Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Neznámý: Ano, obraz je to impozantní, jen co je pravda. Promiň mi ale, přistoupím k tomuto majestátnímu obrazu blíž a budu se ptát nikoli jako umělec, nýbrž jako přízemní řemeslník – co je to za barvy a co jste to nanesli na plátno?

Zpovědník: Jistě, ptej se.

Neznámý: Začnu od toho, kde jsi skončil: „víra v Krista osvobozuje od hříchu, strádání a smrti“. Ale jaképak „osvobozuje“, když doposud kolem nás vládne zlo, strádání i smrt? Říkáš, že Kristus na Golgotě vykoupil Adamův prvotní hřích a tím poskytl všem, kteří v Něho uvěří možnost osvobození od  hříchu a jeho následků – strádání a smrti. Ve skutečnosti ale vidíme něco úplně jiného. Všichni lidé – věřící i nevěřící – se dopouštějí hanebností, celý svůj život protrpí a nakonec všichni bez výjimky umírají. Říkáš, svět je spasen, ale já i po Kristově ukřižování vidím stále to stejné zlo, strádání a smrt, jež byly i před tím.

Zpovědník: V tom není žádný rozpor. To, co bylo učiněno Kristem, bylo učiněno pro věčný život světa. Harmonie života byla obnovena ve věčnosti: zlo bylo zničeno, jelikož byla dána možnost svatosti. Již není strádání, protože člověku byla znovu otevřena cesta k věčné blaženosti. Smrt byla přemožena proto, že Kristus vstal z mrtvých a také nás čeká všeobecné vzkříšení. Proces pozemského života však pokračuje jako doposud. A může tomu snad být jinak? Svět se nachází ve zlu jako po prvotním hříchu, poněvadž ten je vtisknut do jeho pomíjivé tělesnosti. Probíhá všakproces, v němž lidské duše postupně skrze víru přijímají to, co jim dal Kristus. Kristus je cestou spásy. Cestou života, jež je otevřena každému, kdo se vzdálí světu nacházejícímu se ve zlu, a započne žít v Kristu. Slovo Boží praví: „...ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva“ (1 P 4: 13). „Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými Božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha“ (2 P 1: 4). „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2 P 3: 9). „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Ř 10: 9).

Neznámý: Dejme tomu, že je to tak. Připusťme, že Vykoupení mohlo být opravdu uskutečněno a život současně pokračuje jako dřív. Důsledky Vykoupení jsou odsunuty na konec procesu, jelikož samotný proces v čase je nevyhnutnou podmínkou Vykoupení. To je možné pochopit. Jaké nepředstavitelné množství otázek a nejasností ale vzbuzuje samotné učení o vykoupení!

Především je tu otázku smyslu Vykoupení.

Syn Boží se vtělil a žil mezi lidmi. Tito lidé ho však zabili, čili dopustili se zločinu nesouměřitelně většího, než jakým byl Adamův hřích v ráji. V daném případě byl sněden plod zakázaného ovoce, došlo tedy k porušení Božího příkazu; v případě druhém ukřižovali samotného Boha. A náhle tato vražda, tento nejstrašnější zločin nezahubí svět definitivně, ale naopak ho spasí. Je v tom jakási zrůdná nesmyslnost. Pokud se Bůh toužil smířit s člověkem, nebylo jednodušší prostě mu odpustit a nečekat, kdy se dopustí takového hříchu, jenž předčí všechny předchozí?

Zpovědník: V tvých otázkách zaznívá lidská zkušenost. A tato lidská zkušenost je vpravdě bezmocná má-li na ně odpovídat. Máš pravdu. Pokud by odpuštění stačilo k tomu, aby byl obnoven život světa, jakým byl před prvotním hříchem, pak by jistě nebylo důvodu, aby Kristus trpěl. Mohlo být ale dostatečné? Odpuštění již bylo dáno v tom momentě, kdy došlo k Božímu rozhodnutí o spáse světa Synovou obětí, jelikož pouze poté co Bůh lidem odpustil, mohl pro ně učinit to, co učinil. Je očividné, že tato oběť byla nutná proto, aby udělené odpuštění mohlo spasit svět. Chyba lidské zkušenosti spočívá v tom, že vše rozděluje na jednotlivé části, jako je na jednotlivé části rozdělována hmota. Tato zkušenost není schopna postihnout nekonečné a tudíž je zbavena schopnosti postihnout i nedělitelné. Je třeba povznést se skrze duchovní nazírání až k prožitku jednoty světa v Bohu a pochopit, že po prvotním hříchu předešlý svět zemřel. Hřích mohl být odpuštěn. Bůh mohl lidem toto odpuštění dát. Avšak aby vykoupil člověka, jenž má svobodnou vůli – tj., nenásilně – bylo toto odpuštění nedostatečné. Cosi musel člověk vykonat, aby opět zavládla jednota, aby netrpěl všemi následky uskutečněného odpadnutí. Je zřejmé, že člověku musela být dána možnost přerodu z padlého stavu do stavu nového, blahoslaveného, kde by, stejně jako v ráji, byl život věčný. Opět je to obrovské tajemství, ale skrze víru pociťujeme jeho Božskou pravdivost: obnovení jednoty s Bohem, přerod člověka, zničení všech následků hříchu a vyhovění Absolutní Pravdě Boží si vyžadovaly takovou oběť, takové naprosté vyjádření Lásky a takové absolutní splynutí vůle lidské s vůlí Boží, jež mohl poskytnout toliko Bohočlověk.

