Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Mluví se o tom již dlouho a opakuje se to neustále dokola: Stalin a Hitler byli jedno a totéž a 2. světová válka se tak stala soubojem dvou totalitních vládců. Všechno se vlastně podobalo, až po socialistické pojmenování – i oslavy lidské práce, i pětiletý plán (u Hitlera čtyřletky), i koncentrační tábory pro „nepřátele lidu“, i bojový duch, i péče o matku a dítě… A bylo-li něco jinak, tak jen národní zvláštnosti, místní „kolorit“. Každý si pak liboval v něčem jiném – Stalin neměl rád buržousty, a likvidoval je, a Hitler Židy, který dělal totéž.

Takové myšlení se spoléhá na všeobecné znalosti, které má v hlavách většina. Proto jsou také využívány jako zbraň v hybridní válce, při eskalaci napětí, kterého jsme všichni svědky, včetně těch, kteří se na něm podílí, ať už vědomě či nevědomě.

Každopádně jsem se nikdy nesetkala s tím, že by byly diskuse na téma hitlerismu a stalinismu, či lépe v obecnější podobě – fašismu a socialismu, bez vypjatých emocí.

Důležité je pochopit, čím se tyto systémy liší, a to už z toho důvodu, že čekají na lidstvo na nejbližší křižovatce dějin. A rozhovory o fašismu a socialismu, ty se netýkají minulosti, nýbrž budoucnosti. De Gaulle řekl kdysi o Stalinovi: neodešel do minulosti, ale rozplynul se v budoucnosti. Totéž lze říci i o socialismu a fašismu.

Tyto systémy je ovšem třeba porovnávat. Musíme se však dívat na věci přímo, bez emocionálních excesů.

Je zřejmé, že chceme-li něco porovnávat, předměty musí mít něco společného. Fašismus a socialismus mají mnoho společného: jedná se o státní dohled na všechny stránky života. Stát si klade cíle, plánuje a mobilizuje občany k jejich dosažení. Fašistické a socialistická státy mají – na rozdíl od těch liberálních, které jsou jen mechanismem soukromým zájmů – cíl. Klasik západní společenské vědy A. von Hayek definoval funkce liberálního státu takto: nikomu nepřikazuje, kam a jakou rychlostí jet, pouze formuluje pravidla silničního provozu. Socialistický nebo fašistický stát naopak určuje, kam a jak jet. „Jet“ musí všichni tam, kam je stanoveno, „v jednom šiku ke společnému cíli“ – tento starý sovětský slogan dobře vyjadřuje ústřední myšlenku socialismu. Stejně tak i fašismu.

Oba jevy mají mnoho aspektů. Zdůrazníme ty základní:

1. náboženství, víra; lze říci ideologie, je to však sekulární náboženství;

2. politická organizace;

3. lidově-ekonomické praxe.

Často například můžete zaslechnout takovou polemiku.

Jeden tvrdí: „Socialismus je v pořádku, fašismus je hrůza. Socialismus je nauka o světovém bratrství národů a fašismus – to je nepřátelství a válka.“

Jiný zase namítá: „Za Stalina byly stejné koncentrační tábory jako za Hitlera a plánované hospodářství. Takže se jedná o jedno a totéž.“

Jenže tato debata postrádá smysl. Pokud chceme skutečně pochopit, v čem tkví rozdíl, musíte porovnávat tyto systémy podle charakteristických rysů. Kromě toho je třeba si uvědomit, že ve 20. století existovalo mnoho režimů fašistického typu: ve Španělsku, Portugalsku, Řecku, Bulharsku, Maďarsku, v Itálii, kde bylo vymyšleno samotné slovo „fašismus“.

V 90. letech minulého století jsem se v Itálii setkala se seniory, kteří vzpomínali, jak se žilo za Mussoliniho. Jedna stará dáma-paní učitelka vzpomínala, jak za jeho režimu byla důležitá práce lidového učitele, moc si ho považovala… a dneska? Poslechla jsem si také od jednoho starého Španěla příběhy o životě za Franka. Španěl velmi chválil tehdejší uspořádání za Frankova režimu: co je povoleno, to je povoleno, co je zakázáno, to je zakázáno, jasná pravidla pro podnikání, zákon a pořádek. Takže nelze směšovat fašismus s hitlerismem: variant fašismu bylo více, stejně jako variant socialismu.

Možná bychom mohli říci, že ve 20. století vznikla celá řada totalitních režimů pravé i levé orientace.  Nemám ráda slovo „totalitní“, protože jsou s ním spojeny negativní konotace. V čem se fašismus liší od socialismu?

