Mniška Iulianija (M. N. Sokolovová) - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Mniška Iuliania, laickým jménem Marija Nikolajevna Sokolovová, se narodila 3. prosince 1899 (na den sv. archanděla Michaela) v rodině kněze Nikolaje Alexandroviče Sokolova, představeného moskevského chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodičky na Gončarné ulici, poblíž Taganky.

Otec Nikolaj absolvoval Moskevskou duchovní akademii a posléze byl příkladným knězem. Jeho starší bratr A. A. Sokolov absolvoval petrohradskou Akademii výtvarných umění, druhý bratr Vladimir byl knězem moskevského ženského kláštera Narození Páně. Matka Marie Nikolajevny Lidija Petrovna získala vzdělání v moskevském Filaretově ženském učilišti, založeném metropolitou Filaretem (Drozdovem) pro dcery kněží. Lidija Petrovna byla dcerou kněze P. T. Někrasova, jenž sloužil v jednom z chrámů moskevského Novoděvičího kláštera, „člověka dobrého, se širokou duší, milosrdného k chudým. Nevynechal s almužnou ani jediného žebráka, jichž se vždy shromažďovalo mnoho kolem jeho chrámu a po jeho smrti jich celý dav provázel jeho rakev. Jeho choť Anna Nikolajevna pocházela ze šlechtické rodiny. Brzy osiřela a metropolita Filaret si ji vzal na vychování.“

Marija Nikolajevna měla dvě mladší sestry, Lidii a Serafimu. Rodiče jako lidé hluboce věřící uměli děti vychovat k lásce k Bohu a církvi. Lidija Petrovna jezdila téměř každý čtvrtek do kaple mučedníka Panteleimona k modlitbám a brala s sebou dcery. Brzy naučila číst děti církevní slovanštinu a před spaním si vybírali na čtení jeden z akathistů.

V devíti letech Marija nastoupila na 5. moskevské ženské gymnázium carevny Marie Fjodorovny. Ve dvanácti letech přišla o otce, jenž jí byl v mnohém vzorem a učitelem. Brzy pocítila nutnost duchovního vedení a přátelé jí poradili, aby šla do chrámu na Marosejce k otci Alexiji Mečevovi. Otec Alexij se stal jejím zpovědníkem. Od první zpovědi si začala zapisovat do deníku jeho slova a tyto zápisky si vedla téměř deset let, až do smrti kněze. Jeho duchovní vedení určilo veškerou další duchovní, tvůrčí i životní cestu mnišky Iulianie. Posléze sestavila nejúplnější vzpomínky na otce Alexije.

Roku 1917 Marija Nikolajevna absolvovala gymnázium a do roku 1920 se učila ve studiu umělců F. I. Rerberga a A. P. Chotuleva, v letech 1920–1929 pracovala jako učitelka v sovětské škole, pak působila jako umělecký grafik v různých nakladatelstvích.

V polovině 20. let Marija Nikolajevna studuje ikonomalbu u umělce a restaurátora Vasilije Kirikova, v letech 1928–1929 jezdí po severoruských městech, studuje a obkresluje staré fresky. Třicátá a čtyřicátá léta se stala dobou sbírání znalostí a materiálů v oblasti ikonomalby.

Když byla roku 1946 znovu otevřena Trojicko-sergijevská lávra, Marija Nikolajevna jako malířka ikon dostala pozvání, aby se podílela na obnově výmaleb chrámů tohoto kláštera. Od této doby začíná hlavní období jejího tvůrčího života. Marija Nikolajevna zasvěcuje svůj život ikonomalbě, restaurování památek a výuce mládeže. Marija Nikolajevna vymalovala Serapionovu síň, namalovala Sergijův obraz, umístěný u hrobu s ostatky světce, vytvořila ikony Zjevení Přesvaté Bohorodičky sv. Sergiji, Sněm ruských svatých, Sněm svatých města Vladimiru, Sněm jaroslavských svatých, Sněm světitelů, zazářivších v zemi Ruské. V letech 1952–1953 Marija Nikolajevna se svými žačkami I. V. Vataginovou a je. S. Čurakovovou pracují na ikonostasech dvou kaplí moskevského chrámu proroka Eliáše.

Roku 1958 organizuje Marija Nikolajevna třídu ikonomalby v rámci Moskevské duchovní akademie a vede ji 23 let.