Vzpomeňme učení o Svaté Trojici, o předvěčném zrození Syna. Jaká oběť může být větší než oběť Svého milovaného Syna?! A ve Vykoupení je tato absolutní oběť přinesena. Jaké už může být dokonalejší vyjádření lásky, než odhodlání vydat sama sebe za osvobození světa od všech jeho hříchů – jak to bylo dobrovolně učiněno na Golgotě, kde Ježíš Kristus položil Svůj život pro spásu lidí, kde se modlil za ty, kteří Ho přibíjeli na kříž a Svým nepřátelům vše odpustil. Jaký může být dokonalejší soulad vůle lidské s vůlí Boží, než je jejich soulad v osobě Bohočlověka?! A tak to bylo dáno v Boží i lidské vůli vtěleného syna. Ne skrze zločin a hřích větší, než ten Adamův, byl spasen svět – zločin byl pouze konečnou hranicí tohoto pádu – nýbrž obětí, láskou a uskutečněnou jednotou lidské vůle s vůlí Boží.

Člověk se stává účastným na Vykoupení skrze svou víru, neboť víra ho činí spoluúčastným na kříži, Golgotě i Vzkříšení.

Neznámý: Budiž. Objasnil jsi mi smysl Vykoupení. Můj rozum se s tím ale odmítá spokojit. Ptá se dál: jak je možné vtělení Boha? Jak se z ženy mohl narodit Bohočlověk? Kam se po vtělení ztratil Bůh? Nebo se Bůh rozdělil? Jedna Jeho část zůstala ve Svaté Trojici a část byla obsažena v Kristu? Jak mohl mít Kristus dvě vůle? Nyní tedy, když se Kristus sjednotil s Bohem Otcem a Duchem Svatým, vstoupila do struktury Božstva ještě i Jeho lidská vůle?

Zpovědník: Všemi svými smysly a celým svým rozumem setrváváš v hmotném světě, mezi dočasnými jevy, jež probíhají podle zákonů fyzické existence a současně toužíš pochopit to, co nemohou postihnout ani Andělé.

Jak je možné Boží vtělení? Jak se z ženy mohl zrodit Bohočlověk? Máme tu před sebou tajemství, k němuž se lze přiblížit pouze zvláštním vnitřním vědomím. Je zapotřebí vstoupit do sféry jiného bytí. Je třeba osvobodit svého ducha z otrocké podřízenosti vnímání hmotného světa. Jak je možné vtělení? A jak je možná existence viditelného světa? Jak je možné sjednocení duše člověka s jeho tělem? V životě, v bytí světa i v existenci lidské duše se otevírá druhý, tajuplný svět – avšak buď je zastíněn čímsi, co je dostupné vnímání našich vnějších smyslů, nebo před námi stojí jako cosi velkolepého, co v nás probouzí zbožné rozechvění, o čem se neosmělujeme ani myslet a z čeho je sňato vše strnulé, hmotné, dostupné našemu pozemskému rozumu. O podstatě toho, jak vzniká život, nemůžeš říct nic – tváří tvář vzniku veškerého života však necítíš bezmoc svého rozumu jen proto, že jsi schopen popsat vnější biologický proces zrození. Nemůžeš říct nic o tom, jak se do fyzického těla vtělila lidská duše, ale nepociťuješ zde ani ono tajemství, jelikož nechceš v člověku vidět nic kromě jeho fyzické podstaty. Avšak zrození života i sjednocení duše s tělem jsou pro tvůj rozum nepostihnutelné jako jevy, jež překračují hranici čistě materiálního bytí. Neodmítáš je proto, že jsi schopen je pochopit, nýbrž proto, že na ně nedosáhneš. Neodmítej proto ani tajemství Božího vtělení, neptej se, jak se z ženy mohl zrodit Bůh, jen proto, že ti lidský rozum nestačí k pochopení. O pravdivosti přirozeného zrození tě utvrzuje nepochybnost faktu, jehož popírání by bylo nesmyslné. Ať tě tedy o pravdivosti Božího vtělení přesvědčí to, že bez něj se všechny základní otázky světa ukáží být nesmyslné a neřešitelné. Vystup skrze pohroužení se v sebe sama do světlého prostoru vnímání jiného, nadpozemského života, a nikoliv rozumem, nýbrž celou svou bytostí přijmi toto veliké dílo Božského uspořádání. Neptej se jak se naplnila slova: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží“. Nepokoušej se, potřísněný hříchem, vstoupit do nejsvětější svatyně víry, ale s pokorou prokaž úctu Nejčistší Svaté Panně Marii, skrze niž bylo toto veliké tajemství vykonáno.

