Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Zamyšlení nad verši Thomase Stearnse Eliota:

Where is the wisdom we have lost in knowledge?

Where is the knowledge we have lost in information?

Kde je moudrost ztracená ve znalosti,

kde je znalost ztracené v údajích? (T. S. Eliot)

Je čas sáhnout k veršům! Je nejspíš moudrý ten, kdo zná mnoho věcí? Pochopte mě dobře, nejsem proti vědeckým poznatkům a už vůbec ne proti průběžným informacím. Jen se obávám s mnohými z vás, že přestávají sdělovat něco podstatnějšího. Riziko, které jsme přestali vnímat, jen tak nezmizí.

On-line řešení na vše se zdá být praktické, užitečné a ekonomické. Přiznejme si: on-line zůstává ve světě za obrazovkou a o náš život se zajímá jen tehdy, je-li možným ziskem.

Informace za mou obrazovkou směřují za obrazovku jiných.

Virtuální svět není pravdou, skrývá bankovní konta.

Dokonce i škola, alespoň z určitého hlediska, se spokojí s tím, že se vážných otázek dotkne jen zlehka. Ospravedlnění najde nekritizovatelné on-line výuka, která je v módě. Co se vlastně stane, když výuka se stane digitální? Zdánlivě nic vážného! Cožpak kompetence a dovednosti dnes (!) nesměřují především k tomu, jak aplikovat správně to, co je již připravené? Jak konzumovat? Budeme dobře využitelní pro připravené hry, programy a vše, co je nám dopřáno užívat. Navíc se tím uplatní rovné právo všech (!) na standardní konzum.

Nepodílíme se tím na krachu civilizace? K čemu nás on-line připojuje? Za tím vším neradno přehlédnout zoufalou snahu zachránit náš způsob konzumního života a udržet zisky pro korporace. To je odvrácená tvář on-line stylu života, který principiálně odmítá setkání s mistrem, který je sám proměněn tím, co přednáší. Naše mysl se pravděpodobně stane pouhým kontejnerem myšlenkového odpadu, projevů, vizí, názorů a zpráv, kterými jsme živení 24 hodin denně. Už nás vůbec ani nepřekvapí, že řešení představené na tiskových konferencích neplatí ani dvě hodiny. Může to způsobit něco jiného než „poruchu trávení“? Ta nás činí (podobně jako mořská nemoc) lidmi stále více vystrašenými, zmatenými, manipulovatelnými a neschopnými se rozhodovat. Stali jsme se off-line k životu!

V těchto dnech se naše srdce plní bolestmi druhých i našimi vlastními. Strach z nemoci je horší než nemoc sama. Když strach i nemoc přinášíme před tvář nebeského Otce, nejsme sami v nemoci ani ve strachu. Bolesti a strach v nás mohou zůstat jako jizvy. Nemáme odpovědi, ale vrací se nám otázky, které po staletí lidi provázejí. Věčné platné otázky po smyslu toho, co prožíváme. Nenajdeme odpovědí klikáním na klávesnici, ale modlitbou, která se stane živá. Nestačí on-line, nejsme-li s Ním a v Něm. A on v nás! Můžeme se dělit o to, co v modlitbě Bůh v srdci říká. Není to prohlášení, jež se dává do medií, ale svědectví o tom, co prožívám v srdci. Mohu v tom poznávat odraz toho, co Bůh s člověkem prožívá.

Dnes více než kdykoli před tím se ukazuje, jak děsivý je svět bez moudrosti. Když jsme ponecháni sami sobě, informacím. Informace unavují, nedávají život. Potřebujeme, aby moudrost promlouvala a my ji chtěli slyšet. Ale nejen to. Je zde ještě lepší cesta, na kterou se můžeme vydat. Můžeme sami vstoupit do času pohromy a vyjít z něho moudřejší! Copak to není hlavním cílem lidské zkušenosti? Když se nám to podaří, neprožili jsme tuto temnou stránku lidských dějin zbytečně. Moudrost je skála. Nechme v sobě zaznít slova T. S. Eliota v překladu otce biskupa Josefa Hrdličky (The Rock, 1934):

Ve všem, co víme, jsme blíž vlastní nevědomosti.

Ve všem, co nevíme, se blížíme své smrti.

Ale blíž smrti nejsme blíž Bohu.

Kde je život, který jsme žitím ztratili?

Kde je moudrost ztracená ve znalosti,

kde je znalost ztracené v údajích?

Nebeské cykly za dvacet století

vzdalují nás od Boha a přibližují Prachu.

Celé povědomí o tom, čím jsou události těchto dnů plné, nás vedou blíž k naší nevědomosti. A nevědomost je spojena s nemožností poznávat skutečnost v jejím pravém významu. Regulací života, kterou jsme „lockdownováni“ (posláni z vězení do korekce či samotky), se zabýváme ustavičně. Nakonec jsme sociálně a kulturně „knokautováni“. Zde se máme přesvědčit o tom, jak život v jeho významu neznáme. Učíme se poznávat, co to znamená být v rukách Boží prozřetelnosti: ta některé z nás ve světě ponechává, abychom naplnili životu svěřený úkol, jiné z nás povolává z tohoto života k sobě. „Ve všem, co nevíme, se blížíme své smrti“, říká anglický básník. 

Je podivuhodný soulad mezi nevědomostí a smrtí. Jakou chuť může mát život a skutečnost kolem nás, jehož význam neznáme? A jak mohou věci stvořené, živé i neživé nalézat smysl? Bez něho, i když žijí, jsou mrtví. S ním, i když umírají, žijí. Smrt nemůže být nahlížena jako skok, jímž se blížíme Bohu. Není předsíní temnoty, ani nesmyslnosti či nevýznamnosti. Proč máme strach se ptát: Kde je ten život, který jsme ztráceli tím, že jsme jej žili (bez smyslu!)? Proč se obáváme i druhé otázky: Kde je „moudrost“, kterou jsme získali stále novými informacemi? Víme mnohé, ale k čemu nám to je?

Otázka nás vede k představě neznámého v důsledku informací, kterých je tolik, že bortí naši osobní kulturu. Kultura je totiž pevným spojením poznávaného s jeho smyslem. Můžeme mít milión informací, jsou-li mezi sebou roztříštěné a vzájemně si odporující, bez sjednocujícího smyslu, stanou se prostým chaosem. Bez odstupu jsou nám ničím, zamlžují a nemají v sobě světlo poznání. Postrádají krásu, vidět jedno v druhém.

Jsme vystaveni řeči odborníků a především politiků. Jedni jsou erudovaní v poznatcích vědy, druzí v užívání moci. Bohužel jsou i nevzdělaní a nevychovaní. Specialisté jsou podobní počítači, který je skládkou pojmů, definic, teorií a aplikací. Vzdělanost jako moudrost nachází spojitosti různých skutečností a lidských záležitostí a vnímá jejich význam. A proto až „nebeské cykly za dvacet století vzdalují nás od Boha a přibližují Prachu“, poznamenává básník. Jinými slovy: informace samy o sobě nás k Bohu nepřiblíží, jen z nás činí součást prachu, to je smrti beze smyslu. Tento verš tká pevné spojení všeho, staví nás na skálu. Nechceš napsat i ty svoji báseň? Je lékem proti nemoci, pravý opak dojmu, který vyvolává politik zdáním, že má vše v rukách. Nemá! „Když nestřeží město Hospodin, marně bdí strážce.“ (Žl 127,1b).

(Psáno pro časopis Jezuité 1/2020)

Zdroj: radiovaticana.cz