Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Polský soud umožnil ruskému občanovi Denisu Lisovovi a jeho dcerám zůstat ve Varšavě. Lisov totiž utekl s dcerami před švédskou juvenilní justicí. Švédské úřady se začaly zajímat o jejich rodinu poté, co byla jejich matka hospitalizována v nemocnici s příznaky schizofrenie. V roce 2017 jim byly děti odebrány a svěřeny do péče muslimské rodině – přistěhovalcům z Libanonu.

Nedávno se Lisov rozhodl s dcerami utéci do Moskvy, jenže 1. dubna byla rodina zadržena polskými pohraničními strážemi, protože po nich švédské úřady vyhlásily pátrání.

Otci dětí přispěchali na pomoc polští právníci a zástupci politických organizací obhajujících rodinná práva. Na jejich radu se obrátil na polský soud s žádostí o politický azyl a při posuzování odvolání mu bylo povoleno, aby on a jeho dcery zůstali ve Varšavě.

Nejedná se o první skandál spojený s tvrdě prosazovanou skandinávskou praxí odebírání dětí od rodičů ze zcela neopodstatněných důvodů. Polsko, kde je víra a úcta k rodině stále silná, přichází na pomoc obětem skandinávské juvenilní justice také nikoliv poprvé..

Z vnějšku vypadá situace hrůzně: jaký má smysl zabavit děti otci kvůli nemoci matky?

Jaký má smysl umístit děti právě do arabské muslimské rodiny a vytvořit tak nevyhnutelně napětí v důsledku rozdílů v náboženství a zvycích?

Jaké motivy mohou být za takovými zvláštními činy švédského státu?

A za jaký zločin stíhá otce a děti samotné?

Nejde o to, že by švédští úředníci nějak zvlášť nesnášeli Rusy: pronásledují rodiny různého původu, včetně domorodých Skandinávců. Právě tak totiž funguje juvenilní justice.  

Existuje pro to několik důvodů. První je, že nekontrolovatelné pravomoci vždy vedou ke zneužívání. Ve Švédsku, v Rusku a kdekoli jinde.

Každá vládní služba se skládá z lidí, kteří se mohou dopustit chyb nebo zločinů. Horší je, že i lidé, kteří mají opravdu dobré úmysly, mohou pomoci jako slon v porcelánu. „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“, říká se… A Viktor Černomyrdin formuloval stejnou myšlenku s důmyslnou stručností – „chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždycky“.

Proto každý právní systém má také určité kontrolní mechanismy, které udržují rovnováhu. Zkušenosti ukazují, že jednoduchá myšlenka „dáme dobrým a čestným lidem větší práva k tomu, aby si poradili se špatnými“ se promění v zneužití těchto pravomocí právě „dobrými“ lidmi. Jak prohlásil Cornelius Plantinga: „Zlo infikuje každý skalpel, kterým se ho snaží vyříznout.“

Lidé, kteří dostanou nekontrolovatelné možnosti k vymýcení zla, jsou brzy sami do zlého uvrženi. Taková je lidská přirozenost. Proto zákon neumožňuje „dobrému“ policistovi jednoduše zastřelit darebáka – ne, musí být zatčen, musí proběhnout vyšetřování, shromážděny důkazy… A po všech těchto složitých a nákladných operacích ho může poslat (nebo neposlat) do vězení. Zloděj může využít složitosti tohoto systému, aby se vykroutil, jenže ten je nezbytný. Jinak může i čestný policista omylem zastřelit kohokoliv, včetně vás.

Juvenilní justice představuje systém se zásadně oslabenými kontrolními mechanismy. Ve skutečnosti se zabývá pronásledováním občanů, přičemž k tomu má mnohem širší a nejednoznačné pravomoci než jiné státní instituce.

Pokud máte dostat trest za zločin, musí vám vinu prokázat u soudu. Aby vám ale odebrali děti (a jim rodiče), jsou všechny tyto potíže zbytečné. Proč tomu tak je?

