Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Každý pravoslavný křesťan zná výrok: „Všechny nemoci pochází z našich hříchů“. Nemoci k nám přicházejí, abychom napravili hříchy zapomenuté, nebo ty, z nichž jsme se nekáli.

Nemoc jako „pomoc shůry“

V jedné knížce jsem kdysi četl povídání o mnichovi, který se s pláčem modlil: „Bože, proč jsi mne opustil?“ Zdá, že nebyl nemocný, a proto si myslel, že na něho Bůh zapomněl…

Pro mnohé lékaře i lidi, kteří se medicíně nevěnují, byla problematika nemoci vždycky složitá a dvojsmyslná. Pravoslavní křesťané chápou nemoc zcela jinak, než lidé nevěřící. Pravoslavný člověk propadá depresi jen zřídka, a pokud se tak stane, považuje se to za hřích. Někdo se dokonce raduje: „Bůh na mně nezapomněl, napomíná mne, že něco dělám špatně, že nežiju, jak mám. Měl bych se na svůj život podrobně zaměřit, pomyslet na své hříchy. Možná právě proto přišla ta nemoc…“

Signál o vzniku nemoci i samotná nemoc jsou vždy a v první řadě duchovním aktem. Člověk si pak sám klade otázky typu: Co dělám špatně? V čem jsem se vzdálil desateru? Proč jsem onemocněl?

Pravoslavný křesťan přemýšlí právě takto. Nebo by alespoň měl.

Nemocný mezi knězem a lékařem

Někteří se dokonce ani nehrnou k lékaři. Nejdříve jdou do chrámu, ke svému knězi, ke zpovědi, poradit se. Někdy tak vznikne i nebezpečná situace, kdy se příchod k lékaři odkládá. Církev ovšem lékařství nikdy neodmítala, naopak, vždy se na vyléčení spolupodílela. Lékaři se snaží obnovit fyzické zdraví, církev zdraví duchovní. Právě skrze zpověď nás Bůh zbavuje hříchů a tím začíná proces léčby.

Někdy se však také stane, že proces léčby začne již v chrámu a člověk ani nestihne dojít k lékaři a uzdraví se. Svědčí o tom řada případů vyléčení prostřednictvím zpovědi, eucharistie či posledního pomazání. Takových případů známe z dějin církve mnoho. Také světci projevují svoji svatost skrze zázračná uzdravení.

Může to být ale i jinak: člověk chodí do chrámu, snaží se vyzpovídat. Moc se mu to ale nedaří, nemluví vždy upřímně o svých hříších, a nemoc propukne. A přijde k nám, lékařům, s velkým zpožděním.

Nevěřící člověk se nechystá jít do chrámu, nesnaží se přiblížit Bohu, kát se. Spoléhá se pouze na léky, na fyzické vyléčení. Dokonce ani neví, že existuje duchovní úroveň nemoci, podceňuje ji. Tito lidé často onemocní chronickými nemocemi. Lékaři jim pomohou, ale úplně je nevyléčí. Pokud již např. propukla hypertenze nebo peptický vřed, je to na celý život.

Složité životní situace nemoci zhoršují. Hypertenze postupuje nehledě na léčbu, ischemická choroba srdeční také, což má pro člověka smutný konec.

Proto je otázka nemoci, jejího chápání z hlediska filosofického, duchovního a fyzického, vždy velmi složitá. A to také proto, že se týká všech tří výše uvedených úrovní. Jejich poměr se u každého člověka liší, právě proto si pohledy na nemoc někdy protiřečí.

Duchovní zralost jedince jako klíč k léčbě

Máme-li tedy začít hovořit o lidských nemocech, musíme zdůraznit, že se nemocní, kteří přijdou k lékaři, nacházejí na různých úrovních duchovní zralosti. Proto velmi rozdílně vnímají bolest a stejně tak rozdílně posuzují význam léčebných úkonů. Jedni si myslí, že je zachraňuje to či ono, druzí na to nahlížejí vyrovnaněji, ví, že jim sice lékaři pomohli, základ léčby se ale nachází v církvi.

