Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Minulý týden světem proletěly dvě zprávy. Ve Spojených státech pokračuje kampaň s odstraňováním pomníků vojáků Konfederace a dalších rasistů minulých staletí, a napadání zlých neonacistů, kteří je hájí. Ve stejnou dobu – a bez větší kritiky – přišla zpráva, že se Island téměř zcela zbavil tak těžké genetické nemoci, jako je Downův syndrom.

To by stálo za oslavu jako velký pokrok lékařství a dobro pro celé lidstvo. Jenže pokud budeme číst více než jen titulek článku, ukazuje se, že se zde nejedná o to, že se tento druh nemoci podařilo vyléčit. Islanďané totiž vyšetřují všechny budoucí matky a ty, u nichž by se pravděpodobně narodilo dítě s Downovým syndromem, podstupují potrat.

Tato praxe existuje ve více zemích, i u nás, jenže na Islandu se tomu věnují důkladně a dosáhli téměř 100 % úspěchu. Dnes žije v zemi pouze jedno dítě s touto nemocí.

To nás vrací k tématu nacismu, s nímž dnes hrdinsky bojuje liberální společnost v Americe a po celém světě.

Německý nacionální socialismus nepředstavoval nějakou náhlou morovou ránu – jednalo se spíše o nejkřiklavější stádium vývoje myšlenek, které již v anglo- a německojazyčném prostoru dávno zakořenily a byly považovány za hodné respektu a vědecky podložené. V některých zemích navíc posloužily jako inspirace k zákonům a rozhodným praktickým krokům. Rasismus, sociální darwinismus a eugenika se formují dlouho před Hitlerem.

Nápad přenést myšlenky teorie evoluce na lidskou společnost, tj. vidět ve vztazích lidí a jejich skupin stejný boj o existenci a stejný přirozený výběr jako v přírodním světě, se od samého počátku ukázala jako velmi svůdná. Pokud je člověk jen poněkud rozvinutým zvířetem a veškerý pokrok v živém světě se děje v důsledku bezohledného zabíjení „nepřizpůsobivých“, pak zní zcela přirozeně, že je možné pokusit se zlepšit lidské plémě stejným způsobem jako šlechtíme zvířata.

Zpočátku (např. u Francise Galtona) šlo jednoduše o to odmítnout podporu chudým – chudí a neúspěšní jsou takovými kvůli „špatné dědičnosti“, a čím dříve budou vymazáni z populace, tím lépe. Pak se rozvíjela myšlenka, že by se budoucí manželé měli vybírat mezi sebou na základě „dědičnosti“, tj. aby zajistili vznik toho nejlepšího potomstva. Nevyhnutelně pak dospěli přívrženci eugeniky k závěru, že bude nejlepší podporovat jedince „se správnou“ dědičností – a také znemožnit reprodukci těch, které označovali za „mentálně postižené“, „alkoholiky“ a „antisociální živly“. Věřilo se, že společenské nešvary vznikají díky „dědičnosti“ a sterilizace jedinců „se špatnou dědičností“ by mohla vytvořit společnost daleko inteligentnější, zdravější a bezúhonnější.

Myšlenka umělého výběru lidí se samozřejmě nemohla nespojit s rasismem – „méněcenné rasy“, jak v té době prokázali britští vědci, byly určeny zmizet z povrchu zemského prostým přírodním výběrem; a to bylo považováno za pokrok. Pro progresivní a vědecky smýšlející osoby tak bylo zcela přirozené ještě více napomáhat přírodě. V samotných Spojených státech došlo – zcela v souladu se zákonem – k násilné sterilizaci více než 60 000 osob.

Margareta Higgins Sangerová, zakladatelka organizace Planned parenthood, která dnes představuje nejrozvětvenější síť potratářů v USA, se aktivně hlásila k eugenice. Otevřeně hovořila o tom, že jeden z jejích cílů představuje zmenšení počtu jedinců negroidní rasy.

V náboženských kruzích tato politika vyvolala různé reakce: liberální a progresivní protestantské komunity, ochotné tehdy stejně jako nyní následovat světové módy, podporovaly eugeniku. Konzervativní protestanté a katolíci byli naopak proti. Nevěřili v dědičnost zločinnosti – věřili naopak, že každý člověk může z Boží milosti činit pokání a změnit svůj způsob života; zcela negativní postoj zastávali také k praxi sterilizace a potratů. V progresivních vědeckých kruzích si taková středověká zaostalost samozřejmě vykoledovala výsměch.

Představa, že má kdokoliv – chytrý nebo hloupý, bohatý nebo chudý, černý nebo bílý, dobrý nebo zlý – jedinečnou hodnotu a svá práva, která musí být respektována, tehdy nebyla (a není ani dnes) podložena sebemenšími vědeckými důkazy. Její kořeny jsou čistě náboženské a tkví v tom, že každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu, žije na tomto světě v souladu s jeho vůlí, vykoupila ho drahocenná krev Kristova a je povolán k věčné spáse. Pokud odmítneme tuto náboženskou metafyziku – což „pokrokové síly“ tehdy i dnes dělají – pak nelze hovořit o žádné jedinečné hodnotě každého člověka, natož o rovnosti.