Roku 1976 byla v lávře vytvořena restaurátorsko-ikonopisecká dílna, v jejímž čele stála Marija Nikolajevna. U mnišky Iulianie studoval i archimandrita Alipij a Viktor Vasiljevič Filatov.

Roku 1970 tajně skládá mnišské sliby a dostává jméno svaté mučednice Iulianie.

Roku 1970 byla Marija Nikolajevna vyznamenána řádem sv. knížete Vladimira 3. stupně, v roce 1975 řádem sv. knížete Vladimira 2. stupně a roku 1980 řádem sv. Sergije Radoněžského.

Mniška Iuliania zemřela 16. února 1981.

Marija Nikolajevna Sokolovová (mniška Iuliania) po sobě zanechala pozoruhodný odkaz: žáky, ikony, dobrou památku v lidských srdcích a bohulibé skutky.

* * *

Mniška Iulianija (M. N. Sokolovová)

Ikona jako teologie v obraze

Ikona je „teologie v obraze“ a abychom se o tom přesvědčili, věnujme pozornost ztvárnění Vzkříšení Krista v realistickém malířství a na starých ikonách. Téměř všichni realističtí malíři při zobrazení této události zachycují okamžik, kdy tělo Kristovo, nedotčené rozkladem, vstalo z hrobu. Všichni malují Spasitele v bílém pohřebním rubáši, ačkoli víme, že ten zůstal v hrobě jako svědectví o slavném zázraku (J 20, 6–7) a vzkříšené Kristovo tělo nepotřebovalo pozemský šat. Bývá zde zobrazován jeden či dva andělé, jeden z nich odvaluje nebo již odvalil kámen, zakrývající vchod do jeskyně, což vyvolává velmi primitivní, naivní a lživou představu, že bez toho by vzkříšený Spasitel nemohl vyjít z jeskyně ven. Nejrozšířenější varianty představují Vzkříšení Kristovo německého umělce Plockhorstа a M. V. Něstěrova, jež v základních rysech opakují zažité tradice ztvárnění tohoto tématu.

V dávných dobách takové vyobrazení neexistovalo. Na starých ikonách, stejně jako na freskách bylo až do 17. století malováno Sestoupení Krista do pekel a nad touto scénou stál nápis Vzkříšení Kristovo. Proč takový nesoulad?

Jak již bylo řečeno dříve, ikona je teologií v obraze a opravdová teologie se zakládá na duchovní zkušenosti otců a učitelů církve. Co nám říká jejich duchovní zkušenost?

Sv. Symeon Nový Teolog píše, že ve vzkříšení Kristovo věří mnozí, ale je málo takových, kteří by to čistě zřeli. Svatá píseň praví: „Spatřili jsme Vzkříšení Kristovo.“ „Spatřili jsme Vzkříšení Kristovo a klaníme se svatému Panu Ježíši, jedinému, kdo je bez hříchu.“ Jak jsme to spatřili, když Kristus vstal z mrtvých před dvěma tisíci lety, a ani tehdy nikdo neviděl, jak vstal z mrtvých? Přitom nám ale církev dala jistotu, abychom provolávali těmito slovy naprostou pravdu.

Člověk ve svém pádu ztratil jednotu s Bohem a jeho duše zemřela, ačkoli svou přirozeností zůstala nesmrtelnou. Jako tělo, z nějž vyjde duše, se už nenazývá živým a žít nemůže, tak i duše, již opustila Boží milost, tvořící duši duše, pozbyla schopnost žít sama sebou, stala se mrtvou, slepou a necitelnou. Mrtvé tělo se ihned rozkládá a práchniví, a stejně tak v mrtvé duši nastal rozklad, rozlezli se v ní červi zloby, hněvu, závisti, lenosti, nenávisti, zášti, všemožné touhy těla, ziskuchtivost, lakomství apod. Nejstrašnější ale je, že všechny tyto četné a těžké nemoci duše byly zakryty tlustou pokrývkou pýchy a nadutosti, jež oslepily člověka natolik, že ztratil schopnost vidět sebe sama. Klame sebe sama, takže ani nechápe, že hyne, necítí svou ubohost, domnívá se, že je s ním vše v pořádku, a nijak se nestará o zdraví své duše. Je natolik necitelný, že kdyby ho někdo začal za něco kritizovat, směle odpoví, že nic takového nevidí, bude odporovat a kritika vyžene, i kdyby to byl anděl z nebe.

