Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Během 18 let vidíme, že výdaje na média neustále klesají. Tento jev je spojován s jejich demokratizací prostřednictvím sociálních sítí. Nyní se každý, kdo není líný, může stát novinářem – avšak kvalita informací klesá. Právo na slovo by proto mělo být uděleno především profesionálům.

Co když je tomu naopak? To jest pokud cenzura, kterou vidíme, není odpovědí na tento jev, nýbrž jeho součástí?

Propaganda

Cílem jakékoli propagandy bez ohledu na společenskou situaci je přetáhnout co nejvíce lidí k jakékoli ideologii a mobilizovat je, aby ji aplikovali.

Metody používané vládami k přesvědčování lidí jsou stejné a nezávisí na zlých nebo dobrých úmyslech. Díky práci britského politika Charlese Mastermana, amerického novináře George Creela a zejména německého ministra Josepha Goebbelse bylo ve dvacátém století používání lží, eliminace pohledů odlišných od oficiálních a nábor do masových organizací povýšeno na úroveň teorie, jejíž ničivé důsledky jsou známy všem. Proto po dvou světových válkách přijalo Valné shromáždění OSN tři usnesení, která odsuzují použití úmyslných lží ve sdělovacích prostředcích k vyprovokování válek a požadují, aby členské státy OSN dodržovaly volný oběh myšlenek, což je jediný způsob, jak zabránit hromadné manipulaci obyvatelstva.

Ačkoli se technika propagandy za posledních 75 let neustále vylepšovala a používala ve všech mezinárodních konfliktech, také v zemích, kde nebyly války, byly také postupně zaváděny nové metody propagandy. Nejde o to přivést lidi k nové ideologii a donutit je podřídit se, ale o to ochromit je a zabránit jim v jednání.

Tato taktika odpovídá tzv. demokratické organizaci společnosti, v níž lidé mohou uvalit sankce na vládu, k čemuž nikdy předtím nedocházelo.

Tento systém funguje již 18 let, tedy po vyhlášení „války proti terorismu“. Mnoho analytiků zdůraznilo absurditu tohoto výrazu: terorismus není nepřítel, je to technika boje. Nemůžete vést válku proti válce. A vynález tohoto výrazu je zaměřen na nastolení éry postpravdy, ačkoli jsme tomu zpočátku nerozuměli.

Postpravda

Jako příklad si uveďme nedávnou popravu Abú Bakra al-Bagdádího. Každý ví, že formace vrtulníků nemůže přeletět velmi nízko nad celým severem Sýrie, aby si jich nikdo nevšiml a aby je hlavně nezachytily ruské systémy protivzdušné obrany. To, co nám říkají média, je naprosto nemožné. Pokud to však nezpochybňujeme a neuvažujeme o propagandě, zeptejme se sami sebe, zda se chalífa během útoku amerických speciálních sil opravdu vyhodil do vzduchu se svými dvěma nebo třemi dětmi.

Dříve bychom okamžitě pochopili, že pokud je hlavní skutečnost v tomto příběhu nemožná, pak bychom nebrali vážně ani jiná fakta, která jsou s ním spojená. Například smrt chalífy. Ale teď přemýšlíme jinak. Přiznáváme, že tato skutečnost je zfalšovaná, a to pravděpodobně z důvodů národní bezpečnosti – a zbytek považujeme za čistou pravdu. Výsledkem je, že zapomínáme na naše námitky týkající se této skutečnosti a píšeme celé knihy, v nichž je tento krásný příběh znovu „prodáván“, a to doplněním ještě nepravděpodobnějších faktů.

Jinak řečeno: instinktivně připouštíme, že to, co nám bylo sděleno, není faktem, nýbrž způsobem, jak nám předat jistou zprávu. To znamená, že si názor nevytváříme z faktů, ale ve vztahu ke zprávě, jak nám byla předána: Abú Bakr al-Bagdádí byl zabit stejným způsobem jako Usáma Bin Ládin – a veškerá moc pořád zůstává v rukou Spojených států amerických.

Aby se naše vědomí posunulo tímto směrem, musí ti, kdo nám něco sdělují, vytvářet vnitřně nesourodé texty. Z jejich strany se přitom nejedná o chybu, nýbrž o povinný požadavek na jejich práci.

