Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Dvacátého šestého května sloužil patriarcha moskevský a veškeré Rusi Kirill liturgii v chrámu Všech Svatých ve Štrasburku. Po skončení bohoslužby se patriarcha obrátil k věřícím s krátkou řečí.

Vážený pane starosto! Vážený pane arcibiskupe! Drazí otcové, bratři a sestry!

Dnes proběhla pro pravoslavné věřící žijící ve Štrasburku historická událost: došlo k vysvěcení prvního pravoslavného chrámu. Doteď se totiž komunita musela modlit v prostorách nevhodných k bohoslužbám. Ihned po vysvěcení chrámu tak byla především proslovena děkovná modlitba Bohu a také slova díků na adresu těch, kdo pracoval na výstavbě chrámu Božího, a to včetně vás pane starosto, radních, veleváženého arcibiskupa, tedy všech, kdo svou náklonností a modlitbou podpořil tento svatý počin.

Dnes je pátá neděle po Velikonocích/Pasše (podle pravosl. kalendáře, pozn. překl.) a během liturgie čteme ukázku z evangelia, v níž se hovoří o Samařance, která se setkala s Ježíšem Kristem u studny (J 4,5-42). Samařané se lišili od Izraelitů mimo jiné tím, že se Bohu klaněli na hoře Gerizim, která se rozkládala poblíž jejich vesnic, zatímco židé se modlili k Bohu v Jeruzalémě. Když pak Samařanka po rozhovoru s Ježíšem pochopila, že tento Člověk není z našeho světa, zadala mu tu nejdůležitější otázku: kde se má člověk modlit k Bohu – v Jeruzalémě, nebo na hoře Gerizim? Hospodin jí odpověděl tak, jak to nečekala: máme se modlit v duchu a v pravdě, což znamená na každém místě.

Co však znamená „modlit se v duchu“? O jakém duchu se zde hovoří? O našich duševních možnostech? Víme, že se nám jich nedostává často ani v těch nejprostších otázkách. Člověk se snaží zabezpečit vlastní život, zvýšit jeho kvalitu, zlepšit vztahy kolem sebe – těch cílů, na něž plýtvá své duševní síly, je opravdu hodně. Proto když Hospodin odpovídal této ženě neměl na mysli její duševní síly – hovořil o síle Božího Ducha. Člověk se nemůže obracet k Bohu a dosáhnout slávy Boží pokud se spoléhá jen na své vlastní síly.

Tento přístup je však v příkrém rozporu se základním směřováním současné civilizace. Ta prohlašuje, že je to právě člověk, kdo může vše a že je to on, kdo představuje hlavního hybatele a jiného není. Pán říká: ano, jedná se o sílu, jenže ta se ke mně nemůže přiblížit bez mé vůle a spoluúčasti. A naši modlitbu Bůh slyší tehdy, když má sílu ducha, když se jeho Božským duchem utvrzujeme.

Řada svatých osob zasvětila celý život tomu, aby mohly vyrůst v Duchu, aby v něm našli oporu a nejednou dosahovaly ohromujících duchovních úspěchů. Často se kvůli tomu vzdalovali světu, odcházeli do pouště. A opravdu se z nich stali světci, kteří vládli mimořádnou sílou Ducha.

Jenže co máme dělat my, obyčejní smrtelníci? Žijeme v podmínkách současné civilizace a potýkáme se s obrovským množstvím každodenních problémů. Mnozí z těch, kdo dnes stojí v tomto chrámu, již po obědě zapomenou na vše a zcela se ponoří do problémů, které musí vyřešit.

Jak ale pak najít čas na to, aby člověk vzrůstal v duchovní síle? Do první návštěvy supermarketu, kdy se cíle okamžitě zmenšují a o Duchu člověk ihned přestane přemýšlet?

Proto v naší současné technologicky rozvité společnosti potřebujeme místa, kde by člověk mohl pocítil blízkost k Bohu.

V Rusku jsme to již pochopili. Jistě víte, že během nadvlády ateistické ideologie byla zlikvidována většina chrámů a mnohým se zdálo, že duchovní život v Rusku prostě skončí.

Chtěl bych ale říci, že dnes v Rusku otevíráme přibližně tři chrámy za jediný den. Ne, nepřeřekl jsem se: tři chrámy za 24 hodin. A není to proto, že máme tolik peněz a nevíme, jak je utratit. Naši lidé, kteří si zažili období ateismu, totiž pochopili srdcem i hlavou, že bez Boha se nám nic nezdaří.

Všechny síly obrovské supervelmoci nazývané Sovětský svaz byly nasměřovány směrem, který měl zabezpečit šťastný život bez Boha. Všechno – politika, kultura, věda, armáda – sloužilo tomuto cíli.

Ale nepodařilo se to! Jako národ jsme si z toho vzali vážné ponaučení: bez Boha šťastný život zařídit nelze. Proto stavíme tři chrámy za den a věříme, že i na Západě, kde situace vypadá možná trochu jinak, přijde čas, kdy lidé znovu pochopí nezbytnost toho, aby duchovní život stále vzrůstal.

S velkým respektem se vztahujeme k činnosti papeže Františka, katolického episkopátu a pečlivě sledujeme duchovní vývoj západní Evropy. Jsme s vámi solidární ve vaší práci a myslím si, že bychom měli společně zvýšit naše úsilí na cestě svědectví o Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém.

Velmi doufám, že se tento chrám, který je domem modlitby pro pravoslavné věřící, stane také místem setkání s katolickou komunitou, místem dialogu, který je zcela nezbytný pro křesťany, kteří dnes žijí v podmínkách sekularizované civilizace.

Chtěl bych vám ještě jednou poděkovat, vážený pane starosto, za váš vstřícný vztah k projektu a za vaše slova. A také vám pane arcibiskupe a všem obyvatelům Štrasburku za kladný vztah ke stavbě ruského pravoslavného chrámu.   

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Слово Святейшего Патриарха Кирилла после Литургии в храме Всех святых в Страсбурге vyšel 26. května 2019 na patriarchia.ru.

Zdroj: patriarchia.ru