Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Část první.

Část třetí.

ASPEKTY VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ

Ontologický aspekt

Formulace otázky o existenci Boha je stejně vědecká, jako formulace otázek o nekonečnu v matematické teorii množin nebo otázka po vzniku vesmíru v kosmologii. Zcela zásadní je pochopit, že v otázce existence Boha, jeho reálnosti, jeho bytí a jeho pravdivosti (všechny tyto pojmy se doplňují) není nic nevědeckého. Jiná věc je, že v rámci možností vědy, která samozřejmě nezahrnuje všechno možné vědění o světě, není poznání božského ve světě jednoduché. „O bozích nemohu říci nic – otázka je to nejasná a život krátký“, říkal Protagoras.

Z logicko-metodologického hlediska nemáme žádný důvod považovat člověka za nejrozumější bytost ve vesmíru a nemáme důvod odmítat možnost existence Tvůrce veškerého kosmu. Z jakého důvodu se člověk považuje za věnec přírodního stvoření? Samozřejmě proto, že může něco stvořit. Jenže mnohé v přírodě a ve vesmíru jako celku nelze považovat za prostou náhodu či jakési „samopohybování se“ či „sebevývoj“ matérie (hmoty). Proč se zdá nelogickým pokračovat v hierarchické posloupnosti: neorganická těla, jednoduché živé buněčné organismy, vyšší živočichové, člověk jako nejvyšší princip podobný Bohu? Sotva se totiž třeba želva, která žije od narození v našem bytě, považuje na své úrovni chápání za věnec stvoření a své názory považuje za blízké k úplnosti. Pokud jde o ni, přibližuje se např. k jídlu rozumně, zatímco „dva sloupy“ (dvounožec) se pohybuje chaoticky sem a tam a často nikoliv směrem k jídlu, přičemž ještě pronáší nesrozumitelné zvuky. Z hlediska želvy se samozřejmě jedná ve srovnání s ní o tvora nižšího. Stejně tak podivuhodné vysoké mínění o sobě samém spolu se strachem z odpovědnosti přináší ateismus.

Ateisté se často dovolávají Laplaceova výroku, který odpověděl na otázku věří-li v existenci Boha: „Tuto hypotézu nepotřebuji“. Laplaceův výrok se drží jeho teorie totálního determinismu, kterou již věda dávno zavrhla.

Pokud jde o vztahy důkazů bytí Boha, jedná se o případ dialogu různých světonázorů, které probíhají ve vědomí každého člověka. Nábožensky založení lidé nepotřebují další důkazy Boží existence, vytačí si s Písmem svatým a osobní zkušeností. Avšak náboženský filosof při takové formulaci otázky o vědecko-filosofickém dokazování bytí Boha zaujme zcela jistě filosofickou pozici pochybnosti a přehodnocení hodnot. Na počátku, kdy se problém definuje, přechází od dogmatického náboženského učení do oblasti svobodného a kritického filosofického myšlení. Poté, pokud se mu zdají důkazy přesvědčivé, vrací se zpět do oblasti náboženského učení. Formulace problému o dokazování Božského bytí se může odehrát pouze při užití filosofického, nikoliv čistě teologického přístupu k otázce, protože filosofie představuje svobodně-kritické, nikoliv dogmatické myšlení. Pravověrný teolog proto nemůže již z principu pochybovat a kriticky přistupovat k otázce „existuje Bůh?“ Jinak řečeno, všichni teologové, kteří si tuto otázku kladou, nevyhnutelně učinili krok do oblasti pochybností ve vlastní víře předtím, než se k ní vrátili po přesvědčivých (především pro sebe samé) důkazů bytí Boha.

Zde můžeme vyčlenit jednu terminologickou zvláštnost: mnozí z myslitelů, kteří si otázku existence Boha kladli, byli v této oblasti svého intelektuálního bádání právě náboženskými fiosofy nebo filosofujícími věřícími, nikoliv přesvědčenými věřícíme kleriky nebo laiky. Výjimku představují pouze ti z Otců církve, kteří rozpracovávali různé racionální argumenty existence Boží pro účely prvotního obrácení se k víře pohanů a ateistů.

