Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

První část.

Druhá část.

Čas misie

1

Když po nedělní Eucharistii opouštíme chrám, vstupujeme znovu do času, a tak se čas stává prvním „objektem“ naší křesťanské víry a působení. Je obrazem naší základní reality, obrazem jak optimismu, tak pesimismu našeho života; života, jako života a života, co by smrti. Skrze čas pociťujeme, na jednu stranu, život, jako možnost, růst, naplnění, jako pohyb směrem k budoucnosti. Na druhou stranu se skrze čas veškerá budoucnost rozplývá ve smrt a zánik. Čas je jedinou realitou života, je podivnou neexistující realitou: neustále rozpouští život – v minulosti, která již dále není a v budoucnosti, která vždy vede ke smrti.

Všechny generace, všichni filosofové si byli vědomi této úzkosti z času, z jeho paradoxu. Všechny filosofie, všechna náboženství se snažila v konečném důsledku vyřešit tento „problém času.“ Byly o něm napsány tisíce křesťanských i ne-křesťanských knih. Naším cílem není přidat další „teologické pojednání,“ k těm, která již existují. Raději velmi krátce popíšeme zkušenost s časem, kterou mají křesťané od počátku a kterou v Církvi stále získávají. Církev zde opět nenabízí „řešení“ filosofického problému, ale dar. Řešením se stává tehdy, je-li přijat tak, jak je dán, svobodně a radostiplně. Nebo to může být i tak, že radost z daru činí, jak problém, tak řešení zbytečným, nepodstatným.

2

Abychom porozuměli tomuto daru, měli bychom se znovu vrátit k liturgii a rozluštit její zapomenutý jazyk. Dnes se již nikdo, vyjma zvláštní esoterické rasy lidí, nazývaných „liturgologové,“ nezajímá o to, co bylo v minulosti hlavní starostí Křesťanů: svátky a období, cyklus modliteb, skutečný zájem o „kairos“ – čas liturgické služby. Zdá se, že si nejen průměrný laik, ale dokonce i teolog myslí, že: svět křesťanského „symbolismu“ již není naším světem, toto vše selhalo, vše je pryč a my máme k řešení mnohem důležitější záležitosti; je nemyslitelné, směšné, zkoušet vyřešit jakýkoliv skutečný „problém“ moderního života jeho vztažením, řekněme k Velikonocům, či  Padesátnici, nebo dokonce k neděli.

Položme zde několik otázek. Jsou tyto „symboly“ pouze „symbolické“? Či snad, může být jejich selhání vysvětleno právě symbolickou hodnotou, připojenou samotnými křesťany, kteří však přestali rozumět jejich skutečné přirozenosti? A nepřestali rozumět této přirozenosti, protože si najednou (zabralo by příliš času, kdybychom to zde vysvětlovali) začali myslet, že „náboženství“ nemá co dočinění s časem, že je ve skutečnosti od času zachráněno? Než získáme právo vypořádat se se starými „symboly,“ musíme pochopit, že skutečnou tragédií křesťanství není „kompromis“ se světem a progresivním „materialismem,“ ale právě naopak jeho „spiritualizace“ a proměna v „náboženství.“ A tak se náboženství – jak již víme – stalo světem čisté duchovnosti, koncentrace pozornosti na záležitosti týkající se „duše.“ Křesťané byli pokoušeni odmítnout čas a nahradit ho mysticismem a „duchovní“ snahou, žít jako křesťané mimo čas a uniknout tak frustraci; trvat na tom, že z hlediska Království, které stojí mimo čas, nemá čas žádný skutečný smysl. A nakonec podlehli. Opustili bezvýznamný čas, plný křesťanských „symbolů.“ Dnes samy nevědí, co si s těmito symboly počít. Neboť je nemožné „vrátit Krista zpět křesťanství,“ pokud nebyl spasen – což znamená učiněn smysluplným – sám čas.

Musíme si uvědomit, že toto intenzivní, téměř patologické zaujetí našeho moderního světa časem a jeho „problémy,“ má kořeny v konkrétním křesťanském selhání. Kvůli nám, křesťanům, nemá tento svět, knižně řečeno, žádný čas. Není snad pravdou, že čím vymyslíme více zařízení, která „šetří náš čas“, tím méně času máme? Neradostný spěch je přerušen odpočinkem („posaďte se a uvolněte se“), ale jaká to hrůza z podivného vakua vztahujícímu se, k vpravdě démonickému slovu „relaxace,“ že si člověk musí brát léky, aby to vydržel, a kupovat drahé knihy na téma, jak zabít tuto zemi nikoho, zemi „moderního žití.“

