Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Předkládaná stať je pokusem o rekonstruování obecného stavu vzájemných vztahů vědeckého, filosofického a náboženského myšlení v intelektuálních dějinách lidstva. 

Velemoudrost nejvyššího Tvůrce,

tu zkoumat a soudit dáno nám není,

v pokoru srdce ať každý věří,

a trpělivě čeká svého konce.

                                                             Jevgenij Baratynskij

 

PROPEDEUTIKA

Filosofie nepředstavuje pro teologii, stejně jako pro vědu, zdroj vědění o povaze světa, nýbrž zdroj obohacení kognitivního instrumentáře. Definujeme-li teologii jako výhradně racionální část náboženského učení, můžeme říci, že je teologie filosofickým systémem s navždy ustálenou ontologií (pro judaismus, křesťanství a islám se jedná o knihu Stvoření).

Z tohoto hlediska lze na mýty nahlížet jako na protofilosofické učení s populární ontologií. V náboženském ontologickém systému existují otázky, které mají částečně dostupný filosofický racionální základ (například důkazy o existenci Boha), částečně dostupné filosofickému metafyzickému myšlení (například Svatá Trojice), nebo mystické jevy, které jsou nedostupné jak racionálnímu vědecko-filosofickému, tak filosoficko-metafyzickému přístupu (například zázrak vzkříšení Ježíše Krista).

Každá teologická práce je vytvářena jen z nutnosti objasnění toho, co již bylo řečeno v Písmu a co obsahuje posvátná Tradice. Jednoduše řečeno, taková práce je pokusem o objasnění některých pravd v autorské interpretaci. Výsledek takového úsilí může být (a často také bývá) dvojitý: přiblížení čtenáře k pravdě skrze její objasnění či oddálení od pravdy díky zatemnění z příčin předpojatosti nebo subjektivnosti konkrétního interpretátora.

Teologie znamená doslova učení o Bohu. Teologie se věnuje nejen poznávání Boha (katafatická a apofatická literatura), nýbrž také poznávání všeho, co bylo Bohem stvořeno.

STRUČNÉ DĚJINY VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ

Antika – Středověk. Teologie se zrodila společně s lidstvem. Ve všech etapách jeho vývoje najdeme učení o bozích nebo Bohu: v mýtech všech národů, v Homérově sbírce mýtů, v Hesiodově „Theogonii“, prakticky ve všech dílech antických myslitelů. Dokonce i skeptikové byli teology, i když se jejich teologie soustředila do jednoho výroku. Například sofista Protagoras (5. století př. n. l.) říkal: „O bozích nemohu říci nic – otázka je to nejasná a život krátký“.

Když se v antickém Řecku zrodila filosofie, přirozeně se dostala do interakce s antickým pohanstvím. Nicméně tyto vztahy nevyústily do syntézy filosofického a pohanského myšlení. Naopak, často stály v opozici. Za odklon od soudobých věrouk byli mnozí filosofové pronásledováni a souzeni, jako například Protagoras a Sokrates.

Proč se náboženské myšlení v antickém světě nesjednotilo do jednoho celku (i když pretendovalo na znalost o světě a člověku), ale v křesťanském a muslimském prostředí tato syntéza proběhla, i když zprvu byla bolestná?

Jedná se samozřejmě nikoliv o úplnou syntézu, nýbrž o zahrnutí a interpretaci myšlenek nebo jejich částí různých učení antických filosofů do dogmatických traktátů křesťanských teologů. 

Vyjmenujme možné varianty příčin, proč k tomu došlo:

1. Možná že právě křesťanství a filosofie jsou koncepty nejbližší pravdě a shodují se zcela přirozeně. Pohanství, omezené mytologickou formou myšlení a vzdálené jistotě, se s filosofií nesbližovalo, protože filosofie vždy tíhla k pravdě v celé její úplnosti. 

Zřejmě tomu tak ale není, protože ve středověké teologii nebo náboženské filosofii patřili k nejváženějším filosofům z antických myslitelů Aristoteles a Platón. Také v ontologickém a etickém smyslu, jako koncepce vědění o světě, se toto myšlení velmi liší od křesťanského.

