Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

21. ledna t.r. se kardinál Dominik Duka účastnil v Římě oslav 800. výročí založení Řádu bratří kazatelů a při té příležitosti poskytl Vatikánskému rozhlasu rozhovor, jehož část uvádíme také v přepisu. Otázky kladla Johana Bronková.

Ve Vatikánu se rozběhly přípravy na synodu o mladých lidech a rozlišování povolání. Když před čtvrtstoletím padl komunistický režim, považovali jsme za samozřejmost, že svoboda a náboženství patří k sobě. Tento optimismus se však v posledních letech rozplývá, a zdá se, že katolíci jsou opět tak trochu trnem v oku majoritním ideologiím. Jak se k tomu mají mladí věřící lidé dnes stavět?

Se svobodou jsem učinil zkušenost právě na synodách. Při té první o Evropě jsme skutečně dýchali, při druhé jsme mohli zakusit, jak nám závan svobody přivezli ti z východu, když padl Sovětský svaz a docházelo tam k různým proměnám. Vím ovšem, že svoboda není lehkou záležitostí. Když jsem se poprvé v životě ocitl ve svobodném světě, nepočítám-li své dětství mezi lety 1945-1948, kdy byla svoboda trochu restringovaná, ale přece jen to byla větší svoboda než za Dubčekovy éry, tak jsem v tom Oaklandě najednou pozoroval, že to není tak docela snadné, že oni si tam nemohou všechno dovolit. Podivil jsem se například, když se v tamější [dominikánské] provincii debatovalo o tom, že nelze přijímat každý rok 40 noviců, a to z ekonomických důvodů, ale také z důvodů vytváření společenství, mentality a určité formy spolupráce i mezigenerační, kde určité problémy vždycky byly a jsou.

Poznal jsem to až po roce 1990, kdy jsem si vybavil nápis na hrobu amerických vojáků padlých v korejské válce Freedom is not free. Svoboda není nevázanost. Je to velký prostor, který však vyžaduje také zodpovědnost, protože každý krok ve svobodě má pak ten důsledek, že si za něj zodpovídá každý sám. A to se týká i našeho plakání v církvi, protože jsme byli velmi často zvyklí, především my starší generace, svádět všechno jenom na komunisty a případně na náš strach. Teď vidíme, že existují také špatná rozhodnutí.

To co může pro dnešní mladé lidi představovat určitou situaci nebezpečí či nejistoty, je množství nekontrolovatelných nabídek. Není to jenom otázka globalizace a – chceme-li – migrace. Je to také migrace idejí. Tak jako v migraci musíme uvažovat, kdo je běženec a kdo je uprchlík, kdo skutečně utíká a kdo případně hledá dobré bydlo zcela nezodpovědně – i tací jsou – anebo dokonce přichází plnit nějaké nebezpečné úkoly, tak je tomu také s ideologiemi, které se pohybují v médiích. Velmi často vystupují jako by byly zcela nezávazné, ale přitom vytvářejí určité sítě a do jisté míry i určitou závislost.

Vůbec je však zapotřebí si uvědomit, že nesmíme nikdy dopustit, aby se z křesťanství stala ideologie. Ta je totiž strašně nebezpečná, protože ideologie nedává člověku svobodu, nýbrž jej zotročuje, bere mu odpovědnost a dělá z něho pouze součást kolektivu, který je bezejmenný a slouží idejím, které nikdo ani řádně nedomýšlí. Myslím, že tady je určitá šance, protože mám za to, že v posledních dvou třech letech vidíme, že svět se probouzí a odmítá tyto mainstreamové ideologie. Ne vždy se to daří, ne vždy je to děláno s rozvahou, ale je to zde, a myslím, že toto je třeba nejen ukázat, ale i vybízet mladé lidi, aby se touto cestou dokázali ubírat.

Pro mladou generaci je typické hledání opěrných bodů. Jak pomoci ukázat, že je lze najít právě v křesťanství?

Myslím, že žijeme ve světě, který odhodil racionalitu, odhodil odpovědnost a do jisté míry také odhazuje i svou svobodu. Všimněme si totiž, jak se stále více volá po velkých vůdcích. Jestliže si zavzpomínáme na papeže, který nás převedl z dvacátého do jednadvacátého století, tedy Jana Pavla II., jenž určitě patří mezi osobnosti, kterým vděčí svět za pád jednoho z nejhorších totalitních systémů, kterým byl komunismus, byť v části světa, neboť někde ještě existuje dodnes, tak nám jako odkaz - a jsem o tom pevně přesvědčen - dal svoji encykliku Fides et ratio – Víra a rozum.

Tady je zapotřebí si uvědomit, že v momentě, kdy rezignujeme na rozum, dopadne to velice špatně, jestliže totiž přijmeme definici člověka jako emocionální bytosti, jak to stále opakuji. V Ostravě se stal populárním jeden můj výrok, že domácí zvířata – micka a Alík – jsou často empatičtější než mnozí lidé, ale určitě pak nikomu na konci života neposlouží, protože toho nejsou schopna.

Je tedy třeba si uvědomit integritu člověka jakožto rozumové bytosti, ale také bytosti schopné lásky a to je otázka svobody, poněvadž láska nemůže existovat bez svobody - to by byla jenom závislost. Tady je potřeba mladým lidem předložit křesťanství. Nemůžeme ho jistě předkládat jako seznam úkolů a povinností, nemůžeme ho předkládat jako seznam pouček. A to je myslím největší pokušení současné církve, totiž převést celou nauku církve do komiksů a krátkých tvítových vět. A to je cesta ne do nebe, ale cesta do pekel.

Takto vznikají ideologie. Vždyť si vzpomeňme, co se řvalo za Adolfa Hitlera a co se hulákalo na našich náměstích v době komunistické totality. Skutečně se varujme této cesty. Ano, komiksy byly vždycky. Jsou ilustrované Bible nebo vitráže – člověk potřebuje obraz – ale není možné být křesťanem a přitom nebýt myslící bytostí, schopnou skutečně žít s druhým a pro druhého.

Zdroj: radiovaticana.cz