Nelze říci, že by takoví lidé byli spokojení a šťastní. Naopak jsou hluboce nešťastní, nacházejí se v sobě samých jako v pekle, plní tužeb, jež v nich sváří v jejich údech. Jak říká apoštol: „Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte“ (Jk 4,2), ale při tom všem nechápou sebe a neuvědomují si své neštěstí. I když se takoví lidé budou postit, modlit, bdít, rozdají všechen majetek chudým, aby se zalíbili Bohu, nezískají z toho žádný užitek, a naopak upadnou do ještě horšího stavu, neboť se v nich posílí pýcha a vyroste v nich vnitřní farizejství. Není hříchu, jenž by převyšoval milosrdenství Boží, kromě hříchu, po němž nenásleduje pokání. Sebeklam nedovoluje hříšníkovi se kát, hříšník nevidí svůj hřích. Vidět a cítit je přirozenou vlastností živých, a kdo ji nemá, je mrtvý. Dokud je člověk takový, je nevyléčitelný a nemůže jej spasit ani všemohoucí Bůh, ačkoli si jeho spásu přeje. Je to žalostná situace. Je nutné vzývat Boha, aby naše duše zbavil slepoty, vzývat ho z celé duše, prosit, hledat, pobízet, aby Bůh přijal naši úpěnlivou prosbu, dal nám pocítit hořkost otroctví, temnotu žaláře, tíži pout. Prosba z celého srdce nebývá odmítnuta, hříšník postupně prozře, začíná vidět svůj stav, dospívá k pokání a k zarmoucenosti srdce. Pokud setrvá v takovém rozpoložení duše, pak pomalu dospěje i k tomu, že spatří všechnu svou zhoubu, všechnu svou bezmoc a rozklad, začne všechny lidi, malé i velké, vidět jako nesrovnatelně vyšší, než je on, dokonce jako svaté, a to nejen ty ctnostné, ale i ty, kteří očividně hřeší. A právě to je ona bohulibá pokora a zarmoucenost srdce, jež velké i největší svaté vedla ke slovům: „Všichni se spasí, ale já jediný zahynu.“ Přitom v tom nebylo zoufalství, nýbrž opravdové doufání v bezmezné milosrdenství Boží, jež zachraňuje kajícníky.

Takové zarmoucení a pokora jsou onou jedinou obětí, již Bůh neponíží; je to oběť, pro niž již není hříchu, překonávajícího Boží lásku k člověku. Je to to, bez čeho nemůže být bohulibá ani almužna, ani pevná víra, ani vzdálení se světu, a dokonce ani mučednictví. Je to oběť, jíž se zachraňovali, zachraňují a budou zachraňovat nejen hříšníci, nýbrž i spravedliví a svatí, lidé čistého srdce (zarmoucené srdce je čisté srdce) a všichni svatí v čele s Přečistou a Přeblahoslavenou Bohorodičkou. Vůně této čisté oběti „nejpokornější“ z pozemšťanů, jak ji nazývali svatí otcové, se donesla až k trůnu Božímu a přivedla na zemi Krále pokory – jediného Syna Božího. Proto podle slov svatého otce je třeba všemožně hledat tu jedinou cestu, na níž stojí toto zarmoucené a pokorné srdce, aby mohlo jako z hlubiny pekelné volat Boha, jenž kdysi sestoupil do pekel, nechť přijde k nám a osvobodí nás. Když duše vejde do takového pokání a pokory jako do hrobu, sám Kristus sestoupí z nebe, vejde do člověka jako do hrobu a do pekla, spojí se s jeho duší, přebývající ve smrti, a vzkřísí ji.

