Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Tu otázku dostávám poměrně často. Lidé poslouchají mé přednášky, zdá se jim, že analýza je přesvědčivá, ale že ještě cosi chybí. Co tedy máme dělat?, ptají se. Chtěli by odejít s jednoznačným úkolem, pustit se do práce, a během pár dnů otočit směřování země.

Jenže já pro ně takovou odpověď nemám. Mohu jen rychle shrnout, co jsem zapsal do poslední kapitoly Prolomení hradeb. V tuto chvíli ještě není situace zralá. Ale blíží se to. Intenzivně pracujte na tom, byste připraveni, až to nastane.

Pro většinu lidí to je velice obtížné. Když někomu v lednu zadáte úkol s uzávěrkou 30. května, můžete očekávat, že 26. května začne pracovat.  To je normální. Mnoho dobrých vlastenců tak nedělá nic, utápí se v depresích nebo se stávají obětí těch nejpříšernějších konspiračních teorií, které vedou jen ke konfliktům a ještě horším depresím.

Události ale běží rychleji, než jsem čekal. Schválením evropského New Green Deal dostala kolektivní sebevražda nové aristokracie konkrétnější obrysy. Je myslitelné, že velmi brzy poškodí ekonomiku natolik, že nebudou schopny financovat ani sami sebe.  Postiženy budou všechny společenské vrstvy. Společnost bude uvržena do zmatku, a otevře se prostor pro velké změny.

Když se podíváme do evropských dějin, vidíme dva vzorce. První je takový, že když roste síla nižších vrstev (nebo upadá moc vyšších), přibývá menších konfliktů, vládnoucí moc si toho všímá, ustupuje a postupně se vyjednává nový konsensus. Tak tomu bylo třeba v druhé polovině 19. století.  Dělnické hnutí nabývalo na síle a tehdejší vyšší vrstvy chápaly, že pokud nechtějí revoluci, musí něco udělat pro zlepšení postavení pracujících. Byla tedy zavedena řada sociálních opatření, a nová rovnováha všem jakž takž vyhovovala (i když obě strany měly pocit, že to vůči nim není úplně fér).

Jsou ale i jiné situace. Vládnoucí třída je už natolik otupená a zdegenerovaná, že není schopna reagovat jinak než represemi. Konflikty se zametají pod koberec, nesmí se o nich mluvit, společenská situace se napíná… až dojde ke skokové radikální změně. To bude s nejvyšší pravděpodobností náš případ.

Jenže skoková radikální změna přináší spoustu rizik. Může probíhat velmi násilně. A vůbec nemusí skončit takovým výsledkem, který by byl ku prospěchu nižším vrstvám.  Doporučuji pozornosti třeba výbornou analýzu Martina Konvičky, který připomněl, že v Německu je nejlépe připravena skupina kolem mešit, a že právě tamní muslimové v případě zhroucení společnosti převezmou moc.

U nás situace zatím nepokročila tak daleko. Navzdory obrovské snaze místních multikulturních nadšenců, navzdory investorům z Turecka, Saudie a Kataru, navzdory tlaku EU a nadnárodních neziskovek. Situace se zhoršuje, ale ne dost rychle. V případě zhroucení v sousedních zemích bude existovat možnost otočit vývoj k národní záchraně.

První a základní věc, kterou je zapotřebí udělat, je dokončit pokrytí celé republiky sítí místních buněk. V každém městečku, v každé větší obci, v každé městské čtvrti musí fungovat vlastenecká skupina. Bez toho se dopředu nepohneme. Nejde přitom o přesvědčování lidí. Většina ví aspoň velmi přibližně, co chce nebo přinejmenším co nechce. Další si to uvědomí, jakmile oslabí všudypřítomná propaganda. Ale změna moci vyžaduje určitou organizovanost. 

Může se jednat o buňku politické strany (nejspíš SPD nebo Trikolora, ale klidně kdokoliv jiný). Nebo o sdružení typu Táborští vlastenci, Jihočeští vlastenci či Pardubický salon – omlouvám se desítkám dalším, které jsem vynechal. Nebo se vlastenci mohou setkávat v rámci hasičů, Sokola, zahrádkářů či klubu seniorů. Nebo to může být místní sdružení posluchačů Svobodného radia. Nebo jen parta, co se schází. Na tom nezáleží.

Na čem ale záleží je, aby to byli místní lidé a jednoznační vlastenci. A aby se dokázali scházet pravidelně.

Když už jste v takové skupině zapojeni, po čase zjistíte, že to je nuda. Scházet se, společně nadávat na poměry, vyměňovat si informace a případně se pohádat – to lze čas strávit užitečněji. Chce to tedy vyvíjet nějakou činnost. Třeba:

• Uspořádat besedu
• Zaplavit obec letáky
• Sledovat politické programy na místní škole a překazit akci multikulturní neziskovky
• Šířit povědomí, jaké neziskovky do školy jezdí a kdo jsou ti lidé zač
• Podpořit vlasteneckého starostu
• Podpořit v místních volbách jiné uskupení, aby se stal starostou vlastenec
• Doplnit plakáty milionchvilkařů vtipnou malůvkou
• Dohlédnout na to, aby místní knihovna byla zásobena tou správnou literaturou
• Zjistit, kdo z místních celebrit je vlasteneckého smýšlení, a udržovat s ním kontakt.

Takových možností existují tisíce. Rychle zjistíte, že to nejtěžší je najít správnou míru aktivit. Když sebe a ostatní přetížíte, unaví se a skupina skončí. Když bude činnosti příliš málo, lidé se začnou věnovat něčemu jinému.

Dost možná zjistíte, že ve vlastenecké skupině už působí někdo, s kým nechcete být spojováni. Nehádejte se, a pomozte založit další. Ve městě o 5000 obyvatel se uplatní dvě. Nebo podpořte aktivity v sousední obci. Ostatně, podpora „buněčného dělení“ je jedním z klíčem k úspěchu vlasteneckého hnutí. Když se podaří vybudovat přítomnost v jedné obci, je dobré využít síly a zkušenosti pro založení další v blízkém městě.

Samozřejmě je důležité, aby o sobě místní vlastenecké skupinky věděly. Ale zjistíte, že to přichází tak nějak samo. Jakmile začnete vyvíjet nějakou aktivitu, kontakty vzniknou.

Protistrana už takovou sítí buněk fakticky disponuje. Velká média jim umožňují rychle sehnat „dobrovolníky“, zaplatit je a vše organizovat. Nicméně zkušenost ukazuje, že tito sluníčkoví aktivisté jsou zvyklí na absolutní převahu, a jsou úplně vyvedeni z míry, pokud narazí na opozici. A to hovoříme o současném stavu. Jakékoliv narušení penězovodů může být pro globalisty zdrcující, zatímco vlastenecká strana je vůči němu imunní.

Čtenáře možná napadá, proč jsem mezi priority nezařadil práci s mládeží. Copak není další generace důležitá? Jenže jde o to, že zájem a důvěru nastupující generace si teprve musíme zasloužit. A toho se nedá docílit péčí nebo dokonce podbízením se. Mladí půjdou za tím, kdo ukáže, že je silný, akceschopný a odhodlaný. Za tím, kdo umí vyhrávat. Za tím, kdo vyhrát opravdu chce.

Zdroj: petrhampl.com