Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V tomto článku – abychom ukázali, že uzavření chrámů proběhlo podle světských a nikoliv křesťanských kritérií, pro uspokojení lidí a nikoliv Boha – objasníme základní parametry pravoslavné teologie, které biskupové ignorovali při svém prvotním i následujících rozhodnutích o uzavření chrámů.

Jsme přesvědčeni, že každému, kdo se účastnil těchto rozhodnutí, a rovněž všem, kteří je dodržují, by Kristus řekl to samé, co jednou řekl apoštolu Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ (Mt 16, 21). 

1. Rouhavá podlézavost. Podřídili Církev státu a božské lidskému

Otázka vztahu Církve a státu byla v pravoslavné tradici řešena vytvořením vzájemného vztahu (řec. συναλληλία) mezi těmito dvěma institucemi, které mají různé, vzájemně odlišné role. Církev se zabývá záležitostmi božskými, otázkami týkajícími se zachovávání evangelijních příkazů a církevních kánonů, zatímco stát reguluje materiální život člověka podle požadavků zákona. Každá instituce respektuje povinnosti té druhé a nezasahuje do jejího prostoru; existují paralelně, ve vzájemném vztahu spolupracují. Jestliže není dodržováno oddělení obou institucí, vzniká konflikt a narušení jejich autonomie. Když se stát („císař“) vměšuje do záležitostí Církve, hovoříme o systému césaropapismu; když se naopak Církev („papež“) vměšuje do záležitostí státu – a takové vměšování bylo běžným jevem ve středověku na Západě – hovoříme o papocésarismu.

Na pravoslavném Východě, v byzantské říši fungoval systém vzájemného vztahu Církve a státu: neexistoval tu césaropapismus ani papocésarismus. Byly tu i jisté výjimky z obecně platného pravidla, především ze strany politických vůdců, kteří zasahovali do vnitřních záležitostí Církve – snažili se regulovat církevní otázky pomocí politických rozhodnutí. Ale v takovém případě se biskupové bránili jejich vměšování a připomínali pozemským vládcům meze jejich moci.[1]

Tak například biskup Hossius z Córdoby v roce 356 zpacifikoval syna Konstantina Velikého Konstancia, když nutil biskupy přijmout ariánství. Řekl mu, aby se nemíchal do církevních záležitostí a neudílel příkazy biskupům, ale jen čas od času se jich ptal, jaké jsou poměry v Církvi. Bůh udělil imperátorovi stát – a biskupům věci Církve. A jako ten, kdo se nechá uchvátit politickou mocí, působí v rozporu s Boží vůlí, tak i imperátor by se měl obávat vstupovat do církevních záležitostí, aby se nedopustil velikého hříchu, neboť Písmo svaté říká: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22, 21; Mk 12, 17).[2]

Tento základní biblický princip, kterému učil sám Kristus, Církev přísně dodržuje; písemně byl vyložen v 8. století Janem Damašským, jenž se stavěl proti císařům, snažícím se vnutit Církvi zákaz používat svaté ikony. Svatý Jan Damašský napsal následující: „Vládcové se mají postarat o veřejné blaho, řízení církve mají na starost pastýři a učitelé.“[3] A na jiném místě říká, že vládce se nemá jako tyran zmocňovat pravomocí kněží, a Církev nemá přijímat světské zákony. Ta má následovat pouze tradici svatých Otců uchovávanou v písemné i ústní podobě:

„Neuznávám vládce, který si tyransky usurpuje kněžství… Nikdo mě nepřesvědčí, že se má církev řídit ustanovením krále. Bude se řídit psaným i nepsaným podáním Otců.“[4]

Lze uvést množství takových svědectví, stejně jako příkladů biskupů, kteří uchovali nedotknutelnost Církve a biskupské důstojenství, když při plnění svých povinností zapovídali králům a vládcům vstupovat do chrámů a uzavírali před nimi chrámové dveře. A nyní světští vládcové plnící vůli ďábla, uzavřeli dveře chrámů před prostými věřícími a biskupové přispěchali se souhlasem, sklonili hlavy před jejich rozhodnutím a někteří si dokonce zasloužili jejich pochvalu.

