Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Patriarcha Kirill poskytl rozhovor ruským médiím v souvislosti s oslavou jeho 70. narozenin.

Vaše Svatosti, všechno nejlepší k Vašemu jubileu! Pohovořme o situaci křesťanů za hranicemi Ruska: na Blízkém východě a v severní Africe. Všichni samozřejmě vědí o dramatických událostech, které doprovázejí vojenské konflikty, zejména v Sýrii. Upozorňují nás na to, že se hrozba netýká jen států, nýbrž i křesťanské víry. Před několika měsíci jste se setkal s papežem Františkem a vyzvali jste svět, ať přestane s likvidací a pronásledováním křesťanů. Dělá se vše proto, aby pronásledování ustalo? Jak se změnila situace po tomto prohlášení?

Často vystupuji jménem Ruské pravoslavné církve na obranu křesťanů na Blízkém východě. Protože ze všech menšin tam nejvíce vytrpěli a pořád trpí křesťané. Údaje jsou šokující: v Iráku žilo milion a půl křesťanů, dnes to není ani stopadesát tisíc. Půl milionu křesťanů bylo v Sýrii zabito nebo zmizeli kdoví kam: buď je někdo zabil, nebo emigrovali. Blízký východ je ale přeci kolébkou křesťanství, kolébkou křesťanské kultury. Proto je likvidace a vyhánění křesťanů z této oblasti nejen zločinem na víře a lidských právech a svobodách, nýbrž se také jedná o civilizační katastrofu. Protože jakmile odsud křesťané zmizí, hodně se toho změní i v těchto státech. Vládci v těchto zemích, a to i světští, totiž museli brát křesťany v potaz a tvořit vnitřní politiku tak, aby zachovávali rovnováhu. Jenže nyní již nebude žádné rovnováhy zapotřebí a nevíme, co se se zbytky křesťanského osídlení v těchto zemích stane.

Proto se hlavním tématem našeho setkání s papežem stala situace na Blízkém východě. Naše obavy jsou upřímné a vycházejí z našeho společného přesvědčení, že se musí co nejdříve přijmout rozhodná opatření a křesťany prostě zachraňovat. Nejen křesťany, samozřejmě. Je důležité, aby přestalo krveprolití. Chci, aby zde zcela jasně zaznělo: jedná se o všechny, kdo trpí. Otázka vymizení islámu v těchto zemí ovšem neexistuje, likvidováni jsou jen křesťané.

Naše společná deklarace obsahovala konkrétní prohlášení a vyjádření naděje. Další vývoj událostí, a to i přes naše koordinované snahy, nepřinesl uregulování problémů na Blízkém východě. Vidíme, že vyhánění křesťanských obyvatel pokračuje a všichni lidé v Iráku a Sýrii trpí.

Je zřejmé, že v případě, že se země, které se účastní vojenské operace na území Sýrie a Iráku, shodnou na vymýcení terorismu (pokud se ovšem jedná o jediný účel, který je deklarován, pokud neexistují žádné jiné nedeklarované účely), je snadné spojit úsilí. Co to vlastně je Islámský stát (IS)? S fašismem, který zotročil většinu Evropy, jsme si poradili společně. Stejným způsobem by bylo poměrně snadné vyřešit problém s IS a tím i problém uprchlíků. Tím bychom předešli následným tragickým událostem, které pramenily a pramení z konfliktů v Iráku a Sýrii. To se však neděje.

Proto se můžeme jen modlit ‒ a samozřejmě také pracovat, aby všechny země pochopily nutnost společných kroků. Nastal čas, kdy by už neměly být v otázce řešení tohoto problému různé přístupy v Rusku a jiné v dalších zemích. Je třeba jednat. V tomto smyslu na mě pozitivně zapůsobilo prohlášením budoucího amerického prezidenta Trumpa, jenž se jasně vyslovil v tom smyslu, že je třeba vyřešit problém islámského radikalismu a terorismu. Snad Bůh dá a budou se v tomto směru vyvíjet vztahy, mj. mezi Ruskem a Spojenými státy. Protože dnes představuje terorismus skutečnou hrozbu jak pro Rusko, tak pro Střední východ, západní Evropu a samozřejmě i pro Spojené státy.

Pokud jde o Trumpa: vyjádřil jste naději, že on a jeho administrativa posunou tento problém dopředu. Jiní lidé ho ovšem označují za člověka nesnášenlivého, o čemž probíhají nejen v Americe spory. Myslíte, že se díky jeho administrativě zlepší vztahy s Ruskem?

O Trumpových úmyslech pokud jde o Rusko a dialog s ním mj. v souvislosti s bojem proti terorismu můžeme usuzovat z jeho slov v předvolební kampani. Jeho prohlášení dávají naději, otevírají možnosti ke spolupráci. Velmi doufám, že touto cestou půjde Rusko a USA v otázce terorismu. Nemůžu ovšem pana Trumpa nyní hodnotit nějak jinak. Osobně ho neznám, mohu ho posuzovat jen podle prohlášení, která učinil.