Při uplatnění na duchovní svět jsou zhola nesmyslné i všechny tvoje zbylé otázky: kam zmizel Bůh po vtělení, jak v Kristu mohly být dvě vůle a zda lidská vůle nyní vstoupila do struktury Božské Bytosti. Každá otázka zde předpokládá vlastnosti hmoty: míru, množství, složenost. Podobáš se člověku, jenž se dotazuje na to, jakou barvu má zvuk, nebo chce pravítkem zvážit těleso. Vše má své vlastnosti: jiná je vlastnost světla, jiná zase zvuku, jinak měříme tíhu, jinak velikost. A množství při uplatnění na pojem vůle neznačí to, co v souvislosti s výpočtem kvantity hmoty.Zde poukazuje jenom na to, že ono jedno, vtělené, což jest „Syn Boží“ – mělo nesložený v pozemském smyslu, ale ani nesmíšený, v tomtéž pozemském smyslu, lidský princip, svobodnou lidskou vůli. To činilo vtělené Slovo Bohočlověkem.

V tom spočívá zásadní podmínka Vykoupení. Pouze díky takovému nepostihnutelnému sjednocení mohla být přinesena oběť za lidstvo, pouze skrze toto mohl být spasen svět. A kam se poděla lidská vůle? Ta nebyla „součástí“ v materiálním smyslu – bylo to to, co druhou Osobu Svaté Trojice, předvěčné Slovo, dělalo naším Pánem Ježíšem Kristem. Je jasné, že jaké bylo Slovo, takové i zůstalo, a to, co proběhlo po Božím vtělení, podstatu Božstva nezměnilo, ale pouze se novým způsobem zjevovalo ve světě.

 Neznámý: Jsem ochoten podmínečně připustit, že vše, co jsi řekl, je Pravda. Cožpak ale považuješ za pravdu i Vzkříšení Krista? Cožpak tvůj rozum neprotestuje proti víře, že Kristus ležel tři dny v hrobě, poté chodil po světě, hovořil s učedníky, jedl před nimi, aby jim dokázal, že není duch, současně prošel zavřenými dveřmi a po uběhnutí čtyřiceti dní se před zraky všech učedníků vznesl do nebe?

Zpovědník: Ano, tomu věřím.  Věřím a vyznávám, že Kristus byl tělesně vzkříšen z mrtvých, během čtyřiceti dní se ukázal Svým učedníkům a hovořil o Království Božím, načež před jejich zraky vystoupil do nebe. Bez této víry není křesťanství. „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra“ (1 K 15: 14).

