Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Do České republiky přichází mnohem méně migrantů než do většiny evropských zemí. Přesto se jedná o takový proud, který nemá historickou obdobu a který pravděpodobně přesáhl tu míru, kdy země ještě dokáže příchozí asimilovat.

Základní narativ, který dnes ovládá velká média, a jehož dodržování je vstupenkou do vyšší společenské vrstvy, tvrdí, že do České republiky žádní migranti nemíří. Údajně proto, že se tu nevyplácí dost velké sociální dávky, čeština je obtížný jazyk, země je proslulá nepřátelstvím k cizincům… A zároveň se od stejných lidí dozvídáme, že migrace je něco přirozeného, co probíhalo po celé dějiny. Pouze dnes na tom prý vydělávají vyvolávači strachu.

Odpovídá takový narativ faktům? Je skutečností, že do České republiky přichází méně lidí než do kterékoliv země západní Evropy s výjimkou Finska. Skutečně ale probíhá jen taková migrace, která je „historicky běžná“? Všichni přece víme o případech, kdy český švec vyrazil na zkušenou do Vídně a usadil se tam. Nebo naopak o případech, kdy parta italských dělníků pracovala na stavbě železnice a někteří se tu oženili.

Počet cizinců s trvalým pobytem nebo dlouhodobým trvalým pobytem. Zdroj: Český statistický úřad.

Pokaždé, když se ptáme, jestli je něco hodně nebo málo, musíme vědět „ve srovnání s čím.“ Jaká migrace je normální? V případě migrace nemůžeme srovnávat se zanikající západní Evropou, která s před očima mění v kombinaci Afriky a Orientu, ale s jinými historickými obdobími.

Při těch historických srovnáních míry migrace musíme brát v úvahu dvě okolnosti:

1. Po většinu dějin tomu bylo tak, že příchozí měli v zásadě stejnou porodnost jako domácí lidé. Migrační vlny tedy přinášely jednorázovou změnu, pak se situace stabilizovala.
2. Pokud byla migrace organizována, směřovala zpravidla do velmi řídce osídlených regionů. Tak tomu bylo i s usazováním německých kolonistů v českých zemích. Konec konců, i současný příchod jihoafrických farmářů do Ruska odpovídá stejnému vzorci.

Co je tedy „normální?“ To je vidět nejlépe z toho, jak velké byly největší migrační vlny, o kterých se mluví ještě po staletích. Po Bartolomějské noci přijala Velká Británie 30 000 hugenotů, což odpovídalo přibližně jednomu procentu obyvatel. Přepočteno k dnešním demografickým poměrům České republiky by šlo asi o 100 000 lidí. Připomínám, že máme na mysli jednorázovou uzavřenou migrační vlnu, která nemá žádné pokračování, nikoliv kontinuální migraci.

Jiným příkladem mohou být Rusové, kteří utíkali před bolševickým režimem, a kteří našli azyl v Československu. Příchozích bylo přibližně 25 000, Československo tehdy mělo 14 milionů obyvatel. Takové byly výrazné migrační vlny. „Běžná migrace“ byla řádově menší.

Jak vypadá ve světle takového měřítka současná Česká republika? Ještě před 25 lety byly poměry historicky normální. Na konci loňského roku už zde žilo 570 tisíc cizinců s uděleným trvalým pobytem a dlouhodobým trvalým pobytem. Každý rok přibývá asi 30 000 dalších. Tedy stejné tempo migrace, jako by každý rok probíhala nějaká naprosto mimořádná událost. Ale pozor! Ve statistice nejsou zahrnuti ti, kdo už získali občanství a jejich děti. Těch je dohromady něco přes 100 000.

Když zohledníme věkové kohorty, vidíme, že mezi lidmi v produktivním věku představují cizinci více než desetinu České populace. Jenže nevíme o kolik více. Statistiky totiž zachycují pouze ty, kdo se v České republice registrují. To znamená, že zde chtějí nastoupit do zaměstnání nebo poslat svoje děti do školy. O jak velký rozdíl může jít, to lze uvést na příkladu Američanů v Praze. Většina odhadů se shoduje, že jich tu žije přes 20 000. Oficiální čísla ovšem hovoří o čtyřech tisících. Ti ostatní si prostě nevyřídili pobyt.

Odkud současní migranti jsou? Ani to v tuto chvíli nikdo neví. Statistika totiž ukazuje, že např. dvě třetiny z nich pochází ze států EU. Statistika ale nedokáže zachytit rozdíl třeba mezi skutečným Francouzem a Alžířanem s francouzským pasem. Podobně kolonka „Ruská federace“ zahrnuje nejrůznější kultury a etnika.

V každém případě je jisté, že v českých zemích dnes žije více cizinců a migrantů než kdykoliv v dějinách.  A je také vysoce pravděpodobné, že byla přesažena míra, kdy existuje tlak na integraci cizinců. Je-li totiž přistěhovalců příliš mnoho, je normální být cizincem a motivace přizpůsobovat se rychle klesá. To je zvláště markantní v Praze. Už před 15 lety si moji britští kolegové pochvalovali, že Praha je jedním z mála měst, kde se Angličan okamžitě cítí doma. Kina promítají filmy v angličtině, prodavači v Tescu vám rozumí… pokud nechcete, nemáte žádný důvod zajímat se o místní jazyk a místní kulturu. Od té doby vše ještě pokročilo. Dnes tvoří cizinci pětinu nebo dokonce možná čtvrtinu obyvatel metropole.

Jak je to s pohybem opačným směrem? I zde je jistější vyjít z historického srovnání. Po událostech roku 1968 odešlo v první vlně asi 70 000 lidí, celkem emigrovalo něco přes 200 tisíc. O počtu českých občanů žijících v cizině neexistují žádná statistická data, demografické odhady ale hovoří o 250 000. Studijní a kratší pracovní pobyty v tom nejsou zahrnuty.

V souvislosti s migrací se nejčastěji hovoří o migraci islámské. To je velmi specifická záležitost. Ani zde neexistují hodnověrná statistická data. Usuzovat můžeme jen z pomocných údajů, jako např. že přibývá více než jedna mešita nebo modlitebna ročně. To je ale velmi specifický problém.  I bez ohledu na islám platí, že migrace do českých zemí probíhá takovou rychlostí, že by bylo obtížné zachovat její tvář a kulturu, i kdyby zde panoval silný vlastenecký duch.

Zdroj: petrhampl.com