Není žádný čas, protože křesťanství na jednu stranu znemožnilo člověku žít v původním přirozeném čase, neobnovitelně zlomilo kruh věčného návratu. Vyhlásilo plnost času, zjevilo čas jako historii a naplnění a jednou provždy v nás otrávilo sen o smysluplnosti času. Není žádný čas, protože oznámením všech těchto věcí křesťanství čas opustilo, vyzvalo křesťany, aby ho jednoduše nechali být a přemýšleli o věčnosti, jako o věčném odpočinku (pokud již ne o relaxaci). Buďte si jisti, že člověk může stále krášlit bezvýznamný čas „nádhernými symboly“ a „pestrými rity,“ nejlépe starověkými. Může – v pravidelných intervalech a s pomocí „záznamů“ – měnit barvy liturgických rouch a odkazem na Velikonoce, Vánoce či Epifanii okořenit to stejné věčné kázání. Toto vše, ať to je, jak chce „inspirativní“ a „povznášející,“ nemá pro skutečný čas, ve kterém musí člověk žít, či spíše pro absenci času, která činí jeho život děsivým střídáním „shonu“ a „odpočinku,“ žádný význam.

Naše otázka zní: vstal Kristus, Syn Boží, z mrtvých první den týdne, poslal Svého Ducha v den Padesátnice, jinak řečeno, vstoupil do času, což můžeme pouze „symbolizovat“ v nádherných oslavách, které ačkoliv jsou spojeny se dny a hodinami, nemají žádnou moc dát času skutečný smysl, proměnit ho a spasit.

3

Křesťané mají od počátku svůj vlastní den, jenž je ve své zvláštní přirozenosti hledaným klíčem ke křesťanské zkušenosti s časem. Abychom ji odkryli, musíme jít až za Konstantinova nařízení, která pro křesťany učinila neděli, jejím ustanovením, co by povinného dne odpočinku, náhradou za židovský sabbat. Následně byl, tento jedinečný a paradoxní význam dne Páně, kousek po kousku  zapomenut. Jeho smysl pochází právě ze vztahu k sabbatu, tj. z úplného biblického porozumění času. V židovské náboženské zkušenosti měl sabbat, sedmý den, obrovský význam: je účastí člověka na dobrotě božího tvoření, je potvrzením dobroty božího tvoření. „Viděl, že je to dobré…A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“(Gn 1:25, 2,3) Sedmý den je tak radostným přijetím Bohem stvořeného světa, jenž byl stvořen jako dobrý. Odpočinek předepsaný na tento den byl později zatemněn formálními předpisy a tabu, v žádném případě se však nejednalo o naši novodobou „relaxaci,“ absenci práce. Je aktivní účastí na „sabbatu blaha,“ na posvátnosti a plnosti božského pokoje, jako ovoce veškeré práce, jako korunování všeho času. Má jak kosmické, tak eschatologické konotace.

Slovo „dobrý,“ které Židé velebí sedmého dne, je ve stejný čas slovem hříchu a vzpoury vůči Bohu, jeho čas je časem lidského vyhnání a odcizení se Bohu. Proto sedmý den ukazuje za sebe, směrem k novému Dni Páně – dni spasení a vykoupení, dni Božího vítězství nad nepřáteli. V pozdějších Židovských apokalyptických textech splývá myšlenka nového dne, který je jak osmým dnem, – protože překračuje frustraci a omezení „sedmi,“ času tohoto světa– tak dnem prvním, protože v něm začíná nový čas, čas Království. Z této myšlenky vzešla křesťanská neděle.

Kristus vstal z mrtvých první den po sabbatu. Život, jenž dále zářil z hrobu, byl mimo nevyhnutelné omezením „sedmi,“ času, který vede ke smrti. Byl tak začátkem nového života a nového času. Byl skutečně osmým a prvním dnem a stal se dnem Církve. Vzkříšený Kristus se dle čtvrtého evangelia zjevil svým učedníků v první den (J 20:19) a poté „po osmi dnech“ (J 20:26). To je den, kdy Církev slaví Eucharistii – tajinu Jeho vystoupání do Království a Jeho účasti na mesiášské hostině ve „věku budoucím,“ den, ve který Církev naplňuje sebe, jako nový život. Křesťané se dle raných dokumentů setkávali satudie – v ustanovený den – nic v dlouhé křesťanské historii nemůže změnit význam tohoto ustanoveného dne.

