Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Důsledky šíření nemoci Covid-19 jsou nejvíce diskutovány z hlediska zdravotního (a medicínského), což je logické.  Často jsou – dosud až příliš optimisticky – diskutovány i důsledky ekonomické (o tom více v dalších částech našeho cyklu). 

Ač jsme většinou původně ekonomové, máme pocit, že je třeba začít jinde. Trápí nás jak zdraví jednotlivců, tak i naší ekonomiky, ale ještě více nás trápí něco hlubšího a zásadnějšího – zdraví celé společnosti, zejména jejích slabších, méně odolných jedinců.

Obáváme se bezprecedentního narušení „křehkého pletiva“ společnosti, obáváme se narůstající osamocenosti, odloučenosti a frustrovanosti lidí, zejména starší generace. Vycházíme ze všeobecně přijímané teze, že psychicky labilní člověk je na jakékoli onemocnění daleko méně odolný než člověk psychicky zdravý. Totéž platí pro člověka osamoceného – na rozdíl od člověka žijícího v přátelském, chápajícím kolektivu, ve funkční rodině či v dalších podobných společenstvích. Nedávný nápad britské vlády „zavřít“ všechny lidi nad 70 let věku na čtyři měsíce v jejich domovech byl šílený, neboť samota škodí fyzickému i duševnímu zdraví člověka.

To všechno jistě platí vždy a všude. Platí to o to více v dnešní pandemii, o to více v dnešním nezodpovědném a rozmazleném západním světě. Neméně to platí i pro českou společnost. Nákaza koronavirem zastihla českou společnost nepřipravenou nejen rozsahem potřebného zdravotnického materiálu a kapacit zdravotnictví. Zastihla ji ve zvláštní chvíli. Potýkáme se – stejně jako celý Západ – s řadou negativních tendencí a trendů. Patří mezi ně:

- výrazné stárnutí společnosti (i když Česká republika není zdaleka tak „stará“ jako např. Itálie);

- rychle zesilující krize rodiny a s ní spojená atomizace společnosti, spolu se zvyšujícím se počtem jednočlenných domácností (roste počet osamělých lidí, především seniorů, o něž se v krizové situaci tohoto typu nemá kdo postarat);

- mimořádně komplikovaná je situace na vylidňujícím se venkově, kde dostupnost zásobování, služeb všeho druhu i zdravotní péče nepřetržitě klesá;

- seniory sice osamělý a izolovaný život v krátkém období chrání před šířením nákazy (v zemích jižní Evropy, kde jsou rodinné vztahy daleko pevnější než u nás, se ukázalo být nebezpečí nákazy od rodinných příslušníků mimořádně vysoké), ale izolovaný život je jen fiktivním vítězstvím. Senioři potřebují naplnit svá poslední léta pocitem, že je má někdo rád;

- v důsledku liknavosti (a neochoty) mladších generací sílí trend soustřeďování seniorů v domovech důchodců (a v dalších pečovatelských zařízeních). Poslední dny ukazují, že se jejich obyvatelé stávají nejohroženější skupinou našich spoluobčanů. V těsném soužití mnoha starých lidí a ošetřujícího personálu se nákaza může rychle a snadno šířit;

- osamělý život v jednočlenných domácnostech se netýká pouze seniorů. Útok na oslabení rodiny moderními genderovými ideologiemi, vysoká rozvodovost, tlak na zaměstnávání žen a na co nejdřívější „kolektivní“ výchovu dětí, snaha zpochybnit roli obou rodičů v rodině, atd., vytvářejí velmi nákladný a nehospodárný způsob existence společnosti. Je to také model velmi rizikový v případech krizí a mimořádných událostí;

- vzrůstající závislost české ekonomiky na dovážené zahraniční pracovní síle (dnes je zhruba 12 % všech našich pracovních sil ze zahraničí) je velmi riskantní v mnoha ohledech (a diskutovali jsme to opakovaně v řadě našich textů o masové migraci po roce 2015), ale v době epidemie, karantén a uzavřených hranic to paralyzuje nejen jednotlivé firmy a obory, ale i celou ekonomiku;

- v situaci, kdy je v řadě sousedních zemí zcela odlišná protiepidemická strategie (v den psaní tohoto textu zemřelo v Německu 79 lidí, v ČR nikdo), nastane otevření hranic později, než jsme všichni očekávali. Bude to vyvolávat stále větší frustraci nemalé části naší společnosti.

Na druhé straně věříme, že pozitivně působí jistá přirozená odolnost a duševní rezistence lidí. V krizovém čase si lidé:

- uvědomují svou vnitřní sílu;

- váží si více života;

- méně se rozčilují nad maličkostmi a malichernostmi;

- dávají větší zřetel na své zdraví;

- nacházejí víru (v užším náboženském smyslu, i víru v lidskou komunitu);

- uvědomují si, co je v životě opravdu důležité;

- uvědomují si význam vztahů s partnery i přáteli;

- a snad i sami sebe berou méně vážně.

V mnoha ohledech jsme bohužel společností rozdělenou na my a oni, na ty lepší a chytřejší oproti málo světáckým a málo cestujícím (a proto málo „progresivním“), na bohatší a chudší, na mladší a starší, na zdravé a nemocné, na proevropské a protieu-ovské, na tzv. prozápadní a údajně provýchodní, na voliče a nevoliče Babiše, na stoupence Pražské kavárny a Milionů chvilek a na „prosté“ občany, kteří nechtějí ani jedno ani druhé.

Optimisté říkají, že prožíváme jistou renesanci vzájemných vztahů, že se více staráme nejen o ty blízké, ale i o ty dříve za tak blízké nepovažované, že jsme „hodnější“ a pozornější. Pesimisté vidí, jak rychle se zformovali prominenti „kulturní fronty“, aby získali co nejvíce pro sebe (důkazem nade vše je současné Svěrákovo angažmá). Pesimisté se obávají, že zvítězí poznání, že se skoro všechno dá dělat z domova a že nám vlastně ke komunikaci stačí mobil a počítač a že se proto tradiční pletivo společnosti bude rozbíjet stále více. My optimisté ale nevěříme, že se na pivo bude chodit přes Facebook.

Jde o to, jestli nás tato pandemie spojí nebo ještě více rozdělí. Zatím platí spíše to první, ale i obětí koronaviru – a tím i neklidu a nesolidarity – bude přibývat.

(Václav Klaus a kolektiv autorů IVK)

Zdroj: institutvk.cz