Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

DĚJINY A IDEOLOGIE „PENĚŽNÍ CIVILIZACE“

(zamyšlení nad knihou V. J. Katasonova Kapitalizm. Istorija i ideologija „děněžnoj civilizaciji“)

Část II.

Část první.

Duchovní kořeny kapitalismu nelze hledat pouze v židovství a protestantismu, nýbrž i v katolictví. Křesťanství si v západní Evropě vytvořilo svébytné bohosloví i hospodářskou etiku, v první řadě zásluhou svatého Augustina (354-430). Jeho názory na fungování hospodářské sféry vyrůstaly z ranně křesťanského učení o bohatství a chudobě, práci a filantropii, a také z traktátů antických filosofů, především Aristotela.

Za hřích svatý Augustin pokládal lichvu a zisk z velkých obchodních operací, neboť nejsou založeny na práci jednotlivce. Spravedlivá cena zboží má zahrnovat výlučně materiální a pracovní výrobní náklady, zatímco obchodní zisk má být roven nule.

Duševní práci pokládá Augustin za stejný přínos společnosti, jako práci tělesnou. Požaduje rovněž, aby rozdělování hmotných statků vedlo k co největší sociálně-vlastnické diferenciaci ve společnosti.

Peníze Augustin považoval za pouhý „umělý nástroj“, usnadňující výměnu zboží, a nikoliv za předmět hromadění a zdroj bohatství, ponoukající k lichvě. Ve svých ekonomických názorech se pak svatý Augustin v nejmenším nerozcházel s převládajícím míněním svatých Otců východní části Církve, v otázce dosahování obchodního zisku byl dokonce ještě nesmlouvavější.

Po celá staletí hlásalo západní křesťanství zásadu nehromadit majetek a rozdávat milodary, hanilo bohatství a velebilo chudobu, podporovalo společné vlastnictví na úkor soukromého a výslovně potíralo lichvu. Významnou posilu ekonomické doktríny západní Církve představují „Dekrety“ boloňského mnicha Graciána, sepsané v letech 1139-1142, podle kterých se vyučovalo kanonické právo. Píše se v nich, že dělení statků na „mé“ a „cizí“ je postulátem pozitivního práva a tudíž normou života padlého a hříšného lidstva, zatímco normou práva přirozeného, které odpovídá člověku před pádem do hříchu, je vlastnictví společné. Katolická církev předkládala tuto formu vlastnictví jako ideál a nabádala své stoupence k jeho následování. Nejvýrazněji naplňovaly tento ideál žebravé řeholní řády dominikánů, augustiniánů, františkánů a dalších.

Po odtržení katolické církve od církve obecné nastoupil Západ v oblasti hospodářské etiky cestu ústupků, které připravily půdu reformaci.

Ústup katolíků z prvokřesťanských pozic podmiňuje řada činitelů:

1) Tlak rodícího se kapitalismu především v městských státech tehdejší Itálie;

2) Důsledky zapojení církve, zvláště pak velkých klášterů, do hospodářského života. V těchto podmínkách opustila katolická církev veškerá omezení, kterými dříve překážela hromadění majetku, příjmům z pronájmu půdy, využívání námezdní práce a půjčování na úrok;

3) Úsilí katolické církve posílit vliv na krále a veškerou světskou moc, s nímž rostla potřeba peněz, které církev získávala především dvojím způsobem: lichvou a prodejem odpustků.

Křížové výpravy, které započaly rokem 1095, zavdaly příležitost k mohutnému obohacení církevních prelátů, kteří výrazně participovali na válečné kořisti. V tomto ohledu zůstává nepřekonanou výprava čtvrtá z roku 1204, která vyústila v obsazení a vyplenění byzantského hlavního města Konstantinopole. Podle odhadů obnášela tehdejší kořist 1 až 2 milióny stříbrných marek, sumu, přesahující souhrnný roční příjem všech evropských států oné doby. Obrovský nárůst příjmů církevní hierarchie otevřel církvi možnost půjčovat peníze. Jejich způsob života se totiž postupem času stával stále nákladnějším.

