Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Projev proslovený dne 10. listopadu 2015 v rámci XIX. Celoruského světového lidového sněmu v Moskvě.

Nejvyšší představitelé moci zákonodárné i moci výkonné Ruské federace, Vaše důstojnosti, drazí otcové, bratři a sestry!

V roce, kdy slavíme 1000 let od zesnutí svatého a apoštolům rovného knížete Vladimíra, se obracíme k dědictví, které nám zanechal. Dědictví každého člověka, a tím spíše natolik význačného, jako byl svatý Vladimír, nepředstavuje jen jakési bohatství, fyzické i duchovní, které je předáváno potomkům. Dědictví v sobě vždy zahrnuje testament a vybízí dědice k činům.

Je zjevné, že tím základním a nejhodnotnějším dědictvím, které nám kníže zůstavil, je dědictví náboženské: jedná se o víru Kristovu, kterou lid na Rusi přijal. Již jsem o tom hovořil během tohoto roku nejednou. Dnes bych se však chtěl věnovat ještě jinému rozměru volby, kterou kníže Vladimír učinil, a sice civilizačnímu, národnímu a společenskému.

V těchto dnech se vyostřila otázka: jaké místo nám volbou víry v současném světě bylo mezi národy na zemi vybráno? Často v médiích říkají, že se jedná o „evropskou volbu“. Smysl pokřtění Rusi vidí v tom, že „prostřednictvím křesťanství Rusko začalo být součástí Evropy“. Zastánci tohoto pohledu jsou velmi úporní v jeho prosazování. Tato úpornost svědčí o tom, že se nejedná pouze o historické hodnocení. Hovoří se o současném a budoucím osudu našeho národa. Vždyť jestliže kníže Vladimír uskutečnil civilizační volbu směrem k Evropě, měli bychom i my utvrzovat jeho volbu a následovat Evropany. 

Dovolte mi, abych se blíže věnoval tomuto hledisku a z něho plynoucích konsekvencí. Řekněme rovnou, že volba náboženská a volba civilizační nejsou totožné. Volba křesťanství nemůže být včleněna v nějaké konkrétní geografické hranice, ať již se jedná o evropské nebo asijské. Křesťanskou kulturu nelze redukovat na kulturu konkrétního národa. Kristus přišel spasit veškeré lidstvo. Jeho zvěst a jeho přikázání se obracejí ke všem lidem, ať již žijí v Evropě, Asii, Americe či v Africe.

Víme, že se pozemská pouť Spasitele neodehrála v Evropě. Narodil se a žil na Blízkém východě, v tom tajuplném centru světa, jenž je geograficky umístěn mezi Asii, Evropu a Afriku a nachází se odnepaměti v kulturním smyslu na křižovatce velkých civilizací starověku. V tomto prostoru se neustále odehrávaly války, dokonce i dnes se odehrávají, a střetávají se zde různé síly a centra vlivu.

Východořímskou říši, největší středověký křesťanský stát, jenž se stal pro Rusy pramenem Dobré zvěsti, nelze rovněž považovat za pouze evropskou mocnost.

Ačkoliv kulturní základ Byzance bezpochyby tvořil řecko-římský svět a řecký jazyk byl jazykem mezinárodních vztahů, přesto v sobě Byzanc zahrnovala tři kontinenty. Jan Zlatoústý pocházel z Antiochie, Jan Damašský ze Sýrie, z území Meziříčí (dnešního Iráku) pocházel Daniel Sloupovník, z Egypta pak Athanasios Veliký, z evropského břehu pak Theodoros Studités… a mnoho dalších, pocházelo z různých částí světa.

Východní křesťanství nerozlišovalo mezi Evropou, Asií a Afrikou. Nesnažilo se o kulturní exkluzivitu jednoho vyvoleného území, zvláště obdařeného v kulturním smyslu a s určitými národy. Naopak, křesťanské dary přinášelo všem kontinentům. V tom lze spatřovat universalismus byzantské civilizace.

