Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Petr Hampl: Pokládáte za reálné, že současný společenský vývoj dospěje k nějakému stabilnímu uspořádání, kdy

• chudí sice zůstanou chudými, ale naučí se s tím celkem spokojeně žít,
• bohatí se uspokojí s omezeným růstem svého majetku,
• migrace zpomalí natolik, aby neohrožovala západní společnosti

a podobně budou stabilizovány i ostatní oblasti?

Talcott Parsons a jeho žáci měli za to, že společnosti mají tendenci směřovat k takovému stabilnímu stavu zcela přirozeně. Žádné takové směrování ke stabilnímu stavu ale nevidíme. Ba právě naopak. Mýlil se tedy Parsons?

Jan Keller: Obávám se, že to nebyla zdaleka jediná věc, ve které se Parsons mýlil. Byl předním představitelem strukturního funkcionalismu. Základem této koncepce byl předpoklad, že cokoliv ve společnosti existuje, existuje koneckonců proto, aby posilovalo stabilitu systému. Proto musel Parsons tvrdit, že nerovnosti jsou od toho, aby se zmírňovaly a tím přispívaly k rovnovážnému stavu celku.

Už Parsonsovi předchůdci si lámali hlavu nad tím, jak války přispívají k míru. Jak vraždy a loupeže přispívají k dodržování norem a nevěry k upevňování manželství. Vždycky něco vymysleli, často byla ale jejich vysvětlení tak trochu přitažená za vlasy.

Absurdní je, že Parsonsův strukturní funkcionalismus v sociologii dominoval zhruba třicet let, aniž by dokázal vysvětlit, proč na Západě probíhá tolik konfliktů. S jeho učením po celou tuto dobu polemizoval marxismus, který se zase tvářil, že nemůže docházet k žádným konfliktům na Východě, protože zde vznikla společnost bez antagonistických protikladů. Toto tvrzení bylo mimochodem typickou tautologií.

…ukázalo se, že vazby pokrevního příbuzenství jsou silnější než vazby manželské. Většina žen, které se ocitly samy s dítětem, nalézala pomoc v rodině své vlastní matky.

Zpátky k Parsonsovi. Mýlil se nejen z hlediska makrosociálního, ale i mikrosociálního. Tvrdil například, že v moderní společnosti existuje párová nukleární rodina složená z rodičů a jejich dětí, zatímco udržování širších příbuzenských vztahů je archaismem, který již zaniká. Když se pak od počátku sedmdesátých let začala snižovat sňatečnost, vzrostla rozvodovost a přibývaly rodiny s pouze jedním rodičem (z téměř 90% je to matka), ukázalo se, že vazby pokrevního příbuzenství jsou silnější než vazby manželské. Většina žen, které se ocitly samy s dítětem, nalézala pomoc v rodině své vlastní matky. Společnost tak byla stabilizována úplně jiným způsobem, než Parsons předpokládal.

Petr Hampl: Nicméně i v lidové intuitivní představě bývá „přece to nemůže dopadnout tak špatně“ nebo „ono se to nějak vyřeší“, tedy představa, že společnost dospěje k rovnovážnému stavu. Spějí západní společnosti k rovnovážnému stavu?

Jan Keller: Bylo by pěkné, pokud by tomu tak bylo. Spousta indicií svědčí bohužel o něčem jiném. Z ekonomického hlediska se nemůže dostat do rovnovážného stavu systém, jehož růst je založen ve stále vyšší míře na spekulativních bublinách, na tištění ničím nekrytých peněz a na čistě virtuálních hrátkách s astronomickými sumami.

Samotný způsob, jakým se v tomto systému usiluje o návrat k rovnováze, společnost jen dále destabilizuje. Ten způsob spočívá v tom, že si tvůrci nejrůznějších spekulativních bublin odnášejí vysoké odměny, zatímco náklady na stabilizaci vychýlené rovnováhy jsou přenášeny na zbytek společnosti. Volání po stále větší deregulaci jen dokazuje, že takový systém není schopen učit se ze svých vlastních chyb, postrádá tedy základní znak, s jehož pomocí definujeme inteligenci.

Volání po stále větší deregulaci jen dokazuje, že takový systém není schopen učit se ze svých vlastních chyb, postrádá tedy základní znak, s jehož pomocí definujeme inteligenci.

V rovině sociologické fungují obvykle jako hlavní stabilizátor moderní společnosti střední vrstvy. V posledních zhruba čtyřiceti letech mají střední vrstvy na Západě narůstající problémy (o problémech středních vrstev na Východě ani nemluvím). V zásadě jde o to, že jsou krok za krokem nuceny žít ve stejné míře nejistoty, v jaké dříve žily jen vrstvy nižší. Týká se to udržení příjmů, jistoty práce, rizika nezaměstnanosti, možnosti kariéry, spolehlivosti pojistky v podobě dosaženého vzdělání.

V neposlední řadě se to týká perspektiv jejich potomků. Střední vrstvy si vždy zakládaly na tom, že jejich potomci v horším případě udrží postavení svých rodičů, v lepším případě postoupí o něco výše. Dnes se střední vrstvy lámou. Velice malá část jejich potomků prochází vzestupnou životní dráhou, velká většina je naopak ohrožena sestupem ve srovnání se svými rodiči. Politologové vždycky zdůrazňují, že střední vrstvy jsou zárukou stability společnosti. Bohužel už nedodávají druhou část této pravdy, a sice, že mohou být takovou zárukou jen v době, kdy nejsou znejistěny a kdy jejich potomci mají před sebou slibnou perspektivu. Rozhodně nepřeháním. O každé větě v tomto odstavci byla napsána řada studií.

