Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Komise pro rodinu Moskevského patriarchátu nedávno zveřejnila materiál pod názvem „Problém kriminalizace trestů v rodině“. Mimo jiné se v něm hovoří o tom, že

„Pro nikoho dnes není tajemstvím fakt, že statisticky definovaná rodina představuje bezpečné místo pro děti i ženy. Přesto se nehledě na prosté konstatování, že rodina zůstává hlavní hodnotou našeho národa, neustále objevuje celá řada nevládních organizací s neznámým financováním, které vnucují naší společnosti a státu radikální feminismus a jiné protirodinné ideologie. Manipulativně spekulují s tématy tzv. domácího nebo rodinného násilí a povinnosti neustále ochraňovat dítě před jeho vlastními rodiči.

Špatně chápaná práva dítěte pak dávají do rozporu s právy rodičů, která nebyla po celá staletí zpochybňována. Je s podivem, že takovou činnost podporuje řada úředníků a někteří zákonodárci… Pod maskou představitelů občanské společnosti pak konají ti, kdo se snaží zlikvidovat naši společnost a zničit její základ, totiž rodinu“.

Zpráva způsobila kritiku a jejím autorům začali vyčítat, že „podporují násilí“. Spory se polarizovaly a dostaly emocionální nádech, jak tomu tak obvykle bývá. Pojďme se ovšem podívat na problém klidně a rozvážně.

Násilí v rodině a co s ním

Boj proti násilí není jednoduchý, jak se občas zdá – nelze jej zjednodušit na úroveň boje „dobra proti zlu“. Ta rovnice jsou poměrně složitá, obsahuje množství proměnných, v nichž jsme nuceni zvažovat existenci různých forem zla. A to včetně zla pocházejícího od lidí dobrosrdečných a vedených těmi nejniternějšími city.

Jedno anglické přísloví říká: „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“. Náš bývalý premiér vyjádřil podobnou myšlenku trefně a stručně: „Chtěli jsme to nejlepší a dopadlo to jako vždycky“.

Lidské společenství se chová jako postižená tkáň – snaží se samo sebe napravit na jednom místě, jenže ona pak praskne jinde... Moudrá politika je proto vždy vyváženou politikou, která přihlíží k množství přímých a vedlejších účinků.

Lidé mají bohužel sklon k politice spíše přihloupé – a také mají tendenci rozprchnout se do politických stran a zastávat extrémní postoje. Navíc se rozhořčují a obviňují druhou stranu, že záměrně slouží extrémnímu zlu. Dialog se pak zredukuje na skutečnost, že vás partner identifikuje jako „svého“ nebo „cizího“ – a pak ve vás vidí předpřipravený obraz „přítele“ nebo „nepřítele“.

Vytvářejí se tak dvě extrémní polohy, které stojí sotva za to bránit. Prvním je, že samotný problém násilí v rodině neexistuje a mluví o něm pouze lidé, kteří ho chtějí zneužít pro své účely. Druhým je to, že všechna opatření v boji proti násilí v rodině jsou opodstatněná – a ten, kdo začne přemýšlet o vedlejších účincích, ten bezcitný darebák, je hluchý k slzám dětí.

Snažit se o vyváženější postoj – násilí v rodině sice existuje a je potřeba s ním bojovat, nicméně musíme si uvědomit, že všechny léky na společenské problémy mají také vedlejší účinky, a někdy dokonce horší než samotná nemoc – dráždí oba tábory.

Pojďme tedy věnovat pozornost vedlejším účinkům.

Prvním důsledkem přijetí zvláštních opatření pro boj proti domácímu násilí je rozšíření možností státu sledovat své občany. Myšlenka „dejme státu větší pravomoci k boji proti zlu“ byla vždy velmi populární, a to především kvůli její jednoduchosti a jasnosti.

Samotný stát však sestává ze stejného hříšného a někdy zločineckého „lidu“ jako konkrétní rodiny. Dodatečné státní pravomoci nevyhnutelně přinášejí další zneužívání. Někdy se této ceně nevyhneme a je oprávněná. Jindy nikoliv. Bylo by však velkou chybou, kdybychom si toho všeho nevšímali.

