Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

První část.

Ve výkladu o rodině jsem se doposud dotkl širšího problému právního řádu. Zde je výchozím bodem slovo řád. Řád je takovým uspořádání, které dovoluje, abychom se vyznali v určitém prostředí. Každé SPOLEČENSTVÍ lidí potřebuje řád, aby mohlo fungovat. Důležité je, že opakem míníme chaos. Neřád je negace, tedy porušením řádu.

Nechám stranou složitý vztah dvou právních přístupů při tvorbě zákonů, tj. přirozeně-právního a pozitivního. Postačí připomenout, že první je starší a druhý se bez něho neobejde.

Podstatným pro naši úvahu je, že první se dovolávají přirozeného řádu, který je dán autoritou Boží. Ten je suverénem a garantem práva. Druhý přístup s ním nepočítá. Garantem je nějakým způsobem vzešlý zákonodárce pozemský. Už to samo může dopadnout všelijak.

Každý ústavní právník ví, že zákonodárci potřebují mít legitimitu, která leží mimo lidskou společnost, a to hlavně proto, aby vůbec mohla existovat rovnost všech lidí před zákonem. Porušení toho jsme zažili při rasových zákonech nacismu a třídních zákonech komunismu. V případech, kdy k něčemu takovému nedojde, např. v běžných moderních demokraciích, se ovšem pozitivní právo musí stejně opírat o pojem slušnosti, a to když vychází ze zásady: co není zakázáno, je dovoleno.

Naším obecným problémem je, že se rozpadá slušnost, tj. prožíváme morální krize, a žádné sebepodrobnější zákony nám nepomohou. Pomoci může jen obroda slušnosti. Stále víc se proto mluví o desateru a jeho zásadách, které jsou povětšinou přijatelné pro každého člověka.

Podobné výroky mě vedou k závěru, že židovské Boží zákonodárství ze Sinaje, známé jako Desatero, je ústavou lidstva. Jeho ostrost byla taková, že se nenašel nikdo, kdo by ho nepřestoupil. Všichni byli něčím vinni. Byl proto novelizován a do Božího zákonodárství byl zaveden právní pojem milosrdenství. Kristovo shrnutí zákona se stalo preambulí Ústavy. Ústavní zákon zůstal nedotčen a v platnosti, ale bylo stanoveno prováděcí nařízení umožňující milost a vracející svobodu, radost a život.

Pro potřeby našich a evropských zákonodárců bych rád uvedl několik asi rozumných zásad pro tvorbu zákonů.

Zákonodárci si musí na prvém místě ujasnit, čeho chtěj docílit. Aby hlavně věděli, nakolik jen je to možné, co všechno bude zákon dál působit.

Nesdílel jsem např. radost ze zrušení povinné vojenské služby. Chápal jsem, že to je příjemné. Jenže ono je to tak, že příjemné nemusí být nutné, ale ne všechno potřeba je příjemné. Vedle důležitého výchovného momentu jsme ztratili vrcholný pojem občanské povinnosti, kterou je obrana země (vlasti), a snížili ho na daňovou povinnost. V danou chvíli nejsme s to hlídat svou ohroženou hranici, protože profesionální důstojnický sbor s nedostatečným mužstvem ji ubránit nemůže.

Vycházím z toho, že zákony mají společnost zušlechťovat a vychovávat, nikoli hlídat a trestat. Má-li zákon hrát výchovnou roli, musí jako záměr zákonodárce stanovit princip správného jednání. Vedle takového pravidla může pak uvést nevelký počet konkrétních výjimek. K vystižení správného jednání žádným seznamem jednotlivých případů dojit nelze.

Život je příliš složitý a mnohotvárný, aby se vše mohlo dít zdárně. Dovolím si toto srovnání s výchovou. Dítě nelze vybavit na řešení všech situace, do které se dostane. Je třeba mu dát klíč, podle něhož je má řešit. Psa, který není schopen pochopit zásadu, je možné vycvičit k přesnému provedení cirkusových kousků. Žádný další úkol nevyřeší sám per analogiam. Nedělejme z lidí cirkusová zvířata. To je špatná a nebezpečná degradace.

Zákony mají být adresovány lidem slušným, nikoli potenciálním přestupníkům. Myslím, že zákon má být takový, aby byl naplňován, nikoli jen dodržováním. Naplňovat znamená jednat v jeho duchu a rámci, který ačkoli je pružný, je pevný. Dodržovat znamená jednat podle litery, která jen ztvrdne.

Mezi jednotlivými, stále přibývajícími ustanoveními, jsou mezírky umožňující beztrestné přestupování. Paradoxně tedy zákony určené přestupníkům vedou k jejich nárůstu.

Při pohledu na desítky metrů dlouhé řady tlustejch foliantů, v nichž jsou sepsány současné právní normy, se ptám, z čeho tato tasemnice roste. Zcela určitě ze vzájemné nedůvěry.

Na co stačilo slovo a podání ruky, začalo být sepisováno jako smlouvy. Tento krok ovšem nedůvěru nemůže odstranit, naopak ji zvyšuje. Smlouvy lze zpochybňovat, a proto rostou. Rozběhl se špatný, bludný kruh, který jako spirálovitý vír pohlcuje to nejdůležitější v otázce mezilidských vztahů, totiž slušnost.

Dobré zákony by podle mně měly být formulovány s předpokladem slušnosti a rozumnosti adresáta, aby ho vedly k odpovědnosti. Znamená to zároveň, aby sloužily plynulému chodu života, nikoli aby působily překážky. Pokud není dodržena tato zásada, jde o výraz obecné nedůvěry, která místo odpovědnosti nastoluje formální mechanické dodržováním litery. To se dá snadno a stejně mechanicky kontrolovat, což zjednoduší práci stále rostoucí byrokracii.