A uvedl bych aspoň ještě jeden z mnoha příznaků rostoucí nestability systému. Zhruba od sedmdesátých let minulého století si systém vykupuje zdání stability rostoucím zadlužováním. Jde o to, že po třiceti poválečných letech se výrazně zpomalilo tempo hospodářského růstu, přičemž horní vrstvy si z nárůstu bohatství odnášejí rostoucí podíl. Tím se logicky zmenšuje podíl středních a nižších příjmových vrstev. Nejprve se tento rozdíl vyrovnával stále větším zadlužováním sociálního státu, který si půjčoval, aby mohl rostoucí nerovnosti alespoň částečně vyrovnávat. Od devadesátých let se přišlo na to, že je výhodnější přenést zadlužování na rodiny a domácnosti. Mnohé z nich pomocí půjček dorovnávají to, čeho se jim nedostává při stagnaci či poklesu reálných příjmů.

Když to shrnu, zdání rovnováhy je vykupováno přenosem nákladů ze spekulantů na společnost, bagatelizováním nejistoty, ve které žijí střední vrstvy, a zadlužováním domácností a celých států. Je to hodně vratká rovnováha.

…po třiceti poválečných letech se výrazně zpomalilo tempo hospodářského růstu, přičemž horní vrstvy si z nárůstu bohatství odnášejí rostoucí podíl.

Ještě jednu poznámku k Vaší otázce. Postoj „ono se to nějak vyřeší“ není analytickou kategorií, která by předjímala nějaký budoucí stav. Je to typicky obranná reakce v situaci, kdy se člověk cítí zcela bezmocný vůči něčemu, co ho ohrožuje.

Petr Hampl: Má ještě smysl mluvit o střední třídě? Není to spíš historická kategorie? Nevidí to přesněji autoři, jako třeba Charles Murray, kteří západní společnosti popisují v termínech „vyšší třída“, „nižší třída“ a „podtřída“

Jan Keller: Myslím si, že v této otázce existují dva extrémní názory. Jeden zastává Charles Murray, když s existencí středních vrstev nepočítá. Druhý extrém představuje český sociolog Daniel Prokop, který v naší společnosti našel dokonce více než 80% příslušníků středních vrstev. Asi je se společenskými vědami něco v nepořádku, když se v tomto nikoliv nepodstatném bodě mohou různé odhady tak podstatně odlišovat.

Domnívám se, že v současné společnosti koexistují tři historické podoby středních vrstev, navzájem se svým charakterem výrazně liší a každá má své specifické problémy. Do starých středních a vrstev patří tak jako v 19. století drobní podnikatelé v řemeslu i obchodě, živnostníci a tzv. svobodné profese (právníci, soukromí lékaři, drobní rentiéři). Zakládají si na své nezávislosti, tedy na tom, že nejsou v námezdním poměru. Jejich problémem je, že systém je nechává jenom živořit ve skulinách, které se nevyplácí obsadit velkému byznysu. Zvláště drobní podnikatel jsou vystaveni na milost a nemilost bankám, protože se neobejdou bez úvěrů. Ti, kteří podnikají v drobném v zemědělství, žijí v největší nejistotě.

Pak tady máme nové střední vrstvy, tedy zaměstnance středních a vyšších pater soukromých firem i veřejného sektoru. Jejich životní úroveň bývá přinejmenším srovnatelná s průměrem starých středních vrstev, ale mají oproti nim mnohem více jistoty a zajištění. Když se po druhé světové válce mluvilo o nástupu společnosti jedné velké střední vrstvy, měli autoři na mysli právě tuto její podobu. Někteří to vítali, jiní se hrozili nástupu „organizačního člověka“, tedy tvora, který vyměnil samostatnost za zajištění. Na toto téma vzniklo snad tucet sociologických bestsellerů. Také nové střední vrstvy mají dnes problémy. Při restrukturaci organizací, jsou přesně ony tím tukem, o který se zeštíhluje. Méně v oblasti veřejného sektoru, více v případě soukromých firem.

Také nové střední vrstvy mají dnes problémy. Při restrukturaci organizací, jsou přesně ony tím tukem, o který se zeštíhluje.

No a potom tady máme nejnovější střední vrstvy, které ještě nemají ustálených název. Jejich typickými představiteli jsou tzv. bobos, bohémská buržoazie. Jedná se většinou o mladé lidi, kteří vystudovali nějaký perspektivní obor, tedy takový obor, kde si osvojí specializované, a přitom univerzálně použitelné dovednosti. Příkladem je bankovnictví anebo management. S takovou výbavou jsou použitelní v kterékoliv zemi v rámci globalizované ekonomiky. Podávají vysoce odměňovaný výkon a potrpí si na luxusní životní styl. Vyznávají hodnoty liberální levice a ostentativně hodnoty ekologické. Přitom by jejich spotřeba, jak konstatuje autor termínu „bobos“, vystačila pro celou jednu africkou vesnici. Tito lidé bývají loajální vůči firmě, která je zaměstnává, nikoliv vůči zemi svého původu. Považují se za světoobčany.

Problém nejnovějších středních vrstev spočívá v tom, že jsou mnohem početnější, než jaká je poptávka po jejich kvalifikaci. Nemají zajištění organizačního člověka, jejich kariéra může být velice strmá, neméně strmý a nečekaný může být i pád. Souhrnně lze říct, že tedy střední vrstvy rozhodně existují i v naší době. Nejsou však tak početné, jak se domnívá zmíněný český sociolog, a jejich různé segmenty mají odlišné postavení, zájmy i perspektivy. Proto je obtížně představitelné, že by mohly vytvořit homogenní politickou sílu a postavit se skutečné elitě moci, která si i na jejich úkor přivlastňuje stále vyšší díl nově vytvořeného bohatství.

Zdroj: petrhampl.com