Co ti brání uvěřit v tuto pravdu? Neobyčejnost události? Že lidé nevstávají z mrtvých? Že událost neodpovídá přirozenému pořádku? Ale cožpak se běžný pořádek týká Bohočlověka, vtěleného Božího Syna? Jak je možné řešit problém jedinečného faktu na základě mnoha faktů, které však probíhají na zcela jiných principech? Proč tvůj rozum, přiblížil-li se alespoň trochu k pravdivému chápání smrti, nemůže přijmout vzkříšení Toho, Jenž odstranil její příčinu, když spojil Božské a lidské? Oprostíš-li se od hloupého pojímání života jako pohybující se hmoty a struktura matérie se pro tebe nebude omezovat na „kombinaci atomů“, uznáš-li duchovní věčný princip materiálního světa, proč by víra ve Vzkříšení měla být pro tvůj rozum nepřijatelná? Nevelké úsilí mysli a citu tě může lehce zbavit překážek, zabraňujících přijmout skutečnost Vzkříšení. A tehdy pocítíš všechnu sílu oněch základů, v nichž je víra zakotvena. A zakotvena je především v proroctvích. V Bibli se o budoucím Spasiteli hovoří se všemi podrobnostmi. Je v nich popsán celý příběh Kristova pozemského života, nejen události, ale i místa, kde k nim dojde, jako by vycházely z úst očitých svědků. A pak jsou tu ještě výpovědi Jeho učedníků. Tato svědectví jsou naplněna takovou silou, dýchají takovou pravdivostí, že ani není možné jim nevěřit. A kromě toho, celé dějiny prvotního křesťanství by se jevily zhola nesmyslné a nevysvětlitelné, pokud by se apoštolská kázání nezakládala na skutečné události. Jak bychom měli správně pochopit, že z tisíců lidí se stali křesťané, přijímali víru ve vzkříšeného Krista, to jest cosi zcela neslučitelného s rozumem, pokud by ti, kteří naslouchali apoštolům, nepocítili v jejich slovech hodnověrné svědectví očitých svědků? Jak je možné vysvětlit mučednictví, připravenost k všemožným útrapám mučení, pokud by jedni hlásali vědomou lež a druzí by této nesmyslné lži věřili?

A pokud by nebylo možné říci na potvrzení víry ve Vzkříšení nic jiného, pak jedna epocha mučednictví by dostačovala, aby tuto víru stvrdila.

Neznámý: Počkej. Proč ani slovem nezmíníš nejnovější teorii, že Kristus neexistoval, že to vše je prostě mýtus, stvořený v průběhu několika století lidovou fantazií?

Zpovědník: Nejnovější teorie! Tak za prvé, této nejnovější teorii je už bezmála sto let. A za druhé, v okamžiku, kdy se objevila, nebyli to bohoslovci, nýbrž historikové, filologové a archeologové – zkrátka všichni evropští badatelé, kteří ji zavrhli tak svorně, že byla definitivně odkázána do starého železa. Vždyť aby bylo možné tuto „teorii“ přijmout, museli bychom vymazat všechny památky, všechny dokumenty, celé dějiny, a nikoliv jen první staletí křesťanství, ale i dějiny Římské říše. Nebyli to bohoslovci, nýbrž historikové a filologové, puntičkářští kabinetní vědci, bádající nad každým slovem, každou čárkou dochovaných památek, kteří dataci sepsání knih Nového zákona nemohli odsunout dále než na konec prvního století. O této „nejnovější teorii“ nemluvím proto, že její nynější oprašování by bylo možné objasnit motivy, jež nemají nic společného s vědeckou teorií, s bohoslovím, ani s jakýmkoli zkoumáním pravdy vůbec. Současným jazykem to můžeme nazvat „agitací“ proti Kristu. Co my dva s tím však máme společného, když naším cílem je poznat Pravdu. Vždyť bez této Pravdy, pro nás život nemá žádný smysl.

Neznámý: No dobrá. Mluv tedy dál, budu ti naslouchat.

Zpovědník: Kromě oněch takříkajíc vnějších základů víry ve Vzkříšení, mohou ještě existovat pevnější základy vnitřní povahy. Vzkříšení je definitivním vítězstvím nad zlem, obnovení blaženosti a odstranění smrti. Lidské strádání a „sténání“ všeho stvoření, nevyhnutná smrt všeho živého, jež život proměňuje v beznadějný chaos, získává ve Vzkříšení své rozřešení. Cestou Vykoupení dosahujeme nového věčného bytí, věčného Božího království. Vzpomeň si jen na překrásná slova Božího zjevení.

„Podle jeho slibu,“ praví apoštol Petr, „čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost“; „Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (2 P 3: 13, 10). „Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“; „... tak bude Bůh všecko ve všem“; „Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost“ (1 K 15: 24 – 26, 28, 51 – 53). „Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží“; „A Bůh jim setře každou slzu z očí“ (Zj7: 16, 17).

Neznámý: Počkej, jen pomalu. A co peklo? Říkáš – vše nové, nové nebe, nová země, „Bůh bude všecko ve všem“, „setře každou slzu“... Ale co věčná muka, pláč a skřípění zubů? Tyhle slzy nikdo neotře? Zůstanou tak na věky věků... Kde je vítězství nad strádáním? Kde je tvá „absolutní jistota“?