2. Možná problém spočívá v tom, že se středověcí myslitelé utíkali k myšlenkám antických autorů nikoliv z hlediska ontologického a etického, nýbrž z logicko-metodologického, tj. využívali filosofii jako metodu chápání k výkladu Písma Svatého a Tradice. Pokud jde o antické pohanské náboženství, to filosofii nepotřebovalo již proto, že byla nejenom „slovem“, ale daleko spíše „činem“, tj. rituálem, dějstvím, které převládalo nad myšlenkou a sjednocením duchovna a intelektu.

3. Svět antických bohů představoval nejvyšší, nikoliv ovšem dokonalý a absolutní svět ‒ a filosofie směřovala k absolutnu. Pohanští bohové měli mezi sebou rozepře, vraždili, unášeli, záviděl, tj. nejednalo se zrovna o příklady mravní dokonalosti. Zároveň neztělesňovali ani ontologickou dokonalost Absolutna, jak se děje v Platónově filosofii v jeho učení o světě idejí a o nejvyšší ideji „Jednoho“ nebo „Blaha“. Zde je zajímavé poznamenat, že Platón v dialogu Ústava (Republika) doporučoval udělat redakci pohanských mýtů z pedagogických důvodů, a to tak, aby se mládež z mýtů, tj. pohanských náboženských textů, nedozvídala o nedokonalosti bohů.

Středověk

Dosud není zcela opuštěn názor, a to nejen mezi obyčejnými lidmi, ale také ve vědeckém prostředí, že středověk zosobňoval všobecný úpadek. Mnozí si myslí, že se ve středověku prakticky nerozvíjela filosofie, věda ani technika, nýbrž kvetla pouze prázdná scholastika se svým „skvělým“ (ironicky řečeno) problémem: „Kolik čertů se může umístit na konečku jehly?“

Tato hluboce chybná představa o středověké kultuře je velmi rozšířena. Ve skutečnosti lze ve středověku za mrtvou považovat pouze vědu, a to ta její část, které zahrnuje fyziku, matematiku a biologii. Souviselo to s tím, že Aristotelova autorita, neboli v řadě středověkých textů pouze Filosofova, s jeho znalostmi v přírodních vědách byla absolutní. To ovšem nemůžeme říci ani o technice, ani o středověké filosofii a teologii. Ve středověku došlo k vynálezu kompasu, brýlí, knihtisku, budovaly se a zdokonalovaly vodní a větrné mlýny, artézské studně, rozvíjela se metalurgie.

Během přechodu středověku k novověku kultura pochopitelně nepotřebovala revoluční skok, protože pro ni byl typický autonomní a nepřetržitý vývoj. V ráci náboženské filosofie se rozvíjely takové směry jako logika, hermeneutika a vlastní filosofie. Ve středověku bylo jak lidské poznání světa (teologie, filosofie), tak lidská proměna světa (technologie a technika) zcela živé. Právě schopnost života se, jak se zdá, stala příčinou podpory vědy (přírodních věd), která proběhla po osvobození se z pout aristotelovské vědy v období renesance.

Ve středověku se filosofie proměnila v náboženskou filosofii. To zcela jasně definovalo ontologii, která se soustředila na vědění o stvoření světa Bohem, tak jak bylo popsáno ve Starém zákonu, a pokud šlo o Nový zákon, tak o chápání boholidské přirozenosti (Vtělení), mukách na kříži (Vykoupení) a cestě spásy (Vzkříšení) Ježíše Krista, a také dogmatem o Svaté Trojici. Zadané byly rovněž rysy gnoseologie, která se začala rozvíjet na základě formální aristotelovské logiky a scholastické dialektiky jako umění výkladu textů – hermeneutika. Filosofie během tohoto období zaujala v pořadní vědeckých znalostí druhé místo po teologii (pojem „vědecké znalosti“ zde znamená racionální systematizované učení).

