Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor s nadějí zaznamenal při loučení s jednou z největších postav naší kultury něco, co přesahuje naši ukřičenou každodennost, kterou globalisté chtějí využít ke zničení národa.

V naší zemi se tento týden dělo něco zvláštního. Skon a pohřeb Karla Gotta jako by na chvíli vykolejily dunící expres gradujících šíleností, které organizuje a skrze svá média uvádí v život poraněná globalistická moc. Většina české veřejnosti se v denním kalupu překvapeně zastavila.

Odchod z tohoto světa jedné z dlouhodobě nejpopulárnějších osobností si prožila opravdu tak, jako by zemřel nejbližší příbuzný. Včetně rozloučení v kostele a modliteb za jeho duši. A on to také náš blízký příbuzný byl. Muž s poněkud opovážlivým jménem Bůh byl totiž Čech a vlastenec. A tak navzdory autentickému smutku – či právě paradoxně díky němu – jsme většinově opět mohli pocítit, co se nás zaprodaní Bruselané mezi námi snaží tak intenzivně odnaučit: že jsme národ. MY.

Ten neobyčejný týden také mimořádně expresivně ukázal v celé nahotě malost, ubohost a strašlivou osamělost našich spoluobčanů, kteří se obvykle za hlas národa hlasitě vydávají. Mají totiž v rukou většinu bohatých a proto mocných a nejvíce viditelných médií. Skandální až oplzlé výroky jejich vůdčích „elit“, z nichž někteří se dokonce maskují jako křesťané, je nejen zbytečné citovat, ale vůbec se jimi zabývat. Lež a nenávist ve zmatku z náhlé téměř celonárodní jednoty opět odhodila masku pravdy a lásky. Krásou nechtěného to snad napohlo mnohým, aby spatřili, jaká je skutečná lidská a mravní podstata vůdců pražské kavárny, kterými se nechávali manipulovat.

Pokrytci pominou

Ukázalo se však mnohem víc. Bez ohledu na to, zda kdo měl Gottovy písně a jeho neopakovatelný hlas a přednes rád, prakticky všichni oceňovali jeho laskavý postoj ke každému, s kým se setkal. U hvězdy této velikosti něco mimořádného. Češi, Moravané a Slezané mají prostě specificky vyvinutý smysl pro vnímání „normálnosti“. Odpuzuje je nadudost a arogantnost, falešné pokrokářství a elitářství, kterým disponují v „množství větším než malém“ dealeři drogy takzvaného progresivismu a modernismu, jenž má své oběti a „závisláky“ hlavně ve velkých městech, především v Praze. 

Nikoli jen „shodou okolností“ (náhoda neexistuje) to předvedla v hlavním městě místní pobočka klimatických apokalyptiků, kteří v den státního smutku blokovali dopravu na hlavní tepně a snažili se způsobit chaos – což je výchozí ideologií a strategií tohoto současného bolševismu. Komplikované to bylo zvláště pro vládnoucí Piráty, kteří se – na rozdíl od nechutných produkcí deviantní sexuality při pochodech pýchy – tentokrát nemohli otevřeně přidat. Primátor Hřib (satan je pro neznalé od pravého hřiba často k nerozeznání) se tvářil nemotorně zasmušile a navštívil před kamerami ČT i pietní místo na Bertramce. A že prý dokonce nazvou nějaké místo či ulici po Mistrovi.

Ať si tu falešnou úctu nechají. Nic horšího by se nemohlo Karlu Gottovi přihodit. Až se za čas zase promění „poměry“, a pražské letiště se opět bude jmenovat Ruzyně, národ bude dál nosit svého Gotta v srdci. Za svého osvoboditele od Němců bude dál pokládat maršála Koněva, velitele Rudé armády a mystifikační historické výklady na cedulkách u pomníků překoná společnou pamětí. Tou, která se předává už opět jen „šeptem“ v rodinách, protože svobodně mluvit je za nové totality už zase zakázané, často i trestné, nebo přinejmenším kariérně zničující. Máme s tím historické zkušenosti. Víme jak na to. S tímhle si na nás všechny ty nově rostoucí houby (v podstatě jedovaté plísně) nepřijdou.