V první řadě náboženstvím.

Nesdílím myšlenky historického materialismu, tj. že je ekonomika nejdůležitější, ba naopak –domnívám se, že hlavním hledisko a hnací mechanismus života spočívá v náboženství a ve víře obecně. Člověk jedná podle svého přesvědčení, vědomého či podvědomého. Náboženství představuje jakýsi obraz světa, přijímaný bez racionálních důkazů, a z toho vyplývají normy chování.

Že je socialismus náboženstvím, pochopili už dávno. Lunačarskij napsal objemnou knihu „Socialismus a náboženství“, v níž tvrdil, že socialista má víru mnohem silnější než člověk religiózní.

V boji sovětské moci proti náboženství nešlo o boj proti jakémukoliv náboženství, nýbrž o souboj dvou náboženství. Jedná se v podstatě o náboženskou válku. A současná ideologie spotřební společnosti, která vytěsnila z ekonomicky vyspělých zemích tradiční víru, představuje také náboženství – náboženství mamonu.

I fašismus patří mezi náboženství. Otec-zakladatel fašismu Mussolini v knize „Doktrína fašismu“ napsal důležitou myšlenku: „Fašismus – to není jen způsob vlády, nýbrž způsob myšlení.“

Je zajímavé, že se vedoucí činitelé obou doktrín, tj. Stalin i Goebbels, kdysi mohli stát kněžími. Goebbels dokonce jako ministr propagandy prohlásil: „Strana je moje církev.“

V čem tkví podstata doktrín socialismu a fašismu?

Socialismus představuje v podstatě křesťanství, kde je království nebeské odsunuto ne do oblasti posmrtného života, ale do budoucnosti. Pro socialismus je příznačný kult budoucnosti, kvůli níž je nutné přetrpět hrůzy současnosti, přetrpět vše kvůli budoucnosti. Lidé, kteří navštěvovali školu v sovětské době si vzpomenout na citát z ideologického románu Černyševského Co dělat, propagujícího socialismus: „...budoucnost bude zářná a dokonalá. Milujte ji, prahněte po ní, pracujte pro ni, přibližujte ji, přenášejte se z ní do současnosti, nakolik můžete: natolik bude zářný, dobrý a bohatý na radost a potěšení váš život, nakolik se můžete přesunout do budoucnosti. Usilujte o ni, pracujte pro ni, přibližujte ji, přenášejte z ní vše, co můžete unést.“

Socialismus, předpokládá – v podstatě jako křesťanství – principiální rovnost všech lidí, jejich rovnocennost, stejnou důstojnost. Pro něj „už není Řek ani Žid“. Národní rozdíly jsou jen forma podobně jako lidový kroj.

Za ideál je považován společný, družný a společná práce ku společnému prospěchu. Socialismus popírá majetkovou nerovnost. Prakticky přípustná byla, ale pouze v omezeném rozměru. V Sovětském svazu bylo pro její ospravedlnění vymyšleno učení o dvou fázích komunismu a zásada: každému podle jeho práce. Materiální privilegia, která tehdy měli sovětští šéfové, byla v porovnání se současnou materiální nerovností směšná. Snahy vyjít nad rámec stanovených norem spotřeby byly striktně omezovány. Ale nechci zde diskutovat o konkrétní veřejné praxi, hovořím o myšlence, záměru, konstruktu.

Ideálem socialismu byla v podstatě raně křesťanská komunita. Ne náhodou napsal Engels článek nepostrádající ironii K dějinám prvotního křesťanství, v nichž dělal paralely mezi raně křesťanskými komunitami a dělnickým hnutím.

Do rodiny pracujících principiálně přijímali každého, kdo věřil v království boží na zemi, samozřejmě, podle socialistické doktríny. Existovali i „špatní lidí“, s nimiž byl veden nesmiřitelný boj, tj. buržousti, neboli vykořisťovatelé. Těm bylo třeba vzít jejich neprávem nabyté bohatství a použít ho ke společnému blahu. Ve vztahu k buržoazii jsou všechny prostředky dobré, oni jako by lidmi ani nebyli. Zde lze ovšem nalézt rozpor s křesťanstvím – buržoasie není „bratrem pracujících“. Pokud by však přešla na stranu dělnické třídy a začala společně s dělníky družně pracovat, tak by se její „buržoazní minulost“ jakoby vynulovala. Takový byl také Engels, tedy buržoust a továrník, takovými byli carští důstojníci, kteří sloužili v Rudé armádě, takový byl „rudý hrabě“ A. Tolstoj a mnoho dalších.