Proto se nám mohou zdát některé kroky nemocných nepochopitelné. Porozumímem jim až tehdy, když pochopíme, že se lidé nacházejí v různých stádiích duchovní přípravy a proto také jinak vnímají nemoci.

Nemocný národ

Často si vzpomenu na slova, která mi řekl jistý mnich z kláštera v Pskovské eparchii. Rád opakoval: „V Boha věříme všichni, to ano, ale jen málo mu důvěřujeme“. Ve skutečnosti to pak vypadá takto: člověk se považuje za věřícího, dochází do chrámu, křižuje se a postaví svíčky. Když ale přijde vážná nemoc, na Boha zapomene a rychle běží k lékařům. Vyzvání na poplach a čeká od nich uzdravení.  

V podmínkách naší neutěšitelné současnosti se většina lidí nachází v politováníhodném stavu, a to jak v duchovním, tak fyzickém smyslu. Náš národ je nemocný duchovně i fyzicky.

Ve své práci se setkáváme především s duchovními příčinami nemocí. Když s nemocným člověkem hovoříme, zjišťujeme především jeho duchovní úroveň, hledáme prapříčinu jeho nemoci.

Někdy se ptáme: proč jste se, když jste onemocněl, neobrátil na kněze, nešel se vyzpovídat z hříchů? Vždyť duchovní příčina je prvotní. Výskyt nemoci, to je zpravidla pouze projev duchovního nedostatku, které vznikl v souvislosti s tím či oním hříšným chováním. Došlo k narušení duchovní roviny člověka.

Můžeme to považovat za další důkaz, že z těch lidí, kteří chodí do chrámu, je opravdu upřímně věřících jen pomálu. To potvrzují také kněží. Jedná se nepochybně o společenskou nemoc. Před revolucí, kdy se drtivá většina věřících hlásila k pravoslaví a chodila do chrámu, přesto počet nevěřících rost každým rokem, a to až do revoluce v roce 1917. Nikoliv náhodou právě v tom vidí někteří historici základní příčinu naší národní katastrofy.

Když přijde pacient k lékaři, je nezbytné především zjistit, jakou pozici ve vztahu k nemoci zaujímá. Dívá-li se na ni jako na důsledek některého z vlastních hříšných kroků, nebo je takovému uvažování vzdálen a myslí si, že příčina leží jinde: v ekologii, klimatu, stravě atd. Ano, i ty mohou být příčinou, známe ovšem také jiné případy. Během pronásledování církve zavřeli o. Arsenije v GULAGu na samotku, kde byl třicetistupňový mráz. Za normálních okolností by za několik hodin umrzl. Když ovšem jeho věznitelé po několika dnech otevřeli dveře, byl živ, ba co víc, dokonce z něj šla pára! Celou dobu se modlil a spasil i nevěřícího mladého člověka, který tam byl s ním (poté, co se stal svědkem této neuvěřitelné události, hluboce uvěřil).

To je konkrétní případ, kdy duchovní úroveň, zde konkrétně síla modlitby, spasila lidi od nevyhnutelné smrti. Vše proto závisí na tom, jakou pozici nemocný zaujme. Nevěřící se spoléhá pouze na léky, věřící na Boha, zpověď a léky.

O přímém vztahu mezi stavem srdce a nemocí

V ruštině (podobně jako v češtině, pozn. překl.) existuje mnoho sousloví spojených se srdcem: železné srdce, člověk bez srdce (o člověku, který se nechová dobře a bagatelizuje lidské trápení); známe ale i opačné případy: srdečný člověk, dobrosrdečný, srdeční modlitba aj.

Mezi stavem srdce a nemocí různých orgánů existuje přímý vztah. Podařilo se nám tento vztah odhalit: každá lidská nemoc se odráží v nejdůležitějším orgánu, srdci.

Osud tomu chtěl, že jsem po určitých událostech poměrně prudce změnil svou vědeckou kariéru, a tím i svůj osud. Kdysi jsem četl evangelium a zaujala mne v něm slova, že každá věc prochází srdcem. Překvapilo mě to a byl jsem nucen náhle přemýšlet: co to znamená, že „vše prochází srdcem“?