Středověcí teologové si vážili filosofie jako první mezi světskými naukami, nejbližší k teologii. „Filosofie je služkou teologie“ hlásala krátká definice, jíž používala řada náboženských myslitelů o Klementa Alexandrijského (3. století) do Tomáše Akvinského (13. století), ba i dále, do dnešních dnů.

Ve svém práci Summa teologie Akvinský psal, že neexistují překážky, aby předměty, které lze studiovat filosofickými disciplínami, nebylo možné paralelně studovat i jinou vědou do té míry, co je možno pochopit ve světle božského rozumu. Svatý Tomáš předložil v tomto duchu pět důkazů o exitenci Boha. Tyto důkazy se mohou stát předmětem vědecké a filosofické kritiky, jak to udělal Kant, nicméně sami o sobě, z hlediska formy tyto důkazy představují vzájemný vztah filosofických a náboženských učení. Tato pozice nevyjadřuje nic ponižujícího ve vztahu k filosofii, naopak ukazuje, že se filosofii dostalo hodnotného prvního místa mezi svobodnými uměními neboli světskou vědou.

Mnoho je neznámého také v konkrétních vědních oborech o neživé a živé přírodě, tj. v přírodních vědách, nicméně přitom v otázkách poznání světa materiálních objektů si přírodní vědy od období renesance krok za krokem vybojovávaly přednost v poznávacím systému „věda-filosofie-náboženství“. Podotkněme, že se věda, tentokrát přírodní vědy, rozvíjela ve spojení s náboženskými učeními. Jasques le Goff je toho názoru, že scholastická metoda ve středověku tříbila intelektuální výbavu a vedla k detailnější analýze učení autorit, pomáhala obhájit a přijmout možnost existence různých názorů, pomáhala přijímat nové nejen jako hrozbu. Dále Le Goff vyjádřil zajímavou myšlenku, že pokrok vědy a techniky byl brzděn dogmatickým myšlením vědců-profesorů, nikoliv tlakem církve a teologů-scholastiků.

Píše: „Rodící se scholastika se pokusila definovat vztah mezi svobodnými uměními a mechanikou, mezi vědami a technikou. Univerzitní profesoři patřili k sociálním skupinám, kterým se protivila ruční práce. Následky odtržení teorie a praxe byly v řadě oblastí nedozírné. Fyzikové dávali před pokusy přednost Aristotelovi, lékaři a chirurgové místo pitev dávali přednost odvolávání se na Galéna“.

Renesance

Renesanční věda se dostala na trajektorii postupného rozvoje. Přičemž teologie, na rozdíl od obecně rozšířeného mínění, měla na renesanční vědu vliv nejen brzdící. Existuje oprávněný názor, že koncepce absolutního prostoru a času klasické mechaniky byly myšlenkově determinovány jak Newtonovými teologickými představami, tak i obecnou filosoficko-náboženskou atmosférou ve filosofii a teologii s jejich učením o Absolutním Bytí. Newtonova náboženská myšlenková nadšenost je pozorovatelná také v jeho výrocích v knize Matematické principy přírodní filozofie: mechanika podle něj poukazuje na harmonii stvořeného světa, která je dílem Tvůrce.

Devatenácté a dvacáté století

Pokud jde o učení o světě, nevydržel v tomto období filosofický přístup v konkurenci s renesanční vědou, tj. vědou založenou na experimentech a matematickém popisu věcí a jevů (dnešní věda je vpodstatě rovněž renesanční). I když se dodnes tvoří filosofické ontologie, již od 18. století se jimi nikdo vážně nezabývá a zaplňují jen „muzeum“ filosofy vymyšlených „principů“ uspořádání světa: Leibnitzovy „monády“, Hegelův „Absolutní Duch“, Schopenhauerova „Absolutní vůle“ atd.