Peněžnictvím se v rámci katolické církve zmíněné doby úspěšně zabýval především řád templářů. S myšlenkou založení tohoto rytířského řádu přichází v Jeruzalémě jistý Hugues de Payens. Spekuluje se o jakési návaznosti na muslimský řád asasínů neboli ismáílitských nizáríjů, založených šajchem Hassanem Sabbahem na hoře Elborzu v Persii. Ismáílitští bojovníci – fedájíni – nosili červenou čapku a boty a červený opasek přes bílý oděv, zatímco bílý šat templářů zdobil červený kříž. Oficiálního uznání dosáhli templáři roku 1118 a spolu s ním výsady nosit zbraně na obranu poutníků do Svaté země. Vzápětí je – společně s Řádem Špitálníků Svatého Jana – papež podřídil své bezprostřední autoritě, čímž je vyňal z moci těžkopádné církevní byrokracie a tím svěřil oběma soupeřícím řádům takřka neomezenou moc nad Svatou zemí. Obě elitní vojenská uskupení si záhy vydobyla výsadní postavení v životě západní Evropy. Templáři nejprve zajišťovali převozy peněz poutníků, později – jako držitelé řady hradů od Skotska po Španělsko – převzali tuto roli i na území Evropy, aby nakonec začali na svěřené peníze vydávat směnky. Jako královští bankéři, odpovědní jedině papeži, začali templáři svým bohatstvím a vlivem znepokojovat tou dobou se upevňující státní moc.

Roku 1307 nechal Filip Sličný uvěznit všechny francouzské templáře a veškerým možným způsobem tlačil na papeže Klimenta V., aby se řádu zřekl. K rozpuštění templářského řádu došlo pak roku 1312.

Lichvou se ve středověké Evropě nezabývali pouze templáři, ale i jiné osoby spjaté s katolickou církví. Rodokmen středověkých italských bankéřů se dá podle některých badatelů vysledovat až k lichvářům z doby Římské říše. Již ve 13. století se každé větší italské město honosilo až desítkami bankovních domů, jen v tehdejší Florencii jich působilo 80.

Mezi italskými bankéři a Svatým stolcem vzniklo pevné obchodní pouto. Papež nakonec vždy musel ochránit bankéře, na jejichž půjčkách závisel.

U florentských bankovních ústavů se těžce zadlužil též anglický král Edward III., který podcenil náklady na válku proti Skotsku, kterou navíc prohrál a musel splácet kontribuce. V roce 1370 odmítl Edward III. půjčky Florenťanům splácet a v důsledku toho zkrachovalo 32 bankovních konsorcií. Krize se rozšířila po celé Evropě a v platební neschopnosti skončila i papežská kurie, Neapolské království, Kypr a mnohé další státy.

V podstatě se jednalo o první světovou finanční krizi. Tato krize vypukla v katolické Evropě, dávno před zrodem reformace a protestantského „ducha kapitalismu“. Italské městské státy zároveň představovaly ve středověké Evropě svého druhu „offshorové zóny“, v nichž fungovala liberální ekonomická pravidla a které přitahovaly kapitál z celého světadílu. Tyto svérázné „ostrůvky kapitalismu“ s Benátkami v čele nejen shromažďovaly ohromující bohatství, ale zároveň tolerovaly náboženský, filosofický i politický disent.

Lichva ovšem nepředstavovala mezi katolíky jediný zdroj příjmů. Klérus se rovněž pilně věnoval kupčení s církevními úřady – simonii, aby časem neexistovala žádná hodnost, která by nebyla k mání za peníze.

Hospodářskou etiku katolické církve dále rozvíjel Tomáš Akvinský (1225-1274). Jeho nauka znamená odchod od tradice svatých Otců. Značný význam totiž přikládá hromadění bohatství prostřednictvím racionalizace všech oblastí lidského života. V konečném důsledku napomohla tato racionalizace utváření kapitalistické mentality Evropanů. Příkrým odsudkem stíhal Tomáš plýtvání všeho druhu a zahálku, při níž člověk mrhá tím nejužitečnějším, čím jej Bůh obdařil – časem.

Odlišně od patristické tradice chápe Akvinský též princip „společného vlastnictví“. Nejedná se totiž o nediferencované společné vlastnictví, nýbrž o izolované soukromé vlastnictví, které má být co možná nejrovnoměrněji rozděleno mezi všechny členy společnosti.

Principiálně odlišným způsobem hodnotí Tomáš též procento z půjčky, čemuž předcházela potřeba legalizovat lichvu, na níž se v té době již podílela i katolická církev. Akvinský rozděluje procenta na spravedlivá a nespravedlivá. Za spravedlivé považoval půjčky, které pomáhají rozvoji ekonomiky, například na komerční projekty, naopak nespravedlivé jsou půjčky, které podporují osobní spotřebu, ekonomice neprospívají a zesilují parazitismus lichvářů.

