Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V prosinci vstoupily v platnost dva dokumenty, týkající se života v digitálním prostředí: nařízení Evropské unie nazvané Akt o digitálních službách (DSA) a Akt o digitálních trzích (DMA). Jedná se o přímo účinné „evropské zákony“, které budou přímo aplikovatelné ve všech členských zemích EU. Nebudeme DSA a DMA muset přepisovat do vlastního zákona, jen musíme zajistit vymáhání povinností, které obsahují. A ty jsou následující.

DSA má prý za cíl nastavit jasná pravidla pro provozování digitálních platforem a chránit uživatele a jejich základní práva na internetu. Pravidla jsou zaměřená na regulaci zprostředkovatelských služeb, což nejsou jen on-line platformy jako sociální sítě, on-line tržiště, obchody s aplikacemi a další, ale také poskytovatelé připojení k internetu nebo webhostingu. Vedle toho DMA je, jak už samotný název napovídá, regulace zaměřená více na hospodářskou stránku digitálního světa. Tato regulace zavede pravidla pro takzvané „strážce přístupu“ (gatekeepers) k digitálním trhům.

V dokumentech k oběma Aktům se stále skloňuje zájem a ochrana spotřebitele proti globálním hráčům typu Google. Zavádí se institut ochrany proti nežádoucímu vymazání nějakých obsahů nebo vypnutí webů (tzv. zástupné žaloby). Nikde se však nemluví ani slůvko o tom, když tyto cenzurní zásahy (mazání, vypínání atd.) jsou činěny přímo z vůle vládnoucí moci. Jako by jediným subjektem, který může podobné věci činit, byla globální firma poskytující přístup k informacím. Není to pravda, jak dobře víme od 25. února loňského roku, kdy na podnět vlády a tajných služeb soukromá firma odpojila na dlouhou dobu „nežádoucí“ zpravodajské a názorové weby“, a tím pošlapala nejen naši ústavní Listinu základních práv a svobod, ale také řadu jiných zákonů, vztahujících se třeba k rovným právům v podnikání atd.

Touto optikou nahlíženo, jsou oba Akty, DSA i DME jen jakousi pokryteckou a alibistickou obezličkou, aby vládnoucí moc – v celé EU i samotných členských zemích – měla žádoucí soubor výmluv a zdůvodnění k cenzorským zásahům. Že se to celé děje navíc v naprosto socializujícím a totalitarizujícím duchu, snad netřeba dodávat. Je to přímý úder na solar svobodnému tržnímu podnikání, o němž jsme mysleli, že je základním kamenem kapitalismu. Tedy co? Jde o jasný návrat k centrálně řízenému socialismu.

Pravou tvář těchto „ochranných“ iniciativ odhalila sama nejvyšší evropská cenzorka Věra Jourová, když předložila návrh nařízení, které má zásadně regulovat média v zemích EU. Návrh nařízení nazvaný Evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků omezuje vlastníky médií a vytváří mediální regulační orgán na evropské úrovni s velkými pravomocemi, který má být nezávislý na členských státech, ale výlučně direktivách Evropské komise. Se záměrem regulovat média přišla už v roce 2021 šéfka Komise Ursula von der Leyenová, když označila informace jako „veřejný statek“.

Mediální společnosti nelze podle ní srovnávat s jinými podniky a nezávislost musí být chráněna na úrovni EU. Jak se píše v úvodu důvodové zprávy k nařízení, které má regulovat evropská média, mediální odvětví je jedním z „ekosystémů, které mají klíčový význam pro inkluzivní a udržitelné oživení a pro souběžnou (zelenou a digitální) transformaci hospodářství EU“.