„Ustanovený den.“ … Pokud by bylo křesťanství čistě „spirituální“ a eschatologickou vírou, nepotřebovalo by žádný „ustanovený den,“ protože mysticismus se o čas nezajímá. Pro záchranu duše nepotřebuje žádný „kalendář.“ Kdyby však bylo křesťanství novým „náboženstvím,“ ustanovilo by si vlastní kalendář s obvyklým protikladem mezi „svátky“ a „světskými dny“ – jedny k „zachovávání“ a „slavení“ a druhé, nábožensky nevýznamné. Obě tyto možnosti chápání, se později opravdu objevily. Nebyl to však původní význam „ustanoveného dne.“ Nebylo smyslem postavit „svátky“ do opozice se světskými dny, vzpomínat v čase minulé události. Skutečným smyslem byla proměna času, ne kalendáře. Neboť, na jednu stranu, zůstala neděle jedním ze dnů (více než tři století nebyla ani dnem odpočinku), prvním v týdnu, náležející plně do tohoto světa. Na druhou stranu byl v tento den, skrze eucharistické nanebevstoupení zjeven a manifestován v celé své slávě a proměňující síle Den Páně, jako konectohoto světa, jako začátek světa budoucího. A tak byly skrze tento jediný den proměněny všechny dny vevzpomínání a očekávání, vzpomínání tohoto nanebevstoupení, („viděli jsme světlo pravé“) a očekávání jehopříchodu. Všechny dny, všechny hodiny nyní odkazovaly ke konci všeho „přirozeného“ života, k začátku života nového. Týden již nebyl posloupností „profánních“ dní s odpočinkem v „posvátný“ den na jeho konci. Nyní to byl pohyb z hory Tábor do světa, ze světa do „dne bez večera“ do světa budoucího. Každý den, každá hodina nyní získala význam, váhu, kterou doposud neměla: každý den byl krokem v tomto pohybu, momentem rozhodnutí a svědectví, časem konečného významu. Z tohoto důvodu nebyla neděle „posvátným“ dnem ke „slavení,“ vyčleněným stranou a v opozici k ostatním dnům. Neporušovala čas „nadčasovou“ mystickou extází. Nebyla přestávkou v jinak bezvýznamném pořadí dnů a nocí. Tím, že zůstala jedním z běžných dní, a tím, že skrze Eucharistii byla zjevena jako osmý a první den, dala všem dnům jejich pravý smysl. Učinila čas tohoto světa časemkonce, a též časem počátku.

4

Nyní se musíme obrátit ke druhému rozměru křesťanské zkušenosti s časem – nazývané „křesťanský rok.“ Hovořit o něm, je mnohem obtížnější nežli hovořit o neděli, jelikož se pro moderní křesťany stal vztah mezi tímto „křesťanským rokem“ a časem nepochopitelný a tím nepodstatný. Církev vzpomíná v jisté dny na minulé události – narození, vzkříšení, sestoupení Ducha Svatého. Tyto dny jsou příležitostí pro liturgickou „ukázku“ jistých teologických tvrzení, nemají však, tak, jak jsou, žádný vztah ani dopad na skutečný čas. Dokonce i v rámci Církve samé jsou pouhým „přerušením“ obvyklé rutiny činností a mnozí obchodně smýšlející a na výkon orientovaní křesťané tajně považují tyto svátky a oslavy za plýtvání časem. A pokud je ostatní křesťané vítají jako další dny volna a „prázdnin,“ pak o nich nikdo vážně nesmýšlí jako o opravdovém srdci církevního života a misie. Jinými slovy, máme zde vážnou krizi ideje svátků, a proto musíme začít krátkou rozpravou o křesťanském roku.

Svátek znamená radost. Pokud je něco, nač – vážní, dospělí a frustrovaní křesťané dvacátého století – hledíme s podezřením, je to právě radost. Jak může být někdo radostný, když tolik lidí trpí? Když má být učiněno tolik věcí? Jak si můžeme užívat svátky a slavnosti, když od nás lidé očekávají „seriózní“ odpovědi na své problémy? Křesťané vědomě, či podvědomě přijali celý ethos bezradostné a obchodně smýšlející kultury. Věří, že jediný způsob jak být brán „vážně“ od „vážných“ – což znamená, od moderního člověka – je být „vážným“ a tak umenšit na symbolické „minimum“ to, co hrálo v minulosti ústřední roli v životě Církve – radost ze svátků. Moderní svět degradoval radost do kategorie „zábavy“ a „odpočinku.“ Je odůvodnitelná a přípustná v našem „volnu“; je to ústupek, kompromis. Křesťané tomu všemu uvěřili, či spíše se vzdali víry, že svátky a radost mají co dočinění s „vážnými problémy“ života samého, nebo že na ně dokonce mohou být křesťanskou odpovědí. Ve všech těchto duchovních a kulturních souvislostech přestal být „křesťanský rok“ – posloupnost liturgického vzpomínání a slavení – zdrojem síly a dnes se již tváří jako více, či méně staromódní náboženská dekorace. Je používán jako „audio-vizuální“ pomoc při náboženské výuce, není však ani kořenem křesťanského života a působení, ani „cílem,“ ke kterému jsou křesťané orientováni.