Fašismus – ráj pro své

Fašistická doktrína rovněž vykresluje svérázné „království boží na Zemi“ – svět družné práce, prosperity a radosti. Avšak tento ráj není principiálně předurčen pro každého, ale jen pro své. V tomto spočívá jeho protikřesťanský charakter. Částečně se podobá protestantismu a jeho učení o předurčenosti jednoho ke spáse a druhého k věčným mukám. Protestantismus však při vší jeho masové přitažlivosti je ve své podstatě učení vedoucí k odpadnutí od křesťanství.

Není-li v socialismu „Řeka, ani Žida“, ve fašismu vše souvisí s prvotní nerovností lidí. „Špatnými hochy“ zde byli buď lidé jiných ras, nebo jiných států a kultur. Pohlíželo se na ně jako na výživový zdroj pro vyšší rasy. Tito lidé se přitom nemohli „napravit“ – takto byli stvořeni jednou provždy.

Jedná se o velmi „anglický“ pohled, který vznikl již velmi dávno v dobách britského impéria, získal legitimitu v darwinismu, a poté byl ochotně přijat nastupujícím nacismem. Existuje velmi obsažná kniha Manuela Sarkusyanze Anglické kořeny německého fašismu: od britské po rakousko-bavorskou „rasu pánů“, kde tento problém podrobně rozebírá. Nacisté se s obrovskou úctou chovali k úspěchům Angličanů ve formování „národa pánů“ a pokládali je za vzorné „Teutony“ a svoje rasové bratry.

Kýmsi nalezená stará fotografie anglické královny z jejího dětství, kde zvedá ruku s nacistickým pozdravem, nadělala rozruch jen kvůli neznalosti veřejnosti. Není zde nic zvláštního, nacismus je pouze tvůrčí úprava anglického rasismu. Je zajímavé, že Goebbels do samého konce nezapomínal na výuku angličtiny pro své děti.

Italové rádi zdůrazňují, že jejich fašismus byl „měkký“  – neměli likvidační tábory, sám duce nebyl rasistou a Židům nečinil nic zlého. Opravdu, hlavní dokument italského fašismu zvaný „Doktrína fašismu“ pojímá národ jako kulturně-historický, nikoli biologický jev:

„Rasa! To je pocit a nikoliv skutečnost: nejméně na devadesát pět procent je to pocit. Nic a nikdy mě nedonutí uvěřit, že dnes existují biologicky čisté rasy. Je dost legrační, že ani jeden z těch, kdo prohlásil „vznešenost“ teutonské rasy nebyl Germán. Joseph Arthur de Gobineau byl Francouz, Houston S. Chamberlain Brit, Ludwig Woltmann Žid, Georges Vacher de Lapouge Francouz.“

V „Doktríně fašismu“ Mussolini dále formuluje tyto myšlenky:

„Národ není rasa nebo určitá geografická oblast, nýbrž v historii trvající skupina, tj. množství sjednocených osob s jedním cílem, jejichž vůle směřuje k přežití a nadvládě.“

Takový pohled na národ obecně je více vlastní latinským národům. Je však důležité pochopit, že fašismu nejde o biologická kritéria, ale o principiální vymezení vyšších a nižších kategorií lidí. Kritéria tohoto vymezení mohou být různá, ne nutně čistě biologická. Důležité je, že jedni jsou určeni pro život v „ráji“ a jiní jim slouží jako výživový zdroj. Zde je zásadní myšlenka fašismu. „Ráj“ je obvykle vyhrazen pro vlastní národ. Jedná se o ráj „pro své“.

Zde také tkví zásadní rozdíl mezi socialismem a fašismem. Koncentračních táborů a dalších hrůz může být užito v různé míře. Podstata spočívá v tom, zda postuluje „nebe pro každého“ nebo „jen pro vyvolené“.

Základní rysy politické praxe

Oba systémy fungují v rámci demokracie. Vznikají na vlně lidového hnutí, podporované lidem, všemožně ho vychvalují (mj. společný životní styl, folklór atd.). Oba systémy likvidují veškerý aristokratismus. Je zajímavé, že italský filozof a spisovatel baron Giulio Evola, kterého mnozí považují za teoretika fašismu, pociťoval estetický odpor k fašismu kvůli jeho plebejskému duchu a stylu.

Svéráz demokracie, vlastní oběma systémům, spočívá v tom, že se jedná o demokracii řízenou. Jiné demokracie podle ní ve skutečnosti ani neexistují. Otázka spočívá pouze v tom, jak je demokracie řízena. Liberální demokracie funguje manipulativně za pomocí „užvanění“ těch, kteří nechtějí hlouběji porozumět, za pomocí ošálení ducha. Naopak fašistická a socialistická demokracie spočívá v řízení s pomocí přímého příkazu.