Když si odmyslíme frázovitou žvástavost předchozích slov, je podstatou nařízení docela brutální obsah. Jeho hlavním cílem je celoevropská regulace médií, která je nyní v současnosti prováděna na úrovni členských zemí, a to často různým způsobem. Dalším cílem je omezení podle EK nepřiměřených veřejných a soukromých zásahů do redakční svobody a posílení ochrany novinářských zdrojů a samotných novinářů. A last, but not least, jde i o peníze. Zde se to nachází pod floskulí „spravedlivé rozdělování státních a veřejných peněz do médií“. Právě zde se Jourová netají tím, že nařízení je postaveno proti praktikám, které se mají objevovat v Maďarsku, Polsku, ve Slovinsku, v Řecku i jinde.

„Negativní trend se projevuje v jakémsi uzavřeném kruhu, zejména politizace. Projevuje se tak, že někdo vyhraje volby a rozhodne se, že ,si to ponechá‘, což znamená, že odstřihne všechny kritiky. V principu, aby si to pomyslné žezlo mohl ponechat, tak v zásadě použije i veřejné peníze, rozpočet, který má svěřen ze strany daňových poplatníků, a kruh se uzavírá v tom, že si takovýto ,vládce‘ čím dál více kupuje média, a tím pádem i příznivé zprávy o něm samém,“ řekla Jourová pro Český rozhlas.

Její slova jsou nám důvěrně známá. Ledva dnešní vládní pětikoalice obsadila posty ve Strakově akademii, nastal nebývalý šrumec kolem toho, jak omezit svobodu slova alternativním nebo dokonce opozičním osobám, skupinám či médiím. Jedním z prvních „státnických“ aktů nového premiéra Fialy bylo ustavení funkce národního cenzora, tedy „poradce pro boj se dezinfomacemi“. Smutné je, že se k tomu propůjčil Michal Klíma, člověk, který po roce 1989 má nejednu zásluhu na rozvoji svobodných médií, a nyní proti nim začíná bojovat, například přípravou cenzurního zákona. Ale to jen na okraj.

Nicméně zpět k nařízení EK. Návrh upravuje i financování veřejnoprávních médií, které by mělo být víceleté, aby se předešlo tlakům na tato média ze strany státu a vlády a média veřejné služby by získala stabilitu. „O takovém financování by se mělo rozhodovat a prostředky by měly být přidělovány na víceletém základě v souladu s posláním veřejné služby poskytovatelů veřejnoprávních sdělovacích prostředků, aby se předešlo možnému nepatřičnému ovlivňování při každoročních jednáních o rozpočtu,“ píše se v dokumentu.

Nařízení také stanovuje, že lidé musí s jistotou vědět, kdo vlastní zpravodajské sdělovací prostředky, nejen formálně, ale skutečně – a také jaké jsou podíly jednotlivých vlastníků. To bude muset být viditelně v konkrétním médiu zveřejněno, „aby tak (lidé) mohli odhalit a rozpoznat případné střety zájmů, což je předpokladem pro vytváření dobře informovaných názorů, a tím i pro aktivní účast v demokracii“. Chacha. I méně způsobilý jedinec si dokáže dopátrat vlastníky médií – od Babišových svěřenských fondů přes Bakalovu Economii, Křetínského či Dospivovy majetky. Ještě nikdy po roce 1989 nebyla vlastnická struktura na poli našich médií tak čitelná. Jourová tedy zde bojuje poněkud starou válku.

Obzvlášť bizarní je požadavek nadřazení stanovisek a zájmů redaktorů nad zájmy a záměry vlastníků médií. Ať už se to děje pod jakkoli líbivou vlajkou ochrany před deformacemi informací z důvodu partikulárního zájmu vydavatele či provozovatele média, skutečný cíl je jasný: Vložit do rukou novinářů (protože ti bývají náchylnější poslouchat pokyny vládnoucí vrchnosti) pravomoci omezující či likvidující akční rádius majitelů těch médií. Lakmusový papírek proběhl v zimě 2000–2001 v České televizi, kde se této instituce okupační stávkou zmocnili zaměstnanci a proti vůli vedení, zákonodárců a regulačních orgánů Českou televizi de facto „znárodnili“.