Abychom porozuměli skutečné povaze – a „funkci“ – svátků, musíme si uvědomit, že se křesťanství zrodilo a bylo jako první zvěstováno v kulturním prostředí, ve kterém byly svátky a oslavy nedílnou a esenciální součástí pohledu na svět a způsob života. Pro člověka minulosti nebyly svátky něčím vedlejším a „přídatným“: byl to způsob, jak vnést smysl do jeho života, jak se osvobodit od animálního rytmu práce a odpočinku. Svátky nebyly pouze „pauzy“ v jinak bezvýznamném a tvrdém životě plném práce, byly ospravedlněním této práce, jejím ovocem – abychom tak řekli – tajinným proměněním v radost a tedy ve svobodu. Svátky tak vždy hluboce a organicky souvisely s časem, s přirozeným cyklem času, s celým rámcem lidského života ve světě. A ať už chceme, nebo ne, ať se nám to líbí, či nikoliv, křesťanství tento základní lidský fenomén svátků přijalo za svůj tak, jako přijalo za své celého člověka a všechny jeho potřeby. Tak jako vše, křesťanství přijalo svátky nejen tím, že jim dalo nový smysl, proměnilo jejich „obsah,“ ale i tím, že je provedlo, spolu s celou lidskou přirozeností, skrze smrt a vzkříšení.

Ano, jak jsme již řekli, křesťanství bylo na jednu stranu koncem veškeré přirozené radosti. Zjevilo její nemožnost, její marnost, její smutek – neboť zjevením dokonalého člověka odhalilo propast lidského odcizení se Bohu a nevyčerpatelný smutek z tohoto odcizení. Kristův kříž znamenal konec veškerého „přirozeného“ veselí; učinil ho vskutku nemožným. I když na to již člověk zapomněl, má z tohoto hlediska smutek a „vážnost“ moderního člověka určitě svůj původ v křesťanství. Od doby kdy bylo ve světě kázáno Evangelium, byly všechny pokusy o navrácení čisté „pohanské radosti,“ veškeré „renesance,“ všeho „zdravého optimismu,“ odsouzeny k nezdaru. Leon Bloy napsal: „Je pouze jeden smutek, z toho, že nejsme svatí.“ A je to právě tento smutek, který prostupuje tajemně celým životem světa, jeho šíleným a žalostným hladem a žízní po dokonalosti, který zabíjí veškerou radost. Křesťanství učinilo nemožným radost z přírodních cyklů – při sklizni a novoluní. Jelikož odsunula dokonalost radosti do nepřístupné budoucnosti – jako cíl a konec veškeré práce – učinila celý lidský život „úsilím“ a „prací.“

Na druhou stranu bylo křesťanství zjevením a darem radosti, darem skutečného svátku. Každou sobotní noc při modlitbách vzkříšení zpíváme, „skrze Kříž přišla radost celému světu.“ Tato radost je čistou radostí, protože nezávisí na ničem z tohoto světa, není odměnou za cokoliv v nás. Je to úplný a naprostý dar, „charis,“ blahodať. Tím, že je radost čistým darem, má proměňující sílu, jedinou opravdu proměňující sílu na tomto světě. Je „pečetí“ Svatého Ducha na životě Církve – její víry, naděje a lásky.

5

„Skrze Kříž přišla radost do celého světa“ – ne pouze k některým lidem, jako jejich osobní a soukromá radost. Znovu, pokud by bylo křesťanství čistým „mysticismem“, ryzí „eschatologií,“ nemělo by žádnou potřebu svátků a oslav. Svatá duše by konala své tajné svátky stranou od světa do té míry, aby se mohla osvobodit z jeho času. Radost však byla Církvi dána pro svět – aby o ní mohla Církev svědčit a proměnit svět touto radostí. Taková je „funkce“ křesťanských svátků a jejich příslušnosti k času.

Pro nás jsou dnes Velikonoce a Padesátnice – omezme se pouze na tyto dva počáteční a základní svátky, které dávají pravý význam křesťanskému roku – hlavně každoroční připomínkou dvou historických událostí: vzkříšení Krista a sestoupení Ducha Svatého. Co je to však „připomínka?“ Není to celý život Církve, neustálé vzpomínání smrti a vzkříšení Krista? Není její celý život povoláním k manifestaci Ducha Svatého? V pravoslavné církvi je každá neděle dnem vzkříšení a každá Eucharistie Padesátnicí. Chápání svátků, jako historickou připomínku se ve skutečnosti objevilo postupně až po Konstantinovi a znamenalo proměnu jejich původního smyslu, a jak se může zdát, zvláštně je oddělilo od živého spojení se skutečným světem. V Austrálii se dnes Velikonoce slaví na podzim a nikomu to nepřijde zvláštní, protože některé země chápou křesťanský kalendář jako systém svátků, který máme dodržovat, systém svátků mezi „světskými“ dny, ke kterým však nemají žádný speciální vztah.