Trump se na rozdíl od většiny západních politiků nebojí říkat to, co si myslí. Vy osobně často hovoříte o pronásledování křesťanů v těchto oblastech, nicméně na Západě o tom politici moc často nehovoří, a to kvůli politické korektnosti. Proč se tato otázka tak málo na Západě probírá?

Mám takový pocit, že politická korektnost míří právě na možnost křesťanů vyznávat svou víru. Proč se například slovo „Christmas“ (Vánoce) píše jako „X-Mas“? Když se někoho zeptáte, řekne: „aby to neuráželo nekřesťany“. Ptáme se muslimů: vadí vám slovo Christmas? Ne, říkají. Vadí vám vánoční stromečky na ulicích? Ne, říkají také. Pokud to tedy muslimy neuráží, tak koho? Asi nikoho.

Evropa se přeci rozvíjela kulturně i politicky na základě křesťanských myšlenek. Když nám říkají, že má přeci také nějaké antické kořeny, říkáme, že ano. Jenže nebyly v průběhu staletí tak aktualizovány jako křesťanská mravní idea a z ní plynoucí zákony. Když dnes Evropa najednou tyto myšlenky odmítá, aby se zavděčila jakési politické korektnosti, ptáme se, o co se vlastně jedná? To se ptáme my, kteří jsme zažili pronásledování ateisty v Sovětském svazu. Tehdy také říkali: „ve jménu svobody člověka“, „ve jménu práv člověka“, „ve jménu světlých zítřků“… A kdoví proč systém tlačil právě na nábožensky založené lidi, a to až do perestrojky. Už přestali bojovat s kapitalisty, statkáři, buržoazií, nicméně s církví bojovali až do konce. My, kteří jsme si tím vším prošli, se díváme s podezřením na to, když se pod rouškou politické korektnosti, práv a svobod všech, provádí diskriminace lidí, kteří chtějí veřejně vyznávat své křesťanské přesvědčení.

Proč se nedaří dosáhnout míru mezi muslimskými a křesťanskými obyvateli v západních zemích?

Multikulturalismus nemá budoucnost, protože předpokládá promíchání kultur. Jenže k němu nedojde, protože tradice jsou příliš silné. A pokud multikulturalismus požaduje ztrátu spojení lidí s jejich vlastní náboženskou tradicí a zřeknutí se jí, staví je to do role diskriminovaných a nutí je bránit se. Samotný takový přístup je zdrojem nebezpečného rozdělení.

Vždyť existují jiné modely. Žijeme v Rusku v mnohonárodnostní společnosti, v níž nikdy neexistovaly žádné myšlenky multikulturalismu, a to dokonce v sovětské době. Byl oznámen vznik nové lidské společnosti, kterému se říkalo „sovětský lid“, všichni ale věděli, že Turkmeni zůstávají Turkmeny, Tádžici Tádžiky, Uzbeci Uzbeky, Rusové Rusy, Židé Židy. Právě tento přístup, který umožňuje projevy národních a náboženských citů, se dnes zvláště rozvíjí. Nehovoříme o žádném smíchání. Říkáme, že každý člověk by měl zůstat sám sebou. A žijeme v jednom státě. Musíme proto dodržovat zákony a vytvářet vzájemné dobré vztahy.

Politika by se v tomto případě měla zaměřit nikoliv na to, jak bořit hranice mezi kulturami a náboženstvími a smíchat je do jednoho koktejlu, nýbrž podporovat je a zaručovat jim práva a svobody.  Jenom tak se bude každý člověk, ať už vyznává jakékoliv náboženství, cítit ve své zemi jako doma, nikoliv jako u cizích lidí. Pokud by se Evropě podařilo takové vztahy utvořit také, vznikly by tak předpoklady pro poklidné soužití.

Obávám se vša, že čas už vypršel. Bylo zapotřebí se tím zabývat dříve, nikoliv tehdy, kdy do Evropy přišlo tolik migrantů, kteří jsou nositeli jiných kultur a jiných náboženských názorů. Často se totiž vymezují proti domácí kultuře a náboženství negativně. Mnoho lidí, kteří do Evropy přišli, mají v sobě protest proti západní civilizaci, a to i z důvodů její agresivní a radikální sekularizace. Věřící člověk se necítí dobře v agresivní sekulární společnosti, stejně, jako nebylo příjemné žít v Sovětském svazu jako agresivní ateistické zemi. Jakmile ale agrese zmizí, lidé začnou se společností sympatizovat.

Máme se těchto změn bát?

Mám z těchto tendencí velké obavy. Co vlastně v západních zemích probíhá? Poprvé za celé lidské dějiny se dostaly zákony do konfliktu s morální přirozeností člověka. Co je to dobro a co zlo? Co je hřích a co spravedlnost? Tyto termíny lze definovat v rámci náboženství, ale i mimo ně. Vemte si klasickou literatura a kladného hrdinu: ať se jedná o román anglický, americký nebo ruský, má podobné rysy. Odkud se tyto rysy berou? Kultury jsou různé, politické uspořádání také… jenže dobro je dobro a zlo je zlo. A každý chápe, kdo je kladný hrdina a kdo záporný. Jak se to pozná? Přeci srdcem, morální přirozeností člověka. Právě v souladu s tímto morálním citem byly také sepisovány zákony.