Zpovědník: Ano. Otázka věčných muk je strašlivá. Ale i tady leží hlavní obtíž v tom stále stejném podrobování se pozemskému. Slovem „muka“ rozumíme strádání podobná těm našim, pozemským. Avšak „věčná muka“ - to je zcela něco jiného. Dobře si zapamatuj, že nejsou vnějším „trestem“, nýbrž jakoby nutným následkem hříšného stavu duše, jež si definitivně oblíbila zlo, zvolila cestu mimo Boha. Nejedná se o fyzickou bolest ani duševní zármutek, jak jsou nám známy zde, ale o naprosto mimořádný stav, jenž je věčnou smrtí. A ta nenastane proto, že by Bůh neposkytl hříšníkům odpuštění, nýbrž proto, že oni sami, o své svobodné vůli se postaví vně Boha.

Hospodin učinil vše, aby lidé došli spasení. Poskytl jim veškeré možnosti. Za ně samotné, Svou Božskou vůlí, tedy tím, že by je zbavil svobody, Bůh z lidí účastníky spasení neučiní. Po smrti nám neznámý proces definitivního sebeurčení duše ve prospěch dobra či zla bude podle všeho pokračovat až do Posledního soudu – neboť zde působí modlitby Církve. A po tomto Posledním soudu, kdy se lidská duše ve svém svobodném rozhodnutí definitivně přimkne k dobru či zlu – a přijme-li následkem tohoto svobodného sebeurčení zlo jako svůj konečný stav – bude přebývat ve strašlivém, pro nás nepostihnutelném stavu věčné smrti. Bůh bude ve všem. Všechno bytí bude zahrnuto do věčného Božího Království. Vše dosáhne absolutní harmonie. A co zůstane vně Boha, to nebude bytí, nýbrž jakoby jeho záporem, to nebude životem, ale jeho protikladem – věčnou smrtí.

Neznámý: Lidský rozum to vše přijímá jen obtížně.

Zpovědník: Ano obtížně. Společně jsme se dobrali až k samotným výšinám zjeveného. Ohlédni se zpět a pohleď na celou zdolanou cestu... Ať toto odhalené skrze Božské zjevení před tebou vyvstane v celé své velikosti. Ať konečně v rozumem nepostihnutelném pocítíš Božskou Pravdu. Ať se tvému bezmeznému cítění, nikoli omezenému vědomí, odhalí věčná Podstata Boží. Tehdy očima víry spatříš tajuplné, nepostihnutelné, předvěčné zrození Syna z Otce i vycházení z Otce Ducha Svatého. Lásku Boží, jež zatoužila spasit padlý svět, v novém svazku znovu spojit Boha a člověka, darovat člověku věčný život v Bohu, uvést ho do Království Božího, osvobodit ho z otroctví hříchu, od strádání a smrti. Nikoli rozumem, nýbrž tím, co stojí nad ním, pochopíš jak se událo toto veliké dílo: že Bůh Otec seslal Svého Syna do světa, aby se Sám vydal v oběť za hříchy lidstva, a že na golgotském kříži se silou Božské Lásky uskutečnil zázrak Vykoupení. Že Kristus byl vzkříšen a světu oznámil dobrou zprávu o vítězství nad smrtí, neboť všichni věrní byli vzkříšeni spolu s Ním. Je možné vyslovit se o tom lépe, než jak to činí Paschální chvalozpěv: „Veškerou smrti říši zničil, Panno, Tvůj syn, Svým vzkříšením. A jako Bůh silný spolupovznese nás a zbožští, a proto ho velebíme po všechny věky“.

Všechen pozemský život získal nový smysl, jiný neviditelný základ, neboť pro věřící se život stal cestou k věčné blaženosti. Mám o tom snad hovořit vlastními slovy, když to tak dokonale vyjádřil svatý Jan Zlatoústý: „Představ si stav toho života, nakolik je možné si to představit, protože k následujícímu zobrazení se nedostává pražádných slov… pouze z toho, co slyšíme, jakoby z nějakých hádanek, můžeme získat přibližnou představu… Světlo tam neubývá, ani v noci, ani přívalem oblaků; nepálí a nespaluje tam tělo, protože tam není večer, ani noc, ani chlad, ani teplo, ani horko, ani žádná změna času…v ničem tam nebude sváru a bojů… není zapotřebí bát se tam ďábla ani ďábelských úkladů, ani pekla, ani smrti.“