Duchovní výklad našich lidských představ o nemateriálním světě je ztížen tím, že se s ním nemůžeme propojovat bezprostředně. Abychom tak mohli učinit, musíme nejdříve zemřít, říkají moudří lidé. Někteří světci měli možnost v záhrobí pobývat a pak se vrátit. O tom hovoří například svatý Jan Teolog. Dosti těžko to ale přijímáme, protože si pozemský, fyzický člověk nemůže svět duchovní „osahat“. Člověk už tak funguje: pokud některým ze smyslů něco nepocítí, bude jako nevěřící Tomáš všechno odmítat a pochybovat o tom, co mu říkají jiní. 

Když jsem o této evangelní frázi přemýtal, říkal jsem si: proč vše prochází srdcem? A pokud přes srdce, tak jakým způsobem se vliv duchovního světa přenáší do materiálního jazyka a přijímá se organismem?

Svatí Otcové říkají: nepotřebné myšlenky vycházejí ze srdce, pokračují do mozku, poté do nervové soustavy a pak se transformují do života skrze naše kroky. Děje se tak na základě zkušenosti, kterou člověk získal, nebo vzpomínek, které má uchovány o různých životních událostech a také reálného stavu, v němž se právě nachází.

Podrobně o tom psal svatý Luka Vojno-Jaseněcký, talentovaný doktor, profesor. Jeho teologické zázemí mu dovolovalo podívat se na řadu úspěchů současné medicíny jinýma očima a udělat můstek mezi některými duchovními představami a materiálním světem. Věnoval se tomu např. v knize „Duch, duše a tělo“, v níž psal, že mozek přetváří v život, usměrňuje, dělá reálnými ty události, které procházejí centrální nervovou soustavou ze srdce, jako např. touhy, myšlenky, hnutí. Logicky mě napadlo: a jakým způsobem to mozek vnímá? Došlo mi, že mozek přeci představuje materiální orgán, který disponuje kolosálními možnostmi, musí však obdržet dané informace rovněž na materiální bázi.

Velký objev o „malém“ srdci

Když jsem si tuto otázku položil, hledal jsem na ni odpověď. Co se ukrývá v srdci? Současné lékařství mi ale odpověď na to, jakým způsobem a na jakém materiálním jazyce může srdce předávat informaci do centrálního nervového systému, neposkytlo. Napadlo mě, že není nemožné, aby srdce mělo informační funkci a sémantiku vlivu ducha převádí na nějaký materiální informační jazyk, který potom přijímá centrální nervová soustava. Tato myšlenka mě přinutila podívat se na srdce z jiného úhlu, a sice že srdce není pouhým orgánem, který pumpuje krev a přitom plní důležitou životní funkci (když s tím přestane, člověk umírá).

Předpokládal jsem, že má ještě jednu neméně důležitou funkci, a sice informační. Právě tady nastal v mých představách o roli srdce v životě člověka zásadní zvrat. Zanechal jsem všechna dosavadní bádání, jimž jsem se věnoval tolik let (napsal jsem několik monografií, desítky statí atd.)

Výsledkem mých  mnohaletých výzkumů se stala teorie informační funkce srdce.  Srdce totiž opravdu vydává elektrické impulsy, které nejsou pouhými impulsy, jak se ukázalo, nýbrž signály, které přenášejí informaci. Naučili jsme se tuto informaci číst, vypracovali technologii k její dešifraci.

Dozvěděli jsme se, že se u zdravých lidí během různých nemocí vyskytuje přesně daný standard kódovaných informací. Normu představuje jedna varianta, při vředovém onemocnění se vyskytuje jiná, při hypertenzi zase další atd. Odhalili jsme také specifika těchto kombinací. Našli jsme v nich podmíněné vyjádření té informační reality, která leží v základě zdraví či různých bolestí. Tak začal vznikat náš diagnostický program, který dnes může diagnostikovat na padesát nejrozšířenějších nemocí. Patří mezi ně nejen terapeutické, nýbrž i ostatní: urologické, gynekologické a také některé onkologické.