Ústupkům se Tomáš nevyhnul ani v otázce spravedlivé ceny, která podle něj předpokládala i obchodní zisk. Ten však nesmí nabývat spekulativní povahy.

Katolictví přispělo k utváření „ducha kapitalismu“ rovněž podporou racionalismu ve středověkém myšlení, jež kultivovala scholastika. Právě pod vlivem racionalismu se hospodářská činnost člověka a společnosti stala předmětem výzkumu, až ke vzniku samostatné ekonomické vědy, která záhy zpřetrhala poslední vazby na theologii.

Historici v oblasti hospodářského práva rovněž podotýkají, že všechny nástroje a metody, potřebné k rozvoji kapitalismu, se zavedly a zdokonalily v rámci katolictví. Jedná se o jednoduché i podvojné účetnictví, akreditivy a komerční právo.

Kromě toho zdůrazňují badatelé význam instituce „právnické osoby“ jako abstraktního subjektu hospodářské činnosti, který se řídí toliko právními normami, zatímco normám eticko-náboženským nepodléhá.

Lví podíl na zavedení tohoto pojmu patří papeži Inocencovi IV., který na Lyonském koncilu v roce 1245 prohlásil, že právnickou osobu, která nedisponuje ani duší, ani svědomím, ani vůlí, nelze vyobcovat z katolické církve. Instituce „právnické osoby“ se tak stala pohodlnou výmluvou, pod níž mohli podnikaví Evropané bez výčitek narušovat morální a náboženské normy.

Nejproslulejšími právnickými osobami přelomu středověku a novověku se staly obchodní společnost Fuggerů v Německu, janovská Banka Svatého Jiří a anglická a nizozemský Východo- a Západoindická společnost.

Jako další nástroj potlačení výčitek svědomí se o něco později prosadila nová forma korporace – společnost s ručením omezeným, díky níž se podnik mohl pouštět do nanejvýš pochybných operací bez rizika ztráty osobního majetku, jelikož podílníci ručili za ztráty pouze do výše svého vkladu.

Do konce 19. století setrvávalo katolictví v porovnání s protestantstvím na velice konzervativní pozici v otázkách soukromého vlastnictví, kapitalistického vykořisťování a nabývání zisku prostřednictvím monopolní ceny.

Snaha Svatého stolce ustát nápor protestantského kapitalismu skončila porážkou. Katolická církev byla nucena sblížit svou sociální doktrínu s protestantstvím. Přednostní význam má v této souvislosti encyklika papeže Lva XIII. z 15. května roku 1891 „Rerum novarum“.

Na ní navazuje encyklika Pia XI. „Quadragesimo anno“ z roku 1931, která se pokouší vytvořit model korporativního kapitalismu, omezujícího sféru fungování peněžních vztahů.

Tento model uvedla do praxe fašistická Itálie a především nacistické Německo, kde ovšem dominoval pohansky laděný nacionalismus.

Další sociální encykliku – „Centessimus annus“ – vydal roku 1991 papež Jan Pavel II. Konstatuje zde, že ke kapitalismu neexistuje a nikdy nebude existovat alternativa. Nezamlčuje sice některé jeho nedostatky – odcizení člověka, orientaci na spotřebu a vykořisťování obyvatel třetího světa – ale současně deklaruje optimistickou víru ve schopnost kapitalismu překonat tyto nedostatky vlastními silami.

Katolictví touto encyklikou takříkajíc završuje svou ideovou evoluci tak, že jeho sociální koncepce přestává být k odlišení od té protestantské.

Přínos protestantství ke vzniku kapitalismu nespočíval ve vytvoření specifické hospodářské etiky, která by stimulovala rozvoj peněžních vztahů, jak se snažil dokázat Max Weber, nýbrž ve schopnosti „odblokovat“ veškeré zákazy a omezení, které po staletí prosazovala křesťanská církev. Tato omezení měla chránit věřící před vášněmi a zlořády, které Weber nazýval „duchem kapitalismu“, a které zahrnují lásku k penězům, hromadění majetku, lichvu, závist, touhu po moci či světské slávě a poživačnost. Na prvním místě stojí pak láska k penězům, samotná kvintesence ducha kapitalismu.