Vzkříšení duše je jejím znovusjednocením s Kristem, jenž je vskutku životem věčným. A když se duše spojí s Bohem a takto silou Kristovou vstane z mrtvých, bude hodna uzřít duchovně a tajemně oikonomické Vzkříšení Kristovo a opravdově zazpívat píseň „Spatřivše Kristovo vzkříšení, klaníme se svatému Panu Ježíši“. Toto je vzkříšení duše, jež nastává ještě v tomto životě, před všeobecným vzkříšením těl, je to vykoupení, pro něž Bůh Otec daroval svého Syna, aby každý, kdo v něj věří, nezahynul, ale dosáhl života věčného. Vzkříšení a sláva Kristova je naším vlastním vzkříšením, Jím vykonaným. Kristus nikdy neusiloval o svou slávu. Byl oslavený a vyšší než všechna vláda, moc a síla, ale ponížil se, zemřel a vstal z mrtvých a byl oslaven proto, aby to, co se událo s ním, se pak mohlo opakovat v nás a tím nám dal spasení. Plodem vzkříšení duše v Kristu je láska, radost, mír, trpělivost atd. (Gal 5, 22). Právě v tom tkví nepomíjející význam a tajemství Kristova vzkříšení, tajemně a neviditelně přebývajícího v nás, pokud to chceme, vzkříšení, jež může nastat každým dnem a každou hodinu (ze Slov sv. Symeona Nového Teologa).

Tato pravda je výsledkem duchovní zkušenosti života v Kristu. Učení o pravdě, rozptýlené v patristických dílech, jež nejsou všem přístupné, vyjádřil Bohem osvícený rozum svatých Otců na ikoně nesoucí název Vzkříšení Kristovo. Na ní Kristus, jenž vstal z mrtvých a září rouchem slávy, podává ruku padnuvšímu Adamovi a jeho prostřednictvím celému lidstvu, pozvedá ty, kteří jsou v hrobu hříchu, smrti a pekla, neboť hřích, smrt a peklo znamenají rozchod s Bohem. Kristus se s námi spojuje, dává život svým vzkříšením, a to nejen tehdy, když sestoupil do pekla, nýbrž neustále, dodnes a do skonání světa (sv. Symeon Nový Teolog).

Ale dříve než člověk vstane z mrtvých v Kristu, je třeba k němu volat o pomoc. A dříve než začneme volat o pomoc, je třeba uvidět svou zkázu. Proto svatá církev opakuje tak často po celých svatých čtyřicet dní Velkého půstu: „Dej mi, ať spatřím své hříchy“.

K poznání sebe sama člověk nepřichází hned a rychle. Někdy k tomu potřebuje celý život. Proto na člověka přicházejí nemoci, smutky, úzkosti, vášně duševní i tělesné, dokonce i hříchy, aby nejen teoreticky, ale i z vlastní zkušenosti člověk poznal svou hlubokou špatnost a projevil pokoru.

Jistá asketka z 19. století, igumenka Arsenija, se na začátku své mnišské cesty ptala své duchovní učitelky: „Kde jsem?“, tj. jak blízko jsem ke Kristu. A ona jí odpovídala: „Nejsi nikde, neboť nevidíš svou zkázu.“

Pět tisíc let Hospodin čekal, než se lidstvo definitivně přesvědčilo, že naprosto nedokáže vykročit z té zhouby, do níž jej zavedlo jeho odpadnutí od Boha, a očekává Vykupitele. Ze Slov sv. Symeona Nového Teologa je zřejmé, že na staré ikoně Vzkříšení Kristovo je v obraze vyjádřeno doufání každé věřící duše, neboť konečný cíl pozemského života každého člověka je sjednocení jeho, hříšného, s Bohem. Světec ukazuje rovněž jedinou správnou cestu k tomuto cíli.

Ikona tedy v sobě nese teologickou hloubku a je těsně spjatá i s bohoslužbou. Na Velikou sobotu po liturgii sv. Basila Velikého po čtení paremijí a Apoštolu místo obvyklého haleluja před čtením evangelia slyšíme hlasité provolání: „Vstaň, Bože, soudce země, neboť jsi ve všech národech…“ Co je to jiného než volání vší duše, aby ten, který dává život a kdysi v tento den sestoupil do pekla, sestoupil také k nám, do naší duše a vstal z mrtvých v nás? A na slavnostní velikonoční ranní bohoslužbě po šesté písni kánonu, za níž následuje sváteční kontakion, jenž končí slovy „hříšným dej vzkříšení“, slyšíme na konci oikosu („Jenž před sluncem“) slzavý nářek křesťanské duše: „Ó, Pane, vstaň a hříšníkům dej vzkříšení.“ Proč „vstaň“, když už Kristus vstal a jeho slavné vzkříšení radostně opěvuje celá církev, pozemská i nebeská?

Ano, vstal z mrtvých, ale vstal i v nás?

Přeloženo z knihy: Монахиня Иулиания (М. Н. Соколова), Труд иконописца, Свято-Троицкая Сергиева Лавра, 1995.

Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.