Jestliže raná Církev přijala, či spíše si podržela za vlastní největší židovské svátky Paschu a Padesátnici, nebylo to proto, aby připomínaly Kristovo vzkříšení a příchod Ducha (jejich vzpomínání bylo skutečnou podstatou celého života Církve), ale protože byly, ještě před Kristem, oznámením, očekáváním zkušenosti času a života v čase, jejímž byla Církev manifestací a naplněním. Byly – obrazně řečeno – „zhmotněním“ tajiny času, kterou představovala Církev. Víme, že oba svátky pocházejí z každoročních oslav jara a prvních plodů přírody. V tomto ohledu byly skutečným vyjádřením svátku, co by radosti člověka ze života. Oslavovaly svět, vracející se po smrti zimy zpět do života, svět stávající se znovu potravou a životem člověka. Je velmi důležité, že se tento „nejpřirozenější,“ všeobjímající a univerzální svátek – života samého – stal začátkem a základem dlouhodobé proměny představy a zkušenosti svátku. Srovnatelně důležité je, že každá nová fáze této transformace nezrušila a jednoduše nenahradila tu předchozí, ale naplnila ji hlubším a větším smyslem a to až dokud nebyl celý proces završen v Kristu samém. Mystérium přirozeného času, otroctví v zimě a uvolnění na jaře, bylo naplněno v mystériu času, co by historie – otroctví v Egyptě a propuštění do země zaslíbené. Mystérium historického času bylo proměněno v mystérium eschatologického času, jeho chápání jako paschy – „průchodu“ do konečné radosti spásy a vykoupení, jako pohyb směrem k naplnění Království. Když Kristus, „naše Pascha“ (1Kor 4,7), uskutečnil cestu k Otci, převzal a naplnil všechny významy – veškerý pohyb času ve všech dimenzích; a v „poslední a velký den Padesátnice“ ustanovil nový čas a nové „období“ Ducha.

Velikonoce tak nejsou připomínkou události, ale – každý rok – naplněním samotného času, naplněním našeho skutečného času. Neboť stále žijeme ve stejných třech dimenzích času: ve světě přírody, ve světě historie, ve světě očekávání. A v každém z nich je člověk na tajné výpravě za radostí, tj. za konečným smyslem a dokonalostí, za konečným naplněním, které nenachází. Čas vždy ukazuje ke svátku, k radosti, kterou sám o sobě nemůže nikdy dát ani uskutečnit. Tak potřebný smyslu, nabývá tvaru a obrazu nesmyslnosti.

Avšak smysl je dán o Velikonoční noci. Není dán pomocí „vysvětlení,“ či dokonce „vzpomínáním,“ ale jako dar samotné radosti, radosti z účasti na novém čase Království. Abychom ji zažili, musíme jít o Velikonoční noci do pravoslavného chrámu po té, co procesí obešlo chrám a zastavilo před zavřenými dveřmi. Nyní jsou dveře otevřeny a je oznámeno: „Kristus vstal z mrtvých!“ Paschální oslava začala. Jaká to noc, o které sv. Řehoř Nisský říká, že se stala jasnější než den, a kterou pravoslaví nazývá „světlá noc“? Můžeme popsat různé rity, můžeme rozebrat texty, můžeme zmínit tisíc detailů, ale nakonec je toto vše druhotné.

Jedinou realitou je radost a radost je dána.

Vejděme všichni v radost našeho Pána,

Bohatí i chudí společně jásejte,

Všichni přijměte bohatství dobroty…

Nikdo ať nenaříká, že má nedostatek,

Zjeviloť se společné království. 

Celá bohoslužba není ničím jiným, než odpovědí na tuto radost, její přijetí, její oslava a potvrzení její skutečnosti.

Pascha Hospodinova.

Ze smrti do života,

Ze země do nebe

Nás přivedl Kristus Bůh náš…

Nyní jsou všechny věci naplněny světlem,

Nebe a země a místa pod zemí.

Veškeré stvoření oslavuje vzkříšení Kristovo.

 Na kterém je vše založeno

Oslavujeme Smrti smrt,

Zničení pekla

Počátek života nového a věčného.

S nadšením zpíváme modlitby jejich původci…

Toto je vyvolený a svatý Den

Jeden Král a Pán zástupů,

Svátek svátků a triumf triumfů…

Ó Kriste, Pascho veliká a nejsvětější!

Ó Moudrosti, Slovo a Sílo Boží!

Udělil jsi nám dokonalejší účast na sobě

V den, kdy Tvé Království, je známo od noci.

Nazýváme Velikonoce „tajinou času.“ A skutečně, radost dána v tuto noc, světlo, které proměňuje noc v noc „jasnější než den“ se stává tajnou radostí a konečným smyslem všeho času, a tak proměňuje rok v „rok křesťanský.“ Po Velikonoční noci přichází ráno a po něm noc a další nový den. Čas znovu začíná, avšak nyní je „vnitřně“ naplněn jedinečnou a pravou „eschatologickou“ zkušeností radosti. Paprsky slunce na pochmurné tovární zdi, úsměv lidské tváře, každé deštivé ráno, únava každého večera – vše je vztaženo k této radosti, neukazuje jen mimo sebe, ale je též znamením, znakem, tajemnou „přítomností“ této radosti.