Zůstává paradoxem, že protestantství přestalo kapitalistické společnosti, jejíž vznik samo podnítilo, postupně vyhovovat právě v tom, v čem si zachovalo křesťanské rysy – v kázání askeze, pojetí práce jako služby Bohu, víře v posmrtný život a v naději na spásu duše. Hovoříme především o nejkonzervativnější formě protestantství, luteránství, ale postupně se v této situaci ocitly rovněž „radikální“ kalvinismus, „staromódní“ puritánství, „racionální“ metodismus a další protestantské denominace.

„Konkurenceschopnými“ jsou v podmínkách soudobého kapitalismu pouze nositelé těch ideologií a náboženství, které odmítají veškeré křesťanské předsudky. Jedná se především o všechny odstíny ateismu a okultismu.

Odhady počtu protestantů kolísají mezi 400 až 700 milióny věřících; dnes tedy tvoří zhruba 1/3 všech křesťanů.

Během posledních 20-30 let doznalo protestantství radikálních změn. Za jejich hlavní příčinu lze považovat masivní tlak liberalismu na konci minulého tisíciletí. Pozoruhodným výsledkem všeobecného průniku liberalismu byl vznik svérázné doktríny pod názvem „teologie bohatství“ či „evangelium rozkvětu“. Jde o detailně propracovaný systém názorů, podporující snahu zbohatnout, uspět a mít se dobře a orientaci na přepych a spotřebu. Tato koncepce vznikla v protestantském prostředí Spojených států, kde na počátku našeho milénia fungovalo 300 tisíc protestantských, 22 tisíc katolických a 12 tisíc mimokřesťanských kongregací.

Teoretické základy „teologie rozkvětu“ položil ještě v první polovině 20. století evangelický pastor E. W. Kenyon (1867-1948) ve svém „Slově víry“ (Word of Faith). Je autorem v Americe dodnes populární věty: „Co vyznávám, to i mám.“ Hlavní teze teologie rozkvětu zní: „Bůh přeje finanční prospěch všem věřícím a odměňuje je penězi v závislosti na síle jejich víry.“ Kazatelé teologie rozkvětu opírají své učení o biblické citace, které ovšem nacházejí pouze za cenu falzifikace Písma. Praktikující stoupenci „teologie rozkvětu a prospěchu“ se organizují v megacírkvích, čítajících až 50 000 věřících. V roce 2011 fungovalo v Americe 1210 megacírkví, dvakrát víc, než o pět let dříve.

Laciná popularita „teologie rozkvětu“ spočívá v opuštění tradičních křesťanských témat hříchu, vykoupení, ráje či Posledního soudu a místo toho poskytuje návody jak zbohatnout, být zdráv a udržovat dobré mezilidské vztahy.

Před vznikem teologie rozkvětu nalézal kult konzumu zdůvodnění pouze v naprosto sekulární politické filosofii Jeremyho Benthama (1748-1832), zakladatele teorie utilitarismu.

Bentham žene individualismus do krajnosti. Zajímá se výlučně o psychické prožívání a chování jednotlivců a pojem „společnost“ používá pouze pro souhrnné označení určitého počtu jednotlivců. Své úvahy točí kolem přirozené lidské touhy dosáhnout slasti a vyhnout se strádání (zde se inspiruje francouzským osvícencem Helvetiem). Řídí se zásadou: „Co nejvíce slasti pro co nejvíce lidí“. Jeho učení vylučuje možnost mezilidských konfliktů s tím, že sledování vlastních zájmů vede k obecnému blahu a samovolně nastoluje společenskou harmonii. Bentham žil v přesvědčení, že ryze rozumový kalkul a od emocí oproštěná intelektuální střízlivost snadno odhalí, co vede k slasti a co k opaku.

Ve 20. století začaly západní státy podle Benthamova receptu všemožně podporovat kult spotřeby. Sociologové se shodují, že exploze spotřebitelských nálad propukla po Druhé světové válce, kdy radikálně narostla dostupnost úvěrů pro všechny společenské vrstvy.

V 19. století dávali námezdní pracovníci průchod nespokojenosti se sociálními poměry prostřednictvím třídního boje, dnešní nespokojenost sublimuje do konzumu a hrozbu pro svět kapitálu nepředstavuje. Donedávna vštěpovala řadovým občanům konzumní chování reklama a popkultura, dnes se přidala v různých obdobách „teologie rozkvětu“ i církev, která formálně zachovává některé formy církevního života, ale plní je novým obsahem a modlitbu přetváří na autogenní trénink, adresovaný nikoliv Bohu, ale sobě samému s cílem posílit vlastní sebevědomí.

