebesa i zemi a nachází se nad nimi“ apod.) dávají i člověku zcela neobeznámenému s muslimskou teologií jasný signál, zda má před sebou muslima, nebo wahhábitu.

Jeden z pilířů wahhábitského učení představuje boj se zesnulými muslimy. Pro jakéhokoli wahhábitu se smrtí přerušuje sepětí člověka se skutečností. Pro pravého muslima smrt neznamená konec vazby s okolním světem, nýbrž svého druhu přetvoření této vazby, přechod člověka do jeho nového, pro nás neobvyklého stavu. Proto také věříme, že modlitba nebo vykonání jakéhokoli dobrého činu s tím, že toto dobro bude věnováno duši konkrétního zesnulého nebo všem duším zesnulých muslimů, přinášejí těmto mrtvým úlevu a radost. Proto také opravdoví muslimové citlivě pečují o hroby svých příbuzných a blízkých, ohrazují hřbitovy, v dobrém ve svých modlitbách vzpomínají na zemřelé. Na rozdíl od skutečných muslimů wahhábité s maniakální posedlostí bojují s nebožtíky: ničí hroby prostých muslimů a snaží se smést s povrchu zemského mauzolea Božích proroků, mužů zbožných, svatých a spravedlivých. Jestliže pro tradiční islámské myšlení představuje úcta k zesnulým povinnost, pak wahhábité se něčím takovým nezatěžují. Roku 1994 jsem konal hadždž, a přestože naši poutníci měli v pasech povolení k cestě do Světlé Medíny, nebyla nám její návštěva umožněna. Úředník se velmi divil, proč se chceme v takovém vedru plahočit víc než tisíc kilometrů tam a zpět. Odpověď, „abychom spatřili Proroka (dej mu Bůh pokoj!)“, ho překvapila. Jeho odpověď mě prostě šokovala: „Proroka nelze vidět. Je v hrobě. Jsou to jen kosti v hrobě.“ Do Medíny jsme se tehdy nedostali. Pokud tam k osobě Božího proroka a posla (dej mu Bůh pokoj!), jenž je každému muslimovi tak drahý a bližší než vlastní rodiče, mají takový vztah, jaký potom mají vztah k prostým muslimům? Wahhábité zakazují označovat hroby a dělat na nich nápisy. Vzpomínám si, jak jsem roku 1997 vedl skupinu poutníků. Cestovali jsme autobusem. Využil jsme příležitosti a v Damašku na hřbitově Báb al-Saghír, kde jsou pohřbeny čisté matky pravověrných a řada skvělých služebníků Božích (ať je s nimi Nejvyšší spokojen!), jsem si objednal náhrobní kámen pro hrob mé prababičky v Kazani. Kámen mi vyrobili velmi rychle. Naložili jsme ho do autobusu. Bez problémů jsme odjeli ze Sýrie, projeli Jordánskem a při vjezdu do Saudské Arábie mě celník obvinil, že tento kámen vezu proto, abych ho položil v jeho zemi (!). Mé argumenty, jež měly vyvrátit podezření tohoto Sauda, nebyly akceptovány, ale sehrály svou roli. Kámen byl na hranicích „zatčen“, uzamčen ve skladu a dostal jsem ho zpět teprve při výjezdu ze Saudské Arábie. Všechny hroby a mauzolea, jež existovaly na území Saudské Arábie, byly zlikvidovány a stejně byly zničeny historické objekty a památky – vše to, co bylo spjato se životem našeho Svatého Proroka (dej mu Bůh pokoj!), s jeho čistou rodinou a jeho skvělými pomocníky (ať je s nimi Nejvyšší spokojen!). Sláva Bohu, část svatých předmětů patřících Proroku Mohammedovi a dalším Božím vyslancům (dej jim všem Bůh pokoj!), místodržící osmanského sultána svého času převezli do Istanbulu, kde se dnes nacházejí v muzeu Topkapi. Jinak by i tyto artefakty byly bez milosti zničeny divokými extremisty.

Wahhábité se všude, kde se objeví, pouštějí do boje s historickým dědictvím a národní kulturou. Bylo tomu tak v Iráku, dochází k tomu v Afghánistánu, Somálsku a dnes také v Libyi. Ve Svaté zemi běsnící dav rádobymuslimů opakovaně zničil hrob Josefa Krásného (dej mu Bůh pokoj!), proroka společného židům, křesťanům i muslimům. Každoročně ve dnech, kdy se tisíce ruských muslimů vydávají do města Bulgar na Volze a na této Bohem požehnané půdě pronášejí slova díků za drahocenný dar víry a islámu, se davy místních i cizích hlasatelů wahhábismu pokoušejí mezi věřícími zasít semena nesváru a zmatků. Jak tito lidé nenávidí princip náboženského putování do hlavního města našeho islámu!