V minulosti byly v propagandě použity pravdivé příběhy, ale některá fakta zůstala skryta nebo byla pozměněna.

Nyní je všechno jinak.

Dojímavé příběhy se už nikoho nepokoušejí přesvědčit a jejich tvůrci nepociťují žádné nepohodlí ze skutečnosti, že jsou v rozporu se skutečnou situací. Používá se jistá vlastnost vědomí, která umožňuje, že jsou tyto zprávy osvojovány. Jsme si vědomi, že příběh vrtulníků je nereálný, ale přesto nadále o všem uvažujeme a tuto skutečnost z našich myslí vylučujeme. To znamená, že vypínáme část našeho vědomí.

Lžeme sami sobě.

Mohl bych uvést velké množství příkladů nedávného použití technik pro řízení kolektivního vědomí. Všechny, které bych mohl uvést, budou ale zároveň dráždit většinu čtenářů, protože každý z těchto příkladů bude vyžadovat přiznání, že jsme všichni spolupachatelé. A člověku se nelíbí, když někdo poukazuje na jeho chyby.

Jeden malý příklad nicméně uvedu. Není nový, zato poučný. A dnes hraje významnou roli. Po útocích z 11. září letecké společnosti rychle zveřejnily úplné seznamy mrtvých cestujících a letového personálu. O dva dny později vydal ředitel FBI seznam svých 19 leteckých pirátů, kteří podle jeho názoru provedli tyto útoky. Žádná z těchto osob však podle dříve uveřejněných svědectví leteckých společností nebyla na palubě čtyř letadel! To znamená, že tato verze není pravdivá. Přesto už 18 let nepřestáváme diskutovat o tom, o koho se vlastně jednalo.

Lék proti jedu

Již 18 let se nás snaží přesvědčit, že technologický pokrok, který všem poskytl příležitost vyjádřit své názory na blozích nebo sociálních sítích, oslabil veřejné mínění. Nyní může kdokoli veřejně říci, co chce. Dříve měli možnost veřejně hovořit pouze politici a profesionální novináři. A ti si své projevy a články připravovali pečlivě. A prostý lid, který si plete bublinku s lampičkou, šíří v sítích nejrůznější nesmysly.

To však není pravda. Přední politici počínaje prezidentem Bushem mladším a premiérem Tony Blairem pronášeli chaotické projevy, aby zabránili hromadným revoltám a zejména reptání jejich vlastních voličů. V této technice je pravda nahrazena absurditou, tak jako předtím byla nahrazena lží. To ona ničí samotný demokratický systém, který se prostí smrtelníci snaží obnovit vlastními metodami.

Televize s katodovými trubicemi tvoří obraz ze 625 řádků. Pokud se některý z nich pokazí, bude naše pozornost soustředěna pouze na tento řádek a ty zbývající naší pozornosti uniknou. Stejně tak nám stačí slyšet jedno hledisko – lži všudypřítomné propagandy tak zastíní naše vědomí. Klamná propaganda proto nevyhnutelně vyžaduje zavedení cenzury. Pokud se však prostřednictvím lži uvádí nepravdy s jasným úmyslem, pak není nutná cenzura alternativního pohledu. Naopak, můžete jí dát příležitost vyjádřit se a projevit se veřejným odsouzením falešných zpráv.

Lékem na postpravdu se může stát nikoliv prověřování faktů, to byla vždy práce novinářů a historiků, nýbrž obnovení logiky. Proto dnes začíná nová forma cenzury. Mnoho uživatelů Facebooku je občas odpojeno. Ve většině případů uživatelé nejsou schopni pochopit, proč jsou odpojeni. Marně se snaží vzpomenout si na nějaké zakázané slovo ve svém počítači, nebo nějaký protispolečenský názor.

Ve skutečnosti je odsuzují a trestají tehdy, když odhalí pravdu.

(překlad vlastní)

Originál: Thierry Meyssan - Propaganda and Post-Truth vyšel 5. listopadu 2019 na voltairenet.org.

Zdroj: voltairenet.org