Když hovoříme o civilizacích jako o konkrétních kulturně-historických typech, které definoval N. Ja. Danilevskij, vyzdvihují se někdy jejich unikátní, ničemu se nepodobající exotické rysy. Avšak civilizace se definuje nejenom jimi. Těmito rysy se může vyznačovat i izolovaný národ, jež žije na ostrově nebo v neprostupných lesích. Civilizace se rodí tehdy, kdy má co říci celému lidstvu a kdy její dědictví získává celosvětový význam.

Nicméně civilizace či kulturně-historický typ je zjevem sociálním, kulturním, nikoliv sakrálním. A přesto, že je každá civilizace povolána nabízet své vynálezy a úspěchy všemu lidstvu, celému světu, nemůže být postavena na místo Boha, nemůže být vyhlášena za vlastníka všeobecné pravdy. Již definování otázky v tomto smyslu lze považovat za velký omyl a nebezpečné pokušení.

Tomuto pokušení nicméně podlehlo mnozí, a to jak dříve, tak i dnes.

Stojí za poznámku, že po dlouhou dobu západní civilizace neoznačovala sama sebe za evropskou. Až do konce 18. století dávalo kulturní společenství západních národů přednost označení „křesťanský svět“. Poté, co se křesťanské hodnoty pod nátlakem sekulárního myšlení dostalo do defenzivy, přednost dostal jiný název ‒ Evropa. Volba nové identity, uskutečněná v této době, se již tehdy z velké části ukázala být alternativou ke křesťanství. O tomto sebeuvědomění a sebeidentifikaci západních Evropanů podrobně hovoří mj. prominentní britský historik Norman Davies.

Také dnes lze ve slovech „evropská volba“, která jsou někdy aplikována na osud ruského lidu, často slyšel podtext exkluzivity, jako kdyby se jednalo o volbu vyšší kultury, nejvyšší civilizace ‒ a odmítnutí něčeho nižšího, nezralého, neúspěšného. Tento podtext se vztahuje jak na současnou realitu, tak na volbu učiněnou svatým Vladimírem.  

Nemůžeme popřít, že přijetím křesťanství udělala Rus krok směrem k pravdě. Avšak křest neznamená, že naši předkové vstoupili do jakési zvláštní, elitní společenství národů ‒ v etnickém, společensko-kulturním a geografickém smyslu. Takové vyčlenění elitní části lidstva, takový výklad by nepřijala byzantská ani ruská kultura. Kristus nezná vyvolený lid, miluje a čeká na všechny. Miluje i ty národy, které přijaly křesťanství v apoštolských dobách, i ty, které byly pokřtěny v době knížete Vladimíra, i ty, kdo uslyšeli dobrou zprávu mnohem později.

Nicméně nikoliv náhodou došlo v rámci křesťanského světa ke vzniku různých civilizací: byzantské, západoevropské, ruské, latinskoamerické. Stalo se tak proto, že je křesťanství náboženství univerzální, ale nikoliv unifikující. Bůh dává každému národu příležitost odhalit svůj talent a neztratit národní identitu. V této rovnosti různých národů, v této úctě k rozmanitosti kultur, v tomto popírání nadřazenosti pramení naše chápání křesťanství. V tom také spočívá osobitost naší civilizace.

Církevní tradice říká, že kníže Vladimír dal přednost přijetí křesťanství z Byzance, protože ruští vyslanci byli nadšeni krásou pravoslavné bohoslužby. Zdá se však, že nejen estetický cit určil volbu ve prospěch východní církve. V této volbě se nemohl neprojevit také morální cit knížete, pocit národní důstojnosti a respektu ke svému lidu. Vždyť právě ve východní křesťanské tradici se předpokládalo úplné zachování národní nezávislosti.

Byzanc a Rusko spolu jednali jako rovný s rovným, a to bylo nejdůležitější podmínkou pro křest.