Bereme v úvahu, že současní mocní nejsou naučeni ctít božské zákony. Ale my jsme očekávali dodržování božských zákonů ze strany biskupů, především členů Stálého posvátného synodu. Ale bohužel ti přijali rozhodnutí o uzavření chrámů podle lidských zákonů. A ostatní biskupové s tímto rozhodnutím souhlasili a uplatnili ho ve svých eparchiích. Otevření či zavření chrámů spadá do kompetence biskupů – stejně jako vysluhování bohoslužeb a Božské liturgie s účastí všech, kdo chtějí.

Proto Posvátný synod měl přijmout rozhodnutí nechat všechny chrámy otevřené a bez překážet umožnit všechny bohoslužby. Kdyby stát z nějakých svých důvodů chtěl zabránit přítomnosti obyvatel na bohoslužbách, pak by veškerá zodpovědnost za uzavření chrámů spočívala pouze na něm a církevní administrativy by s ním nesdílela vinu za rouhavé zabránění věřícím vzdávat chválu Bohu.

2. Zdraví je veliké dobro, ale nikoli významnější než Bůh. Bůh daruje zdraví.

Všichni souhlasíme, že zdraví je veliké dobro a řádným způsobem se o něho máme starat. Během svého pozemského života vyléčil Kristus mnoho nemocných. Evangelium je plné vyprávění o zázračných uzdraveních. Kristus udělil dar uzdravování i svatým apoštolům a jejich nástupcům – biskupům a kněžím. Není možné vyjmenovat všechny svaté léčitele a všechny zázračné svaté ikony. Když lékaři nebo vědci skládají ruce, neschopní pomoci trpícím, tehdy se utíkáme o pomoc k Bohu a k přímluvě svatých.

Odmítnutí Boha a pohrdání Jím, které bylo vyjádřeno uzavřením chrámů kvůli zachování zdraví, takzvaného „obecného dobra“, znamená, že si ceníme zdraví více než Boha, vytváříme tedy hierarchii hodnot složenou ze dvou stupňů: úcty k Nejvyššímu Bohu a povinnosti chránit naše zdraví, a z těchto dvou dober dáváme přednost druhému – zdraví – a stavíme ho na nejvyšší stupeň. Přitom oddělujeme zdraví od Boha, který je jeho Zdrojem a Dárcem, vždyť všemohoucí Bůh může buď zasáhnout do současné situace i díky naším modlitbám a vykořenit smrtonosný vir anebo kvůli naší nevíře v Jeho všemohoucnost prodloužit tuto zkoušku, aby ukázal naši slabost a přivedl nás k obrácení se k Němu o pomoc.

Naši předkové se zdraví klaněli jako božstvu: existovaly dokonce sochy bohyně zdraví. Například taková socha se nacházela na athénské Akropoli spolu se sochou bohyně Athény. V té době ještě neexistovalo pravé poznání Boha, protože – jak říká apoštol Pavel – naši předkové „tvrdili, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství“ (Ř 1, 22) a zbožštili stvoření. Bohužel totéž probíhá s námi i nyní, zbožšťujeme životní reálie, pozemská dobra: bohatství, zdraví, příjemně strávený čas a vědu. V orfickém hymnu na počest zdraví je verš, který připomíná to, co my používáme jako pozdrav i jako tvrzení: „Zdraví je nade vše“. Doslova se tam říká: „Neboť bez tebe nic nemá cenu.“ (bez tebe, zdraví, je vše zbytečné).

Ovšem křesťanství neuznává takové tvrzení jako „Zdraví je nade vše“ a „bez zdraví je všechno zbytečné“. Nesmíme vztyčovat novou modlu – modlu zdraví, a klanět se jí, jako tomu bylo v dobách Nabúkadnesara, který vyžadoval, aby se prorok Daniel a tři svatí mládenci – Ananiáš, Azarijáš a Misael – poklonili jeho gigantické soše. Nebo jak tomu bylo v Římě, když imperátoři žádali od křesťanských mučedníků, aby se poklonili idolům státem uctívaných bohů, a zřekli se tak pravého Boha a projevili Mu své opovržení. Pro křesťany je „nade vše“ pouze Bůh a neprodávají svoji víru za žádná pozemská dobra, nejen za zdraví, ale dokonce ani za vlastní život, o čemž inspirován Duchem svatým hovoří apoštol Pavel v Listě Římanům:

„Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: ‚Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.‘ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8, 35-39).