Co signalizují srdeční signály?

Elektrokardiosignály obsahují informaci o zdraví a nemocech. Tyto pak putují do centrálního nervového systému, do všech orgánů a tkání, tj. celý organismus zachytí informaci, kterou srdce vyšle. A co víc: během extrakce srdce produkuje magnetické impulsy a tepovou vlnu. I oni obsahují tutéž informaci a ta se šíří do každé buňky a každého zákoutí našeho těla. Elektrokardiogram lze pořídit z libovolné části našeho těla. Magnetický signál pak dokonce vychází za hranice našeho organismu a můžeme ho zachytit na jistou vzdálenost. V tomto případě vše závisí na citlivosti přístrojů. Magnetický impuls také obsahuje informaci o normě a o nemoci. Už lépe chápeme „záhadnou“ pulsovou diagnostiku, kterou objevili ve staré Číně.

Pouze ten fakt, že impulsy různé povahy nesou stejnou informaci, již hovoří o tom, že se jedná o informaci důležitou. Takže zde máme tři nosiče stejné informace.

Výzkumy prokázaly, že v informační funkci srdce mohou existovat vážná poškození. Jistou chvíli před koncem lidského života například srdce přeruší svou informační funkci. Může se jednat o jeden ze signálů, že se blíží smrt. Pokud se prostřednictvím reanimace podaří vrátit člověka k životu, nicméně informační funkce srdce se neobnoví, člověk stejně během krátké doby zemře.  

Staly se i opačné případy: lidé prožili těžké, smrtelné nemoci, ale pokud informační funkce srdce pokračovala, vzrostla jistota, že to člověk přežije, a že úkony, které lékaři provedou, budou mít efekt, a to nehledě na těžký zdravotní stav.

Diagnostický systém potřebuje ještě další zdokonalení, nicméně již dnes může být uveden do praxe. Analogie ve světové vědě neexistují. Systém nám umožňuje nejen hodnotit efektivitu léčby, nicméně i směřování člověka na duchovně-mravní úrovni. Když začne chápat, že u něj určitá nemoc propukla kvůli určitým hříšným skutkům, a on se obrátí k víře, k církvi, ke zpovědi a upřímnému pokání, účastní se církevních svátostí, začne žít jiný život, tehdy přijde vyléčení.

Příklady z praxe

Zaznamenal jsem řadu příkladů, kdy k nám přišli lidé po zpovědi a svatém přijímání na další prohlídku, a informační podstata nemoci zmizela. Opravdu se rychle uzdravili, a to s minimálním lékařským zásahem.

Samozřejmě že dochází i k opačným případům. Ať už pak nemocní dělají, co mohou ‒ chodí do chrámu, ke zpovědi atd. ‒ vše marné. Z toho je patrné, že se buď člověk nevyzpovídal upřímně, nebo se vyzpovídal, nicméně i nadále žije v hříchu. Ze slov svatých Otců víme, že pokud se člověk kaje a zpovídá, nicméně netíhne k životu podle Evangelia, cíle nedosáhne a nezíská z toho žádný užitek.

Církev není obchod, do kterého si můžete zajít koupit uzdravení nebo prominutí hříchů. Je k tomu zapotřebí především duchovního činu. Musí se překopat celý život a přejít na zcela jiný duchovně-mravní základ. Nemoc, to je milostiplný signál, že nás Bůh k něčemu povolává. Musíme pouze zjistit, k čemu.

Pravoslvní křesťané se k nemoci staví jako k daru od Boha. Když takoví lidé přijdou k lékaři, je lehké je léčit, protože jsou zcela jinak duševně a duchovně naladěni. Jsou optimističtí, mají naději, víru, že vše bude dobré.

Stává se ovšem, že u někoho propukne nemoc, která není ani tak závažná, a člověk se hned vyleká, znejistí, že je nemocný. Bojí se, že může zemřít. Tehdy se léčení moc nedaří. Protože se člověk vlastně sám odsoudil k beznaději.