Paradoxy rozdílného vnímání reality

V tomto ohledu je reakce některých vrstev společnosti na tento problém značně paradoxní. Na jedné straně se staví ke státu s hlubokým nesouhlasem a nedůvěrou, jindy, pokud jde o násilí v rodině, jej využívají jako pohodlný nástroj ke tlaku a obvinění ze zbytečných výdajů.

Přičemž rozšíření pravomocí státu v oblasti ovlivňování rodiny učiní rodinu ještě více bezbrannou. Mít rodinu a děti se tak stává stále více riskantním. Muž, tedy otec, a žena, tedy matka, jsou již dopředu podezřelí.

Tento problém navíc ještě vyostřuje ideologické a emocionální pozadí.

Uveďme si příklad z americké reality, v níž se časem shromáždily obrovské zkušenosti s bojem proti násilí. Například boj proti násilí ve školách. Samozřejmě, že každý rozumný člověk bude souhlasit s tím, aby násilníka tvrdě potrestali. A za mimovolný flirt by měl dostat tak bolestivě, že by se příště i v dobré vůli začal opatrně poohlížet, není-li nablízku právník. Ať zvítězí skromnost a slušnost!

Jenže zároveň nevyhnutelně vzniká otázka neformální moci aktivistů, kteří sami sebe označili za ty, které je potřeba očerňovat a pronásledovat – někdy viníky a jindy nevinné. Je to stejné, jako s lynčováním – dobří občané mohou oběsit zločince, ale také nevinného spoluobčana…

Jistý Harvey Weinstein musí snášet ostudu a pronásledování za své prohřešky, nicméně jiní lidé snášejí totéž za zcela nesmyslné nebo zcela vymyšlené kauzy.

Problém emocionálně zabarvených kampaní boje proti zlu, tedy skutečnému, nepopiratelnému zlu, spočívá v tom, že nechávají ve stínu nepotrestanou moc, která získává (formální nebo neformální) pravomoci k pronásledování darebáků. Kampaň typu „potrestáme zlo násilí v rodině“ pak vyvolává ambivalentní pocity. Na jedné straně musí být toto zlo určitě vymýceno, to je zjevné. Jenže – kdo ho odstraní?

Uveďme si ještě jeden příklad z Ameriky. Kdysi se někteří vážení bílí američtí muži rozhodli, že budou hájit své bílé ženy před násilím a ústrkům. Copak se nejedná o požehnaný úkol? Kdo by se zastával násilníků a vyděračů? Copak nesdílíte poctivý hněv těchto čestných občanů? Možná sdílíte, jenže ta organizace se nazývá Ku-klux-klan. 

Každá rodina je podezřelá!

Otcové, muži a matky se mohou dopouštět prohřešků, to se stává. Tyto trestné činy musí být potírány, to je nesporné. Ale je zde i další okolnost, a to když se každá rodina, zvláště s mnoha dětmi, začíná vnímat jako „nová černošská“, tedy jako předem podezřelý typ rodiny, která se jen snaží zneužívat své vlastní děti. Jako by se jednalo o strašné a podezřelé místo, před nímž musí být děti a ženy co nejdříve zachráněny.

Ano, to se stává, že členové rodiny občas páchají vůči sobě nepravosti. Existuje také poměrně značně rozšířené „školní násilí“, tedy to, kdy se násilí dopouštějí jedni žáci nad druhými, nebo učitelé nad žáky a naopak. Uvést příklady není vůbec těžké.

Existuje také „nemocniční násilí“, tedy přestupky lékařů vůči nemocným a pacientů proti sobě navzájem. Ba co více, existuje také „homosexuální násilí“, tedy ty přestupky, které se odehrávají v homosexuálním prostředí, „feministické násilí“, které probíhá v prostředí horlivých feministek. Všechny tyto projevy násilí jsou odsouzeníhodné.

Jenže co se stane, když dnes někdo začne hovořit o boji proti „homosexuálnímu“ nebo „feministickému násilí“? Samozřejmě, že ho okamžitě obviní z pokusu o útok na konkrétní skupiny z ideologických pozic. Protože dobré dílo boje se zločinností může být motivováno ještě jiným bojem.

