Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Před několika dny byl v Moskvě odhalen památník obětem represí z let 1937–1938. Brzy si také budeme připomínat výročí Říjnové revoluce.

Jaké ponaučení pro nás z těchto strašných vzpomínek vyplývá? Většina z nich je tak samozřejmá, že autorovi může být vyčítáno, že nudí… Lidé však mají sklon zapomínat právě to, co je zjevné. Pokusíme se tedy zformulovat několik z nich.

Zaprvé. Revoluce vede k tyranii, nikoliv ke svobodě. Týká se to jak Velké francouzské revoluce, tak revoluce Říjnové: rozsah teroru, úroveň úpadku práva, pořádku a bezpečnosti se může změnit – ale vzorec je docela zřejmý. Revoluce dělá lidské životy nesvobodnější a zranitelnější.  Oslavovat ji jako velký průlom a osvobození lze až o několik generací poté, a to když se dějiny nahradí mytologií.

Proč tomu tak je? To se zdá být zjevným. Revoluce legalizuje (a dokonce sakralizuje) občanské násilí jako prostředek k dosažení některých „skvělých“ cílů. Prohlašuje zákonnost za prostředek útlaku a zvyk dodržovat zákon, zvyky a podřizovat se autoritě za hanebnost. Ve světle grandiózních historických úspěchů, které uskutečňuje, dělá život a blaho jedince bezcenným.

Pro francouzské a ruské revolucionáře, stejně jako pro moderní liberální intervencionáře, neznamená blahobyt konkrétního občana, který musí nějakým způsobem živit svou rodinu, zhola nic. A je tomu tak dokonce i v případě tisíců a milionů podobných obyvatel – ve světle těch velkých událostí, které mají uskutečnit, jsou nicotní. Tyrani musí být svrženi nehledě na to, kolik poddaných těchto tyranů zemře strašlivou smrtí nebo přijdou o všechno. Říká se tomu „vedlejší ztráty“.

Bylo by absurdní očekávat, že se například zlepší život pouze konkrétních obyvatel. To se neděje. Revolucionáři nesou utrpení cizích lidí s odvahou sobě vlastní. Jenže v další fázi revoluce zastihnou také je.

Mezi vírou v násilí jako „porodních bolestí dějin“ a represemi z roku 1937 existuje stejný přímý vztah jako mezi povstáním proti „tyranii“ krále Ludvíka a nanteskými nojádami (tedy hromadným topení osob v řece Loiře revolucionářem Jean-Baptistem Carrierem, pozn. překl.)

Zadruhé. Víra, že revoluce zlepší kvalitu státu a nahradí špatné vůdce dobrými, hloupé za moudré, zloděje za poctivce, kruté za milosrdné a sobecké za ty, kteří se o lid budou starat, není oprávněná a nikdy nemůže být ani ospravedlnitelná.

Když se zhroutí státnost, moc se přirozeně začne opírat o nejvíce násilné a nemorální prvky společnosti. „Skvělý, silný a svobodný lid“, jak se o něm zpívá ve známé písni, to je ve skutečnosti ta nejvíce násilnická část společnosti, která s vervou terorizuje všechny ostatní. Pokojní obyvatelé, kteří obvykle nemají sklony k násilí jsou vždycky špatně organizovaní a nevyhnutelně prohrávají. V čele revoluce stojí lidé, kteří si již zvykli na ideologicky motivované násilí, lidé, kteří jako soudruh Stalin a jeho kumpáni, začali svoji revoluční kariéru jako drobní lapkové.

Tak tomu je nevyhnutelně vždycky – stát představuje monopol na násilí a upevnit tento monopol po zhroucení předchozího monopolu mohou pouze některé typy lidi. Ti, kteří snadno, bez potíží a bez dlouhého rozmýšlení prolévají krev – jedná se buď o zástupce organizovaného zločinu nebo ideologické teroristy. Nebo o jedince, v nichž se tyto vlastnosti skloubí.