Žal a zármutek nám působí chování našich biskupů, nástupců apoštola Pavla, z nichž se mnozí dokonce pyšní tím, že jimi vedené katedry byly založeny samotným apoštolem Pavlem, a proto k názvu stolce doplňují čestné přízvisko „apoštolský“. Bohužel jsou dědici pouze stolců, ale nikoliv způsobu života svých předchůdců, biskupů mučedníků a svatých mučedníků, kteří prolévali svoji krev a obětovali život za lásku Kristovu.

A nyní, dokonce ani ne před tváří smrti nebo nějakého jiného vážného nebezpečí, ale před možností virového onemocnění se oddělili od lásky Kristovy, od účasti na bohoslužbách a svatém přijímání a – což je ze všeho nejhorší – učinili totéž i svému stádci, aniž se ptali, jestli s tímto rouhavým postupem souhlasí. Sklonili hlavy před hrozbami císaře, mysleli, že mu podřizují Církev (a určitě si to přáli), ale ve skutečnosti se mu podřídili jen sami, protože Bohem založená Církev má pouze jednu Hlavu – Ježíše Krista – a nepodřizuje se lidem.

Kromě toho se marně snaží vnímat zdraví odděleně od Boha, Všemohoucího Tvůrce, Udržovatele a Vládce veškerenstva, jemuž vděčíme za všechno: jestliže by se Bůh třeba jen na okamžik přestal prozřetelně starat o svět, pak vše by bylo zničeno, jak je řečeno v Písmu svatém ústy žalmisty Davida: „Rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li ducha, hynou, v prach se navracejí“ (Ž 104, 28–29).

Kristus nám předal i další dvě důležité pravdy: že se nemáme bát ani tak záhuby těla, jako spíše záhuby duše, a že se máme lišit odvahou od těch, kdo hrozí našemu tělu, ale nemohou uškodit naší duši – abychom se nezajímali pouze o tělesné, ale o naše duchovní zdraví. Bohužel biskupové se nezamysleli nad duchovním zdravím věřících a neprojevili statečnost a odvahu před tváří smrti, když souhlasili se zavřením chrámů. Vždyť koronavirus hrozí, ale neohrožuje naši duši:

„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle“ (Mt 10, 28).

3. Tělesné zdraví má hodnotu tehdy, když pomáhá zdraví duše a spáse člověka

Běžná světská a klasická koncepce zdraví mu poskytuje jistou autonomii, bezpodmínečnou hodnotu, tedy tvrdí, že zdraví má hodnotu samu o sobě, je to dobro samo o sobě. Ale mravní učení křesťanství hodnotí všechno pozemské vzhledem k hodnotě spásy duše a budoucího života na věčnosti. Vše, co k tomu nevede, ztrácí svoji hodnotu.

Proto Krista také nazývají „Lékařem duší i těl“. Všechna uzdravení, která způsobil pro rozličné nemocné, byla zaměřena na to, aby spolu s uzdravením těla poskytla člověku i uzdravení duše a vyléčila i jeho nemoci duchovní. Věděl, že jeho zázračný lékařský zásah povede i k duchovnímu uzdravení nemocného, k uzdravení od zla a hříchu. Kvůli tomu v některých případech při léčení nemocných říkal: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího“ (J 5, 14). Proto byl Spasitel tak zarmoucen, když z deseti uzdravených malomocných se jen jeden uzdravil duchovně – ten, který se vrátil, děkoval a chválil Boha za své uzdravení: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ (L 17, 17).

Co se dá dělat, když člověk používá tělesné zdraví k páchání hříchů, například smilstva, cizoložství, zlodějství, násilí, utiskování slabých a nemocných nebo pro své egoistické cíle a pusté marnění času? Nemoudrý boháč byl také zdráv a „den co den skvěle hodoval“ (L 16, 9) a chudý Lazar byl nemocný, ležel na prahu zdravého boháče celý pokrytý vředy, ale za to vládnul duchovním zdravím a statečně snášel nemoc a bídu, které ho postihly. Kolikrát Kristus usvědčoval ty, kdo byli zdraví a mohli tělesnýma očima vidět, ale přitom byli duchovně slepí a hluší, jako například velekněží, zákoníci a farizejové pronásledující Ho a jejich duchovní potomci žijící v dalších epochách dějin?