Padesát dní po Velikonocích je nám dáno žít v paschální radosti, zakusit čas jako svátek.  Poté přichází „poslední a velký“ den Padesátnice a sním náš návrat do skutečného času tohoto světa. Tento den je na večerní bohoslužbě – poprvé od Velikonoc – křesťanům řečeno, aby poklekli. Přibližuje se večer, soumrak času a historie, denního úsilí, únavy a pokušení, veškerého nevyhnutelného břemena života. Velikonoční čas je u konce – avšak jak vstupujeme do noci, poznáváme, že konec byl proměněn v začátek, že všechen čas je časem po Padesátnici (proto číslujeme všechny neděle od tohoto bodu až do dalšího velikonočního období). Je to čas, ve kterém působí radost Království, „pokoj a radost“ Ducha Svatého. „Přátelé, nesmí zde být žádné oddělení, řekl Kristus…“

Sám čas je nyní měřen rytmem konce a začátku, koncem proměněným v začátek, začátkem oznamujícím naplnění. Církev se nachází v čase a její život je v tomto světě půstem, tedy životem plným úsilí, oběti, sebezapření a umírání. Skutečnou Církevní misií je stát se pro všechny vším. Jak by mohla církev naplnit své poslání, jak by mohla být spásou světa, pokud by nebyla především božským darem Radosti, vůní Svatého Ducha, přítomností Království zde v čase?

6

Po týdnech a po letech – den: nejpřímější a okamžitá jednotka času. Právě zde, musí nalézt své uplatnění, v realitě denního života, kterou teologie času vyjádřila ve zkušenosti neděle a Velikonoc. Uvědomujeme si, že není příliš pravděpodobné obnovení dávno opuštěného denního cyklu bohoslužeb. Co by však mělo být obnoveno, či spíše znovuobjeveno je vztah Církve a jednotlivých křesťanů k denní době, která byla (a teoreticky stále je) předmětem, obsahem denních bohoslužeb. Neboť neměly být „modlitebními přestávkami,“ časy duchovního občerstvení a „pokoje mysli,“ ale skutečným liturgickým aktem, aktem prováděným jménem celého společenství a pro celé společenství, jako esenciální část vykupující činnosti Církve.

V protikladu k sekulární zkušenosti s časem, začíná Liturgický den večerní bohoslužbou, tj. večerem. Jde o reminiscenci na biblické: „Byl večer a bylo jitro, den první“ (Gn1:5). Jde ale o víc než o vzpomínku. Je to konec všech „jednotek“ času, které odhalují jeho vzor a smysl, které dávají času jeho skutečnost. Čas je vždy růstem, ale pouze na jeho konci můžeme rozeznat směr tohoto růstu a vidět jeho plody. Právě na konci, večer každého dne, vidí Bůh své tvoření jako dobré; na konci tvoření, je dává člověku. Proto začíná Církev liturgii posvěcení času na konci dne.

My, kteří jsme strávili ve světě čas naplněný, jako obvykle, prací a odpočinkem, utrpením a radostí, nenávistí a láskou, vstupujeme do chrámu. Člověk zemřel a člověk se narodil. Pro některé to byl nejšťastnější den jejich života, den, který nemá být nikdy zapomenut. Pro jiné byl koncem všech nadějí, zkázou jejich duše. Celý den je nyní zde – jedinečný, nezvratný, neopakovatelný. Je pryč, avšak jeho výsledky, jeho ovoce bude utvářet příští den, co jsme jednou učinili, zůstává na věky.

Večerní bohoslužba však nezačíná jako náboženský „epilog“ dne, jako modlitba přidaná ke všem těmto zážitkům. Začíná jako počátek, což znamená „znovuobjevením“, adorací a díkuvzdáním za svět, jenž je Božím stvořením. Církev nás bere takříkajíc do prvního večera, ve kterém byl člověk povolán Bohem k životu, ve kterém otevřel své oči a uzřel, co mu Bůh ve své lásce daroval, uzřel veškerou krásu a slávu chrámu ve kterém stál a vzdal díky Bohu. A v tomto díkůvzdání se stal sám sebou.

Dobrořeč duše má Hospodinu! Blahoslaven jsi Hospodine…

Kolik je, Hospodine, skutků tvých! Všechno jsi přemoudře učinil

- země je plna tvých stvoření!