Výsledkem je odtržení předpisů od skutečnosti. Důležitým se stane, zda je vše papírové (tj. podle předpisu) v pořádku. Jak to vypadá v reálu, nakonec nikoho nezajímá. To pak lidi poctivé a odpovědné v reálné situaci nutí k přestupkům neživotního zákona.

Padly i staletí platné zásady o stručnosti a srozumitelnosti zákonů. Zákon musí být stručný. Prodlužování, zjemňování, rozrůstání předpisů vede k tomu, že zákony nemůže nikdo pojmout do paměti, překážejí na každém kroku, a proto nejsou respektovány. Zákony jsou rovněž neustále měněny a jsou pak nestabilní.

Zákon, má-li naplňovat své poslání, musí být zaznamenán jazykem všeobecně známým. Záměrem zákonodárce musí být pochopitelnost selským rozumem. Není-li tato zásada dodržena a občan potřebuje advokáty jako tlumočníky, dochází k tomu, že se lidé o zákony nezajímají. Cítí spor mezi zdravým rozumem a neživotním zákonem a mají trvalý pocit nespravedlnosti.

Dovolím si ještě víc a upozorním na to, že zákonodárné sbory postupně vybudovaly právní základ dnešní krizi a připravili pro nás důmyslné způsoby sebevraždy, k níž jako zákonů dbalí občané pomalu přistupujeme.

Promluvím o Listině lidských práv a svobod. Tato listina vznikla jako deklarace mezinárodní dohodou, jejíž ratifikaci vznikl právní stát v ústavách signatářských států. U nás je nyní součástí ústavního pořádku. Podepsaná byla v Norimberku, nikoli jen v časové, ale především v kauzální a symbolické souvislosti s Norimberským mezinárodním soudem s válečnými zločinci po skončení 2. světové války. Za místo soudu i podpisu Deklarace lidských práv a svobod byl vybrán Norimberk, neboť zrovna tam byly nedávno předtím nacistickými „právníky“ vyhlášeny zákony, podle kterých byly páchané trestné činy, které svým rozsahem i brutalitou překonaly vše, co lidstvo do té doby poznalo.

Kvůli těmto zločinům byli souzení a odsouzeni jejich tvůrci a veliké zvrhlosti byly nazvané válečnými zločiny. Záměrem skutečného zákona v pojetí tvůrčí Deklarace lidských práv a svobod bylo znemožnit opakování podobných zločinů.

Dovolte mi tři poznámky na okraj.

První: Není dobré zapomenout na míru pokrytectví sovětských signatářů, kteří měli už dávno doma své gulagy, které byly vzorem právě pranýřovaných koncentráků, a souhlasili s jejich dalším rozvojem.

Druhá: Pojem základních lidská práva byl v historii evropského práva znám dávno. Jeho uvedení do právního myšlení se přičítají Thomasi Jeffersonovi (1763‒1826) a Lockemu (1632‒1704). Ve skutečnosti však tento pojem poprvé použili dominikáni při velké právnické rozpravě, kterou vyvolali kvůli zločinům proti lidskosti. Učinili tak na základě reakcí svých misionářů, kteří referovali o zrůdných způsobech jednání Španělů s domorodci v Jižní Americe.

* * *

Vraťme se k deklaraci a podívejme se na její další vývoj. Pod velkými lobbistickými tlaky byla nejrůznějším způsobem doplňována, zjemňována a rozšiřována. Jednou o právo ženy při rozhodování o vlastním těle, známým jako potratový zákon, popřípadě kohokoli o ukončení vlastního života, známý jako zákon o euthanasii. Podruhé o práva menšin často velmi zvláštního ustanovení (pacienti, lékaři, řidiči…), až se tato listina stala život zmrtvující právní autoritou, která ve jménu lidských práv a svobod škrtí rozum zachovávající většinu, která přitom má na všechny menšiny s jejich právy vydělat.

Myslím si, že nejsem rasista ani nacista, ani šovinista ani náboženský fanatik, ale jsem přesvědčen, že celá tato lidskoprávní hysterie, která si vynutila politickou korektnost, tj. znemožňuje věčně mluvit, je neštěstí. To, že může být kdokoli stíhán – záminka se najde v monstrózní spleti zákonů snadno – považuji za cestu k anarchii. Prohlašují, že otec, který v půl dvanácté vezme klukovi mobil a pošle ho spát, nebo že babička, která plácne dvouletou vnučku přes prsty, když si znovu a znovu chce sáhnout na rozpálená kamna, se dopouštějí týrání ‒ to považuji za výrok proti záměru zákonodárce. Ti by totiž sotva zmíněné otce a babičky označili za válečné zločince a postavili je vedle Eichmanna, Himlera či krvavé Elsy.

Třetí se týká toho, že Listina ve svém základním znění je buďto PŘÍMO zapracována do ústavy, nebo jako u nás se stane součástí ústavního pořádku.

Nejsem dost právnicky vzdělán, ale ptám se: Je možné, aby novela nebo nižší zákonná norma, která je v přímém rozporu se záměrem zákonodárce výchozího zákona, byla platná? Není neplatná od chvíle, kdy je uzákoněna?

Nebo, nedopouštějí se ti, kdo ji odhlasovali, aniž by před tým zrušili výchozí zákon, trestného činu porušení tohoto zákona? Listina lidských práv a svobod je dnes postavena na hlavu a otevírá legálními cestu k porušování práv, těch nej-nej-zásadnějších práv člověka, třeba práva žít a narodit se. 

První část.

Zdroj: pravyprostor.cz