To znamená, že fyzické zdraví je zbytečné bez zdraví duše, bez zdraví ducha. Právě proto Církev během svátosti Posledního pomazání, – konající se na základě pokynu apoštola Jakuba, bratra Páně, aby nemocní křesťané k sobě zvali starší Církve – vždy prosí o „uzdravení duše a těla“ a směřuje své modlitby k Bohu, jenž je „Lékařem duší i těl“. A dokonce během prostého pomazání svatým olejem z lampy my kněží říkáme každému pomazanému: „Pro uzdravení duše a těla.“

Na druhou stranu uzavření chrámů a zákaz návštěv kněží, aby mohli vysluhovat svátosti a bohoslužby, je stejné jako uzavření duchovních nemocnic a klinik, neboť Církev je nejlepší nemocnice a léčebna duší. Je nepochopitelné, jak se mohli biskupové a kněží, kteří souhlasili s uzavřením chrámů, zřeknout na nich vložené povinnosti léčit lidské duše a odtáhnout se od pomoci lidem.

Co by se stalo, kdybychom nyní, v době koronavirové infekce, zůstali bez nemocnic a lékařů? Copak se lékaři někdy zřeknout své veliké služby? Tak proč biskupové uzavírají duchovní léčebny a nemocnice a odmítají poslání, které na ně vložil sám Kristus, když se právě všude kolem šíří tolik duchovních virů, tolik hříchu a tolik poskvrny? Copak je větší dárek pro původce zla, tj. ďábla, než ponechat křesťany bez ochrany, bez duchovního pokrmu, bez léčivých prostředků pomáhajících jim vytrvat během jeho jedovatých a smrtonosných útoků?

Duchovní zdraví je mnohem důležitější než zdraví tělesné; je natolik důležité, že za něho nestojí dokonce celý svět podle známého Pánova výroku: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Mt 16, 26) Písmo svaté nás vyzývá starat se v prvé řadě o svoji duši.

Svatý Basileios napsal, že se nesmíme příliš starat o tělo a honit se za tělesnými dobry, tj. za zdravím, krásou, rozkoší, dlouhověkostí. Naopak se musíme usilovně starat o svoji duši, zdobit ji dobrými skutky, očišťovat ji od poskvrny hříchu a ostudné zloby. „Nestarej se o tělo, protože pomíjí; starej se o duši, neboť je nesmrtelná.“ Zaměřujeme svůj pohled do nekonečné věčnosti. A jestliže něco pomáhá naší přípravě k věčnému životu, lneme k tomu celou duší, přejeme si to, k tomu směřujeme. A to, co je prospěšné pouze pro dočasný život v čase tomto, přezíráme jako bezcenné.[5]

4. Opravdoví křesťané se nebojí smrti. Ale nyní už není taková odvaha a statečnost, jaké byly dříve. Úplně jsme pozápadněli.

Rozšíření koronavirové infekce zaselo paniku a strach ze smrti po celé planetě. Všichni jsou vystrašeni, vyděšeni a znepokojeni, aby se nenakazili a nezemřeli oni nebo jejich blízcí. Ohromná pavučina strachu obepjala zemi a připravila lidi o optimismus a radost. Všichni jsou zajatci tohoto strachu.

Ale takový strach je v případě křesťanských obcí neoprávněný, neboť jejich rysem vždy byla odvaha před tváří smrti podle Kristova učení i podle jeho života, který se završil strašlivým ukřižováním na Kříži. Ale po něm následovalo triumfální vítězství nad smrtí, o kterém zpíváme ve velikonočním troparu: „Kristus vstal z mrtvých, smrtí smrt přemohl a mrtvým v hrobech daroval život.“

Samozřejmě, že křesťanství nepředpokládá úplnou apatii a lhostejnost ke smrti, neboť i dočasné rozloučení s blízkými je naplněno smutkem a bolestí. Dokonce i Kristus zaplakal před hrobem svého přítele Lazara a On sám se ze své lidské přirozenosti bál Kříže a modlil se v Getsemanské zahradě, aby Ho minul hořký kalich smrti. Ale právě proto, aby s konečnou platností porazil tento strach vlastní lidské přirozenosti, šel dobrovolně na smrt a svým Vzkříšením ukázal, že je smrt navždy zbavena své síly a moci a že za jeho Vzkříšením následuje vzkříšení všech lidí.