Dalším příznakem současnosti jsou setkání a rozhovory s mudrcem v knize Tak pravil Zarathustra, jenž končí známým Nietzscheho výrokem: „A tak se od sebe odloučili, kmet a muž, smějíce se, jako se smějí dva chlapci. Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: ,Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh jest mrtev!‘“[1] Sousloví „Bůh je mrtev“ můžeme správně vyložit tehdy, nebudeme-li ho chápat jen v kontextu knihy Tak pravil Zarathustra, nýbrž v širším historicko-kulturním kontextu. Základní idea tohoto výroku tkví v tom, že pro současného člověka Bůh zemřel, tj. nastalo období bez-duchovní, ne-duchovní, čili věk „obyčejných lidí“. Paradoxálnost tohoto Nietzscheova výroku zmizí, pokud ho budeme chápat jako křik, jako zvolání, jako grotesku, jakou absurdnost. A vše se děje kvůli tomu, aby se lidé osvobodili od jha každodenního konzumerismu. Totéž přeci dříve vyjádřil Ťutčev v básni „Z Heineho“: 

Smutek se v srdci skryl, ‒ vše je smutné,

i vzpomněl jsem dob minulých:

tehdy vše bylo tak krásné,

a lidé žili jako ve snách svých.

 

A dnes se svět celý rozpadl:

vše je vzhůru nohama, vše se hroutí,

Pán Bůh na nebi uchřadl,

a v pekle ďábel vzdychy se kroutí.

 

Lidé žijí jaksi ze zvyku,

všude pohrdání, všude nelad,

kdyby nebylo kousků lásky v tom povyku,

dávno bych ze světa vypad.

V dnešní době se eschatologické a etické aspekty vzájemných vztahů mezi vědou, filosofií a náboženstvím natolik sblížily, že se na tuto otázku musíme zaměřit zvlášť, jako na zvláštní fenomén současného stavu lidstva. Technologie se přirozeně sblížily s filosofickými a náboženskými učeními, a to především díky eschatologickému charakteru ekologických problémů. Bez užití filosofického a teologického pohledu na svět nemají výzvy k ochraně přírody a života na zemi přesvědčivé základy z „čistě vědeckého“, tedy pozitivistického hlediska . Nehledě na varování Nietzscheho, Ťutčeva, Ortegy Gasseta, Berďajeva a mnohých dalších myslitelů, můžeme dnes říci, že věda, filosofie a teologie, neztratily své sakrální vazby („vědu“ zde chápeme v úzkém smyslu, protože filosofie i teologie také patří k vědám). 

Dvacáté první století: výsledky našich dnů

Zkusme rekonstruovat celkový obraz vzájemných vztahů vědeckých, filosofických a náboženských učení, které se v dějinách lidstva objevily.

V dějinách evropské kultury lze spatřit svobodné sbližování a rozcházení se náboženských učení ve vztahu k filosofii a vědě.

První sblížení: starořecké mýty a theogonie, neboli texty o původu bohů a světa, od 7.-8. století před n. l. až do Kristova narození, v synkretickém mytologickém vědění.

První rozcházení se: oddělení filosofie od pohanské mytologie v antickém Řecku a Římu v období od 6.-7. století před n. l. až do 3.-4. století n. l.

Druhé sblížení: křesťanská a arabsko-muslimská náboženská filosofie v období 2.-3. a 7.-8. století do 14.-15. století.

Druhé rozcházení se: stále se zvyšující rozdělení náboženských učení s renesanční vědou a filosofií v období od 14.-15. do 19.-20. století.

Třetí sblížení: pozdněklasická věda s lidským rozměrem a filosofie druhé poloviny 20. a počátku 21. století s opět se vynořujícími eschatologickými znameními.

V tomto kontextu se jedná o sblížení a rozcházení se vědy, filosofie a náboženství, které jsou chápáy jako učení o stvořeném světě. Pokud jde o náboženský život, duchovnost, mravnost a další sociologické a kulturologické úrovně odpovídajících dějinných etap, leží v případě tohoto pojednání mimo náš zájem.

Závěrem musíme definovat ty faktory sbližování se vědy, filosofie a náboženství, které můžeme pozorovat v naší době. Tyto faktory jsou spojeny s aktuálností interdisciplinárních problémů: vznik Vesmíru, časově náročný postupný vznik složitého z jednoduchého, konečné osudy lidstva, problematika biomedicínské a ekologické etiky, stále více se odhalující lidský rozměr vědeckého vědění.

Část druhá.

Část třetí.