Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Je určitě dobré znát své místo v životě. To platí o lidech i o institucích. Nikdo by neměl dělat to, co mu nepřísluší. To je samozřejmě nedostižný ideál, protože realita je jiná. Víte třeba, co je Evropská unie? Nemyslím tím fakt, že existuje Brusel s tisíci byrokraty, kteří produkují desetitisíce nesmyslných, drahých a v podstatě nereálných nařízení, ale hovořím o Evropské unii jako instituci.

Jaké je vlastně její místo v systému suverénních evropských států? Pokud posloucháme média, některé komentátory a politiky, vypadá to, že Evropská unie je superstát řízený neomylnými nadlidmi. Co řeknou v Bruselu, to je boží pravda a všichni se tím musíme řídit. A kdo to neudělá, je xenofob, nacionalista nebo ještě lépe fašista, v českých podmínkách pak nevzdělaný důchodce a volič Miloše Zemana.

Že tu máme nějaké státy, které mají svou historii, národní cítění, vlastní politické a ekonomické zájmy, svébytnou kulturu a tradice? Koho to zajímá? Podle těch správných médií tu máme přece jedinou a všeobjímající pravdu, která přichází z Bruselu. Jenže, ruku na srdce, má vůbec Evropská unie právo nás takhle peskovat, vydírat, denuncovat? Já si myslím, že nikoli. Klíč je totiž v prosté odpovědi na otázku, co je Evropská unie.

Evropská unie je podle oficiálních dokumentů politická a ekonomická unie, která si klade za cíl zlepšit spolupráci v Evropě. Přesná interpretace toho, jak by to mělo být z právního pohledu, je ovšem složitá, protože se halí do desetitisíců stránek smluv a výkladů k nim. Postavení Evropské unie se dá v praxi nejlépe definovat jako mezinárodní organizace. Na tom se myslím většina shodne.

Podle Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie přenesly členské státy některé své pravomoci na Evropskou unii za účelem dosažení ušlechtilých cílů, jako je podpora míru, ochrana svobod občanů, zajištění blahobytu a „podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy“. Ambiciózně si dokonce klade za cíl mír na celém světě, udržitelný rozvoj planety, vymýcení chudoby atd. atd. Je toho hodně, co si Evropská unie naložila na svá bedra a za to dostala Nobelovu cenu. Jak už to tak bývá, tahle cena se uděluje za proklamace, nikoli za reálné výsledky práce, protože nic z toho zatím Evropská unie fakticky nedosáhla a těžko s ohledem na její neprozíravou a arogantní zahraniční politiku dosáhne.

Navzdory krásným slovům a proklamacím se však přece nikde nehovoří o tom, že jednotlivé členské země by měly být povinné poslouchat a plnit direktivy z Bruselu, a to z jednoduchého důvodu. Evropská unie je organizace, není to vláda nadřízená vládám jednotlivých zemí. Právě naopak, vlády jednotlivých zemí mají určovat, co je z hlediska těchto zemí prospěšné, aby tato mezinárodní organizace dělala a plnila. A přesně to má dělat Evropská unie, ne naopak!

Právě na tomto poli se dnes odehrává zápas o charakter Evropy. Kdo jí bude vládnout - Evropský parlament a Evropská komise, nebo ve vzájemné dohodě jednotlivé suverénní státy. Logický princip by měl být, že tyto státy se buď dohodnou, nebo nedohodnou. Ale nedohodnutí se není zločin, je to legitimní právo každé suverénní země. V tom je podstata svobody a demokracie!

S ohledem na mediální představy o nadřazenosti Bruselu všem evropským národům se nesouhlas považuje za zradu a zločin na „evropských hodnotách“ (mimochodem, co to reálně je?). Naprosto se ignoruje princip demokratické většiny a stačí pár ukřičených aktivistů a fanatiků, a celá bruselská byrokracie se postaví do pozoru a denuncuje většinu, která s tímhle řevem nesouhlasí (nebo ze zoufalství už jen mlčí a kroutí hlavami).