Z hlediska schopností, talentu, silných stránek, zdraví, úspěchů, prosperity či sociálního postavení si lidé zjevně nejsou rovni. Říci, že se negramotný černý dělník rovná brilantnímu anglosaskému milionáři, jenž se silou svého intelektu dostal do výšin bohatství a moci, k tomu je zapotřebí víry, nebo alespoň inerce, která nemá jiný zdroj, než je křesťanská tradice.

Pokud by neexistovala, stala by se myšlenka na rozdělení lidského rodu na „vyšší“ a „nižší“, touha razantně vylepšit lidskou přirozenost (sterilizací nebo přímou likvidací „neplnohodnotných“), natolik očividnou, že by se k ní lidé vraceli znovu a znovu.

Německý národní socialismus stál v tomto případě „na ramenou gigantů“ a pouze vyostřil a dovedl do logického konce myšlenky dávno obecně přijaté.

Spočívaly v tom, že si lidé nejsou rovni, a to jak na individuální, tak na „rasové“ úrovni. Sama příroda předem určila „neplnohodnotné“ k likvidaci, takže není hříchem jí v tom napomáhat. Hodnota člověka se stanoví jednak jeho hodnotou pro společnost, jednak jeho schopností užívat si života. Pokud není schopen realizovat ani jedno z těchto kritérií, není důvodu, aby žil. Lidé se tak dělí na vyšší, tj. ty, kteří rozhodují, kdo bude žít a kdo zemře, a nižší, tj. ty, za které rozhoduje někdo jiný.  

Samotný nacismus je dnes zcela marginální. Neexistuje reálný důvod obávat se, že se zítra ve Spojených státech nacisté chopí moci a pošlou „barevné“ do koncentračních táborů nebo na plantáže. Dnes je nacismus ideologií rozzlobených zkrachovanců.

Jenže myšlenky zakořeněné v základech nacismu žijí a prospívají – stejně jako praxe s nimi spojená. Abychom chápali „zbavení se“ Downova syndromu cestou potratů jeho nositelů jako pokrok, musíme se držet minimálně dvou idejí.

Za prvé si musíme myslet, že si lidé nejsou rovni na hodnotové úrovni a svou důstojností – člověk s Downovým syndromem má tedy menší hodnotu než člověk zdravý. Nehovoříme zde o tom vyléčit tento syndrom, to bohužel není možné. Hovoříme zde o jejich likvidaci. Ano, jedná se o nechvalně známou eugeniku. Pokud bychom se dotkli jiných skupin obyvatel, jednalo by se o zavrženíhodné a neetické konání odporující principům rovnosti.

Srovnejme to například s předpokládaným „homosexuálním genem“, který po desetiletí věda hledá. Jenže samotná hypotetická možnost jeho nalezení již vzbudila nervozitu: někteří gay-aktivisté prohlásili, že odhalení takového genu vyústí v selektivní potraty „homosexuálních“ dětí.

Představme si imaginární situaci, že vědci odhalí „gen liberalismu“ – jeho nositelé mají sklon k této ideologii a společnost a stát začnou podporovat jejich potraty. Nebudou to považovat liberálové za skandální?

Je zcela zjevné, že pokoušet se zbavit lidí s nějakými vrozenými zvláštnostmi (rezavé, diabetiky, krátkozraké) znamená považovat tuto skupinu za nežádoucí a jedince s těmito zvláštnostmi jako méněcenné a nepříliš vítané pro společnost.

Zdůrazněme ještě jednou, že se zde nejedná o odstranění bolesti. Já bych se strašně rád zbavil krátkozrakosti. Jenže když mi řeknou: „Podívej se, jací jsme chlapáci! Krátkozraké, jako jsi ty, jsme se naučili rozeznávat již v lůně matky a včas jsme ji poslali na potrat!“ sotva se s nimi budu radovat…

Taková praxe vyžaduje souhlas i s dalším postulátem nacionálního socialismu. Ten spočívá v tom, že zdaleka ne všechny zástupce lidského rodu lze považovat za lidské tvory, tedy členy morální společnosti, na něž se vztahují požadavky zákona a morálky. Z hlediska nacionálního socialismu, stejně jako liberalismu, se individuum sice může hlásit k homo sapiens, nicméně nebýt člověkem, jehož práva a důstojnost je nutné hájit. Z hlediska nacistů neměla řada etnik právo na život, z pohledu liberálů na něj nemají nárok některé děti v lůně matky.

Přestože se plod v lůně matky považuje z hlediska biologie za živý organismus, nikoliv za součást těla matky, a nezpochybnitelně patří k lidskému rodu, liberalismus odmítá jeho status člověka a právo na život. Zastánci práva na život dlouho obtěžovali zastánce potratů otázkou: „Co se mění v morálním statusu plodu během průchodu rodidly, že zabíjet jej v lůně matky je možné a mimo ně nikoliv“? Nejpokrokovější liberální myslitelé jako je Peter Singer a mnozí další na něho odpověděli: Nic se nemění, a proto je možné zabíjet i narozené děti.

Nacionální socialismus a liberalismus samozřejmě nejsou totéž. Jenže za nimi stojí stejné předpoklady, které končí ve stejné praxi: očištění rasy od „neplnohodnotných“ a „nehodných života“.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Сергей Львович Худиев - Либеральное очищение расы и крови vyšel 23. srpna 2017 na vz.ru.

Zdroj: vz.ru