Představme si tuto scénu: střetává se bohatá Byzanc, s jejím starobylým dědictvím a kulturními památkami světového významu, s dosud ještě zcela mladá Rus, která dosud nevytvořila žádné kulturní bohatství a kromě několika odvážných vojenských výpadů nevykonala již nic. Na první pohled se tak setkaly dva naprosto odlišné národy a v takovém případě by bylo možné použít známou dichotomii mezi „civilizací a barbarstvím“. Dialog, který mezi Ruskem a Byzancí vznikl, ale na sobě žádné stopy takové nerovné dichotomie nenesl. Nebylo pochyb o tom, že Rusko učinilo „byzantskou volbu“ a bylo povinno řídit se Konstantinopolí. Nepřišli k nám ale byzantští obchodníci s pozemky, aby získali půdu a otroky. Byzantští kupci na Rusi nedostali zvláštní privilegia. Rovnost mezi oběma zeměmi byla stvrzena a upevněna manželstvím knížete Vladimíra a byzantské princezny Anny.

Obyvatelé Rusi následovali stejné pravoslavné křesťanské ideály jako Byzantinci a byli schopni vystavět na tomto základě vlastní společnost se svým charakterem a možnostmi.

Volba svatého knížete Vladimíra tedy v žádném případě nebyla jen „evropskou volbou“ a dokonce ani „byzantskou volbou“. Tím spíše tento krok nelze považovat za zřeknutí se národní kulturní identity. Byla to ruská volba, která umožnila národu objevit své schopnosti a obdarování v lůně křesťanství, projevit se ve službě univerzální pravdy Kristovy a v rámci této služby vytvořit vlastní civilizaci.

V Kyjevě, kde podle Simeona Suzdalského zemřeli v roce 983 „první ruští občané Nebeského města“ svatí Fjodor Varjag a jeho syn Jan, leží základy Desátkového chrámu ‒ prvního křesťanského chrámu starověkého Kyjeva, jenž nechal postavit kníže Vladimír. Název tohoto chrámu souvisí s tím, že kníže věnoval během stavby desetinu svých příjmů na její dokončení, později pak částka sloužila k jiným charitativním potřebám. Jeho příkladu následovali další pravoslavní křesťané a brzy se zavedení desátku stalo naší národní tradicí. Desátek byl věnován nejen na stavbu chrámů. Stala se prostředkem k dobrovolnému podřízení osobních zájmů společným cílům, a tím i projevem solidarity a podpory pro ty, kteří ji potřebovali.

Solidární společnost, to je ruský společenský ideál, jenž také přímo souvisí s křesťanskou volbou knížete Vladimíra. Jak jsem již řekl, jedná se o společnost, ve které jsou vztahy vzájemné pomoci a spolupráce nadřazeny vzájemné závisti a konkurenci. Jedná se o společnost, ve které neexistují „zbyteční lidé“, nejsou odsouzení a zatracení. Takový je ideál, jehož základy pramení ze samotné podstaty učení evangelia. Zároveň se jedná i o národní ideál, v němž se projevilo ruské chápání křesťanství. Ve skutečnosti to je ideál morální společnosti a státu, který předpokládá moudrý vztah ke skutečným hodnotám a historické zkušenosti národa.

Chce-li zavádět morální politiku, měl by stát mít zainteresovaný, na hodnotách založený pohled na vzdělávání, kulturu, informace, oblast myšlení. Měl by se řídit mravními prioritami a vůlí svých obyvatel a dávat jim přednost před ostatními, zejména vnějšími zdroji práva. Mocní v takové zemi naslouchají lidem a ví, že se budou zodpovídat před Bohem.

Morální stát nemá dělat z kultury a vědění výrobek, tím spíše cenově nedostupný všem a vždy, protože to vede k sociální segregaci a informační nerovnosti. Takový stát podporuje vzdělávací funkci školy, včetně vyššího vzdělávání, jež se uskutečňuje v duchu ideálů solidarity a vzájemné pomoci v kontextu národních tradic a morálky. A to i pod vlivem tradičních náboženství. Proto je nezbytné mít společné a harmonizované přístupy k rozvoji vzdělávacích programů ve školách a na univerzitách, mít jednotný vzdělávací prostor.