Nocí Kristova Vzkříšení (kterou teď nemáme slavit, aby se nerozlehl radostný křik: „Kristus vstal z mrtvých!“) se navždy změnily lidské dějiny, protože se skončila obava a panický strach ze smrti. Vystrašení apoštolové uzamčení ve svých domech „kvůli strachu ze Židů“ – stejně jako nyní i nás zavřeli političtí vůdci a hierarchové „kvůli strachu z koronaviru“ – zázračným způsobem odhodili strach a bázeň: směle hlásají Vzkříšení Kristovo a většina z nich prolévá krev za Krista jako mučedníci. Přijímají mučení a smrt s dříve nebývalou odvahou a statečností. Bylo by třeba napsat celou knihu, abychom ukázali tu neuvěřitelnou odvahu a statečnost křesťanů tváří v tvář smrti, které zanechaly nesmazatelný dojem na jejich současnících a způsobily rychlé rozšíření křesťanství po celém světě. Křesťanská víra osvobodila lidi z pout ďábla a od strachu ze smrti a otevřela pro ně naději na život věčný.

Máme odpovídající svědectví svatého Justina, filozofa a mučedníka. Ještě jako pohan se zabýval filozofií a bloudil při hledání pravdy po cestách různých filozofických směrů a škol. Ale nikde nenacházel uspokojení pro svoji žíznící duši a všemi byl rozčarován. Když se seznámil s křesťanstvím, konečně našel to, po čem toužil, a to právě svobodu od strachu ze smrti. Jestliže křesťanství dnes nepřitahuje lidi a nedobývá jejich srdce jako víra, která poskytuje spásu, pak to souvisí s tím, že my, křesťané, jsme přestali ukazovat v praxi, svým vlastním životem, že věříme v Kristovo vzkříšení a posmrtný život. První se začínáme chvět, jakmile uslyšíme o nějaké hrozbě, milujeme věci a tělo, jsme bázliví a malomyslní.

Slyšte, co nám říká svatý Justin Filozof ve své Druhé apologii, s níž se roku 160 po Narození Krista obrátil na císaře Marka Aurelia. Ještě jako následovník Platóna slyšel, jak křesťany pomlouvali, ale když viděl, „s jakou odvahou přijímají smrt a vše, co se považuje za strašné“, pochopil, že všechna obvinění proti křesťanům jsou pomluvy: „Neboť jaký milovník slastí, zkažený a nezdrženlivý člověk může ochotně přijmout smrt, aby přišel o své rozkoše? Nebude se snad takový člověk ze všech sil snažit prodloužit svůj vezdejší život a skrýt se před mocí, nikoliv o sobě dávat vědět, aby byl vydán na smrt?“[6]

Představený synagogy Jair požádal o pomoc Krista, protože jeho dcera byla na pokraji smrti. A i když Spasitel uslyšel zprávu, že už zemřela, řekl: „Neboj se, jen věř.“ A když potkal u domu její příbuzné a známé, kteří plakali a naříkali, Kristus pravil: „Neplačte. Nezemřela, ale spí“ (L 8, 50-52).

Marta, zdrcená smrtí svého bratra Lazara, když uslyšela Kristovo tvrzení, že její bratr bude vzkříšen, myslela, že má na mysli všeobecné vzkříšení mrtvých, které proběhne na Posledním soudu. Ale Kristus jí odvětil, že Lazar vstane z mrtvých už nyní: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“ (J 11, 25-26). Kdo může rouhavě tvrdit, že Kristus – Vítěz nad smrtí – je nyní bezmocný vůči hrozbě koronaviru? Můžeme i my spolu s Martou potvrdit, že má sílu nás ochránit – jako odpověděla Marta, která z celé duše věřila, že Spasitel může vzkřísit jejího bratra – nebo nás už porazila malověrnost a nevíra?

Svatí apoštolové, svatí mučedníci a svatí otcové nikdy nejednali malověrně a učili druhé stejnému statečnému vztahu ke smrti, naději v Boha a křesťanské odvaze. Apoštol Pavel na téma Vzkříšení, které nacházíme v 15. kapitole Prvního listu Korinťanům, nám říká, že Kristovo Vzkříšení je centrem, jádrem křesťanské víry, křesťanské zvěsti. Bez něho je křesťanská zvěst zbavena obsahu a křesťanská víra ztrácí smysl; bez Vzkříšení by křesťané byli nejubožejšími z lidí, protože ztráty, které snášíme v tomto životě pro život budoucího věku, by byly zbytečné. Avšak tak tomu není, protože Kristus vstal z mrtvých, zvítězil nad smrtí a otevřel cestu i pro naše vzkříšení: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli“ (1K 15, 19-20).