Lid má v něčem k dispozici větší práva, v něčem přicházejí rozhodnutí shora. V Mussoliniho režimu stejně jako v sovětském Rusku existovala „účast pracujících na řízení podniků“, i když samozřejmě omezená. Musíme to chápat objektivně, nikoliv emocionálně, protože je to pro nás velmi užitečné a týká se to budoucnosti.

Nejvíce výstižný rozdíl v politické organizaci spočívá ani ne tak mezi fašismem a socialismem, jako mezi fašismem a liberalismem a socialismem a liberalismem. Fašismus a socialismus – to je rozkaz, liberalismus – obelstění a „užvanění“. Domnívám se, že přímý rozkaz je čestnější. Někdo nicméně dává přednost být obětí podvodníků, než se podřizovat přímému příkazu.

Národohospodářská praxe

To je snad nejvíce zajímavá otázka.

I ti nejzapálenější liberálové a milovníci svobody nemohou popřít, že obě totality demonstrovaly vysoká tempa hospodářského rozvoje.

Rusko prolétlo cestu od pluhu k atomové bombě, Itálie se stala průmyslovou zemí, Německo povstalo z trosek. Existují zde přitom také částečné protiklady: socialismus odmítá soukromé vlastnictví výrobních prostředků, fašismus nikoliv. Přitom v obou systémech existují základní společné rysy:

- vysoká míra účasti státu v ekonomice, velké infrastrukturní projekty;

- plánování na úrovni národního hospodářství jako celku;

- seriózní omezení bankovního sektoru a obecně možnost dělat peníze z peněz (v nacistickém Německu došlo k zákazu burzy s cennými papíry);

- speciální investiční peníze (SSSR, Německo);

- ohraničení spotřeby.

Kudy dále?

Lidstvo dnes stojí před zásadní volbou. Zdroje Země nestačí, další nárůst spotřeby není možný. Mnohokrát bylo vypočteno, že k dosažení úrovně spotřeby rozvinutých zemí všem obyvatelům Země bude zapotřebí pět nebo šest dalších planetek Země.

Z toho vyplývá, že prodlužovat současný životní styl lidstvo nemůže. Konkurenční kapitalismus představuje přespříliš drahý systém na surovinové zdroje. To znamená, že v každém případě bude potřeba řízená společnost, do jisté míry i totalitní. Volíme tedy mezi dvěma typy totalit – socialismem a fašismem.

Socialismus předpokládá všeobecnou práci s racionální spotřebou. Všichni budou mít podíl na nevelké porci spotřebitelských statků, při šetrném hospodářství však zůstane dost pro všechny. Více méně se tak stalo již v Sovětském svazu. V tomto případě se lze obejít bez velkého snižování počtu obyvatel.

Fašismus, jak už bylo řečeno, znamená ráj pouze pro vyvolené. Kritéria vyvolenosti mohou být různá. Je důležité, že jedni jsou předurčeni ke spáse, a druzí k věčnému peklu. Pokud lidstvo půjde cestou fašismu, pak bude muset najít způsoby snížení velké části populace, část proměnit v služebnou sílu – teprve pak budou moci „zachránění“ ještě několik století zvyšovat spotřebu.

To jsou dvě možnosti, dvě tváře „podivuhodného“ nového světa. Ve 20. století došlo k jednomu pokusu, ve 21. století budou tyto systémy bez alternativy. Nic zvlášť příjemného v nich není, jenže alternativa neexistuje: konkurenční kapitalismus vyčerpal své možnosti a ustoupí místo jinému systému. Zde nejde o něčí přání, jde o objektivní řád věcí.

Kdo zvítězí? Rusko a část zemí bývalého socialistického bloku tíhne spíše k socialismu, protože je jim bližší myšlenka bratrství, nemají zkušenosti likvidace jiných národů, je jim to cizí. Evropané takovou zkušenost mají, proto mají blíže k fašismu.

Ve 20. století tyto režimy vyšly z války. Nový život vždy začíná po velké válce. Tak tomu bude pravděpodobně i ve 21. století. Pokud planeta nebude zničena, pak je nám předurčeno uzřít buď fašismus, nebo socialismus. Jsou vzájemně protikladné, stejně jako jsou protikladné konkurenčnímu kapitalismu.

(překlad čtenáře serveru)

Originál: Татьяна Воеводина - Тоталитаризм – будущее человечества? vyšel 1. května 2017 na zavtra.ru.

Zdroj: zavtra.ru

Srovnej rovněž komentář čtenářky.