Protože se v tomto případě pronásledování vykládá jako požehnání. Oběti nemohou ani zakřičet „za co?!“, protože pronásledovatelé řeknou: „My vás přeci netrestáme za konkrétní věc. Jednoduše jednáme v zájmu dětí.“ To, co je ve skutečnosti krutý trest – odebrání dětí – není formálně považováno za trest, a proto nevyžaduje dodržování postupů vyžadovaných v trestním řízení.

Druhý důvod spočívá v presumpci viny rodiny. Předpokládá se, že opatrovníci vědí lépe než jejich rodiče, co dítě potřebuje, a lépe se postarají o jeho zájmy. V tomto ohledu je zajímavý případ ze sousedního Norska, kde byl jeden z předních odborníků, kteří rozhodují, zda bude dítě z rodiny odebráno, usvědčen, že je velkým fanouškem dětské pornografie (měl takových souborů ve svém počítači stovky tisíc).

Odborníka zavřeli do vězení a opatrovnické služby se začali ptát: jak mohl takový post zastávat tak dlouho? A neměla by být přezkoumávána rozhodnutí o vyhoštění dětí s jeho účastí? Během těchto diskusí se norská ministryně pro záležitosti dětí Linda Cathrine Hofstad Hellelandová vyjádřila zcela jasně: „Když nastane konflikt mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů, budeme vždy na straně dítěte. Zde neustoupíme ani o krok“.

Jenže je přeci nutné nějak chránit děti před zločinnými úmysly – může čtenář namítnout – a to včetně členů rodiny? Stávají se v nich naprosto hrozné případy, kdy nezbývá než jen hořce litovat, že policie nepřišla daleko dříve! Ano, k tomu dochází. Jenže případ Denise Lisova a jeho dětí, stejně jako mnohé jiné případy, nemá nic společného s ochranou dětí před zneužíváním nebo útokům na jejich sexuální integritu. Rodiče v tom nikdo ani nepodezříval.

Tato skandinávská forma „opatrovnictví“, které se již sama zkompromitovala, se přesně a pilně kopíruje také u nás v Rusku. Neodůvodněné zabavování dětí, které rodiče neohrožovali násilím, nýbrž pouze „znervózňovali“ opatrovnickou službu, nebo byli prostě jen chudí, se již stává i u nás zvykem.

Kromě toho u nás zahájili kampaň na vyhledávání „znevýhodněných“ rodin, sousedé jsou aktivně podporováni, aby podávali zprávy o „problémových“ rodinách. Ti, kdo tuto kampaň prosazují, mají samozřejmě dobré úmysly a chtějí to nejlepší. Také švédští a norští juvenilní ochránci nejsou většinou monstra. Stejně ale vnímají rodičovství jako něco podezřelého a sociálně nevyhovujícího.

Ve světě se dnes halasně propaguje protirodinná ideologie, podle níž je země přelidněná. Díky tomu nám hrozí katastrofální ohřívání atmosféry, protože příliš mnoho lidí vydává příliš mnoho oxidu uhličitého. A rodiče, kteří produkují nové děti, poškozují životní prostředí a zaslouží si potrestat za své nezodpovědné chování.

Rusko však netrpí přebytkem obyvatelstva, ba naopak, jeho úbytkem. I když vláda přijímá opatření na podporu porodnosti. Situace, kdy se stát na jedné straně snaží posilovat rodinu a povzbuzovat k rodičovství, a na straně druhé dělá z rodičů automaticky podezřelé, je absurdní.

Rodiče – a zejména ti s mnoha dětmi – by měli být obecně ctěni, nikoliv podezříváni. V tomto ohledu bychom se měli podívat na příklad polských konzervativců, kteří se v případě Lisového zachovali velmi důstojně.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Сергей Худиев - Ювенальная юстиция мостит дорогу в ад vyšel 9. dubna 2019 na vz.ru.

Zdroj: vz.ru