Teologie rozkvětu rozhodně nezanedbává charitu, věrna principu, že čím více peněz dáme Bohu, tím více jich od něj dostaneme. Na milodarech však nejvíce profitují samy církve a proto postupně upravují kázání do podoby přednášek, jak úspěšně vydělat peníze.

Přínos protestantství ke vzniku kapitalismu nespočíval ve vytvoření specifické hospodářské etiky, která by stimulovala rozvoj peněžních vztahů, jak se snažil dokázat Max Weber, nýbrž ve schopnosti „odblokovat“ veškeré zákazy a omezení, které po staletí prosazovala křesťanská Církev. Tato omezení měla chránit věřící před vášněmi a zlořády, které Weber nazýval „duchem kapitalismu“, a které zahrnují lásku k penězům, hromadění majetku, lichvu, závist, touhu po moci či světské slávě a poživačnost. Na prvním místě stojí pak láska k penězům, samotná kvintesence ducha kapitalismu.

Zůstává paradoxem, že protestantství přestalo kapitalistické společnosti, jejíž vznik samo podnítilo, postupně vyhovovat právě v tom, v čem si zachovalo křesťanské rysy – v kázání askeze, pojetí práce jako služby Bohu, víře v posmrtný život a v naději na spásu duše. Hovoříme především o nejkonzervativnější formě protestantství, luteránství, ale postupně se v této situaci ocitly rovněž „radikální“ kalvinismus, „staromódní“ puritánství, „racionální“ metodismus a další protestantské denominace.

„Konkurenceschopnými“ jsou v podmínkách soudobého kapitalismu pouze nositelé těch ideologií a náboženství, které odmítají veškeré křesťanské předsudky. Jedná se především o všechny odstíny ateismu a okultismu.

Odhady počtu protestantů kolísají mezi 400 až 700 milióny věřících; dnes tedy tvoří zhruba 1/3 všech křesťanů.

Během posledních 20-30 let doznalo protestantství radikálních změn. Za jejich hlavní příčinu lze považovat masivní tlak liberalismu na konci minulého tisíciletí. Pozoruhodným výsledkem všeobecného průniku liberalismu byl vznik svérázné doktríny pod názvem „theologie bohatství“ či „evangelium rozkvětu“. Jde o detailně propracovaný systém názorů, podporující snahu zbohatnout, uspět a mít se dobře a orientaci na přepych a spotřebu. Tato koncepce vznikla v protestantském prostředí Spojených států, kde na počátku našeho milénia fungovalo 300 tisíc protestantských, 22 tisíc katolických a 12 tisíc mimokřesťanských kongregací.

Teoretické základy „theologie rozkvětu“ položil ještě v první polovině 20. století evangelický pastor E. W. Kenyon (1867-1948) ve svém „Slově víry“ (Word of Faith). Je autorem v Americe dodnes populární věty: „Co vyznávám, to i mám.“ Hlavní teze theologie rozkvětu zní: „Bůh přeje finanční prospěch všem věřícím a odměňuje je penězi v závislosti na síle jejich víry.“ Kazatelé theologie rozkvětu opírají své učení o biblické citace, které ovšem nacházejí pouze za cenu falzifikace Písma. Praktikující stoupenci „theologie rozkvětu a prospěchu“ se organizují v megacírkvích, čítajících až 50 000 věřících. V roce 2011 fungovalo v Americe 1210 megacírkví, dvakrát víc, než o pět let dříve.

Laciná popularita „theologie rozkvětu“ spočívá v opuštění tradičních křesťanských témat hříchu, vykoupení, ráje či Posledního soudu a místo toho poskytuje návody jak zbohatnout, být zdráv a udržovat dobré mezilidské vztahy.

Před vznikem theologie rozkvětu nalézal kult konzumu zdůvodnění pouze v naprosto sekulární politické filosofii Jeremyho Benthama (1748-1832), zakladatele teorie utilitarismu.