A teď mi odpověz. Necítíš snad, že tato „fantazie“ odpovídá tvému cítění nepostihnutelnosti života a majestátu stvoření více než úzké a ploché učení o „pohybující se hmotě“? Řekni mi, necítíš snad, jak toto rozumem nepostihnutelné Božské zjevení obepíná celý život veškerenstva a nevědomky rozeznívá cosi v tvé duši, když věčný princip, i v tobě obsažený, spojuje s Tím, Kdo Svou silou udržuje tebe i svět? Cožpak necítíš jak jsou řešeny všechny neřešitelné otázky, mizí všechny pochybnosti, jak se zklidňuje bolest rozjitřeného svědomí, jak je uspokojována zde na zemi neukojitelná touha po dokonalé pravdě, a konečně jak veškerý tvůj život získává vyšší ospravedlnění a smysl?

Neznámý: Ano, musím uznat, že je to tak.

Zpovědník: To, co ti teď sděluji, věřící lidé prožívají v každém okamžiku svého života. A vše co je obklopuje, stejně jako to, co si nesou uvnitř, potvrzuje zjevené pravdy víry. Namítneš: opět zkušenost! Ano, je to tak. Jen si poslechni vyznání kteréhokoli věřícího, od všech uslyšíš to samé. Zcela jasně pochopíš, že vnitřní život takového člověka je naprosto mimořádný svět. Věřící a nevěřící lidé jsou totožní pouze svým zjevem, ve skutečnosti jsou to odlišné bytosti. Může nevěřící člověk, pro něhož je svět nesmyslným a bezduchým pohybem hmoty, zakoušet radostný cit lásky Boží?

„...A vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme“ (J 16: 22).

Jak se naplnila tato Spasitelova slova! Jakou velikou, neodcizitelnou radost dává víra! „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám“ (J 14: 18). A vskutku vstupuje do srdce každého, jenž věří, a každý věřící člověk se vskutku necítí osamělým. Toto neustálé zakoušení lásky Boží zapaluje v našich srdcích lásku ke Kristu, ke světu jako Božímu stvoření, k lidem, k veškerému životu. Pozemská strádání snášíme jako spásnou Golgotu a život pro nás, to není nahodilé střídání příjemných a nepříjemných událostí, ale křížová cesta, po níž kráčíme do věčného Království Božího. Zraky našeho srdce jsou trvale upřeny k věčnosti, a vše pozemské samo o sobě pro nás tudíž nemá cenu a jeví se nám jako marnost. To vše nás činí svobodnými. Neboť kde je Duch Hospodinův, tam je i svoboda. A tím nejhlavnějším naším prožitkem, jenž je absolutně nedostupný nevěřícímu – je Vzkříšení Krista. Je možné ho srovnat s tím, co zakouší člověk odsouzený k trestu smrti a neočekávaně je omilostněn. Barvu nebe, vlastní dech, všecek okolní svět – to vše vnímá novýma očima. Svět tone ve zlu, avšak my triumfujeme, jelikož Kristus svět přemohl. Život je strádání, ale my se radujeme, protože Kristus vstal z mrtvých a strádání již není. Vše umírá, vše podléhá zmaru, avšak my jásáme, protože smrt je přemožena a za pomíjivým časným světem se otevírá věčný život, nové nebe, nová proměněná země. Proto tedy: „Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě“ (1 K 4: 12 – 13). To proto šli křesťanští mučedníci vstříc neuvěřitelným mukám jakoby velkému svátku a mučednické koruny pro ně byly věnci vítězství.

Pouze my, lidé víry, známe skutečné štěstí. Pouze pro nás skutečně svítí denní světlo. Pouze v našich srdcích žije skutečná radost – protože pouze nám je darována svoboda.

Neznámý: A k dosažení toho všeho je zapotřebí víra?

Zpovědník: Ano, víra, život v Kristu, milost Boží – a to, co je zdrojem víry, života i milosti.

Neznámý: Nerozumím.

Zpovědník: Je zapotřebí Církev.

Neznámý: Církev? To slovo bych ani trochu nečekal. Podle tebe tedy platí, že bez Církve nelze věřit, žít mravně, ani obcovat s Bohem?

Zpovědník: Ano.

Neznámý: Bylo by záhodno, abys o tom řekl víc.

Zpovědník: Dobře. Příště spolu budeme hovořit o Církvi. 

 

Rozhovor první.

Rozhovor druhý (první část).

Rozhovor druhý (druhá část).

Rozhovor třetí (první část).