Vědecká, filosofická a náboženská učení se vždy shodovala v obecné otázce původu vesmíru, života a člověka.

V náboženských učeních se tato otázka řeší jednoznačně a dogmaticky, ve filosofických kriticky nebo metaficky a ve vědeckých hypoteticky. V nejpopulárnější současné vědecké hypotéze-teorii „Velkého třesku“ se problematika původu vesmíru, nebo povahy prvotní singularity, nebo jednodušeji řečeno problému, jak vznikl vesmír, zdají neřešitelné. Problematika „samotného počátku“ se zde opět stává do stejné míry vědeckou, filosofickou i náboženskou.

Společně s problematikou „samotného počátku“ se předmětné pole vzájemných vztahů všech oblastí vědění rozšiřuje o otázky původní složitosti vesmíru a také života a člověka. Nehledě na značné úspěchy v teoretickém rozpracování evolučních teorií (genetika, molekulární biologie, informatika, biologie atd.) nejsou dosud schopn vysvětlit jak může jednoduché stvořit složitější, a toto složité ještě složitější atd. (od nejjednodušších systémů atomů do nejjednodušších živých organismů - o odtud k člověku).

Zcela zodpovědně mohu říci, že vědecká předpojatost nás povinuje analyzovat otázku existence Vyššího rozumového Principu jako zcela korektní otázku. Naopak, pokud se jedná o tvrzení o nevědeckosti této otázky, je to nekorektní a blíží se to více obskurantismu, než svobodnému vědeckému poznání.

Pojem „Bůh“ je pojmem metafyzickým. A z toho nevyplívá, dokonce ani z hlediska pozitivismu, že se nemůže chápat jako nekorektní pro vědecké zdůvodnění. Obdobně i pojem „atom“, jenž označuje nejmenší neviditelné částice stvořeného, se od dob antiky až do 19. století chápal jako čistě metafyzický – atomy neexistovaly jako skutečnost.

Dále řekněme, že o existenci Boha můžeme z vědeckého hlediska hovořit také na základě historické vědy. Analýza historických událostí ve starém Judsku, to je zcela korektní otázka pro vědecký výzkum. Pokud jde o relevantnost konkrétních otázek stran Boží existence, ta vyplývá z aktuálnosti problematiky původu světa jako takového v současné vědě: problematiky původu vesmíru, složitého z jednoduchého, povahy vědomí atd. Za důležité filosofické ospravedlnění existence Boha je přitom povařžována lidská morálka. K tomu, jak víme, nevyhnutelně došel Kant v Kritice praktického rozumu. Přičemž se snažil, a to je důležité, najít ospravedlnění morálky v přírodě na přísné vědecké bázi - zpočátku vůbec nepracoval s vírou v Boha či ve „Vyšší bytí“.

Pro ospravedlnění morálky musí ve světě skutečně existovat svobodná vůle, tj. nutná podmínka odpovědnosti člověka za své činy. Také musí existovat Bůh, jenž dává volbě mezi dobrem a zlem, mezi následováním morálního zákona nebo pohrdání nad ním smysl. Nelze popřít to, že pokud dokonce vycházíme z ateistických pozic a nepřesvědčují nás žádné důkazy Boží existence, nevyhneme se dilematu: buď Bůh existuje a morálka má nějaký základ, nebo Boha není a morálka pak nemá smysl, tj. je „vše povoleno“, jak říkal Dostojevskij. Pro záchranu lidského principu v člověku pak musíme uvěřit v Boha. V této chvíli je důležitý moment: musíme uvěřit v Boha právě jako nepopiratelnou pravdu. Nelze si zde vystačit s podmínečnými výroky typu „dejme tomu“, „přijímám s výhradami“, „je rozumné připustit“ atd., protože jinak morálka nezíská na síle.