Poprvé v lidských dějiných začaly zákony obhajovat to, co neodpovídá morální přirozenosti člověka. Zákony jdou s touto přirozeností do konfliktu.

Jak se k těmto otázkám církev staví?

Církev tento vývoj nemůže podporovat. Říkáme, že by církev nikdy neměla přehodnocovat pojmy jako je dobro a zlo, hřích či spravedlnost. Přičemž lidi, kteří učiní nějakou vlastní volbu, třeba sexuální, neodsuzujeme. Je to jejich osobní volba a otázka jejich svědomí. Diskriminovat takové lidi nelze, tím spíše trestat, jak se to někdy dříve v některých státech dělo. Ovšem v žádném případě nelze tento model chování ukazovat jako normu srovnatelnou s modelem, který vychází z mravní podstaty člověka. Přirozené vztahy vznikají mezi mužem a ženou, vytvoří se rodina, narodí děti. Právě proto v nějakém novém uspořádání vidíme velké riziko pro samotnou existenci lidstva.

Církev je povinna o těchto otázkách hovořit. Víme ovšem, že mocní v některých zemích lidem z církve zavírají pusu. Stalo se, že jeden protestantský pastor označil homosexualitu během kázání za hřích ‒ a šel do vězení. To nám hodně připomíná situaci v Sovětském svazu během totality.

V zemích, které hájí svobodu slova, vás mohou zavřít, když řeknete vlastní názor. To je nebezpečný trend.

Setkal jste se také s arcibiskupem canterburským, nejvyšším představený Anglikánské církve. Během této schůzky jste vyjádřil znepokojení nad liberalizací církve: např. v otázce žen jako kněží, rodiny a morálky. Jak se podle vašeho názoru mohou stát křesťanské hodnoty pro mládež zajímavější? Zdá se totiž, že mládež stále více, alespoň na Západě, opouští církev a hlásí se k ateismu.

Nemyslím si, že je odklon mládeže od křesťanských hodnot přirozený. Jedná se o důsledek práce s vědomím lidí, a to nejen mladých. Podívejte se na filmy, televizi, literaturu: vytváří se zcela jasné ideologické paradigma. To se mj. soustředí na rozklad tradičních náboženských a mravních hodnot. Vytváří se představa o šťastném a úspěšném životě bez Boha. Bez toho, že by měl člověk své činy i činy ostatních hodnotit hlasem svědomí.

Co to znamená?

Znamená to, že se Bůh úmyslně odstraňuje z lidského života. To není náhodná tendence. Upřímně řečeno, asi to tak má být. Víme, že se dějiny mohou vyvíjet různě. Když zlo začne v lidském životě převažovat, dobro je v menšině. A dnes jsou křesťané v menšině. Dnes se hodnoty, které propagujeme, buď okamžitě odmítají, nebo ignorují. Proč? Protože lidem nabízíme vzestup vzhůru, jít na horu. Masová kultura nabízí pravý opak, jít dolů. A pokud člověk žije jen instinkty a pokud se na základě instinktů vytváří civilizace, většina půjde tímto směrem, protože je to jednodušší. Vždyť v evangeliu se říká: cesta spásy je cesta úzká, vždy je spojena s nějakou obětí. Pokud ale z této cesty sejdeme, lidstvo se opravdu svalí do propasti…

Kristus nepřesvědčil všechny, kdo mu naslouchal. Navíc, kvůli tomu, co kázal, se ocitl na kříži a zemřel by na něm, kdyby nebyl vzkříšen. Z hlediska obyčejného člověka tak byl vlastně neúspěšný. Pokud lidé nevěří ve Vzkříšení, čím to celé skončilo? Zemřel, popravili ho. A svatí apoštolové? Všichni kromě svatého Jana byli také popraveni. Vidíte, jedná se o skupinu neúspěšných lidí, všechno ztratili. Jenže již dva tisíce let všechno to, o čem kázal Ježíš a apoštolové, lidi oslovuje, oslovuje umělce, spisovatele atd. Nehledě na vnější tlak dnes pořád vznikají morálně hodnotná díla.

Hlavní ovšem je, že si Kristus našel cestu do srdcí mnoha lidí. V Rusku dnes pozorujeme návrat k víře značného množství lidí. Podle mne se jedná o fenomén historického významu: obnova života církve, obrácení mládeže. A pokud si lidé vybírají tuto úzkou cestu, bezesporu je přivede ke hvězdám, protože se jedná o cestu k nebi, na vrchol. Je vždy těžká, nicméně spásonosná.

(překlad vlastní, upraveno)

Zdroj: patriarchia.ru