Bentham žene individualismus do krajnosti. Zajímá se výlučně o psychické prožívání a chování jednotlivců a pojem „společnost“ používá pouze pro souhrnné označení určitého počtu jednotlivců. Své úvahy točí kolem přirozené lidské touhy dosáhnout slasti a vyhnout se strádání (zde se inspiruje francouzským osvícencem Helvetiem). Řídí se zásadou: „Co nejvíce slasti pro co nejvíce lidí“. Jeho učení vylučuje možnost mezilidských konfliktů s tím, že sledování vlastních zájmů vede k obecnému blahu a samovolně nastoluje společenskou harmonii. Bentham žil přesvědčením, že ryze rozumový kalkul a od emocí oproštěná intelektuální střízlivost snadno odhalí, co vede k slasti a co k opaku.

Ve 20. století začaly západní státy podle Benthamova receptu všemožně podporovat kult spotřeby. Sociologové se shodují, že exploze spotřebitelských nálad propukla po Druhé světové válce, kdy radikálně narostla dostupnost úvěrů pro všechny společenské vrstvy.

V 19. století dávali námezdní pracovníci průchod nespokojenosti se sociálními poměry prostřednictvím třídního boje, dnešní nespokojenost sublimuje do konzumu a hrozbu pro svět kapitálu nepředstavuje. Donedávna vštěpovala řadovým občanům konzumní chování reklama a popkultura, dnes se přidala v různých obdobách „theologie rozkvětu“ i církev, která formálně zachovává některé formy církevního života, ale plní je novým obsahem a modlitbu přetváří na autogenní trénink, adresovaný nikoliv Bohu, ale sobě samému s cílem posílit vlastní sebevědomí.

Teologie rozkvětu rozhodně nezanedbává charitu, věrna principu, že čím více peněz dáme Bohu, tím více jich od něj dostaneme. Na milodarech však nejvíce profitují samy církve a proto postupně upravují kázání do podoby přednášek, jak úspěšně vydělat peníze.

Vědecké vysvětlení velkých hospodářských změn, které lidstvu přineslo 19. století, stále láká společenské vědy. Série prací Wernera Sombarta upoutala pozornost zejména k tématu podstaty a vzniku moderního kapitalismu. Pro Sombarta, stejně jako pro V. Katasonova, je příznačná snaha neposuzovat soudobý kapitalismus pouze z materialistického hlediska, totiž jako důsledek akumulace bohatství a výrobních prostředků jedné třídy, která tak získává ekonomickou a politickou dominanci. Sombart hledá kořeny změn souvisejících s přechodem ke kapitalismu ve vývoji duševní struktury lidstva, který se opírá o evoluci židovského a křesťanského náboženství.

Sombart nesouhlasí se starším názorem, podle kterého spočívá cíl hospodářské činnosti v zajištění obživy, přiměřené sociálnímu statutu člověka, kdy je bohatství pouhým prostředkem k uspokojení potřeb. Kapitalistické uspořádání podle Sombarta hospodářskou činnost odosobňuje a maximálně racionalizuje prostřednictvím rigidních kalkulací. Kapitalistický životní názor od svého zárodku ve středověkých městech mohutní a nabývá na síle až dodnes.

Již soudobí kritici však Sombartovi vyčítali přílišné zdůrazňování podílu židovského etnika na hospodářském životě a rovněž tvrzení, že ve středověku nevznikaly velké majetky ani tak obchodní podnikavostí, nýbrž hromaděním pozemkového vlastnictví.

Zcela správné je naopak Sombartovo tvrzení, že feudalismus v podobě naturálního, zcela bezzbožního hospodářství nikdy neexistoval, v čemž se střetává s marxisty, ale i liberály, kterým je akademická spekulace bližší, než živá historická zkušenost. Sombart provokuje myšlenkou o jisté věčnosti kapitalismu - samu výrobu zboží totiž hodnotí jako nefeudální element a zárodek kapitalismu. Odbobí, označované jako feudální, by tak bylo směsí feudalismu s kapitalistickými prvky. Obdobnou synkrezi lze podle Sombarta pozorovat již v řádu otrokářském.

Sombartovo stanovisko je jednoznačné: pouze ekonomické zkoumání kapitalismu nemůže být výhradním podkladem bádání. Pozitivistická hospodářská věda totiž zapomíná na obecné pravdy a zásady, zformulované především židovskou a křesťanskou věroukou.

Vášnivá obhajoba a připomenutí této závažné skutečnosti je přínosem impozantní a fundamentální práce V. Katasonova.

Část první.