Tuším za příslušným paragrafem elaborátu Jourové, že jde o to z tohoto příkladu udělat metodiku pro další akce toho typu. Cílem by mělo být totální omezení a možná i faktické vymístění soukromého kapitálu z mediální sféry. Tedy opět návrat do časů, kdy veškerá média v zemi ovládala jedna politická strana a její převodové páky. Jak se to hezky panovalo nad informačními toky! Jenomže tehdy v prostředí analogu, dnes je tu digitál. Proto taková starost o jeho urychlené podvázání a znesvobodnění.

Třešničkou na tomto věru nechutném dortu je návrh na založení nového celoevropského regulačního orgánu. Prý „v zájmu zajištění jednotného uplatňování tohoto nařízení a dalších právních předpisů unie v oblasti sdělovacích prostředků je třeba zřídit na úrovni unie nezávislý poradní orgán, který by národní orgány nebo subjekty sdružoval a koordinoval jejich činnost“. Znamená to, že regulace mediálního prostředí se tímto de facto přesouvá z členských zemí do Bruselu a pravomoci narůstají. Ve sboru (evropského mediálního regulačního orgánu) by měli zasedat vysocí představitelé vnitrostátních regulačních orgánů nebo podobných subjektů, a to z každé členské země jeden s hlasovacím právem.

Orgán je vydáván za poradní a nezávislý, nicméně jen vzhledem k mediálním hráčům, vládám a dalším institucím v členských zemích. „Sbor by měl zejména aktivně podporovat komisi při plnění jejích úkolů,“ píše se doslova v dokumentu. Přitom pravomoci sboru mají být poměrně značné, má například organizovat smírčí řízení a vstupovat do nich, předkládat stanoviska jak směrem do členských zemí, tak směrem ke komisi. Sbor má také koordinátorské pravomoci v případě, kdy členské země vydávají opatření vůči médiím ze třetích zemí, které působí směrem do členské země EU, nebo v případě koncentrací a fúzí na mediálním trhu (ach, zase ty peníze až na prvním místě…).

Největší odpor vzbuzuje návrh v Německu, kde Berlín věc delegoval na spolkové země. „Komise se nejen povyšuje na mediálního zákonodárce, ale zároveň chce převzít dohled nad médii,“ kritizovala koncem listopadu nařízení ve Spolkové radě premiérka země Porýní-Falc Malu Dreyerová (SPD). „Evropská komise stále hledá nové výmluvy, jak odebrat pravomoci členských států… Spolkové země nechtějí nečinně přihlížet, jak nezávislost německých médií omezuje evropský superkontrolní úřad,“ píše Helmut Hartung ve FAZ.

A má pravdu. V nařízení z dílny Jourové, Leyenové a takových nejde o nic menšího, než Evropské komisi podrobit nejen veškeré důležité ekonomické a geopolitické rozhodování, to už je dnes fakticky skutečností.

Cílem je podmanit si veškerou informační sféru, aby zmizela názorová konkurence a zůstala jen prorežimní selanka, sen každého diktátora. Jenže tyto sny, soudě podle poučení z historie, se obvykle záhy rozplynou, protože právě informace je něco, co nabývá čím dál víc na ceně a důležitosti, a občané jsou dostatečně gramotní, aby se nenechávali donekonečna obelhávat. Vzpomeňte, jak dopadli lidé jako Streicher, Krychtálek, ale i mnozí koryfejové z komunistických médií. Nemusí to být zrovna provázeno šibenicemi, ale tento typ režimních pisálků a propagandistů časem obvykle mizí na smetišti dějin. Po zásluze.

Jourová to své nařízení možná protlačí. Možná nastane nebývalý cenzurní teror, spojený s uměle prodlužovanou válkou na Ukrajině a tímto též zdůvodňovaný. Ale jak se říká, všeho do času. Jediný, kdo může být klidu, je Jourová. O materiální zajištění se jí postarají unijní orgány nebo jiné podobné zbytečné instituce (OSN, WHO atd.). A že by čirou náhodou měla nějakou kolizi se svědomím? Nenechme se vysmát.

Zdroj: parlamentnilisty.cz