Diagnostika skrze informační funkci srdce umožňuje analyzovat zároveň fyzickou i duchovní úroveň nemoci, směřování člověka v duchovním ohledu a efektivitu léčby. Když v těchto procesech vznikne jednota a harmonie, dosahuje se maximálního efektu. Tento systém může být beze zbytku využit pouze tehdy, když se lékař, který se o nemocného stará, hluboce zamyslí také nad duchovními pravdami a duchovním a mravním stavem pacienta.  

Bůh se dává poznat v objevech a zjeveních

Podle mne Hospodin pomáhal různým lidem v různých dobách, a to ve zjeveních a objevech, které posunovaly lidstvo a rozvíjely civilizaci.

Sám sebe se ptám: není právě odhalení informační funkce srdce také svědectvím o pomoci Boží nám, hříšným lidem, abychom se nevrhli jednou provždy do propasti nemravnosti, duchovní nemoci a hříchu?

Už jsem se s touto otázkou setkal. Významní lidé mi nejednou říkali: udělal jste objev! Chápu tyto slova spíše jako nedorozumění, jako svého druhu pokušení.

Samozřejmě nešlo o náhodu, že jsem se v určitou dobu soustředil na evangelní pravdu, nikoliv náhodou mi byla dána možnost pochopit ji a realizovat. Musel jsem kvůli tomu změnit celý svůj život. Když se ohlédnu zpátky, někdy se divím, proč se vše tak odehrálo. Měl jsem pocit, že plním něčí vůli. Tento objev nechápu jako můj osobní úspěch. Tato pravda byla zapsána v Evangeliu již dva tisíce let. Měl jsme zřejmě to štěstí, že se mi dostalo duchovního úkolu uskutečnit výzkum a přeložit do vědeckého jazyka tu funkci, kterou srdce plní, čím propojuje fyzický a duchovní svět.

Člověk sestává ze dvou podstat: duchovní a fyzické

Sám život ukazuje – a lékařská věda neustále připomíná –, že člověk sestává ze dvou podstat: duchovní a fyzické. Vzájemné vztahy mezi nimi jsou velmi složité. Srdce zde plní centrální spojující roli. Určitě existují i jiné mechanismy, které zatím neznáme.

Zde se nabízí otázka: čím se má vlastně věda zabývat?

Často slýcháváme, že by věda měla zkoumat především přírodu, kterou stvořil Bůh. Ano, samozřejmě, jenže věda se musí věnovat také těm pravdám, které jsou zapsány v Evangeliích. Musí tyto pravdy učinit dostupné pro chápání člověka, aby ten z nich vědomě udělal podstatu svého života.  

Představa o informační funkci srdce otevírá v chápání člověka nové horizonty. Začínáme lépe chápat duchovní a mravní význam života. Věda se tak stává méně odtažitou. Věda by nám tedy měla napomáhat v dešifrování té nekonečné pravdy, která tkví v Evangeliích.

V tomto případě vědecké směřování zásadně prohlubuje lidské znalosti o chápání role srdce, o jeho duchovním významu. Srdce očividně není pouze pumpa k přečerpávání krve, nýbrž veledůležitý duchovní orgán. Proto musíme srdce chránit nejen fyzicky, ale v první řadě také v duchovní rovině.

Oblast našeho vědění o informační funkci srdce se prozatím nachází v počátku svého vývoje. Možná, že se nám při prohlubování znalostí v tomto směru odhalí ještě mnoho dalších zajímavých faktů. Považuji svoji práci za první kroky, které pouze v těch nejobecnějších rysech začínají formovat naše představy o fungování srdce.

Všechno je ještě před námi.

(překlad vlastní, upraveno, mezititulky redakční)

Rozhovory s autorem:

ROZHOVOR - Srdce jako spojení člověka s Bohem.

ROZHOVOR - „Podívej se do svého srdce.“ 

Zdroj: pereprava.org