Mé výtky nesměřují proti evropské spolupráci! Směřují proti evropskounijní totalitě. Spolupráce zemí je v rámci Evropy užitečná a žádoucí a má bez nadsázky tisíciletou tradici. Co bylo křesťanství? Ideologická unie, která za účelem ochrany křesťanské víry unifikovala výklad evangelií, liturgii a formulovala jednotné kanonické právo. I když to samozřejmě nějakou dobu trvalo, nakonec se tahle unifikace podařila, a to z jednoho prostého důvodu – nesnažila se ničit vše, čeho do té doby evropské země dosáhly, ale flexibilně reagovala na jejich potřeby. Navíc přijala spoustu pohanských tradic, kterým dala nový křesťanský smysl.

Jenže s jídlem roste chuť a záhy mocenské centrum soustředěné kolem papežské kurie v Římě začalo prosazovat své politické ambice. Boj o moc nad Evropou, který začal v 11. století jako zápas o investituru, skončil prakticky až s nástupem novověku a protestantismu (což byla logická reakce na chtivost katolického kléru po světské moci).

V učebnicích se obvykle hovoří o boji papeže a císaře, což byla špička ledovce, ale ve skutečnosti šlo o desítky regionálních zápasů mezi panovníkem dané země a hlavami místního kléru, reprezentovanými arcibiskupem či biskupem. Tihle lidé byli navázáni na Řím a plnili jeho pokyny, podobně jako jsou dnes na Brusel navázáni někteří politici a otrocky prosazují evropskounijní politiku ve svých zemích. A stejně jako se církevní klér ve středověku pokoušel oslabit za cenu lží, falešných obvinění, zrady a podplácení opozičních sil moc panovníka, snaží se o to dneska prodloužená ruka Evropské unie za cenu mediální masáže, prebend pro věrné a uplácení prostřednictvím dotací, aby vládl Brusel a ne legitimně zvolené vlády členských zemí.

Středověk však poznal ještě jednu podobu integrace, a to v té části kontinentu, kde vznikla římská říše, jejímž jádrem bylo dnešní Německo, Rakousko a Švýcarsko. I ta má dlouhou tradici, protože byla založena prvním císařem Karlem Velikým v roce 800. Šlo o integraci veskrze světskou, která si v průběhu staletí prošla řadou proměn a postupného přesouvání moci z rukou císaře na úroveň členských států, jak bychom moderním jazykem označili markrabství, vévodské země, svobodná říšská města a říšská hrabství.

Tyhle členské země řešily společně správní problémy na říšských sněmech, kde se jednalo o politických záležitostech, hledaly se mírové cesty v případě hrozby válečného konfliktu, ale řešily se i otázky hospodářské (např. cla, budování silnic, podoba jednotné měny) a často se tu také řešily problémy, jak se vyrovnat s rozpínavostí církve.

Ve středověku existovala tedy dvě mocenská centra, která soupeřila o moc, a díky tomu se udržovala jistá rovnováha, aby jedna strana nezískala absolutní moc a nezačala prosazovat výhradně své představy o životě (protože bylo dramaticky odlišné pojetí života podle církve a světských vládců). Díky této polaritě fungoval systém integrované Evropy nejméně sedm set let. Pak přišla reformace, absolutismus, buržoazní revoluce, a tohle vše smetlo starý řád.

Od té doby lze sledovat desítky pokusů vytvořit instituce, které by zajišťovaly mezinárodní, ideologickou, hospodářskou či jinou spolupráci zemí v rámci Evropy. Nikdy nešlo ovšem o celokontinentální dosah (ten ale nemá ani Evropská unie). Většinou se jednalo o mocenské pakty, které měly i rámec obchodní (např. kontinentální blokáda Anglie za napoleonských válek, Svatá aliance po porážce Napoleona, Evropské hospodářské společenství, Rada vzájemné hospodářské pomoci...). Většina těchto integračních uskupení měla jepičí život, kromě jiného proto, že neodpovídala reálné potřebě společnosti, ale zájmům vládců. A že neexistoval systém dvou komplementárně se doplňujících, leč konkurenčních center, ale jednoho, které chtělo absolutně rozhodovat o všem.

Pokud se podle mého názoru Evropská unie nepoučí z historie a nepochopí, že je „jen“ organizací, která má být platformou pro kooperaci evropských států, ale bude se chtít stát „pánem nad všemi pány“, bude její život rovněž jepičí. Je to škoda, protože mnohé z toho, co vedlo evropské země k založení Evropské unie, bylo rozumné a potřebné, jenže jak už to tak bývá, dej blbci do rukou moc, a zničí, na co sáhne.

Zdroj: vlastimilvondruska.cz