Jeden aktuální příklad. Už je známo, kdo bojoval v řadách libyjských „povstalců“. V Tripolisu tyto běsnící živly napadly hrobky známých spravedlivých šejchů, zničily jejich hroby, vykopaly a pobraly jejich ostatky, hanobily a pálily knihovny a ukryly knihy. K témuž došlo rovněž při wahhábitském zabrání Veliké Mekky a Světlé Medíny, při útoku na hrobku imáma Alího v Nadžáfu a imáma Husejna v Karbale... Uctivý vztah k myšlenkovému dědictví, kultuře a dějinám národa tvoří jeden z pilířů, na nichž stojí tradiční islám v Rusku. Nenávist k dějinám a kultuře vlastního národa a nejen jeho představují distinktivní rys, podle nějž lze odlišit wahhábitu od pravověrného, dobrého muslima.

Jak ukazuje řada terénních, praktických výzkumů, v Rusku si wahhábité zvolili velmi zajímavou taktiku. V čem spočívá? Je známo, že dnešní muslimský společenský systém je nestejnorodý. Mnoho proudů, jejichž představy se zformovaly kolem nějaké druhořadé ideje nebo učitele, má dnes určující roli. Činnost některých hnutí, učení a uskupení tohoto druhu byla v Rusku rozhodnutím Vrchního soudu zakázána. Co mají společného a v čem se liší např. Hizb ut-Tahrír (Strana osvobození) a Tablighí džamaát (Společnost pro šíření víry)? Společné mají to, že oba proudy představují ideologické protivníky wahhábismu a wahhábité je pokládají za Bohu se protivící sekty. Společné mají i to, že jejich působení bylo v Ruské federaci zakázáno. A čím se liší? Rozdíl je v tom, že Hizb ut-Tahrír hodlá na celém světě zničit princip světského státu a „obrodit“ chalífát jakožto celosvětový muslimský stát, kdežto Tablighí džamaát chce, aby se všichni stali muslimy.

V obou případech jde o pokus změnit Boží záměr. V Rusku obě tato hnutí již dávno ztratila své historické a ideologické zakotvení a dostala se pod vliv wahhábitů. A co je samotný wahhábismus? Wahhábismus jakožto ideologie i samotní nositelé této ideologie mají nesmírný úspěch v působení v autonomních podmínkách. Stoupenci wahhábismu v Rusku se dnes chytře skrývají za označeními Hizb ut-Tahrír, Tablighí džamaát a dokonce „salafitští súfijci“. Proč? Stát zakazuje extremistická uskupení jedno za druhým. Na lokální úrovni dochází i k „omylům“, kdy je zakázáno tradiční, skutečné muslimské dědictví. Nedostatek odborníků vede např. k tomu, že při zadržení extremistů příslušné orgány nejsou s to odhalit wahhábitu, jenž se dovedně skrývá za hesla jiných ideologických směrů. Je to tak důležité? Ano, a velmi!

V důsledku toho se totiž vytváří masa lidí, kteří reptají, že stát prý bojuje s islámem. Když se však vyčerpá seznam všech těch, koho je třeba zakázat, masa může začít působit sugestivně a stát se aktivní, a věřící, nekovaný v teologických nuancích, se může připojit ke skutečným extremistům. Wahhábismus v Rusku si tak klade za cíl svrhnout stát a islám ve všech jeho současných projevech, aby vzbudil ve společnosti dojem, že „Rusko je proti islámu“, a pak aby bylo možné vyprovokovat mezikonfesijní střet a občanskou válku. Ve snaze nazývat se jakkoli, jen ne wahhábité, se projevuje další rys odlišující wahhábitu od pravověrného, dobrého, skutečného muslima. Ještě včera si přisvojovali jméno „muslim“, dnes jsou to „salafisté“ a dokonce „džadídi“. Falešností a podlostí wahhábitů byly v očích řadových občanů zkompromitovány takové pojmy jako „šáhid“ („mučedník za víru“), „džihád“ (zápal, usilovnost na cestě Boží), „džadíd“ (nové, novátorství) a „salaf“ (ušlechtilí předci).

Jak lze ještě odlišit wahhábitu od pravého muslima? Wahhábité mají a priori agresivní postoj vůči svým ideologickým protivníkům. Pro prosazení svých cílů fyzicky likvidují ty, kdo tvoří ideologické jádro protivníkovy strany. Je jim cizí dialog. Wahhábité neakceptují možnost mírové koexistence a dobrých vztahů mezi stoupenci islámu, křesťany a židy. Pro wahhábity je nepřípustná náboženská pluralita.

Je třeba zakázat wahhábismus v Rusku? Jednoznačně ano. Na správném řešení tohoto aktuálního ideologického problému závisí samotná budoucnost ruského státu. Přitom zákaz wahhábismu v Rusku nesmí záviset na vzájemných vztazích s tou či onou zemí. V některé zemi může být wahhábismus státní ideologií, pokud je to vůlí obyvatel daného státu. Pokud ruská vláda zakáže na celém území Ruské federace wahhábismus, bude jednat legitimně s ohledem na svou legislativu, svou suverenitu a především, což je nejdůležitější, svou budoucnost.
(redakčně upraveno)

Zdroj: Interfaks-Religija