Gnoseologický aspekt

Nyní se vrátíme k tradiční otázce vztahu víry a vědění. Nehledě na to, že již byla zformována dávno, stalo se tak nekorektně. Nenalezneme v ní dychotomii vědecko-filosofického a náboženského učení. Stojí za zmínku, že víra v Boha sama o sobě nepředstavuje náboženskost – jak víme, běsi také věří a bojí se Boha.

Analýza vědeckých, filosofických a náboženských učení demonstruje, že víra jako poznání nedokazatelné racionálně-empirickou cestou (přesvědčení, postuláty, axiomata) a vědění jako poznání racionálně-empirickou cestou jsou přítomny ve všech druzích učení o přírodě a člověku.

Poznamenejme, že dokonce i zcela vědecké oblasti vědění, jako je matematika či přírodní vědy, jsou ve svých základech tvořeny postuláty a axiomaty. Schopenhauer správně poznamenal, že to nikoliv pravda potřebuje důkazy, nýbrž důkazy potřebují nedokazatelné pravdy. Náboženské teologické učení zase v mnohém stojí na výsledcích historické vědy, lingvistiky, logiky, hermeneutiky a filosofie. Na logicko-filosofické úrovni byly předkládány varianty řešení teologických problémů povahy dobra a zla, teodicei, důkazů bytí Boha.

Náboženská víra se samozřejmě od víry vědecké liší ‒ pokud je budeme porovnávat z hlediska gnoseologie (nebo epistemologie), nikoliv z hlediska estetického a emociálně-psychologického ‒ ale tato otázka je mimo rámec dnešní analýzy.

Zde je namístě zmínit se i o variantě demarkace, nikoliv antagonismu náboženského a věecko-filosofického vědění v učení o dvojí pravdě Íbn Rušda. Tento arabský mudrc říkal, že nemá smysl propojovat v celek různé oblasti chápání světa, nicméně je vhodné analyzovat každou ve své oblasti. Přičemž právě Íbn Rušd, zdá se, dával přednot pravdám, které vycházely z Aristotelovy logiky. V díle Úvaha, která přináší řešení vztahu mezi filosofií a náboženstvím například napsal, že pokud sylogismus protiřečí náboženskému učení, je zapotřebí jeho alegorického výkladu.

Rozvineme-li téma dále, je tedy Bůh nepoznatelný v celé úplnosti svého Absolutního Bytí. Ale to není jen pozice pochybujících či ateistů, to rovněž tvrdí apofatická teologie. Jeden z jejích zakladatelů, Tertullianus, například ve spise De praescriptione haereticorum (kolem roku 200, Preskripce heretiků), napsal: „Takže: Atény nebo Jeruzalém? Akademie nebo Církev? Hereze nebo křesťanství? … Touhu po poznání nepotřebuje poté, co přišel Ježíš Kristus, a hledání pravdy poté, co máme Evangelium.“ (19-21)

Hermeneutika, tj. učení o chápání smyslu textů, vznikla právě jako důležitá součást filosofické teorie poznání. Zformovala se v útrobách náboženské filosofie a patristického myšlení středověku jako výsledek syntézy filosoficko-vědeckých poznatků, zvláště Aristeotelovy logiky a teologie. Později se hermeneutika vyvinula ve vědecko-filosofický přístup se všemi atributy systémovosti a následnictví v řadě Schleiermacher – Dilthey (v 19. století) a Gadamer a Habermas (ve 20. století).

Na tomto místě poznamenejme, že teologii více prospívají nejen filosofická učení, blízká teologii svou ontologií, nýbrž učení s rozvitou metodologií výstavby a analýzy pojmových systémů.

Ve všech třech oblastech není žádný rozdíl v základním kognitivním přístupu jako racionalismu a empirismu, který je jistým způsobem vlastní každému z nich. V křesťanském učení o životě Ježíše Krista je zázrak jeho vzkříšení empirický, skutečný důkaz potvrzený množstvím svědků. Tato událost se v každém případě stává předmětem historické vědy, obdobně jako např. epizody ze života Sokrata.