Veliký mučedník a světec Jan Zlatoústý, sesazený a vyhnaný nehodnými biskupy na tři roky (404–407) a zesnulý roku 407, byl příkladem nesmírné síly ducha, statečnosti a svobody slova. Když se obrací k diákonce Olympiadě, která upadla v zoufalství při pohledu na poměry v Církvi, sděluje jí i nám, že se nebojí ničeho kromě biskupů, a to nemnohých, a že na světě není nic strašnějšího než hřích. A v dalším pozoruhodném textu, připomínajícím listy apoštola Pavla a Ignáce Antiochijského, kteří jsou oba spojeni s městem, kde se Jan Zlatoústý narodil a sloužil, vyjadřuje svoji odvahu tváří v tvář smrti a dalším neštěstím a nutí nás ještě více se stydět za ten žalostný stav, k němuž jsme se dopracovali:

„Čeho – řekni mi – se mám bát, snad smrti? Pro mě je život Kristus a smrt je zisk. Nebo vyhnanství? Hospodinu náleží celá země a vše, co ji naplňuje. Nebo snad ztráty majetku? Nic jsme si na svět nepřinesli; je zřejmé, že si nic nemůžeme odnést. Vše, co je na světě strašné, tím pohrdám, a co je ušlechtilé, tomu se směji. Nebojím se bídy, není mi líto bohatství, neobávám se smrti, netoužím žít ani kvůli vašemu prospěchu… Kristus je se mnou, koho se mám bát?“[7]

Neohrožený vztah k smrti a statečnost v Kristu byli těmi základními principy, na nichž byl založen a vystavěn křesťanský stát, byzantská říše. Ale my jsme ztratili tuto odvahu kvůli našemu propojení s „osvícenými“ národy Evropy, která postupně opustila křesťanství. Velkou část viny za dechristianizaci Evropy nese papismus a protestantismus, které ji s lehkostí poddali pod moc ateismu v epoše renesance a osvícenství naplněného tmou.

Pravoslavní Rómejové-Heléni – před tím, než se proměnili v Evropany-Franky, ctitele racionalismu a příjemného trávení času – se vztahovali ke smrti beze strachu: byly jim vlastní takové ušlechtilé vlastnosti jako odvaha, statečnost a nezištnost. Pro uchování svých hodnot, své důstojnosti a cti nikdy nepočítali ztráty nějakých příjemností a hmotných požitků a byli podobní legendárnímu hrdinovi řeckého eposu Digenisi Akritovi, který se nebál změřit síly a zápasit se samotnou smrtí.

Další specifické rysy pravoslavné civilizace ve vztahu k bázlivé, přízemní a materialistické civilizaci Evropy byly vyloženy před mnoha lety v naší knize Zcela jsme pozápadněli.[8]

Závěr

Bez ohledu na naše úsilí jsme nevyložili vše, co nás napadá v rámci této problematiky. Zvláště je nutné odmítnout lživý argument o falešné lásce k bližnímu a k starým lidem, kteří tragicky umírají v osamění, bez pomoci a podpory blízkých.

Nakonec uvedeme nanejvýš pravoslavná a správná slova jednoho kněze a zpovědníka ze Soluně, která řekl jednomu věřícímu, jenž se ho rozechvěle zeptal, budou-li velikonoční bohoslužby a může-li přistoupit k posvátným Kristovým svátostem. Kněz odpověděl: „Jestliže se moje stádo nenachází spolu se mnou v církevním ovčinci, nemohu se bez něho považovat za pastýře. Nebudu sloužit liturgii v prázdném chrámu, ale zůstanu spolu se svými ovcemi mimo chrám a budu s nimi sdílet zármutek a přebývat ve stejné izolaci jako oni.“ To jsou slova pravého pastýře, nikoliv toho, kdo se chová jako nádeník. Protože

„dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží“ (J 10, 11-13).

[Řecký název stati: «Γιατί πρέπει να ανοίξουν οι Ναοί το Πάσχα»; doslova: Proč se musí na Velikonoce otevřít chrámy] – upraveno, kráceno.

Poznámky k překladu:

1) všechny biblické citáty uvádíme podle ekumenického překladu ČBK; 2) citáty z Jana Damašského uvádíme v českém překladu T. Mikulky z edice Pro Oriente.