Německý úžas

Češi pohřbívali Karla Gotta, jako by asi Angličané pohřbívali královnu, psal německý tisk v úžasu. A to navzdory tomu, že zpěvák byl v jejich zemi téměř stejnou ikonou jako ve své vlasti. Vyjadřuje to, co je zjevné: naši velcí sousedé nemají ve své bohaté a mocné zemi žádnou podobnou postavu, jejíž skon by zasáhl prakticky celý národ. Těžko mohou mít, když je dlouhé roky „odnárodňují“, jak to jen jde. 

Otveřené brány migrantské invazi jsou jen dalším z kroků – které ovšem požadují také na nás. Vše ve jménu dalšího šíleného sociálně-inženýrského projektu na „sjednocení Evropy“, jenž si s tím předchozím v mnohém nezadá. Jde jen o jinou metodu, která má ostatně opět rasový kontext: výroba nikoli „nad“, ale „podčlověka“ – ve smyslu Kalergiho „euronegroidního“ otroka, jenž se má stát „evropským politickým lidem“ a vytěsnit původní historické národy. No koho by tak asi Němci mohli dnes oplakávat? Paní kancléřku Wir schaffen das (zvládneme to) sotva. 

S těmi Angličany to ale „shodou okolností“ rovněž zvláštně souviselo. V pátek, v den piety na Slovanském (!) ostrově, se na jiném místě v Praze odehrál zázrak: český fotbalový tým porazil namyšlené Angličany v kvalifikaci na mistrovství Evropy. Prohráli po deseti letech a třiačtyřiceti zápasech. Padli v „autsajdrovské“ Praze, kam se ovšem po celý den až do hluboké noci sjížděly desetitisíce lidí z celé republiky, aby se poklonili památce svého Karla. Ona ta energie společného prožívání má cosi do sebe – ač ji jistě „vědci“ nikde hmatatelně nezměří.

Víra v lepší příští

Zádušní mše za Karla Gotta ve svatovítské katedrále na Pražském hradě se pochopitelně rovněž stala předmětem útoků kavárny a dohadů, zda byl zpěvák vůbec katolík (u Václava Havla kupodivu nikdo podobnou otázku kdysi nevyslovil). O Gottovi však na rozdíl od něj víme s jistotou, že byl katolicky pokřtěn, a jeho lékař pak vydal svědectví o hlubokém zájmu o věci Písma v jeho posledním čase. Ale stejně podstatný byl průběh zádušní mše a celá její organizace (absolutorium kardinálu Dukovi!). 

Pozvaní, kteří se v kostele před rakví u hrobů českých králů a světců sešli, tvořili totiž napohled docela nestejnorodou skupinu. Zdánlivě by se asi mnozí z nich nikde jinde při společném rozjímání nepotkali. Sotva lépe vyjádřit, co vskutku národní zpěvák fakticky představoval. Až na opravdu deviantní okraje spojoval domněle nespojitelné. Fungovalo to. 

Za pár dní bude pražský magistrát opět rozhodovat o povolení znovuvystavět mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Temné vášně, které provázely jeho stržení, bují dodnes. Již jednou vydané povolení další městská reprezentace zase odvolala. Dnes městu vládnou Piráti a jejich spojenci. Zatím spíše ničí, na co pohlédnou, město samo je příliš nezajímá. Duchovně i architektonicky mariánský sloup na náměstí patří. Mohli bychom ještě jednou projevit vzájemnou snášenlivost – a pro jednou opět něco významného vybudovat. Duch katedrály s tím sloupem úzce souvisí.

Karla Gotta už se na názor nezeptáme. Natolik jsem ho však znal (a naše názory na spoustu „kontroverzních“ věcí si byly natolik podobné), že se odvažuji vědět, co by řekl. 

Protože nerozděloval, ale spojoval. Náš Karel. Gott. 

Zdroj: protiproud.cz