Musíme ještě pohovořit o dalším obecném rysu cest lidského poznání světa (filosofického, náboženského, vědeckého, estetického, každodenního): nedochází k jejich konečnému završení, tj. člověk se ve své zvídavosti vždy snaží o pochopení nového a zajímavého. homas Hobbes napsal: „Věda, stejně jako umění, je dobro, protože přináší užitek. Člověku je od přírody vlastní zajímat se o vše nové, tj. prahnout po poznání příčin všech věcí. Proto se věda stává jakoby potravou ducha a má pro duši stejný význam. Přírodní jevy tak jsou pro duši prahnoucí po vědění tím, čím pokrm pro hladového. Rozdíl spočívá v tom, že tělo se může jídlem nasytit, ale duše nemůže být nikdy věděním zcela uspokojena“.   

Epistemologický aspekt

Nejdříve omezím svůj úkol pouze definicemi podobnosti a různosti vědy, filosofie a náboženství z hlediska epistemologie. Toto rozhraničení samo o sobě velmi zjednoduší problém demarkace konkrétních jevů lidské kultury, které mají, samozřejmě, nejen epistemologický, ale i duchovní, kulturní, sociální, politický, právní, ekonomický a jiné statuty. Otázku podobnosti a různosti různých vědeckých, filosofických a náboženských učení jsem detailně propracoval v jiných svých pracech, zde uvedu pouze základní výsledky.

Principiální a invariantní rys vědeckého vědění a vědeckého učení tvoří jeho systémovost, nikoliv objektivnost, nikoliv všeobecný význam, nikoliv logické neprotiřečení si, nikoliv empirický základ. Odtud plyne, že protože všechna filosofická a náboženská učení jsou předkládána ve formě různých systémů, všechna jsou v tomto smyslu vědecká. Zároveň jsou vzájemně provázána svou formou, tj. všechna vědecká, filosofická i náboženská učení předtavují systémy vědění o přírodě a člověku.

Další rys vědeckého učení, který je mu zpravidla vlastní, představuje jeho následnictví. To lze vyjádřit známým „odpovídajícím principem“ – každé nové učení v konkrétní oblasti zahrnuje předchozí učení ve stejné oblasti jako celek nebo část. V tomto smyslu máme možnost stanovit epistemologické rozdíly tří oblastí vědění – vědecká učení téměř vždy dbají na následovnictví a jsou proměnlivá (nikoliv dogmatická); filosofická učení jsou následovnická jen částečně (z jednoho filosofického systému jsou do druhého přenášeny pouze jednotlivé problémy a jejich řešení) a proto jsou dogmatické; náboženská učení jsou téměř zcela nenáslednická a dogmatická (novinky a jiné názory jsou odmítány jako hereze).

A nakonec není těžké postřehnout, že filosofické vědění neodpovídá v mnoha jednotlivostech systémovým kritériím vědeckosti, např. již filosofie a věda nemají stejné charakteristiky. Filosofické vědění nepochybně zná obecnost a systémovost, má i zvláštní poznávací metody (gnoseologie). Existuje v něm také dokazovatelnost, falsifikace či možnost doplnění, nebylo však a není v něm skutečných příznaků jako obecná významovost a následovnictví.

Ve fyzice zdrcující většina vědecké obce uznává například Newtonovy zákony klasické mechaniky, Maxwellovu elektrodynamiku, Schrödingerovu rovnici, zákony hmoty, stejně jako v chemii učení o atomech a molekulách nebo v biologii učení o dědičnosti a molekulárních nositelech genetické informace. Ve filosofii byly naopak po celou dobu kultivovány rozdílné a vzájemně si protiřečící systémy, které jedna skupina vědců přijímala a druhá odmítala. 

Část první.

Část třetí.