Zatřetí. „Lid“ sám o sobě není ani moudrý, ani schopný samo-organizace, ani nemá jiné skvělé vlastnosti, které mu přisuzují romantici revoluce. Potvrzení těchto slov můžeme pozorovat v reálném čase: ukrajinskou „revoluci důstojnosti“ proti korupci a neřádům Janukovyčova režimu, provázely vzrušené diskuse o tom, jak velký, svobodný a statečný lid vyhnal zkorumpovaného tyrana. A v budoucnosti bude vyžene každého vládce, který bude páchat nepravosti. Nyní, když životní úroveň lidí značně klesla, míra korupce se zvýšila, a mocní se k lidu chovají mnohem hůře než jejich předchůdci, lidový hněv nepřichází.

Protože k tomu, abyste mohli zorganizovat revoluci, potřebujete zdroje – peníze, disciplinovanou organizaci, energické vůdce. Tyto akce mohou být organizovány a podporovány pouze těmi, kdo tyto zdroje vlastní – extrémistická hnutí, jejichž členů může být poměrně málo, nicméně jsou soudržní a rozhodní. Také je mohou organizovat velmi bohatí zahraniční sponzoři. „Lid“, tedy běžní lidé, nemají takové finanční, organizační a mocenské schopnosti a nemohou je ani mít. Mohou samozřejmě plnit (a plní) roli mas, chóru a sólistů – ale myslet si, že mohou sami něco rozhodovat, to by bylo neuvěřitelně naivní.

Začtvrté. Existuje jev, který lze popsat jako „hloupost mas.“ Masová hnutí jsou mnohem hloupější než jednotlivé osoby, které je tvoří. Jednotlivci mohou být docela rozumní, schopní rozpoznat zřejmé nešvary, naplánovat své budoucí chování na základě realistických cílů a dostupných zdrojů. Avšak v masovém hnutí ztrácejí i tu nejmenší míru opatrnosti – jako ti poměrně inteligentní a vzdělaní šlechtici, kteří v roce 1916 snili nahlas o tom, že se „zbaví těch bastardů Romanovových“ (tj. ruského vládnoucího rodu, pozn. překl.). Vůbec si nekladli otázku, co bude následovat.

Nejedná se přitom o situaci, kdy se člověk fyzicky nachází v davu, to se děje jen zřídka. Infekce se může šířit prostřednictvím drbů, novin, letáků, karikatur… A dnes prostřednictvím internetu – lidé mají dojem, že sto tisíc lajků nemůže nemít pravdu. A všichni okolo (nebo alespoň „všichni slušní lidé“) se drží názoru, který by člověk sám o sobě považoval za hloupý, kdyby o něm přemýšlel sám.

Když však nějaký absurdní, hloupý a očividně fantastický názor vyjadřuje jeden známý za druhým, člověk jej začne brát vážně. Příšerné drby, které se šířily v docela vzdělané vrstvě hlavního města před revolucí, se ukázaly jako zcela neopodstatněné. A doteď jsme ohromeni, jak lidé mohli uvěřit takovým nesmyslům. Mohli, protože jim věřili všichni kolem.

Když je člověk – zcela rozumný, pokud se rozhoduje sám – vtažen do masového hnutí, rychle se stává hloupým. Tento jev, i když ne v tak ničivém měřítku, můžeme pozorovat také nyní.

Závěr, který bychom z toho měli vyvodit, může znít jako samozřejmý a nudný fakt. Ale stojí za to ho vyřknout: Změny k lepšímu, pokud je chceme, probíhají pomalu.

Jak kdysi řekl Alexander Puškin:

„Nejlepší a nejdéle trvající změny jsou ty, které pocházejí ze zlepšení morálky a probíhají bez násilných politických změn, které lidem většinou škodí.“

Revoluce morálku pouze zhoršuje, a to na dlouhou dobu.

(překlad vlastní)

Originál: Серегей Худиев - Глупость масс vyšel 1. listopadu 2017 na radonezh.ru.

Zdroj: radonezh.ru