Zpívat budu Hospodinu celý život svůj,

žalmy zpívat svému Bohu, dokud jsem tu. (Ž 104)

A tak to musí být. V tomto světě – který odmítl Boha a který se v tomto odmítnutí, v tomto rouhání stal chaosem temnoty – musí existovat někdo, kdo stojí v jeho středu, kdo ho rozezná a kdo ho znovu uvidí plný božské hojnosti, jako pohár plný života a radosti, jako krásu a moudrost, a kdo za něj poděkuje Bohu. Ten „někdo“ je Kristus, nový Adam, který obnovil „eucharistický život,“ který jsme já a starý Adam odmítli a ztratili; který mne učiní tím, čím jsem, a obnoví pro mne svět. Existuje-li Církev v Kristu, je vždy jejím počátečním aktem akt díkůvzdání, navracení světa Bohu.

Prostřednictvím rozdílu krásy a zázraku stvoření byla odkryta temnota a selhání světa. Toto bude druhým velkým tématem večerní bohoslužby. Má-li 105. žalm pravdu, je svět jak ho známe – naopak – noční můrou. Jelikož jsme nejdříve spatřili krásu světa, můžeme nyní vidět jeho ošklivost, uvědomit si, co jsme ztratili, porozumět tomu, jak se stal celý život (a ne jen pouhé „přestupky) hříchem a moci toho litovat. Světla jsou nyní zhasnuta. „Carské dveře“ vedoucí do svatyně jsou zavřeny. Sloužící odložil své roucho, je nahým a trpícím člověkem, plačícím za zdmi Ráje, který v plném uvědomění si svého vyhnanství, své zrady, své temnoty hovoří k Bohu: „Z hlubin, bezedných tě volám, Hospodine.“ Tváří v tvář nádheře stvoření musí být obrovský smutek. Bůh nám daroval další den a my můžeme vidět, jak jsme jeho dar zničili. Nejsme „hezcí“ křesťané stojící stranou ošklivého světa. Nejsme-li opravdovými zástupci světa, nejsme-li svět sám, neneseme-li břemeno těchto dní, tak i když bude naše „zbožnost“ stále zbožná, již není křesťanská.

Nyní přichází třetí téma večerní bohoslužby: vykoupení. Světlo vstoupilo do tohoto světa hříchu a temnoty: „Světlo tiché svaté slávy, nesmrtelného Otce nebeského, svatého, blaženého Ježíši Kriste.“ Svět přichází ke svému soumraku, protože přišel Ten, který přináší konečný smysl světa; v temnotách světa zjevilo světlo Kristovo pravou přirozenost věcí. Není to svět, který byl před Kristovým příchodem: jeho příchod náleží světu. Nastala rozhodující kosmická událost. Nyní víme, že Kristův příchod musí proměnit vše co má co dočinění s našimi životy. Jen díky Kristovi jsme na začátku večerní bohoslužby, uzřeli nádheru stvoření, jen proto, že nám daroval oči, abychom „spatřili laskavou ruku Boží ve všem jeho díle.“ Nyní, v čase, ve kterém můžeme Bohu poděkovat za Krista, začínáme rozumět, že vše je v Kristu proměněno ve skutečný zázrak. Svět není v záři Kristova světla všedním místem. Podlaha, na které stojíme je zázrakem atomů vířících vesmírem. Temnota hříchu je projasněna a jeho břímě vzato na ramena. Smrt je, Kristovou smrtí, obrána o svoji konečnost. Ve světě, kde se vše, co se zdá být přítomností, najednou stává minulostí, je vše schopné mít v Kristu účast na věčné přítomnosti Boha. Tento večer, je skutečným časem našeho života.

A tak jsme se dostali k poslednímu tématu večerní bohoslužby: ke konci. Je oznámen zpěvem NuncDimittis (Nyní propouštíš). Slova jsou v Evangeliu přisuzována starci Simeonovi, který prožil život v neustálém očekávání příchodu Mesiáše, jelikož mu bylo řečeno, že nezemře, dokud nespatří slíbeného spasitele Izraele. Když Marie a Josef přinesli malého Ježíše do chrámu, aby byl představen Bohu, byl zde a vzal ho do náruče, a jak zaznamenává Evangelium, řekl:

Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého podle slova svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo k osvícení národů a k slávě lidu svého vyvoleného.

Simeon čekal po celý svůj život, až mu nakonec byl Kristus jako dítě přinesen: držel ve své náruči Život světa. Zastupoval svět ve svém očekávání a touze, a slova, která použil na vyjádření díkůvzdání, se stala našimi slovy. Mohl poznat Pána, protože ho očekával; vzal ho do náručí, protože je přirozené vzít do náruče někoho, koho milujeme; jeho život plný čekání byl naplněn. Uviděl toho, po kom toužil. Naplnil smysl svého života a byl připraven zemřít.