Přičemž emocionální výroky typu: „To snad ne, přeci nechcete, aby ženy a děti nebyly chráněny před násilím v rodině“? předpokládají, že se buď stavíš na stranu násilníků, nebo na stranu nějaké skupiny bojující proti tomuto násilí. Jedná se ovšem o falešnou volbu: někdy je zapotřebí podívat se podrobněji na vlivy, které stojí za výzvami k boji.

Existují silná ideologická hnutí, pro které je tradiční rodina jako taková, a to i velmi šťastná a úspěšná, pouhý nepřítel, který musí být zničen – a manžel a otec je rovněž nepřítel, a to nikoliv proto, že páchá jakési odporné násilí, ale právě proto, že dobře vykonává své poslání manžela a otce. Stará se o svou ženou a děti, jde jim příkladem, jak být věrným a zodpovědným mužem. Předává dětem hodnoty, které sám ctí, kupuje synům autíčka a dcerám panenky… Obecně vzato představuje hrůzný příklad heterosexuální normy a mužské dominance. A i když na to výslovně neupozorňuje, předpokládá se u něj výskyt homofobie, transfobie a netolerovatelná patriarchátnost.

Právě v rodinách děti získávají hodnoty, které neodpovídají hodnotám všemohoucích ideologů překrásného nového světa. A navíc ještě často i náboženství!

Škodlivost sociálního inženýrství

Jakékoli sociální inženýrství, tedy pokusy přetvářet společnost dle nových principů, které se zdají „osvíceným“ ideologům být mnohem lepší, humánnější a spravedlivější, vyžadují razantní oslabení rodiny. Právě v ní se totiž staré principy přenášejí z generace na generaci. Zlikvidování  otcovské autority znamená zničení hlavního zdroje vzdělávání nezávislého na nových ideologiích.

Moderní liberalismus, tak jako každá totalitní ideologie, pěstuje nepřátelství vůči rodině nikoliv proto, že by v ní mohlo docházet k nějakým zločinům, nýbrž proto, že samotný model rodiny, v níž má manžel, manželka a děti tradiční roli, je neslučitelný s jejich ideály.

O tom se hovořilo již v tzv. Manifestu Homosexuální osvobozenecké fronty z roku 1978:

„Musíme usilovat o zrušení rodiny, aby již tento sexistický systém ovládaný muži nebyl podporován ... Útlak homosexuálů začíná v nejzákladnější jednotce společnosti, tedy rodině, která se skládá z muže v jejím čele, otrokyně, jejíž roli hraje manželka, a jejich dětí, kterým se vnucují jako vzory. Samotná podoba rodiny je vůči homosexualitě nepřátelská“.

Revolucionáři mluvili halasně (a často spravedlivě) o bezohledném vykořisťování a zneužívání vlastníků a kapitalistů – jenže jejich hlavním nepřítelem byl právě sociálně odpovědný podnikatel, který se svými dělníky zacházel důstojně. Protože to on nejvíc bránil uskutečnění revoluce, likvidaci podnikatelů jako sociálního jevu a uspořádání báječného nového světa.

Rozumí se samo sebou, že s násilím v rodině se musí bojovat, a to rozhodně. Jenže musíme brát v úvahu také nevyhnutelné vedlejší efekty této činnosti a pozadí, na kterém tento boj probíhá.

Uvedu ještě jeden příklad. Některé politické síly chtějí upozorňovat na zločiny spáchané zástupci určitých etnických skupin. Jsou tyto zločiny skutečné? Samozřejmě. Musíme je důsledně potírat? Nepochybně.

Jenže za propagandou těchto politických sil není touha bojovat proti zločinu jako takovému, nýbrž touha využívat trestnou činnost k podpoře určitého programu, který by většina z nás pravděpodobně neschválila.

Některé ideologie dávají nálepku nepřátelství a podezřívavosti konkrétním etnickým skupinám, jiné dávají stejnou nálepku otcům a matkám. Být rodinně založeným člověkem znamená být podezřelý a čelit diskriminaci.  

Jedná se o vlivné ideologie, avšak ty by neměly ovlivňovat naše zákony.

(překlad vlastní, upraveno, mezititulky redakční)

Originál: Сергей Львович Худиев - О семейном, государственном, и идеологическом насилии vyšel 8. března 2018 na radonezh.ru.

Zdroj: radonezh.ru