Chtěl bych upozornit na význam jednoho konkrétního příkladu, který má přesto velmi důležitý vliv na naše školství, a sice obnova vojenského vzdělávání. Získávají tak životní cestu jak budoucí vojáci, dědicové činů knížete Vladimíra, tak mládež, která si zvolila nevojenské specializace, nicméně získávají tak schopnost bránit vlast, její svobodu a nezávislost nejen na poli bitevním, ale také v podmínkách informačního a kulturního (nebo spíše anti-kulturního) masového ovlivňování vědomí a pocitů mladých lidí.

Morální stát rovněž předpokládá spravedlivé uspořádání ekonomiky. Myšlenky solidarity, o nichž se opakovaně hovořilo z pódia Celoruského světového lidového sněmu, nyní vyžadují realizaci v konkrétním životě, nikoliv jen teoretickou diskusi.

Je třeba překlenout propast mezi penězi a prací, reálnými hodnotami a spekulativní „ekonomikou“. Jedná se o propast, jež ohrožuje ekonomickou stabilitu nejen Ruska, ale celého světa.

Hodnoty solidární společnosti s námi sdílejí také jiné národy ruské civilizace, které v nich nacházejí soulad s hodnotami a duchovními základy svých náboženství: islámu, judaismu a buddhismu. To nám poskytuje možnost říci, že ruská civilizace není jen ruská a neredukuje se pouze na pravoslavné křesťanství, a to navzdory rozhodujícímu vkladu ruského lidu a ruské pravoslavné církve na jeho vytvoření. Jedná se o společný domov se společným dědictvím pro lidi různých náboženství, vyznání a kultur. Pevným základem tohoto domu bylo popření nadřazenosti jednoho národa nad druhým, respektování důstojnosti a rovnosti každého z nich. Jedná se o dědictví, které stvrdil svatý Vladimír v jeho dialogu s Byzantskou říší.

Nezbytnost pochopení historických kořenů a základních hodnot naší civilizace a jejich aktualizace je dlouhodobou výzvou pro 21. století. Jedná se rovněž o jeden z naléhavých úkolů našeho humanitárního myšlení. Podstatný příspěvek k řešení tohoto problému může a musí učinit Celoruský světový lidový sněm.

Vidíme, že od přelomu tisíciletí až po dnešní dny sněm přerostl status veřejného fóra, které má sloužit jako platforma pro výměnu názorů. Proměnil se v organizaci, která je schopna formulovat světonázorové otázky naší doby a nabídnout na ně odpovědi. Intelektuální síly sněmu mj. navrhly koncepce humanitní a technologické suverenity Ruska, vytvořily důkladnou analýzu ruské civilizační a etno-kulturní identity a podnikly kroky ve výzkumu solidární společnosti.

Tato práce měla zásadní význam. Pokud byla devadesátá léta poznamenána chaosem a rozkladem a v nulových došlo k obnově zničeného, nyní je čas přemýšlet o budoucnosti. Přichází nové generace, pro které je zhroucení Sovětského svazu již jen historickou událostí. Ty již nebudou spokojeny s porovnáním s devadesátými léty. Chtějí jasně vidět smysl a účel rozvoje země, chtějí pochopit, kdo jsme a kam směřujeme. To je důvod, proč musíme procítit a pochopit historickou cestu, kterou Rusko prošlo od svého pokřtění a po níž šla naše vlast i dále ‒ přes vítězství i všechny zkoušky. Tato cesta nám dává perspektivu do budoucna.

V této perspektivě spočívá uchování i utváření naší originální civilizace, jež se opírá o univerzální křesťanský základ a bere v úvahu národní principy ruského lidu a je rovněž v souladu s národními principy a náboženskými tradicemi národů, které jsou nám blízké ‒ našich sousedů a bratrů. Právě toto je nejdůležitější součástí dědictví svatého knížete Vladimíra, dědictví, jehož musíme být hodni, a které musíme zachovat a předat budoucím generacím.

V tom nám napomáhej Bůh!