Smrt pro něj nebyla katastrovou. Byla pouhým přirozeným vyjádřením naplnění jeho očekávání. Nezavíral oči před světlem, které nakonec uzřel; jeho smrt byla pouze počátkem hlubší vize tohoto světla. Stejným způsobem je večerní bohoslužba poznáním, že večer tohoto světa přišel, což oznamuje den bez večera. V tomto světě čelí každý den noci; sám svět čelí noci. To nemůže trvat věčně. Církev je potvrzením, že večer není pouze koncem, ale též začátkem, tak, jak je každý večer začátkem nového dne. V Kristu a skrze Krista se může stát počátkem nového života, počátkem dne bez večera. Neboť naše oči spatřili spasení a světlo, které nikdy neuhasne. A to proto, že je nyní v čase tohoto světa obsažen nový život. Přicházíme do přítomnosti Kristovi, abychom mu obětovali náš čas, vztáhneme ruce, abychom obdrželi Krista. A On naplňuje tento čas sebou samým, uzdravuje ho a činí ho – znovu a znovu – časem spasení.

7

„A večer, a ráno…“ Ihned po probuzení patří vždy první pocit noci, ne světlu; jsme nejslabší, nejvíce bezmocní. Podobá se to první opravdové zkušenosti člověka s životem ve vší jeho absurditě a samotě, jež je od něj držena teplem rodiny. Každé ráno objevujeme v amorfní temnotě setrvačnost života. A tak je opět prvním tématem jitřní bohoslužby příchod světla do temnoty. Jitřní nezačíná jako večerní bohoslužba stvořením, ale Pádem. V této bezmoci a zoufalství je skryto očekávání, žízeň a hlad. Uvnitř tohoto obrazu vyhlašuje Církev svoji radost, která nestojí proti zrnu přirozeného života, nýbrž ho naplňuje. Církev každé ráno oznamuje, že Bůh je Hospodin, a ona uspořádává život v jeho blízkosti.

V chrámu jsou prvním světlem jitřní bohoslužby, jako předzvěst slunce, svíce. Poté vychází samo slunce, rozptyluje temnotu světa, Církev v tom spatřuje povstávající pravé Světlo světa, Syna Božího. Víme, že náš Vykupitel žije a že se uprostřed absurdity života opět zjeví. A tak, i když kolem nás obchází neštěstí života, můžeme každé ráno spolu s vycházejícím sluncem vyhlásit příchod dlouho očekávaného Mesiáše. Navzdory všemu, „Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho.“

Jak světlo roste, vztahuje bohoslužba nové ráno k novému času. Stejně jako večerní bohoslužba vztahuje vše ke křesťanské zkušenosti světa, co by „večera,“ tak jitřní bohoslužba vztahuje ráno ke křesťanské zkušenosti Církve, co by „jitra,“ počátku.

Tyto dvě komplementární, a naprosto esenciální, dimenze času, utvářejí lidský život v čase a skrze dávání času nového smyslu ho proměňují v křesťanský čas. Tato dvojí zkušenost by měla být ve skutečnosti použita na vše, co činíme. Vždy se nacházíme mezi ránem a večerem, mezi nedělí a nedělí, mezi Velikonoci a Velikonoci, mezi dvěma příchody Krista. Zkušenost času jako konce, dává absolutní důležitost všemu, co nyní děláme, činí to definitivním, rozhodujícím. Zkušenost času jako počátku, naplňuje náš čas radostí, přidává tím součinitel věčnosti: „Neumřu, budu žít, budu vypravovat o Hospodinových činech.“ Pracujeme ve světě a tato práce – ve skutečnosti jakákoliv práce – pokud ji rozebíráme v termínech světa samého, se stává bezvýznamnou, marnou, nepodstatnou. Každé ráno je ve všech městech světa shon čistých a oholených lidí jdoucích do práce. A každý večer nastává shon těch samých, nyní unavených a špinavých lidí, jdoucích opačným směrem. Před dávným časem se moudrý muž zahleděl na tento shon (jeho forma se změnila, nikoliv však jeho nesmyslnost) a řekl:

Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?

Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.

…nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením!

…není nic nového pod sluncem. (Kaz 1)

Toto zůstává v padlém světě pravdivé. My křesťané však příliš často zapomínáme, že Bůh vykoupil svět. Po staletí jsme kázali spěchajícím lidem: váš denní spěch nemá žádný smysl, přijměte to – a budete odměněni v jiném světě věčným odpočinkem. Bůh nám však odhalil a nabídl věčný Život a ne věčný odpočinek. Bůh odhalil tento věčný Život uprostřed času – a jeho spěchu – jako jeho tajemný smysl a cíl. A tak učinil čas a naši práci vněm, tajinnou světa budoucího, liturgií naplnění a nanebevstoupení. Když jsme dosáhli opravdového konce soběstačnosti světa, stává se pro nás opět materií tajiny, kterou naplňujeme v Kristu.

„Není nic nového pod sluncem.“ Tak každý den, každá minuta zní ve vítězném zvolání: „Hle, všecko tvořím nové. Jsem Alfa i Omega, počátek i konec…“ (Zj 21,5-6)

 Zdroj: pravoslavnaolomouc.cz